29. 4. 2011 Tento obsah není aktuální

Proměny umění diplomacie

Henry A. Kissinger ve svém Umění diplomacie, s charakteristickým a důležitým podtitulem Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, nazval diplomacii jakýmisi artes liberales, a při této příležitosti  se sám prohlásil  umělcem. Je to docela  pěkné a nové pojmenování jednoho z nejstarších instrumentů mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky.

Jeho autor, obdivovatel, a také student diplomacie Clemense Metternicha do té míry, že jedna z jeho proti-partnerek, izraelská ministerská předsedkyně Golda Maierová, jej i na veřejnosti chtěla urážet jménem slavného rakouského diplomata, ve své známé práci se nejen sebeprezentoval, ale také upozorňoval na vývoj a proměny evropské a světové diplomacie od dob francouzského kardinála až po velmocenskou hru o sjednocení Německa a vytrácení se komunismu ve východní Evropě.

Americký Metternich použil událostí okolo roku 1992 k vyznačení hranice, od které se ohlížel zpět zejména za svými diplomatickými aktivitami, ale o několik let později, díky nástupu nových informačních technologií a jejich vpádu do mezinárodní politiky a diplomacie, by mohl o svém i světovém umění diplomacie spekulovat ještě odvážněji.

Je to totiž doba, říká Paul Virillio, kdy honba za informacemi a globalizace virtuálních (neexistujících, ale chtěných) světů vytvářejí nové vztahy mezi časem a prostorem a díky rychlosti předávání sdělení mizí tady a teď. Nic však nevíme o tom, jak je jakékoli sdělení sdíleno a zda příjemci informací se o jeho obsah zajímají. Dřív, když chtěl král říct tomu druhému, že je vůl, to trvalo, říká v jednom ze svých dialogů Jan Werich. A dodává: dneska to vědí dřív, než to řeknou. Dneska, ovšem, už nejsou tak háklivý.

Toto souznění českého klauna a francouzského teoretika kultury, urbanisty a sociologa, který se také zabývá vojenstvím, není zázrakem, ale jsou to postřehy vnímavých pozorovatelů kultury a politiky, byť je od sebe dělí jedna generace.

Dějiny diplomacie, od prvních vyjednávání mezi archaickými státy před více než třemi tisíciletími, přes první abstraktní přístupy k diplomacii v antice a potom od evropské renesance do současnosti, můžeme vnímat kontinuálně v různých částech světa, které diplomacie globalizovala dávno před vznikem obliby tohoto slova.

Nicméně Kissingerův limit má svou oprávněnost nejen díky jejímu autoritativnímu autorovi. Počátek devadesátých let 20. století je totiž dobou až chaotického vývoje nových způsobů komunikace a technologií, které, jak kdysi napsal Marshall H. McLuhan, jsou samy o sobě sdělením. Jejich setkání třeba s budovou Černínského paláce na pražských Hradčanech (ale můžeme se poohlédnout i po jiných metropolích) je svého druhu setkání historie s budoucností.

Toto číslo Mezinárodní politiky se věnuje tomuto fenoménu, jehož novost si v běhu banální každodennosti ani neuvědomujeme. Ondřej Dytrych se nad ním zamýšlí v článku nazvaném s lehkou ironií WikiLeaks: Krásný nový svět a žádní diplomaté v něm. Jde mu o pohled na aktuální aféru nejen z hlediska prvoplánově se nabízejících možností, ale i o aféru, která se stává součástí systému.

Odmítání tajné diplomacie má samozřejmě také své dějiny marných pokusů. Z nich asi nejznámější je paradox, že mezi čtrnácti body prohlášení Woodrowa Wilsona z 8. ledna 1918, odůvodňující vstup Spojených států na bojiště první světové války, je na prvním místě uvedeno odstranění tajné diplomacie, a kvůli němu šli američtí vojáci umírat do Evropy, a naopak prohlášení Hillary Clintonové, v reakci na Assangeovo desperátství, označující je za útok na celé mezinárodní společenství a za sabotáž mírových vztahů mezi státy, který k těmto dějinám patří.

Martina Vrkočková, také v tomto čísle, píše o fenoménu Boratova boje s Kazachstánem, který hrál v době prezidentské návštěvy Nursultana Nazarbajeva ve Washingtonu svou diplomatickou roli, mimo jiné právě proto, že se první verze filmu stala součástí veřejné diplomacie, kterou do výčtu různých druhů současné proměňující se diplomacie zařadil do své stati Radomír Jungbauer.

Jestliže až donedávna bylo množné studovat diplomacii jen jako činnost státních nebo nadstátních institucí v zájmu uskutečňování nějaké zahraniční politiky nebo ovlivňování mezinárodních vztahů víceméně tradičními instrumenty, zdá se že od doby, kdy se mobilní telefon, satelitní navigace a celá elektronická subkultura staly nástrojem nejen komerčním, ale i politickým, odcházejí tyto stereotypy do minulosti. Ještě před asi deseti lety považoval současný prezident České republiky internet za čertovský vynález a dnes jeho prostřednictvím vede své veřejné monology.

Díky elektronickým médiím tajná diplomacie asi nezanikne, protože co potom dělat se všemi, kteří jsou svými vládami prověřeni na přísně tajné? A co s těmi, kteří ty ještě neprověřené chtějí prověřovat? Neztratí se ani to nejjednodušší vyjádření úlohy diplomacie vyjednávat, chránit a pozorovat, i když tyto funkce budou moci vykonávat různá elektronická média. Ta navíc už dnes umějí i odposlouchávat, zaznamenávat a rychlostí téměř na hranici rychlosti světla předávat.

A konečně, být diplomatem je také trochu vzrušující. V operetě Polská krev o tom zpívá starý Zaremba: Zde zříte diplomata...tajemství státu svatá vždy umí uchovat...a všechno ví, všechno zná, všechno umí mnohem víc, ač ví všechno a zná, neřekne nikdy nikomu nic.

O autorovi:

Zdeněk Zbořil