Berlusconi made in Poland. Proč uspěl Janusz Palikot v polských parlamentních volbách 2011

Palikotovo hnutí se na polské politické scéně objevilo teprve nedávno. V říjnu 2010 vzniklo politické sdružení s názvem Hnutí na podporu Palikota (Ruch Poparcia Palikota). V témže měsíci pak příslušný varšavský soud zaregistroval politickou stranu Hnutí na podporu (Ruch Poparcia; tedy bez jména Palikot v názvu). Nová strana však nepředložila finanční zprávu a hrozilo jí proto rozpuštění. V této situaci Palikot založil novou politickou stranu Palikotovo hnutí (Ruch Palikota), která byla zaregistrována v červnu 2011. Právě tato strana se nakonec úspěšně zúčastnila říjnových parlamentních voleb 2011, kdy získala nezanedbatelných 10 procent hlasů a 9 procent křesel v Sejmu. Sám Janusz Palikot se však v politice pohyboval už dříve, i když rozhodně nepatří k dlouholetým politickým matadorům.

Kdo je Janusz Palikot?

Janusz Palikot se narodil v roce 1964 v jihovýchodním Polsku. Pochází spíše z chudých poměrů. Byl však nadaným studentem a zpočátku to vypadalo, že by mohl zahájit akademickou kariéru (začal studovat doktorské studium filosofie na Varšavské univerzitě). Nakonec jej však odradila vidina nuzného sociálního postavení akademika a raději se vrhl na podnikání. Stal se velmi úspěšným podnikatelem (především v alkoholové branži) a začal se pravidelně objevovat v žebříčcích první stovky nejbohatších Poláků. Navíc v roce 2000 získal za zásluhy v oblasti rozvoje polského hospodářství státní vyznamenání Zlatý záslužný kříž. V roce 2005 však nechal byznys stranou a pustil se do politiky.

Vstoupil do Občanské platformy a hned v témže roce byl zvolen poslancem. V předčasných volbách 2007 byl opět zvolen. Palikot se přitom nespokojil s pozicí řadového poslance. Šéfoval parlamentní komisi Přívětivý stát, která se měla vypořádat s korupcí. V roce 2009 to dotáhl na místopředsedu poslaneckého klubu Občanské platformy. Krátce před dalšími volbami 2011 však Občanskou platformu k překvapení svých kolegů opustil. V lednu 2011 se dokonce vzdal poslaneckého mandátu, a to tak, že v charitativní dražbě vydražil svou poslaneckou legitimaci.

Způsob vzdání se mandátu byl pro něj příznačný. Ukázalo se, že tento „excentrický milionář“ rozhodně není salónním typem politika. Každodenní úmorná práce, jejíž výsledky nejsou vidět okamžitě, jej nepřitahovala. Své politické působení raději pojal jako nekonečný happening. Proslul mnoha mírně řečeno nediplomatickými vyjádřeními a nekonvenčním, provokativním chováním. Jeho styl vyjadřování si vysloužil přízvisko palikotyzacja, ovšem v negativním významu vulgarizace politického jazyka. Na druhou stranu ale jeho výpovědi nebyly primitivní a inteligentní Palikot vždy projevoval smysl pro humor. Současně se v polském politickém prostředí vymykal dobrou prezentací vlastní osoby, včetně módního až výstředního oblékání, čímž se stal mediálně atraktivním. Na otázku, co by chtěl v Sejmu dělat, odpověděl: „Berlusconi made in Poland“.Tato výpověď vysvětluje mnohé.

Co je Palikotovo hnutí?

Palikotovo hnutí se prezentuje politickým programem s názvem Moderní stát. Je to program, který je napsán velmi jednoduchým stylem, srozumitelným širokým vrstvám společnosti. Je pozoruhodný kombinací zcela konkrétních návrhů a nic neříkajících frází. Nechybí v něm množství expresivních výrazů. Nabízí rázná a jednoduchá řešení těch otázek, které jsou pro stranu důležité. Zajímavá a příznačná je v této souvislosti tematická struktura programu. Program se soustředí téměř výhradně na domácí politické záležitosti. Nenajdeme v něm tedy například problematiku evropské integrace či obecně mezinárodněpolitickou agendu. Avšak rovněž výběr vnitropolitických záležitostí je značně nevyvážený. Některé otázky v programu úplně chybějí (např. životní prostředí), jiné jsou zmíněny naprosto okrajově (např. kultura či obrana). Ovšem ty problematiky, které jsou chápány jako profilační, jsou v programu na čelných místech.

Především je to otázka postavení katolické církve v polské společnosti. Palikotovo hnutí se prezentuje jako strana antiklerikální, a to v polských podmínkách značně radikálně. Na druhém místě stojí „světový názor“, který je směsicí sexuálního, genderového a obecně kulturního libertariánství. Důležité místo má v programu potírání byrokracie a „náprava politiky“, tj. reforma politického systému. Teprve v závěru programu Palikotova hnutí se nachází liberálně pojatá ekonomika.

Máme-li Palikotovo hnutí umístit do ideologického schématu polské politiky, pak je nutné zohlednit skutečnost, že dichotomie levice vs. pravice se v Polsku neprojevuje přednostně socioekonomickými, nýbrž axiologickými otázkami. Levicovost či pravicovost proto nelze chápat jenom socioekonomicky, ale hlavně politicky (kulturně). Tomu odpovídá i postavení Palikotova hnutí, které je ekonomicky liberální, tedy „pravicové“, ale politicky (kulturně) stojí jednoznačně vlevo. V každém případě se však Palikotovo hnutí ideologicky značně odlišuje od všech ostatních relevantních polských politických stran.

Kdo jsou Palikotovi voliči?

Pro dokreslení obrázku Janusze Palikota a jeho hnutí je vhodné podívat se, jaké je složení jeho voličů. Jde o voliče, kteří jsou poněkud překvapivě více méně rovnoměrně rozvrstvení. Jediná výrazná nerovnováha se objevila v kategorii pohlaví a věku. Palikotovo hnutí totiž podpořili především muži (64 procenta) a mladší voliči ve věku 18_39 let (63 procenta). Ostatní kategorie jako vzdělání, typ a velikost sídel a profese jsou relativně vyrovnané a žádná skupina zde výrazně nepřevažuje.

Velmi zajímavý a příznačný je údaj ukazující přesun volební podpory. Vzhledem k tomu, že Palikotovo hnutí se v roce 2011 zúčastnilo voleb poprvé, nemůžeme zkoumat přesun jeho voličů, nýbrž musíme vzít za vděk přesunem voličů ostatních stran. Výsledek je jednoznačný. Palikotovo hnutí odebralo oproti prezidentským (2010) a parlamentním (2007) volbám voliče především Občanské platformě (tedy nikoli Spojenectví demokratické levice, jak by se mohlo zdát vzhledem k politické levicovosti obou stran) a také získalo voliče, kteří se těchto voleb nezúčastnili.

Proč Palikotovo hnutí ve volbách uspělo?

Příčin úspěchu Palikotova hnutí je více, přičemž některé jsou obecnějšího rázu a vyplývají ze specifik celého stranického systému, jiné jsou „konkrétní“, tj. vyplývají ze specifik samotného Palikota a jeho strany. Obecnou příčinou je zvláštní asymetrie polského stranického systému, kdy proti sobě stojí dvě pravicové strany, z nichž jedna je více a druhá méně křesťansko-konzervativní. Občanská platforma, která je ve srovnání s opravdu silně křesťansko-konzervativní stranou Právo a spravedlnost na první pohled laická a liberální, je vzhledem k absenci opravdově laické a liberální alternativy atraktivní pro laické a liberální voliče. Nicméně ve skutečnosti spíše konzervativní Občanská platforma nedokázala očekávání takových (radikálnějších) voličů naplnit. Kromě toho je to strana, která poslední čtyři roky vládla a vládnutí vždy ubírá na popularitě.

Vzhledem k těmto skutečnostem je přirozené, že v parlamentních volbách 2011 část laických a liberálních voličů opustila Občanskou platformu a přesunula se k Palikotovu hnutí. Je přitom vhodné upozornit na příznačnou skutečnost, že se tito voliči nepřesunuli ke Spojenectví demokratické levice, které v dobách své největší slávy (a politické rozkročenosti) takové voliče dokázalo oslovit. Nicméně po skandálech této strany z období jejího vládnutí v letech 2001_2005 a následném jejím rozkolu se v podstatě marginalizovala. Připočteme-li k tomu přetrvávající étos stárnoucí postkomunistické strany, neustávající vnitřní pnutí a slabost nových vůdců (po roce 2005), pak je šance na úspěch mizivá. Spojenectví demokratické levice tedy již nepředstavuje „moderní“ levicovou alternativu vůči Občanské platformě (a pravici celkem), což části voličů vadí, resp. chtěli by mít ve volbách na výběr mezi levicí a pravicí a ne mezi pravicí a pravicí.

Druhá skupina příčin úspěchu Palikotova hnutí vyplývá z jisté unikátnosti této strany a jejího lídra. Janusz Palikot je zcela novým typem politika na polské politické scéně. Je to talentovaný politik, který v dynamické volební kampani dokázal upřednostnit formu před obsahem. Tato forma však, byť mnohdy neseriózní, dokázala zaujmout média a stala se něčím zcela novým, neotřelým a „svěžím“. Na druhou stranu i onen libertariánský obsah dokázal část voličů zaujmout, protože je to v podstatě poprvé, kdy někdo tato témata použil takto otevřeně.

Namísto závěru: jaké jsou perspektivy Palikotova hnutí?

Výše uvedené postřehy by nás měly navést k poslední otázce, kterou je perspektiva Palikotova hnutí. Tato perspektiva závisí od dvou typů okolností. Za prvé to jsou vnější a za druhé vnitřní okolnosti. Vnějšími okolnostmi jsou eventuální proměny polského stranického systému. To, co by mohlo Palikotovu hnutí do budoucna pomoci, by byla případná krize Občanské platformy. V tuto chvíli je takový scénář spíše nepravděpodobný, hodně však bude záležet na dopadech současné ekonomické krize. Pokud krize dopadne na Polsko s velkou silou a Občanská platforma si jakožto hlavní vládní strana nebude vědět rady, mohla by čelit odlivu voličů a je otázka, ke komu by tito voliči šli. Z hlediska dosavadního vývoje je málo pravděpodobné, že by přešli k Právu a spravedlnosti. Mezi oběma stranami jsou příliš velké politické rozdíly a antagonismy. Přechod voličů k Polské lidové straně je také málo pravděpodobný, protože ta je rovněž Občanské platformě notně politicky vzdálená, a navíc má své stálé a specifické venkovské voliče. O krizi Spojenectví demokratické levice již byla řeč. Zbývají tedy dvě možnosti. Buď by se mohl otevřít prostor pro nějakou novou politickou stranu, ať už by vznikla jakkoli, nebo by se zde mohla objevit šance pro posílení Palikotova hnutí. Tady se ovšem dostáváme k oněm vnitřním okolnostem perspektivy Palikotova hnutí.

Výše uvedené prognózy by snad mohly platit jen za předpokladu, že dojde k proměnám samotného Palikotova hnutí. Především bude záležet na tom, zda se Palikotovi podaří přeměnit stranu jednoho muže a jednoho tématu na „normální“, více organizačně strukturovanou politickou stranu s jasněji a šířeji vyprofilovaným programovým (ideologickým) směřováním. Také bude záležet na tom, zda to Janusz Palikot nebude přehánět s populismem a teatrálností svého politického stylu. Dosavadní podoba Palikotova hnutí, jejíž excentričnost není doplněna serióznějším obsahem, může omrzet.

O autorovi:

Michal Kubát působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.