26. 6. 2012 Tento obsah není aktuální

Nenaplněné ambice francouzského předsednictví G20

Neúspěch francouzského předsednictví G20 dost možná ani tak nesouvisel s vysokými ambicemi Nicolase Sarkozyho jako spíše s širšími geopolitickými změnami, které oslabují vliv evropských velmocí.

Francouzské předsednictví skupině dvaceti největších ekonomik (G20) patřilo rozhodně k těm viditelnějším a ambicióznějším. Od energického dnes již bývalého prezidenta, který vynikal velkými slovy a gesty, se ani nic jiného nedalo čekat. Program, jejž na začátku francouzského předsednictví v lednu 2011 Nicolas Sarkozy představil, měl šest oblastí a každá z nich obsahovala alespoň čtyři úkoly, které měla předsednická země naplnit.

Sarkozy chtěl ukázat Francii jako zemi „přinášející novému světu nové myšlenky“, jak zněl oficiální slogan předsednictví.
Summit v Cannes se měl stát novou brettonwoodskou konferencí, jež změní podobu globálního ekonomického vládnutí a mezinárodního monetárního systému. Nakonec vše dopadlo docela jinak. Byly ambice Sarkozyho příliš velké, anebo mu předsednictví G20 neposkytlo dostatek prostoru na jejich uskutečnění? Jakou roli uskupení G20 vlastně hraje v dnešním světě? Jaká témata otevřelo francouzské předsednictví a jak na ně navázalo současné předsednictví Mexika? A co nám první předsednictví země z globálního Jihu může napovědět o současné povaze a budoucnosti G20?

Diskusní klub, nebo centrum globálního vládnutí?

Ještě před tím, než se ponoříme do témat francouzského předsednictví, je dobré připomenout, co je G20 vlastně zač a co od tohoto uskupení lze očekávat. Řada odborníků i politiků nárůst vlivu skupiny dvaceti největších ekonomik (G20), k němuž dochází od roku 2008, vítá. G20 je považována za daleko reprezentativnější uskupení (členské země představují přes 60 procent světové populace a okolo 80 procent světového HDP), než jakým je klub osmi nejvyspělejších zemí (G8), jehož vliv od vypuknutí finanční krize spíš slábne. Na druhé straně více zemí znamená i více zájmů, názorů a třecích ploch.

I přes reprezentativnější zastoupení jednotlivých zemí nelze G20 v žádném případě považovat za instituci s formální legitimitou v rámci mezinárodního práva. Rozhodnutí, k nimž členové tohoto uskupení dospějí, nejsou právně závazná ani vynutitelná. G20 nemá žádné konkrétní nástroje pro implementaci svých rozhodnutí. Byl to právě Sarkozy, kdo v roce 2010 navrhoval vytvořit stálý sekretariát G20 se sídlem v Paříži (nebo Soulu), s návrhem však neuspěl. V současné době koordinace probíhá na principu troiky, kdy koordinační skupinu tvoří členové předešlého, stávajícího a budoucího předsednictví.

Nemá-li G20 žádné formální rozhodovací pravomoci, v čem tedy spočívá její význam? Především v tom, že vytváří prostor pro diskusi. Umožňuje „testování“ různých pozic a návrhů, které se později mohou promítat do rozhodování formálních mezinárodních organizací. Mnozí na druhé straně upozorňují, že i přes větší zastoupení zemí globálního Jihu je uskupení G20 stále pod velkým vlivem západních zemí jak v oblasti agendy, tak při prosazování jednotlivých opatření v praxi (nadměrný vliv MMF, FSB a dalších institucí na úkor agentur OSN, jež dlouhodobě preferují země globálního Jihu). Z pohledu rychle rostoucích ekonomik a dalších „nových“ členů nejvýznamnějšího globálního klubu se G20 zatím může jevit spíše jako platforma pro řešení problémů Západu než jako fórum vhodné pro prosazování jejich zájmů. Proto do jisté míry zvažují i životaschopnost alternativních projektů typu BRICS. Mexické předsednictví může v tomto směru sehrát poměrně zásadní roli.

Ambiciózní Sarkozy

Dosud neusazená role G20 v rámci systému globálního vládnutí byla jedním z výrazných faktorů, jenž ovlivnil francouzské předsednictví. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že hřiště bylo mnohem menší než hra, kterou na něm chtěl Sarkozy rozehrát. Další okolnost, kterou první muž Francie zřejmě podcenil, bylo riziko nepředvídatelných událostí, jež mohly kurz předsednictví vychýlit zcela jiným směrem. I v rámci předsednictví G20 byl patrný rys Sarkozyho zahraniční politiky, spočívající v jemném vybočení z degaullovsko-mitterrandovského lavírování mezi velmocenskými póly, které bylo do té doby pro pátou republiku typické. Projevovalo se to jednak na francouzského prezidenta neobvyklou náklonností ke Spojeným státům, jednak poměrně sebevědomým vystupováním vůči rychle rostoucím ekonomikám.

Sarkozy hned v úvodu předsednictví označil za největší překážky silného, udržitelného a vyváženého růstu (cíle Akčního plánu schváleného v Soulu) globální nerovnosti, k nimž přispívají zejména země, které nadměrně akumulují rezervy a obchodní přebytky, a nepořádek v mezinárodním měnovém systému, jenž je důsledkem především toho, že některé země jsou v pokušení vést nekooperativní ekonomickou a měnovou politiku. Jednalo se především o rýpnutí do Číny, jejíž měnové rezervy přesahující 3 000 miliard amerických dolarů a podhodnocený jüan již delší dobu vyspělé ekonomiky rozčilují. Evropa podle Sarkozyho svůj díl práce splnila (a stále plní) prostřednictvím úsporných opatření a vyztužování obranných finančních valů. Nyní však byla řada na vynořujících se ekonomikách, aby posilováním domácí poptávky převzaly svůj díl odpovědnosti za globální ekonomiku.

V oblasti finanční regulace, která je jedním z hlavních bodů agendy G20 již od prvního summitu ve Washingtonu, se francouzské předsednictví zaměřilo především na regulaci stínového bankovnictví a velmi významný problém regulace komoditních trhů, které mají vliv na cenu potravin. Jejich náhlé výkyvy trápí zejména obyvatele nejchudších oblastí, kteří za jejich nákup vydají často až 80 procent svých příjmů. Tedy i vzrůst ceny ve výši několika procent pro ně může znamenat existenční riziko. V době francouzského předsednictví došlo vůbec k první schůzce ministrů zemědělství členských zemí G20. Kromě volilatility cen řešili i otázky spojené s potravinovou bezpečností. Toto jednání mělo i symbolickou hodnotu, jelikož do této doby se G20 zabývala výhradně ekonomickými tématy.

Dalším poměrně viditelným tématem, o němž Sarkozy s chutí hovořil, bylo zavedení daně z finančních transakcí (FTT). V rámci programu G20 její zavedení Sarkozy spojoval s potřebou nových zdrojů ve prospěch rozvoje chudých zemí a na snižování dopadů klimatických změn. Toto téma však dokázal šikovně využívat i na domácí scéně směrem k voličům, kteří byli rozezleni na finanční sektor. Sarkozy jim nabídl finanční daň jako způsob, jak donutit finančníky, aby zaplatili alespoň část účtu za krizi. Možná i tato „dvojitá“ taktika nakonec hrála roli při rozhodování představitelů rychle rostoucích ekonomik, kteří nakonec Sarkozyho iniciativu (s výjimkou Jihoafrické republiky) nepodpořili. Francouzské předsednictví otevřelo řadu zajímavých a důležitých otázek, ale nedokázalo je dotáhnout až do konce.

Ukradený summit

Vrchol předsednictví - summit v Cannes - se nakonec odehrál podle úplně jiných not, než jaké si Sarkozy v Elysejském paláci připravil. Zhoršující se dluhová krize členských zemí eurozóny postupně jednání úplně ovládla. V jeho průběhu stačil řecký premiér Papandreu ohlásit referendum o finanční pomoci eurozóny, poté jej odvolat a nakonec i odstoupit. Zároveň sílil tlak na italské dluhopisy, které prolomily obávanou sedmiprocentní hranici hranici a postupně se začaly objevovat spekulace o platební neschopnosti Itálie, třetí největší ekonomiky eurozóny.

Summit nakonec do historie vstoupil jako přelomový, ovšem ze zcela jiných důvodů, než jaké si hostitel představoval. A sice jako summit, kde se geopolitický posun od tradičních západních velmocí směrem k rychle rostoucím ekonomikám poprvé a tak viditelně projevil. Tlak na rychle rostoucí ekonomiky, aby podnikly reformy vedoucí ke snížení globální nerovnováhy, se změnil ve vyjednávání o příspěvku těchto zemí do zvláštních záchranných fondů MMF určených pro evropské země stižené dluhovou krizí.

Některých dílčích úspěchů se přesto podařilo dosáhnout. Účastníci summitu například odsouhlasili seznam globálních systémově důležitých finančních institucí (G-SIFI), které mají být pod větším dohledem, a od roku 2016 musejí přijmout přísnější kapitálová pravidla. V oblasti komoditních trhů má vzninout informační systém o zemědělském trhu (AMIS), který může o něco zmírnit prudké cenové výkyvy. O žádném zásadním průlomu však nelze hovořit.

Francouzskému předsednictví chyběl nějaký velký úspěch či významnů průlom. Přestože se z počátku tvářilo jako jedno z nejambicióznějších, nakonec se rozpustilo v krizi jižního břehu eurozóny. Nad summitem v Cannes se nakonec vznášel vzkaz, že až příště budou chtít Evropané zase zachraňovat svět svými novými myšlenkami, měli by si nejprve udělat pořádek doma. Otázkou je, zda to za daných okolností mohlo dopadnout i jinak. Vinit z neúspěchu pouze Sarkozyho by bylo přece jen poněkud nespravedlivé.

Všichni jsou už v Mexiku… nebo v Riu?

Pokud Francie chtěla hrát prim v otázkách globální nerovnováhy a reformy měnového systému, pak mexické předsednictví bude zřejmě, kromě tradičních témat ekonomického růstu a finanční regulace, věnovat více pozornosti udržitelnému rozvoji, zelenému růstu a boji proti klimatickým změnám. Kromě nich je na agendě i pokračování diskuse o zlepšení potravinové bezpečnosti a řešení volatility cen komodit.

Pro summit, který se uskuteční v mexickém Los Cabos, jsou důležité dvě věci. Zaprvé, summit se koná relativně brzy (18_19. června), což vyvolává otázku, zda se podařilo agendu dostatečně připravit a projednat v pracovních skupinách. Shoda na pracovní úrovni je přitom základem úspěchu na té politické. Podle dostupných zpráv jsou však Mexičané dobře připraveni. Zadruhé, summit skončí v předvečer konference OSN Rio+20 (od 20 do 22. června), která se věnuje právě otázkám udržitelného rozvoje, a to především v environmentálním a sociálním kontextu (tedy v podstatě přímá shoda nikoli náhodná s jednou z priorit mexického předsednictví).

Mexiko, jakožto země globálního Jihu, jejíž obyvatelé mají autentickou zkušenost s životem pod hranicí extrémní chudoby, může na jednací stůl vrátit otázky, jež zajímají většinu obyvatel z oněch přibližně 60 procent obyvatel světa, které země G20 reprezentují. Tedy otázky související s rozvojem, extrémní chudobou nebo s problematickým světovým obchodem. Taktéž může vyspělým zemím připomenout jejich závazky. Například 20 miliard amerických dolarů určených na rozvoj zemědělství přislíbených na summitu G8 v Aquile a potvrzených na summitu G20 v Pittsburghu, z nichž byla dosud poskytnuta přibližně jen jedna pětina.

V žádném případě však nelze podceňovat „řecký faktor“. Vzhledem k tomu, že jednání o nové vládě v Řecku byla neúspěšná a Řekovou půjdou v červnu opět k volbám, je možné, že summit v Los Cabos opět ovládne krize eurozóny, jako tomu bylo v Cannes. Anebo také ne. Bude zajímavé sledovat, jak se v takovém případě zachová předsednická země z globálního Jihu. Do velké míry to může napovědět, zda je G20 jen dalším diskusním fórem Západu, anebo se v budoucnu může stát skutečným centrem globálního vládnutí.

O autorovi:

Ondřej Kopečný je analytikem Glopolis.