Pět let války v Sýrii: stav a perspektivy

Zničené tanky Asadovy armády (srpen 2012). Zdroj a licence: Christiaan Triebert (Flickr: Azaz, Syria) [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons

Jednotky Bašára Asada podporované ruskými nálety a šíitskými milicemi v prosinci minulého roku vytlačily opozici z Homsu, dříve přezdívaného hlavním městem revoluce. V polovině února jsou na dosah dobytí největšího syrského města Aleppa na severozápadě země a plánují ofenzivu proti pozicím Daeš (tedy Islámského státu) v provincii Rakka. Přímé zapojení Ruské federace v září 2015 narušilo dosavadní stav, v němž se režim na některých místech horkotěžko potýkal s opozičními jednotkami, a nastolilo trend postupných taktických vítězství regulérní syrské armády. Úměrně tomu se zlepšila také strategická pozice Bašára Asada na kolbišti mezinárodního politického vyjednávání. Změnil se dokonce tón Spojených států amerických: na návštěvě Moskvy v prosinci minulého roku americký ministr zahraničí John Kerry uvedl, že „USA neusilují o změnu režimu v Sýrii,“ a že trvají na odchodu prezidenta Bašára Asada „v dlouhodobé budoucnosti.“

Situace se tím komplikuje. V reakci na postup režimu lze totiž předpokládat výraznější zapojení těch zahraničních aktérů, v jejichž zájmu je sesazení prezidenta Asada. Tato skutečnost je jen další z řady ukazatelů, že válka v Sýrii už dávno není jen válkou občanskou, o jejímž výsledku mohou rozhodnout Syřané.

Situace v Sýrii v lednu 2016 (klikněte pro zvětšení). Zdroj a licence: Wikimedia Commons

Sýrie pět let poté

Co se týče aktuálního stavu bojiště, jedno z nejpřehlednějších zpracování už několik let nabízí americký think-tank Institute for the Study of War. Jejich poslední mapa ruských náletů mimo jiné ukazuje, kdo v Sýrii ovládá které oblasti. Pro posun konfliktu ale nejsou klíčové ani tak vojenské pozice jednotlivých skupin, jako spíše postoje hlavních angažovaných mocností. Těmi nejvýznamnějšími jsou Spojené státy, Rusko, Írán, Turecko a Saúdská Arábie.

• Spojené státy

Požadavky USA se od počátku konfliktu nemění: apelují na ukončení násilí a ochranu lidských práv v zemi a trvají na odstoupení Bašára Asada z čela Sýrie, což je hlavní linie sporu mezi jejich a ruskými záměry v konfliktu. Materiálně a finančně podporují tzv. umírněnou opozici, jejímž nejsoudržnějším jádrem je Syrská národní koalice a jednotky Svobodné syrské armády. Připomeňme ale, že mimo tyto organizace je opozice v Sýrii rozdrobená na stovky větších či menších skupin a postrádá jednotné velení i strategickou vizi.

Do bojů se USA přímo zapojily v září 2014 v reakci na přelití konfliktu do sousedního Iráku – dosud nezacelené rány americkému angažmá na Blízkém východě. Z jejich iniciativy došlo ke zformování koalice proti samozvanému Islámskému státu a Frontě Al-Nusrá, syrské odnoži Al-Kájdy. Hlavním padouchem se pro USA v Sýrii stal právě Daeš a navzdory všem ostatním zásadním rozporům zároveň důvodem ke spolupráci s Vladimirem Putinem nebo se Saúdskou Arábií, jejíž režim vychází z podobných ideových kořenů islámu jako ideologie Islámského státu.

Jediným přijatelným řešením je pro USA řešení politické – dohoda mezi Asadem a rozdrobenou opozicí. Protože je tato představa zatím velmi vzdálená, klade John Kerry při vyjádřeních a jednáních důraz na krátkodobé cíle – vyjednání příměří a přístupu humanitární pomoci syrským civilistům.

• Rusko

Rusko vystupuje v přímém protikladu s USA jako dlouhodobý a neochvějný spojenec Bašára Asada. Jeho hlavním zájmem je udržet současného syrského prezidenta u moci. Na jeho žádost se přímo vojensky zapojilo v září 2015. Ruské nálety ale zdaleka nejsou namířeny jen proti teroristům (v západním smyslu slova) – Kerry Rusku na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově přímo vyčetl, že většina útoků dosud mířila na pozice umírněné opozice, a že se tyto cíle musí bezpodmínečně změnit.

Ruské angažmá v Sýrii znamená jeho návrat na blízkovýchodní scénu; je projevem odhodlání vést proaktivní zahraniční politiku a upevňovat vliv za hranicemi federace. Zatímco se Obamova administrativa v roce 2011 odklonila od egyptského diktátora Mubaraka, kterého předtím mnoho let podporovala, Putin se rozhodl svému syrskému spojenci přispěchat na pomoc. Nezanedbatelný počet islamistických bojovníků navíc přišlo z oblasti Čečenska a premiér Dimitrij Medveděv se nechal slyšet, že nemůže dopustit, aby se vrátili do vlasti a rozpoutali konflikt tam. Analytici upozorňují také na fakt, že tím ruský prezident odvádí pozornost od domácích problémů; jeho popularita se zapojením do syrského konfliktu doma skutečně vzrostla.

Ruská účast v Sýrii naznačuje ještě jednu zajímavou věc: nálety ze vzdálených základen, řízené střely, využívání dronů nebo kooperace námořních a vzdušných sil ukazují, že je Rusko schopné držet krok v moderním způsobu válčení.

• Írán

Islámská republika je dalším klíčovým spojencem současného syrského režimu. Tento vztah pramení jednak z náboženského podloží vedení obou států (Írán je většinově šíitský a syrská vládnoucí vrstva je téměř výhradně alawitská, tedy, hlásící se k odnoži šíitského islámu), jednak z geopolitických příčin. Írán je obklopen Západu nakloněnými státy a jako takový si v zájmu zajištění vlastní bezpečnosti chce spojenectví s Asadem udržet. Poskytuje mu proto nejen vojenské vybavení a poradce, ale skrze podporu šíitských ozbrojených milic včetně libanonského Hizballáhu se také nepřímo zapojuje v bojích.

V Sýrii bojuje i rostoucí počet členů polovojenských íránských Revolučních gard. Pád Asada by pro Írán znamenal ztrátu důležitého regionálního spojence.

Írán byl k oficiálním politickým vyjednáváním o řešení syrské války poprvé přizván teprve v říjnu minulého roku. Na konferenci ve Vídni se setkal tváří v tvář se svým největším regionálním protivníkem, Saúdskou Arábií.

• Saudská Arábie

Klíčovým zájmem ropné monarchie, hlavního mocenského centra sunnitského islámu, je rozbít léta trvající spojenectví mezi Sýrií a Íránem. V ideálním případě by mělo dojít k sesazení Asada a jeho nahrazení spřátelenou vládou. Tím by byla zásadně oslabena regionální pozice Íránu. Tyto zájmy činí ze Saúdské Arábie hlavního partnera USA v boji proti Asadovi a samozvanému Islámskému státu. Od počátku je členem koalice a vojensky a finančně podporuje celou řadu syrských ozbrojených skupin – k nelibosti Západu i ty s islamistickou ideologií.

Poslední strategické plány Saúdské Arábie hovoří o zapojení pozemních jednotek ve spolupráci s Tureckem a o možném směřování ofenzivy na provincii Rakka, hlavní baštu Daeš. Tomuto kroku se bude snažit zabránit Bašár Asad a lze předpokládat, že na Rakku zaútočí sám. Vstup pozemních jednotek dalších dvou států do jeho země by celou situaci ještě více zkomplikovalo.

• Turecko

Turecko se nachází v problematické situaci: stejně jako jeho spojenci si od počátku války přeje odstoupení Bašára Asada a po jejich boku bojuje proti Islámskému státu. Jeho protivníkem na bojišti jsou ale zároveň kurdské milice, ovládající sever Sýrie. 35 milionů Kurdů, největší národ bez vlastního státu, usiluje ve všech zemích své působnosti – Íránu, Iráku, Sýrii a Turecku – o větší nebo alespoň určitou míru autonomie. Syrská válka je pro ně příležitostí, jak si v očích mezinárodního společenství vydobýt nárok na vlastní suverenitu. To by pro Turecko znamenalo ztrátu kontroly nad značnou částí svého území. Kritizují proto americkou podporu YPG, ozbrojené odnože v Turecku zakázané kurdské strany PKK (vztah Turecka ke Kurdům dobře a názorně vysvětluje tento text BBC), která je na seznamu teroristických organizací. Ankara byla podezřívaná z toho, že právě z těchto důvodů toleruje některé akce Daeš, čímž by udržela území ovládané Kurdy v rozumných hranicích. To ale oficiální představitelé jednohlasně odmítají.

Ideálním scénářem pro Turky by byl sever Sýrie pod kontrolou syrských opozičních jednotek – tedy ani Daeš, ani Kurdů. Jak uvádí server Al-Monitor: aby toho dosáhli, je pravděpodobné, že se do bojů zapojí také fyzicky, nasazením pozemních jednotek přímo v Sýrii. V polovině února přinesla agentura Reuters informaci o tom, že Ankara hledá spojence pro větší pozemní operaci. Bez ní tuto válku podle Turecka „nelze zastavit.“ Kromě výše zmíněných problémů, dobře ilustrujících mnohovrstevnou složitost syrské války, se Turecko přímo potýká také s více než dvěma miliony syrských uprchlíků.

Pozdržená jednání

Tato spletitá síť vzájemně propojených vztahů, regionálního soupeření a nových sílících záměrů o přímé zapojení v boji, je důvodem, proč je tak složité uvažovat o jednoznačném rozpletení syrské války. Zájmy vnějších aktérů jakoby zcela překryly nejzákladnější touhu syrských civilistů po životě v bezpečné a svobodné zemi. OSN už více než půl roku nepočítá oběti, číslo se zastavilo někde na příčce čtvrt milionu mrtvých, ale odhadnout, že celkový počet dnes bude o mnoho vyšší, nevyžaduje žádný zvláštní důvtip.

1. února se do švýcarské Ženevy sjeli zástupci zemí a skupin zainteresovaných na dění v Sýrii, aby jednali o příměří a politickém řešení. Představitelé syrského režimu a části opozice spolu měli komunikovat nepřímo skrze zprostředkovatele. Jen o dva dny později byly ale z iniciativy Staffana de Mistury, vyslance OSN a Arabské ligy pro Sýrii, i tyto zástupné rozhovory pozastaveny a přesunuty na konec února.

Na bezpečnostní konferenci v Mnichově se Spojené státy, Rusko a další mocnosti dohodly na vyhlášení příměří v Sýrii. Ani syrský režim, ani jeho opozice se ale na rozhodnutí nepodílely. Hlavním aktuálním problémem je to, že opozice odmítá jednat, dokud režimní jednotky podporované ruskými nálety nezastaví boje, zatímco Bašár Asad – pouhý krůček vzdálený od dobytí největšího syrského města – příměří odmítá. Rozhovory a boj proti teroristům podle něj mohou probíhat zároveň. Překážky na cestě k politickému řešení mají ale daleko hlubší kořeny a vyhlídky na mír v Sýrii jsou dnes mnohem mlhavější než na začátku.

O autorce:

Zuzana Gruberová je absolventkou Bezpečnostních a strategických studií na Masarykově univerzitě. Pracuje v Dokumentovém centru české zahraniční politiky při Ústavu mezinárodních vztahů.

Použité zdroje:

Arun, Neil. Turkey v Islamic State v the Kurds: What’s going on? BBC News, 12. 8. 2015. (http://www.bbc.com/news/world-middle-east-33690060)

Butler, Daren a Coskun, Orhan. Turkey strikes Kurdish militia in Syria, demands it withdraw. Reuters, 13. 2. 2016. (http://www.reuters.com/article/us-mideast-crisis-syria-turkey-shelling-idUSKCN0VM0Q0)

Carrel, Paul et al. Syrian army gains ground around Aleppo, looks to Raqqa. Reuters, 14. 2. 2016. (http://www.reuters.com/article/mideast-crisis-syria-idUSKCN0VN03B)

Fullton, Will et al. Iranian Strategy in Syria. Insititute for the Study of War and AEI’s Critical Threats Project Joint Report, 05/2013. (http://www.understandingwar.org/sites/default/files/IranianStrategyinSyria-1MAY.pdf) Gurcan, Metin. Can Turkey return as a player in Syria? Al-Monitor, 12. 2. 2016. (http://www.al-monitor.com/pulse/originals/2016/02/turkey-syria-military-intervention-risks-and-opportunities.html#ixzz3zzmGOjNO) Institute for the Study of War. (http://understandingwar.org/)

Karadeniz, Tulay et al. Turkey seeks allies' support for ground operation as Syria war nears border. Reuters, 16. 2. 2016. (http://www.reuters.com/article/us-mideast-crisis-syria-turkey-idUSKCN0VP0WO)

Pakhomov, Nikolay. What Does Russia Really Want in Syria? The National Interest, 18. 11. 2015. (http://nationalinterest.org/feature/what-does-russia-really-want-syria-14375?page=2)