29. 7. 2012 Tento obsah není aktuální

Politická krize v Mali: konec demokratizačního procesu?

Světové tiskové agentury přinesly 22. března 2012 znepokojivé informace o vojenském převratu v Maliské republice (Mali). Tato informace překvapila většinu odborníků na africkou politiku, protože Mali na počátku 90. let minulého století přistoupilo k výrazným demokratizačním krokům a během uplynulých více než dvaceti let vybudovalo poměrně stabilní demokratický režim.

Mali je vnitrozemským státem v západní Africe, který se nachází na jihozápadním okraji Sahary a sousedí se sedmi státy: Alžírskem, Nigerem, Burkinou Faso, Pobřežím slonoviny, Guinejí, Senegalem a Mauritánií. Mali patří k nejchudším a nejméně urbanizovaným státům světa, jehož politický vývoj vždy výrazně komplikoval multietnický charakter. Na území Mali žije přibližně 10 milionů obyvatel z 12 hlavních etnických skupin: Bambarové (31,9 procenta), Fulbové (Peulové) (13,9 procenta), Senufové (12 procent), Soninkové (Markové, Sarakolové) (8,8 procenta), Tuaregové (7,3 procenta), Songhajci (7,2 procenta), Malinkové (Mandingové) (6,6 procenta), Dogonové (4 procenta), Djulové (2,9 procenta) Bobové (2,4 procenta), Arabové (1,2 procenta) a ostatní 1,8 procenta. Určitým sjednocujícím prvkem je bezpochyby používání společného jazyka Bambara, kterým v různých dialektech hovoří zhruba 80 procent obyvatel.

Vzorný demokratický vývoj v devadesátých letech

Historie Mali má velmi hluboké kořeny. Jeho území bylo v 8. století součástí velké říše Ghana, která zanikla až ve 14. století. Na troskách říše Ghana vzniklo království Mali, od něhož pochází i současný název země. Po zániku říše v roce 1670 se země dvě století zmítala v politickém a hospodářském úpadku. Na území dnešního Mali pronikali nejdříve Portugalci, které v 17. století postupně nahradili Francouzi. Mali (pod tehdejším názvem Francouzský Súdán) se v roce 1895 stalo součástí Francouzské západní Afriky a politickou nezávislost získalo 22. září 1960. Politickou moc v zemi převzal Modibo Keita, předseda levicového Súdánského svazu, jejž v roce 1968 svrhl vojenský převrat. Přestože vojenská junta v čele s Moussy Traoré hovořila o dočasné prozatímní vládě, zůstala u moci až do března 1991, kdy ji smetl nový vojenský převrat. Do čela vojensko-civilní vlády se postavil Amadou Toumani Touré, který přivedl Mali v roce 1992 k prvním demokratickým a svobodným volbám.

Zajímavým prvkem liberalizačního procesu, který můžeme v Mali sledovat v průběhu let 1991-1992, bylo svolání národní konference, jejíchž téměř 2000 delegátů z různých politických stran, občanských organizací, odborů, armády a zástupců prakticky všech složek maliské společnosti schválilo novou ústavu. Vítězem prvních demokratických voleb se stalo Spojenectví pro demokracii v Mali (ADEMA) a prezidentem země jeho předseda Alpha Oumar Konaré, jenž obhájil svůj prezidentský úřad i ve volbách v roce 1997.

V roce 2002 bývalý vůdce vojenského převratu z roku 1991 Amadou Toumani Touré opustil armádu a jako nezávislý kandidát snadno zvítězil v prezidentských volbách nejen v tomto roce, ale i v roce 2007. Další prezidentské a parlamentní volby se měly konat v dubnu 2012, ale byly odloženy pro nečekaný vojenský převrat.

Přestože vnitropolitický vývoj v Mali nebyl v letech 1991-2012 jednoduchý, chudá země se stala symbolem demokratizačního procesu v západní Africe. Během tohoto období došlo k pevnému zakotvení klíčových politických institucí, ať již státních (prezident, parlament, vláda a její ministerstva, ústavní soud, soudní systém atd.), či občanské společnosti (politické strany, odbory, NGO, atd.), které hrály klíčovou úlohu v prohlubování demokracie. Přestože země vykazovala téměř každý rok pětiprocentní růst HDP, ekonomický růst neměl větší dopad na zvýšení životní úrovně obyvatelstva.

Země se však potýkala s velmi rozsáhlou korupcí, která prorostla veškerou státní správu, a na severu země trpěla konfliktem s Tuaregy, kteří se nesmířili se svým druhořadým postavením a dlouhodobě se zbraní v ruce usilovali v rámci Mali o větší autonomii. Kromě těchto vleklých problémů se v hluboké sociální a ekonomické krizi ocitla maliská převážně rolnická společnost. Zemi zasáhla v letech 2010 a 2011 rozsáhlá období sucha, díky němuž se prakticky veškeré maliské obyvatelstvo ocitlo v potravinové krizi. Hluboká bída maliských rolníků a všeobecná nouze se projevila v jejich nespokojenosti s fungováním demokracie, která podle jejich názorů sloužila jen politickým elitám.

Převrat jako reakce na neudržitelnou politickou situaci

Nespokojenost zasáhla i skupiny vzdělanějších městských obyvatel, kteří nenacházeli dostatek ekonomických příležitostí. Pod silnou kritiku se dostalo pomalé tempo reforem ve školství a soudnictví. Volby se považovaly za parodii demokracie, kde docházelo ke kupčení s hlasy a k pouhé recyklaci vládnoucích elit. Vojenský převrat byl sice nečekaný, ale s odstupem času se zdá, že reagoval na neudržitelnou politickou situaci.

Podle vyjádření vzbouřených vojáků vedených kapitánem Amadou Sanogem byla hlavní příčinou vojenského převratu neschopnost vlády řešit konflikt s kmeny Tuaregů na severu země, který se v plné síle opět rozhořel od poloviny ledna 2012. Maliská armáda jen s velkými obtížemi čelila postupu dobře vyzbrojených Tuaregů. Ti získali údajně během libyjského konfliktu moderní zbraně. Podle údajů OSN za první tři měsíce roku uprchlo ze severu země více než 172 000 lidí, z nichž 90 000 překročilo hranice do Mauritánie, Burkiny Faso a Nigeru.

Nespokojení vojáci kritizovali vládu za nekompetentní velení, nedostatečné zásobování, vyzbrojení a nevyplácení žoldu. Vláda navíc nebyla ochotna se postarat ani o vdovy a sirotky po zabitých vojácích. Vzbouřené jednotky v hlavním městě Bamako rychle obsadily státní televizi, rozhlas a po krátkém boji dobyly i prezidentský palác. Během vojenského převratu vojáci zajali prakticky celou vládu, včetně ministra zahraničí Soumeyloua Maigu a ministra teritoriální správy Kafougounu Koného. Prezident republiky Amadou Toumani Touré se ukryl, jak se ukázalo později, na senegalském velvyslanectví. Při převratu zemřel jeden voják a bylo zraněno přibližně 40 osob.

Následující den mluvčí vojenské junty Národní výbor pro obnovu demokracie a státu (Comité National Redressement pour la Démocratie et la Restauration de l´Etat - CNRDRE) Amadou Konare vystoupil v televizi s prohlášením, že armáda ukončila nekompetentní režim, rozpustila vládu a parlament, pozastavila platnost ústavy a vyhlásila výjimečný stav. Pučisté slíbili, že v krátké době předají moc novému demokraticky zvolenému prezidentovi.

Mezinárodní reakce na vojenský převrat v Mali byla nejdříve zdrženlivá. Proti vojenské juntě však okamžitě ostře vystoupila západoafrická organizace ECOWAS, zatímco Spojené státy a Francie, bývalá mateřská koloniální země, vyzvaly obě strany zprvu k mírovému řešení konfliktu. Zdrženlivost západních zemí mohla souviset s přítomností radikálních islamistů, kteří operují na severu Mali.

V následujících dnech však západní země v čele s Francií vojenský převrat odsoudily a francouzský ministr zahraničí Alain Juppé vyzval povstalce k obnovení ústavního pořádku. Podporu svržené vládě nakonec vyjádřily i Spojené státy, jež pozastavily materiální pomoc ve výši 137 milionů dolarů. K hospodářským sankcím se připojila i Francie, země sdružené v organizaci ECOWAS, Světová banka a Africká rozvojová banka. Odstranění demokraticky zvolené vlády odmítly i hlavní mezinárodní organizace včele s Radou bezpečnosti OSN, EU a Africkou unií, která Mali dokonce pozastavila členství ve své organizaci.
Vojenská junta v reakci na mezinárodní kritiku a hospodářské sankce potvrdila svůj zájem na obnově demokratických institucí, podmínila ji však odstraněním zakořeněných nešvarů. V týdnu po převratu vyzvala hlavní domácí politické činitele ke konstruktivní diskusi o budoucnosti země a oznámila svůj úmysl postavit svrženého prezidenta před soud pro údajnou vlastizradu.

Většina předních maliských politiků vojenský převrat ostře odsoudila, nicméně se shodli na nutnosti přímého dialogu s armádou a vytvoření vlády národní jednoty. Několik dní po vojenském převratu (27. března) junta oznámila přijetí nového ústavního zákona, jenž má platit v přechodném období. Prozatímní ústava se skládá z 69 článků a vojáci v ní slibují obnovu právního státu, včetně dodržování základních lidských práv a svobod. Jeden z článků ústavy zakazuje členům vojenské junty kandidovat v budoucích parlamentních nebo prezidentských volbách, nicméně neuvádí se jejich datum.

Silný tlak ze zahraničí a hrozící hospodářské sankce přiměly představitele vojenské junty zasednout k jednacímu stolu a 6. dubna podepsali dohodu o předání politické moci civilní vládě. Součástí dohody byla rezignace prezidenta Amadou Toumani Touré (7. dubna) a všeobecná amnestie pro všechny účastníky vojenského převratu. Podle ústavy se funkce hlavy státu ujal 12. dubna předseda maliského parlamentu Dioncounda Traoré a 17. dubna byl jmenován nový ministerský předseda šejk Modibo Diarra. Dne 25. dubna vznikla prozatímní úřednická vláda, jejíž součástí byly tři ženy a tři vojáci. Před prozatímní vládou stojí nelehký úkol vyřešit situaci na severu, který zcela ovládli Tuaregové a islámští rebelové, a uspořádat do dvanácti měsíců prezidentské a parlamentní volby.

Přestože došlo k předání moci prozatímní vládě, vojenští představitelé CNRDRE nadále kontrolují vnitropolitickou situaci. V polovině dubna pozatýkali některé přední politické představitele (včetně prezidentského kandidáta Soumaila Cissé) a vysoké vojenské činitele (generály Sadio Gassama, Hamidou Sissoka a Mahamadou Diagouraga). Zatýkání vojenských špiček naznačovalo, že situace v maliské armádě není jednoznačná a že junta čelí určité opozici. Tuto skutečnost pak potvrdil 30. dubna neúspěšný pokus vojáků bývalé osobní gardy svrženého prezidenta získat kontrolu nad strategickými místy v hlavním městě Bamaku.

Na počátku května se projevila i nespokojenost maliských obyvatel Bamako, když stovky demonstrantů vtrhly do prezidentského paláce a napadly prozatímního prezidenta Dioncoundu Traorého, který skončil v nemocnici. Vojáci při potlačování nepokojů zabili tři demonstranty a desítky dalších zranili. Situace v zemi je nadále nepřehledná a prozatímní vláda nemá příliš velkou autoritu prosazovat svou politickou vůli. Vojenského převratu a přesunu maliské armády do Bamaka následně využily povstalecké oddíly Tuaregů. Prakticky bez většího ozbrojeného odporu obsadily rozsáhlou severní část Mali včetně významných měst Kidal, Gao a Timbukt a na ovládaném území vyhlásily 6. dubna 2012 vlastní nezávislý stát Azavad. Území Azavadu zaujímá přibližně 822 000 km2, tj. přibližně dvě třetiny území bývalého Mali, na kterém žije kolem 1,3 milionu obyvatel. Hlavním městem Azavadu se stalo město Gao.

Podle některých zdrojů jsou povstalci na severu rozděleni do dvou hlavních skupin, jednou z nich jsou tuarezští separatisté z Národního hnutí za osvobození Azawadu (Mouvement National pour la Libération de l'Azawad - MNLA) a druhou skupinu představují radikální islamisté z organizace al-Káida islámského Maghrebu (AQMI), která je napojena na severoafrickou větev teroristické sítě al-Káida. Mezinárodní společenství včetně OSN, EU a Africké unie ostře odsoudilo rozdělení Mali a odmítlo tento nový africký stát uznat.

Dezintegrační tendence v současné Africe

V této souvislosti je však nutné poznamenat, že proces dezintegrace v Africe v posledních letech nezasáhl jen Mali. Podobné dezintegrační tendence můžeme sledovat i v dalších zemích, jako bylo odtržení Eritreje od Etiopie, faktický rozpad Somálska a Súdánu. Podle předního českého afrikanisty Vladimíra Klímy můžeme odstředivé tendence v neposlední době sledovat nejen v Libyi, ale také v Nigérii, a je jen otázkou času, kdy na mapě Afriky vzniknou další nezávislé státy.

Budoucnost Mali není dnes příliš jasná. Prozatímní úřední vláda vyvíjí činnost pod přímou kontrolou vojenské junty, která z pozadí kontroluje většinu klíčových rozhodnutí. V červnu CNRDRE několikrát zasáhla proti nezávislým novinářům a zabránila soukromé televizi Africable TV ve vysílání rozhovoru s tuarezským vůdcem Mohamedem Lemine Ould Ahmedem. Do jednoho roku by měly proběhnout parlamentní a prezidentské volby, ale není příliš jasné, zda CNRDRE dodrží svůj slib. Hospodářská situace Mali je kritická a bez rozsáhlé mezinárodní pomoci by se maliské obyvatelstvo ocitlo v bezvýchodné situaci. Tuarezští separatisté na severu pevně ovládají podstatnou část území Mali a sní o svém nezávislém státu.

O autorovi:

Vlastimil Fiala je odborníkem na politický vývoj v afrických zemích, vzučuje v oboru politologie-africká studia na FF Univerzity Hradec Králové.
vlastimil.fiala@uhk.cz