Není zkáza jako zkáza. Geografický rozměr přírodních katastrof

Omezíme-li se na náš civilizační okruh, pak údajná biblická potopa či zkáza Atlantidy, pro něž mimochodem moderní věda nalézá stále více důkazů, nebo přesvědčivě zdokumentovaná devastace Pompejí, patří k nejznámějším pohromám, jejichž zpracování odráží přirozený respekt, který lidský druh vůči přírodě cítí.

Až do19. století byla (ničivá) síla přírodních živlů o tolik mocnější než cokoli, co člověk dokázal sám uvést do pohybu, že se nelze divit, že se všude na světě setkáváme se snahou živly si naklonit a v případě, že se „rozzlobí“, je uklidnit. Představa o jejich možném spoutání, či dokonce zkrocení byla zcela nesmyslná, avšak nesmírný vědecký, technický a technologický pokrok závěru 19. a první poloviny 20. století vedl ve vyspělém světě k realizaci mnoha smělých projektů, jejichž konečným cílem nebylo nic menšího než snaha „poručit větru, dešti“. Pokrok, jehož bylo dosaženo při mapování mechanismu vzniku, predikci a prevenci přírodních jevů, založených na dlouhodobém sledování a předpovědi počasí či vulkanických erupcí, výstavba přehrad na řekách, či protilavinových zábran v horách vedl k přesvědčení, že schopnost přírody „prosadit svou“ je natolik efektivně minimalizována, že velké přírodní katastrofy budou pro příště možné pouze v nerozvinutých částech světa...
S nesmírným vzrušením, a v řadě případů jistě i s nemalými a opravdovými sympatiemi pro postižené, pak publikum ve vyspělých zemích sledovalo ničivé pohromy v Africe, Asii či Latinské Americe, aby nakonec byla obětem poskytnuta morální útěcha, materiální a finanční pomoc.

Ne, že by se ve vyspělém světě nic nedělo, ale události jako letní požáry v Kalifornii, Austrálii nebo na jihu Evropy, povodně na velkých řekách Evropy či Severní Ameriky nebo mrazy a sněhové bouře nikdy nezasáhly tak velkou část vyspělých společností, aby vedly k pocitu reálného celospolečenského ohrožení. Problémy, jež příroda nadělila nám, byly prostorově i rozsahem škod v zásadě omezené, a velké katastrofy byly natolik vzdálené, že s výjimkou mediální ozvěny neměly jiný globální dopad.
Hurikán Katrina, jenž v roce 2005 zdevastoval část pobřeží USA, či nedávné zemětřesení a tsunami, jež postihly Japonsko, však přesvědčivě ukázaly, že i nejvyspělejší země světa mohou být značně „pocuchány“. Podstatné je, že neutrpí pouze jejich globální image _ kolik z nás bylo šokováno neschopností federální vlády poskytnout účinnou pomoc New Orleansu a nasazením jednotek mexické armády na území USA, ale například výpadek produkce japonských automobilek se zakrátko projevil i v Evropě a ve Spojených státech.

Vzdálenost a vnímání prostoru

Bez ohledu na to, co se v posledních letech stalo, se zdá být jisté, že naše senzitivita vůči událostem na různých místech bude i nadále ovlivněna a podmíněna celou řadou subjektivních i objektivních faktorů. Dva z nich, jež mají geografickou dimenzi, si na následujících řádkách pokusíme přiblížit. Prvním z nich je jedna z nejdůležitějších geografických kategorií: vzdálenost. Pro naše účely je třeba chápat ji nejenom jako pouhou fyzickou vzdálenost, ale jako komplexní působení tří zvláštních typů vzdálenosti: gravitační, topologické a symbolické. Druhý z nich pak má co do činění se subjektivním vnímáním prostoru, neboť o různých částech světa máme své pevně zakořeněné, přičemž velmi často zcela nesmyslné, představy, jejichž mentální stabilita má zásadní vliv na percepci toho, co se kde děje.

Gravitační síla je sice nejslabší fyzikální silou, ale zároveň jedinou, která ovlivňuje všechny fyzikální pochody na Zemi. V našem případě je typickým projevem tzv. gravitační vzdálenosti známý fakt, že s rostoucí fyzickou vzdáleností se problémy stávají, či spíše jeví, méně podstatné. Tento dojem může být ovlivněn velikostí a „hmotností“ státu/oblasti, kde k něčemu dochází, takže ať již se stane cokoli v USA, Rusku nebo Číně, je to automaticky důležitější, než kdyby se to samé stalo v Mexiku nebo Kazachstánu, byť se geograficky jedná o stejný prostor. Pro topologickou vzdálenost je rozhodující momentální podoba politické mapy: například po rozpadu Československa, Sovětského svazu a Jugoslávie na začátku devadesátých let minulého století se řada zemí ocitla „někde jinde“, než ležely předchozích čtyřicet let. Pokud jde o symbolickou vzdálenost, pak země, jež nám jsou kulturně, etnicky, politicky či jakkoli jinak blízké, jsou důležitější než státy ostatní.

Zastavíme-li se u fenoménu percepce, pak u přírodních katastrof platí totéž jako například v případě teroristických útoků a 11. září. Ostatně například filmaři velmi dobře vědí, proč v katastrofických filmech běsnící živly devastují nesrovnatelně častěji New York, Tokio, Londýn či Paříž, a nikoli (pokud k tomu vůbec kdy ve filmu došlo) Kinshasu, Lagos, Teherán nebo Dháku, neboť bez ohledu na to, že v nich žije podobné množství lidí, je vizuální efekt zcela rozdílný...

Na co se reaguje nejvíce

Z percepčního hlediska jsme nejvíce fascinováni tím, jak velká zkáza je. Rozsah škody však jen velmi zřídka koresponduje se skutečnou, tj. fyzikálně či jinak exaktně měřitelnou silou, která v daném místě udeří. V souvislosti s velikostí pohromy nejvíce a „nejlépe“ reagujeme na tři dimenze, které se s takovýmito událostmi spojují: velikost ztrát na lidských životech, finanční/pojistné ztráty a v poslední době se přidalo i hledisko environmentální. Jako ideální příklad pro demonstraci rozdílného odrazu přírodní katastrofy je možno použít dvě velká zemětřesení, provázená ničivými vlnami tsunami, jež roku 2004 a letos na jaře postihla Asii. V prvním případě zemětřesení o síle 9,1_9,3 Richterovy škály zdevastovalo pobřeží řady států ležících na pobřeží Indického oceánu a zahynulo asi 230 000 lidí. Letos v Japonsku způsobilo zemětřesení o síle 9,0 9,1 Richterovy škály smrt 13 000 lidí, přičemž dalších 10_12 tisíc je ještě stále pohřešováno. I když v japonském případě byla zasažena nesrovnatelně menší plocha a zahynulo výrazně menší množství lidí, jedná se o katastrofu výrazně větší. Zaprvé v rovině finanční _ pokud jde o pojistné částky, jež budou vyplaceny, jedná se prý o světový rekord, zadruhé se ukázalo, že ani supermoderní Japonsko není schopno něčemu takovému odolat, a zatřetí došlo k havárii na jaderné elektrárně. Je otázkou, zda by například německá vláda reagovala stejně rychle (hystericky?), kdyby tsunami z roku 2004 poškodilo jaderné zařízení stojící, dejme tomu, na pobřeží technicky a technologicky tak nerozvinuté země, jako třeba Barma/Myanmar.

To, že je naše senzitivita vůči událostem ve vyspělých zemích světa vyšší je díky symbolické vzdálenosti asi pochopitelné. Právě v souvislosti s Japonskem a událostmi z roku 2004 však dle mého názoru zapadl jeden velmi podstatný gravitační a topografický fenomén. Obě živelní katastrofy se odehrály v hustě obydlených pobřežních oblastech a, jak již bylo řečeno, vyžádaly si zcela jiné množství obětí. Kvůli hysterii provázející havárii ve Fukušimě média věnovala zcela nedostatečnou pozornost faktu, že se japonským úřadům podařilo ve velmi krátké době evakuovat desítky tisíc lidí, kteří by jinak nepochybně našli smrt v rozbouřeném moři. Blízkost vody, ať již slané, nebo sladké, má při podobných událostech vždy zásadní dopad na počet obětí. Při pohledu na seznam největších katastrof lehce zjistíme, že nejrychleji a nejvíce životů bere voda. Tato skutečnost je logickým důsledkem toho, že nejhustěji obydlené oblasti světa jsou ty, kde je vody dostatek. Historicky platí, že při mořském pobřeží, respektive podél toku velikých řek, vytvořila příroda nejlepší podmínky pro obživu. Protože slaná i sladká voda sloužily (a je tomu tak dodnes!) jako přirozené komunikace pro dálkový obchod, vznikala na jejich březích veliká města, jež se v průběhu času změnila na moderní průmyslové metropole (ostatně průmysl rovněž spotřebovává obrovské množství vody). Je přirozené, že z vnitrozemské středoevropské perspektivy tyto skutečnosti nejsou jednoduše zřetelné, ale v našem světě platí, že rozhodující množství populace, zhruba 70 procent žije v blízkosti (do 200 km) nejbližšího moře, zatímco v hlubokém vnitrozemí (více než 1000 km od moře) či v oblastech s nadmořskou výškou vyšší než 1000 metrů nad mořem žijí celkem necelá dvě procenta obyvatel planety.

Kdyby stejně silné zemětřesení jako ta, jimž jsme se věnovali, proběhla ve stepních oblastech Asie (někde v Mongolsku či Kazachstánu) nebo ve vnitrozemí Austrálie, nejenže by nedošlo ke tsunami, ale díky nesrovnatelně menšímu počtu lidí a podstatně méně husté, či zcela neexistující infrastruktuře by škody byly výrazně menší. Takovou událostí ostatně byla jedna z největších zaznamenaných a prokázaných přírodních katastrof _ pád tzv. tunguzského meteoritu na Sibiři roku 1908. I když se vědci dosud přou o to, jak velké množství energie meteorit uvolnil, soudí se, že síla výbuchu byla pravděpodobně tisíckrát větší než bomba svržená na japonskou Hirošimu. Exploze sice zdevastovala více než dva miliony čtverečních kilometrů území, kde bylo pokáceno několik desítek milionů stromů, a nepochybně zahynula i spousta zvěře a pravděpodobně i domorodí obyvatelé, ale z globálního pohledu se, s výjimkou vědecké senzace, nestalo vůbec nic.

Jedině hladomor může člověk umocnit

Vraťme se však k vodní dimenzi. Ještě větší škody, a zatím také s daleko větší pravidelností než tsunami, působí záplavy. Mezi největší povodně/záplavy v posledním desetiletí patří povodně na řece Jang´c roku 1998, která připravila o domov na 14 milionů lidí, či povodeň na řece Indus v Pákistánu, jež roku 2010 zasáhla na 20 milionů lidí a zdevastovala tak velkou zemědělskou oblast, že se země ocitla na pokraji hladomoru. Zatímco na vodě, ať již na moři, či na řekách, živel udeří rychle, hladomor má většinou na svědomí dlouhodobý nepříznivý vývoj srážek a v jejich důsledku vzniklé sucho, které za „optimálních“ podmínek může způsobit nesmírné škody. Například na počátku 20. století zemřelo v letech 1900_1903 v Indii snad až 3,25 milionu lidí, v různých částech Číny pak od roku 1928 do 1941 přes 10 milionů.

Hladomor je jednou, možná jedinou, katastrofickou událostí, které je člověk výrazně schopen umocnit. „Nejefektivnější“ metodou se v tomto ohledu jeví kombinace nekompetentní vlády a negativního klimatického vývoje. Pravděpodobně nejotřesnějším příkladem zaznamenaným v moderních dějinách je tzv. velký čínský hladomor z let 1958_1961, jenž je dnes čínskými úřady označován jako tři roky přírodních katastrof. V důsledku sociálních a ekonomických experimentů tehdejšího maoistického vedení zemřelo od 15 do 50 milionů lidí, z čehož zhruba třetina padá na vrub přírody a dvě třetiny na vrub politiky. Evropanům je však daleko známější stalinský hladomor na Ukrajině, z let 1930_1932, nebo ze šedesátých let hladomor v Biafře, jenž se podle nizozemského filosofa Hanse Achterhuise stal první systematicky medializovanou událostí tohoto typu, jejímž cílem ani tak nebyla pomoc hladovějícím, ale možnost získat více financí na pokračování vojenského konfliktu. Pokud jde o mediální obraz, pak sucho a hladomor v Etiopii v letech 1984_1985 výrazně rezonovaly v oblasti pop-kultury známou sérií koncertů Live Aid. Od té doby se podobné kampaně staly v zásadě běžnou součástí života moderních společností, avšak jejich dopady na skutečnost zůstávají i nadále podobně nejednoznačné. Jde-li o mezinárodní humanitární angažmá, pak rovněž platí, že i když se v řadě případů podaří situaci včas vyhodnotit a shromáždit dostatečné zdroje, objeví se problém distribuovat pomoc na místo určení. Ještě větší problém než neochota vlád pustit pomoc do země, jako v Barmě/Myanmaru nebo v Dárfúru, je neexistence dostatečně kapacitních komunikací na řadě míst Afriky i Asie.

Poslední poznámkou, kterou je v souvislosti s geografickým rozměrem přírodních katastrof třeba učinit, se opět vrátíme k mořské dimenzi. Pro monitoring a včasné rozpoznání probíhajících změn globálního klimatu je podstatné, jak moc vědci (ne)rozumějí tomu, co se děje ve světovém oceánu. Narozdíl od pevniny, kde sběr meteorologických dat na mnoha místech probíhá již staletí, je světový oceán zmapován podstatně hůře. Zdá se přitom být jisté, že světový oceán, jenž ze 72 procent pokrývá povrch této planety, což z ní činí modrou, a nikoli zelenou planetu, má zásadní vliv na pevninské klima.

O autorovi:

Michael Romancov přednáší na Metropolitní univerzitě v Praze a je členem redakční rady Mezinárodní politiky.
michael.romancov@gmail.com