20. 8. 2015 Tento obsah není aktuální

Lidé budou vždy odcházet za lepšími životy. Migraci nelze zabránit

Spíše než přijímat uprchlíky do Evropské unie, je třeba problémy řešit přímo v zemích, odkud lidé utíkají. To je častý argument v debatách o migrační krizi. Za pokrytecký ho považuje Ondřej Horký-Hlucháň z Ústavu mezinárodních vztahů. „Když lidé žijí v uprchlickém táboře a nemůžou se vrátit domů, tak někteří vždy budou ochotni podstoupit obrovská rizika,“ říká.

Myslíte si, že mezinárodní pomoc například v Afghánistánu nebo Sýrii může být prevencí migrace, jak v poslední době často slýcháme? Ať už ta okamžitá (humanitární), nebo dlouhodobá (rozvojová spolupráce)? Otázkou spíše je, zda vůbec rozvojová pomoc dostatečně přispívá ke globálnímu rozvoji. Určitě má smysl, pokud se zaměřuje na rozvíjení kapacit a potenciálu lidí v chudších regionech. Vždy budou ale lidé odcházet za lepším životem. Migraci nelze zabránit. Vždyť Česká republika je relativně bohatá a statisíce lidí žijí v zahraničí, protože tam mají vyšší příjem a líbí se jim tam. Ale když se podíváme na dopady humanitární pomoci na migraci konkrétně v Sýrii, tak do Evropy přichází měsíčně jen asi kolem deseti tisíc syrských uprchlíků z více než tří milionů lidí, kteří zůstali v okolních zemích, jako jsou Turecko nebo Libanon.

Takže argument, že by se mělo v rámci snížení migračních vln pomáhat lidem v jejich vlastech, je platný jen do určité míry? Řekl bych, že je velmi pokrytecký. Takřka jediné, co udělala česká vláda v reakci na migrační krizi, je, že pomoc přesunula z ostatních regionů do Sýrie a okolních zemí. Rozpočet nezvýšila. Navíc když lidé žijí v uprchlickém táboře a nemůžou se vrátit domů, tak někteří vždy budou ochotni podstoupit obrovská rizika, aby mohli žít v míru a najít si práci.

Mohou dlouhodobě proti migraci pomáhat přímé investice v chudších státech? A co například Eritrea a další velmi uzavřené země? V případě Eritrey hodně uprchlíků utíká před takřka otrockou vojenskou službou. Eritrea by nyní mohla využít svého volného přístupu na trhy Evropské unie, ovšem chybí jí potřebné kapacity, aby to mohla uskutečnit. Je také těžké vytvořit podmínky pro investice; nutná je například fungující infrastruktura. Obecně je v subsaharské Africe velice těžké zkopírovat čínský model rozvoje založený na průmyslu. Cesta z chudoby zde vede spíše přes soběstačné zemědělství.

Očekáváte, že v budoucnu bude čím dál větší problém migrace v důsledku klimatických změn? Určitě. Odhaduje se, že v půlce století má být nejméně sto padesát milionů tzv. klimatických uprchlíků. Je paradoxní, že ti ale z hlediska mezinárodního práva stále nejsou považováni za uprchlíky s právem na azyl. Ten mohou získat jen z bezpečnostních, politických a náboženských důvodů. Na ty, kteří utíkají před suchem a neúrodou, se definice nevztahuje.

Česká republika z rozpočtu na oficiální rozvojovou pomoc podporuje projekty ve 14 zemích, například v Afghánistánu, Etiopii, Moldavsku nebo Bosně a Hercegovině. Je výběr prioritních zemí v kontextu současných i budoucích migračních vln správný? Uprchlická krize by určitě neměla vést k tomu, aby se přehodnocovaly tyto priority. Neměli bychom začínat v dalších zemích a ještě více rozmělňovat rozpo- čet České rozvojové agentury 360 milionů na další projekty. Spíš naopak. Vedle toho je zde ale přes dvě a půl miliardy korun, které jdou na rozvojovou politiku Evropské unie. Česká republika by se měla zaměřovat na ty země, které zná. A měla by se mnohem více zajímat o to, jakým způsobem jsou využity peníze, které dáváme v rámci našich příspěvků do EU a mezinárodních institucí. Jedním českým projektem v Sýrii nic nezměníme. Velké problémy je potřeba přenechat velkým institucím jako OSN, Světová banka nebo Evropská komise. Není to ale žádná pomoc „Bruselu“, je to především naše vlastní pomoc.

Rozpočet na zahraniční rozvojovou spolupráci vláda ani po ekonomické krizi nezměnila. Měl by být vyšší? Česká republika má dlouho mezinárodní závazky, které neplnila a neplní. Slíbila, že z hrubého národního důchodu vyčlení 0,33 % na rozvojovou spolupráci, ale dává jen 0,11 %. Nevidím žádnou politickou sílu, která by usilovala o to, aby se rozpočet navýšil.

Část našeho rozpočtu jde na stipendia pro studenty z rozvojových zemí, kteří se vzdělávají v českých školách. Vracíme se tak podle vás k pokryteckému argumentu, že prevencí migrace je pomoc přímo v zemích s největším množstvím uprchlíků. Dlouhodobě se řeší, že vládní stipendia přispívají k odlivu mozků – část schopných a vzdělaných lidí se do zemí původu nevrací. V reakci na to už existuje malý program vysílání vysokoškolských pedagogů na globální Jih. Spíše jsem pro podporu ne našich, ale tamních univerzit. Se 100 miliony korun na stipendia bychom tak pomohli nesrovnatelně více studentům a studentkám z rozvojových zemí.

Samotná rozvojová spolupráce tedy problémy s chudobou nevyřeší. Jaké jsou další možnosti? Je jasné, že vedle nárůstu peněz od migrantů, které posílají domů (tzv. remitence), nebo přímých zahraničních investic role rozvojové pomoci klesá. Nejlepší by ale bylo se podívat na skryté a neviditelné toky, které země Jihu poškozují, např. daňové úniky korporací, obrovské bankovní poplatky za převod remitencí nebo korupční peníze uložené v daňových rá- jích. Anebo neprolamovat limity a omezit naše skleníkové plyny, které mění klima na Blízkém východě a v Africe, a podporují tak výhledově další vlny migrace.

Rozhovor Terezy Hornové a Michaly Traplové vyšel v příloze Člověka v tísni o migraci v srpnovém čísle časopisu Reportér.

O autorovi: Ing. Ondřej Horký-Hlucháň, Ph.D. je vedoucím výzkumného oddělení a výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi jeho oblasti zájmu patří například globální a mezinárodní rozvoj a chudoba; rozvoj Afriky, Asie, latinské Ameriky a východní Evropy; rozvojová a humanitární pomoc, zahraniční rozvojová spolupráce nebo globalizace a vztahy mezi globálním Severem a Jihem.