7. 7. 2017 Tento obsah není aktuální

Několik možností, jak posílit sociální dimenzi zahraniční politiky ČR

Současná česká zahraniční politika tematizuje víc, než tomu bývalo v minulosti, celou šíři lidských práv, včetně práv hospodářských, sociálních, kulturních nebo environmentálních. K tomu ČR zavazují příslušné mezinárodní pakty a také nové závazky spojené s Cíli udržitelného rozvoje (SDGs) nebo se závěry klimatické dohody z Paříže. V procesu přístupu k těmto úmluvám ale zbývají ještě významná opomenutí.

Speciální vydání
Mezinárodní
politiky

Tento text je součástí speciálního vydání Mezinárodní politiky. On-line časopis Mezinárodní politika, který Ústav mezinárodních vztahů začal vydávat v původní papírové podobě již v roce 1956, slouží mimo jiné jako exkluzivní prostor pro diskusi a reflexi české zahraniční politiky.

V prosinci 2016 jsme vyzvali autorky a autory, kteří se zabývají problematikou zahraniční politiky ve své profesní, akademické či zájmové oblasti, aby nabídli své texty na dvě vypsaná témata: "Sociální dimenze české zahraniční politiky" a "Kýč, klišé a stereotypy v zahraniční politice".

Vybrané texty si můžete nyní přečíst v našem on-line časopise (rozcestník najdete zde) i v mimořádně publikovaném tradičním papírovém vydání, které si v můžete stáhnout zde.


Stále například chybí ratifikace Opčního protokolu (z roku 2013) k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Také schvalování Pařížské dohody je v parlamentu opakovaně odkládáno.

Stále více se ukazuje, že ekonomické, sociální, politické a environmentální problémy překračují hranice a nelze je řešit izolovaně. Jde o „rozvoj všech a každého“ (Lebret) a otázka mezinárodní spolupráce a koherence jednotlivých politik jsou klíčové. Přitom právě komplexní lidskoprávní přístup nabízí vhodný nástroj k prosazování žádoucích změn. Zlepšení stavu lidských práv a sociální a ekologické udržitelnosti v jakékoli zemi má globální pozitivní dopad.

Důležitým výrazem sociálního zaměření zahraniční politiky je oblast rozvojové spolupráce. ČR by nepochybně měla navyšovat prostředky určené na rozvojovou spolupráci, které v posledních letech stagnují na velmi nízké úrovni (0,12 % z HDP), jež zdaleka neodpovídá ani mezinárodně prosazovanému cílovému závazku 0,7 % HDP, ani polovičnímu závazku vůči EU.

I přes určité sliby vlády pomáhat v zemích, odkud přicházejí uprchlíci před válkami, bídou a devastací životního prostředí, tato debata rychle utichla. Zato se velká pozornost věnuje navyšování vojenského rozpočtu na 2 % z HDP na základě velmi vágního hodnocení bezpečností situace. To spolu s přetrvávajícím problémem řady podezřelých exportů českých zbraní je v přímém rozporu se snahami o udržitelná řešení rozvojových problémů.

Sporná efektivita PPP

Podle mého názoru by se také měla prohloubit debata o využití oněch omezených prostředků určených na rozvojovou spolupráci. Kriticky posuzovat by se měla tendence rostoucího zapojování soukromých firem do rozvojových programů na úkor neziskových organizací a vládních aktivit.

Řada zkušeností poukazuje na nízkou efektivitu programů PPP (Public Private Partnership) a na nebezpečí, že při tom jde více o podporu firem než o rozvoj. Nejlepší výsledky přináší zapojení místních komunit a struktur do celého projektového cyklu, jak dobře vědí zkušení rozvojoví pracovníci, z kterých současný systém krátkodobých grantů s omezeným odměňováním dělá rozvojový prekariát.

Aktivnější zahraniční politika potřebuje podporu interesované veřejnosti a v tom je role nevládních organizací nezastupitelná. České organizace jsou velmi úspěšné v získávání grantů pro rozvojové vzdělávání a osvětové kampaně z prostředků EU i dalších zdrojů a je záslužné, že Česká rozvojová agentura (ČRA) nabízí program kofinancování těchto projektů, ale v posledních letech jsou k tomu určené prostředky nedostatečné a tak se bez této podpory ocitají i projekty, které prošly náročným výběrem v rámci EU.

Přitom kritéria přidělování prostředků a proces výběru na straně ČRA vzbuzují často rozpaky. Řešením by bylo navýšit prostředky tak, aby organizace, které získají evropské projekty a přivedou tak do země i nemalé finanční zdroje pro rozvojové vzdělávání, mohly získat alespoň částečné kofinancování a také udělat proces rozhodování transparentnější.

Regulace korporací

Existuje také řada možností k prosazování progresivních kroků směrem k udržitelnému rozvoji, které nejsou závislé na finančních zdrojích, ale na diplomatických aktivitách. Příklad z nedávné doby ukazuje, že i země velikosti České republiky mohou hrát důležitou roli. Zástupci ČR se v loňském roce konečně zapojili do práce mezivládní pracovní skupiny pro „vypracování mezinárodního právně závazného nástroje k regulování aktivit nadnárodních korporací a dalších obchodních podniků ve smyslu lidských práv chráněných mezinárodním právem“. Jde tedy o vypracování mezinárodního paktu, podle kterého by nesly korporace odpovědnost za porušování lidských práv. Tuto iniciativu Rady OSN pro lidská práva dosud bojkotují USA i většina zemí EU.

S touto chvályhodnou snahou o regulaci moci nadnárodních korporací ovšem velmi kontrastuje česká nekritická podpora obchodních dohod TTIP (o té se v důsledku výměny prezidenta USA zřejmě už jednat nebude) a CETA, která byla bohužel předběžně v rovině EU schválena a čeká na stanovisko evropského parlamentu a ratifikaci v jednotlivých zemích.

Dohoda CETA podle mého názoru posílí roli korporací na úkor možnosti sociální a ekologické regulace a na úkor demokratického procesu rozhodování. Tady se česká vláda pokouší o rychlou ratifikaci. Přitom v zemích jako Francie, Německo, Rakousko nebo Belgie existuje vůči dohodě silný a dobře vyargumentovaný odpor.

I veřejné nákupy je možné vypisovat progresivně

Veřejná sféra dosud jen málo využívá možnost významného ovlivnění trhu pomoci progresivní politiky veřejných nákupů. Součástí posuzování každé vhodné veřejné zakázky by měla být kritéria sociální a environmentální udržitelnosti. Dodavatelé by měli soutěžit vedle ceny a výkonu i v prokazování dodržování sociální práv v celém produkčním řetězci (dodržování úmluv MOP, nezávislé certifikace jako Fairtrade apod.).

Současná vláda doplňuje podpisy a ratifikace u dosud chybějících úmluv Mezinárodní organizace práce, opatrně zvyšuje minimální mzdu a mzdy veřejné sféry. To jsou vítané kroky obracející směr „závodu ke dnu“. Podobně lze vítat i snahy o důslednější výběr daní a omezení daňových úniků i odtoku zisků ze země.

Na mezinárodní úrovni by se ČR měla v této souvislosti více angažovat v dosud značně polovičatých snahách o vymýcení daňových rájů. Obrovské daňové ztráty mají přímý dopad na možnosti států realizovat programy sociální a ekologické udržitelnosti. Přitom chudé země jsou postiženy daleko více než země globálního Severu. Možnost daňových úniků podporuje korupci a spolu s nerovnými pravidly obchodu a dluhovou pastí přispívají k tomu, že z rozvojových zemí plyne pryč až dvacetkrát víc prostředků, než jim bohaté země různými formami poskytují.

Velkorysá práce se státními pohledávkami

Česko by mohlo také velkoryseji postupovat v otázce zbývajících pohledávek z doby minulého režimu. Největším dlužníkem je Kuba a po dlouhém zmrazení vztahů se v poslední době přinejmenším o řešení jedná. Podivné nápady, že Kuba bude své dluhy splácet v rumu, vzbuzuje spíše rozpaky. Prominutí dluhu nebo využití tzv. dluhového swapu (z části peněz se financují rozvojové programy) by mohlo napomoci zlepšení vztahů s měnící se Kubou a navíc se oddlužení započítává do sumy rozvojové spolupráce. Podobě by se dalo postupovat i u zemí, jako jsou Irák nebo Srbsko. Navíc částky pohledávek nejsou nijak závratné.

Ekologická stopa

Se sociální dimenzí zahraniční politiky se pojí i rozměr enviromentální. Česko sice nemá zatím v důsledku omezení průmyslové produkce problém s dodržování emisních limitů, ale přesto zůstává s emisemi na hlavu jedním z nejhorších znečišťovatelů Evropy. Také celková ekologická stopa je znepokojující. Odpovědná politika se nemůže spokojit s tím, že vzhledem k velikosti země a populace jsou globální dopady naší spotřeby jen malé.

Kvůli zabránění nejhorších dopadů klimatické změny se k přechodu na obnovitelné zdroje energie odhodlávají nejen velké země jako Německo nebo Čína, nejen vyspělé země jako Dánsko, ale i daleko chudší země, jako je třeba Nikaragua. Také sázka na atomovou energii je z mnoha ohledů sporná. Podpora decentralizovaného zásobování energii z obnovitelných zdrojů a energetických úspor má totiž celou řadu pozitivních dopadů místních i globálních.

O autorovi:

ThDr. Jiří Silný je projektový koordinátor Zastoupení Nadace Rosy Luxemburgové v České republice. Předtím dvacet let pracoval jako ředitel Ekumenické akademie, organizace zabývající se rozvojovým vzděláváním a kampaněmi.