15. 9. 2014 Tento obsah není aktuální

Jaká byla zahraniční politika ČR v roce 2013? Reportáž z konference

Hodnocení české zahraniční politiky se věnuje publikace „Česká zahraniční politika v roce 2013“, kterou připravil Ústav mezinárodních vztahů (ÚMV). Novou publikaci v září představili v Zrcadlovém sále Ministerstva zahraničí její autoři. Kniha je součástí série, která existuje od roku 2007.

Česká politika. Jak jsme na tom?

Podle Michala Kořana, který je hlavním editorem knihy, charakterizovaly rok 2013 čtyři hlavní trendy. První z nich, a ten je dlouhodobým problémem, představuje neexistence politické diskuse o zahraniční politice. Jedinými dvěma body na plénu Poslanecké sněmovny se loni staly tzv. irské záruky a operace v Mali.

Kořan zmínil i zásadní dopad politické krize (pád vlády Petra Nečase a předčasné volby). Nečasova vláda se dostala do kompetenčního a personálního středu s nově zvoleným prezidentem Milošem Zemanem, který blokoval výměny velvyslanců. Jeho záměry pak vykonala prezidentovy bližší vláda Jiřího Rusnoka.

Třetím trendem je odumírající role parlamentu v agendě zahraniční politiky. „Lze mít pochopení pro nezájem na plénu, ale bohužel to zasahuje i výbory,“ řekl zástupce ředitele ÚMV Michal Kořan. Upozornil na fakt, že česká politika nedokáže vygenerovat 15-20 lidí, kteří by v nich mohli efektivně pracovat. Podle Kořana dochází k úbytku osobností, které mají zahraničně-politický názor. Připomněl, že od začátku projektu analýz ÚMV již mělo Česko sedm vlád.

Od roku 2009 vidí Kořan rostoucí exekutivizaci české zahraniční politiky, která je důsledkem výše zmíněných trendů. Když není zájem a porozumění u politiků, dostává se diplomacie do rukou úzkého okruhu lidí. Hrozí pak, že tito lidé nebudou respektovat mantinely, protože žádné nejsou.

V diskusi se externí spolupracovník UMV Filip Tesař vrátil k nedostatku osobností se zahraničně-politickým pohledem. Podle něj v 90. letech existovala generace politiků jako Havel, Dientsbier, Kavan, Dobrovský nebo Schwarzenberg, která cítila, že se jich světové dění dotýká. Podle něj je odborníků na zahraniční politiku v českém prostředí nyní mnohem více než tehdy. Nejsou ale v politice, spíše na ministerstvech zahraničí a obrany, na Úřadu vlády nebo v akademické sféře.

Podle Kořana je hlavním problémem krize politických stran, které nejsou „policy seekers“, ale „office seekers“. Další věcí jsou nedostatečné zahraniční kontakty českých stran, hlavně u těch pravicových. Neexistuje ani kvalitní „spojení“ s Polskem.

Role médií

S interpretací zahraniční politiky a hlavně zájmem politiků je úzce propojen svět médií, kterému se v prvním panelu věnoval Vlastimil Nečas z Fakulty sociálních věd, když analyzoval mediální diskurz o zahraniční politice. Největší pozornost si získaly zcela okrajové záležitosti, jako bylo vyvěšení vlajky EU na Pražském hradě a diskuse o Benešových dekretech v rámci prezidentské kampaně. U novinářů rovněž převládá personalizace zahraniční politiky, kterou média redukují na několik málo osob.

Jiří Schneider z Prague Security Studies Institute (PSSI) se v pozdější diskusi ptal na roli sociálních sítí, které podle něj „hovory“ o zahraniční politice výrazně demokratizují. Vlastimil Nečas odpověděl, že blogeři, ani sociální sítě nevnáší do diskuse nová témata, jen těm aktuálním dávají jiný rámec. Moc médií je podle něj hlavně v tom, jaká témata zdůrazňují a jaká upozaďují. Podle Nečase uměl velmi dobře pracovat s médii exprezident Václav Klaus, který „vypustil jednu větu, aby další týden měli komentátoři co dělat“.

Nečas odpovídal i na dotaz, zda česká média nevytváří nové nálepky a stereotypy. Podle něj nikoli, protože se zahraniční politice moc nevěnují. Spíše potvrzují ty existující. Zároveň je důležité si uvědomit, že média rozhodně nemohou nikoho vychovávat.

Evropská unie

Ve vztahu k Evropské unii nazval analytik ÚMV Vít Beneš rok 2013 obdobím očekávání. Odůvodnil to koncem mandátu prezidenta Václava Klause a pádem vlády Petra Nečase. Symbolické vyvěšení unijní vlajky prezidentem Zemanem pak považuje za typickou ukázku problému politiky ČR vůči Bruselu – zaměření se na symboly. Podobně kritický byl i k premiérům Nečasovi a Sobotkovi, kteří využívali ze symbolických důvodů fiskální pakt, i když oba zcela opačně.

Beneš uvedl, že český Senát byl loni velmi aktivní ve vztahu k EU (2krát inicioval institut žluté karty daný Lisabonskou smlouvou), obecně ale Poslanecká sněmovna nedokázala fungovat jako partner českým vládám. V roce 2013 skončila v české evropské politice viditelná dvoukolejnost mezi Hradem a Strakovou akademií, zaniklo i „dvojvládí“ evropských tajemníků. Podle Beneše převládá v ČR vůči EU vyčkávací postoj, hlavně v případě eurozóny a bankovní unie.

V diskusi Beneš odpovídal na dotaz, zda v sobě EU nemá od počátku zabudovaný princip depolitizace a technokratický přístup. Podle Jiřího Schneidera je pak jedinou možností politizace vymezení se vůči EU, což je problém pro konstruktivnější strany. Vít Beneš souhlasil a problém vidí jako strukturální. Evropská integrace byla po 2. světové válce úmyslně směřována k depolitizaci, protože politika před jejím vypuknutím selhala. Je to ale zdroj dlouhodobého demokratického deficitu. Podle Beneše to umožňuje národním politikům zbavovat se odpovědnosti a „házet“ problémy na Brusel. Levicový politik označí EU za neoliberální, zatímco pravicový za socialistickou a byrokratickou. Beneš vidí podobný přístup například i v postoji ČR k sankcím EU vůči Rusku, kdy vláda svaluje rozhodnutí o nich na Brusel. To je ale podle něj přesně ten případ, kdy se zbavujeme národní suverenity…

Bezpečnostní politika, Rusko

Analytik ÚMV Ondřej Ditrych se zabýval bezpečnostními otázkami. Konstatoval zásadní vliv ukrajinské krize, která zcela změnila prostředí, v němž se nyní česká zahraniční politika pohybuje. Česko bylo minulý rok aktivní v regionu západní Afriky, když se podílelo na misi v Mali, Praha rovněž oznámila návrat do misí OSN, byť se zatím ještě nerealizoval. Ditrych rok 2013 v bezpečnostních otázkách zhodnotil jako posun od reaktivní k aktivní politice.

Petra Kuchyňková z Fakulty sociálních studií v Brně, která pro publikaci připravila kapitolu o Rusku, uvedla, že po roce 2012, který byl vrcholem českého exportu do Ruska, se začínají objevovat problémy. V loňském roce ale ještě nevyplývají tolik z ukrajinské krize, ale ze zpomalení ruské ekonomiky v roce 2013. Objevily se také problémy s Českou exportní bankou (ČEB) a Exportní garanční a pojišťovací společností (EGAP). Podle Kuchyňové, lze českou politiku vůči Rusku charakterizovat jako snahu být součástí rozhodnutí EU a nepoškodit vlastní vztahy s Ruskem.

Ondřej Horký-Hlucháň, který je vedoucím výzkumného oddělení ÚMV, se zabýval zahraniční rozvojovou spoluprací. Konstatoval, že je toto téma zatím málo politizované. Připomenul ale jednu z debat v Senátu, kde se pomoc Africe dostala pod platbu kritiky některých senátorů. V roce 2013 se v rozvojové spolupráci neškrtalo. Horký-Hlucháň politiku charakterizoval jako „tanker“, který je kvůli různým smlouvám a strategiím složitější otočit. V diskusi padlo jako český problém, že ČR neumí čerpat prostředky s Evropského rozvojového fondu, čímž by se dala otupit případná kritika na výdaje „českých“ peněz.

Regionální studie

V publikaci ÚMV jsou i regionální přehledy. Analytik ÚMV Vladimír Handl zmínil v příspěvku o Německu význam loňské návštěvy Petra Nečase v Bavorsku. Rudolf Fürst označil rok 2013 za mezník, kdy Čína začala objevovat postkomunistickou Evropu. Pro Česko je podle něj tento zájem velkou příležitostí. Musíme si ale být vědomi toho, že tento vztah je asymetrický. V roce 2013 se česko-čínské vztahy zlepšily, zatím to však není úplně vidět v ekonomických číslech.

Ve vztahu vůči Balkánu hrálo loni prim působení společnosti ČEZ v Bulharsku Rumunsku a Albánii, kde se česká diplomacie musela angažovat. Tomáš Dopita zmínil i polarizaci vztahu ČR ke Kosovu. Česká republika ho formálně uznala, ale prezident Miloš Zeman nechce jmenovat českého velvyslance v Prištině, což souvisí s jeho názorem na srbsko-albánské (kosovské) vztahy.

Bronislav Bechyňský z Masarykovy university zpracoval v publikaci kapitolu o Blízkém východu. Česká republika je zde limitována bezpečnostní situací v celém regionu. Rok 2013 byl podle něj pro Česko charakterizován posílením strategického partnerství s Izraelem a hledáním nových partnerů v arabském světě. Tradiční ekonomická spolupráce skončila totiž v případě Sýrie, složitá je situace v Iráku i jinde. Výhodné je přistoupení Maroka a Tuniska k sousedské politice EU. Rok 2013 byl spojen rovněž s hledáním obchodních možností na Arabském poloostrově.

Další informace o publikaci

Můžete si také přehrát videa z jednotlivých vystoupení

O autorovi:

Petr Zenkner