Spojenectví jako identita? Kritické zhodnocení česko-izraelských vztahů

Česká republika je všeobecně považována za velmi blízkého spojence Izraele a obdiv k tomuto blízkovýchodnímu státu je stabilním prvkem domácí veřejné debaty, který do velké míry překračuje stranické a politické příslušnosti. Česko-izraelské vztahy se nicméně v posledních letech stávají jakousi raritou v kontextu Evropské unie, v níž se většina členských států staví čím dál kritičtěji vůči izraelským krokům a politikám.

Sdílené hodnoty?

Nejčastěji zmiňovanou skupinou vysvětlení pro mimořádně úzké vztahy mezi ČR a Izraelem je (údajně) sdílený kulturní a civilizační rámec, kdy jsou vzpomínány tradice demokratického zřízení a progresivních hodnot obecně. V případě Izraele je zvláště zdůrazňována především jeho výjimečnost jakožto „jediné demokracie“ na Blízkém východě, která navíc po celou dobu své existence čelí existencionální hrozbě ze strany nepřátelsky naladěných sousedů.

Proponenti úzkých vazeb mezi ČR a Izraelem zdůrazňují, že navzdory těmto podmínkám si izraelský stát udržel liberální hodnoty a otevřený politický systém. V tomto ohledu se poukazuje na paralely s postavením československého státu jakožto jediné liberální demokracie ve středovýchodní Evropě v meziválečném období a jeho celkovou pro-západní orientací, v jejímž rámci komunistická éra představovala pouze historickou deviaci (o čemž má svědčit i rychlý polistopadový „návrat do Evropy“).

Jakkoliv jsou tyto argumenty stabilní součástí české veřejné debaty, při jen lehce kritičtější analýze se ukazují jako neudržitelné. Nálepka „jediné demokracie na Blízkém východě“ poněkud zakrývá skutečnost, že izraelský stát už půl století okupuje palestinská území, na nichž žijí miliony lidí, kteří jsou do velké míry vystaveni libovůli izraelských bezpečnostních složek a postrádají většinu základních práv, které bereme v demokratických státech za samozřejmost.

Ačkoliv je situace izraelských občanů palestinského původu významně lepší, ani jim se nedostává stejnému zacházení jako jejich židovským sousedům. Ilustrativní je v tomto ohledu například situace okolo beduínských vesnic v negevské poušti na jihu Izraele, které jsou izraelskou policií demolovány za účelem vybudování nových měst pro občany židovského původu. Dosah proklamovaných liberálních hodnot se tak jednoduše zastavuje na hranicích okupovaných palestinských územích a arabských vesnic na periferii vlastního Izraele.

Propojení zahraniční politiky a národní identity

Zvláště v kontextu Evropské unie, kde se ostrá kritika izraelských politik stává normou, jsou české elity i veřejnost překvapivě vytrvalé v obdivu k izraelskému státu. Domnívám se proto, že pro lepší pochopení dynamiky česko-izraelských vztahů je produktivní obrátit se na práce, které poukazují na sepjetí zahraničních a bezpečnostních politik a formování (národní) identity.

Od 90. let řada autorů přesvědčivě doložila, že tyto politiky nelze chápat pouze jako uvádění určitých hodnot do praxe, ale že jsou naopak integrální součástí ustanovování a upevňování těchto hodnot. Například David Campbell v dnes již klasickém díle Writing Security ukázal, jak byla americká identita vybudována v protikladu k „těm druhým“, ať už jimi byli původní obyvatelé severoamerického kontinentu, Asiaté či komunisté, kteří vždy představovali (neustále se formující) antitezi toho, co Amerika představovala (tradičně civilizace vs. barbarství). Campbell a další autorky a autoři tak ukazují, že národní identity nelze oddělit od interakcí s „jinými“.

Skrze tuto optiku se vstřícnost české diplomacie a politických elit vůči Izraeli stává méně záhodnou. Nicméně oproti Campbellově analýze slouží v případě ČR Izrael nikoliv jako „ten druhý“, v protikladu k němuž je definována česká identita, nýbrž jako vzor o přiblížení k němuž usiluje. Jinými slovy, udržení obrazu Izraele jakožto liberálního, „civilizovaného“ státu v českém prostředí vede k tomu, že i ČR, nejistá svou pozicí na periferii západní Evropy, se může řadit do tohoto kulturního okruhu díky úzkým vazbám s Jeruzalémem. Mimořádné vztahy s „moderním“ izraelským státem tak slouží jako potvrzení české prozápadní orientace, která je jednou z manter veřejné debaty.

Zde je důležité poznamenat, že v polistopadovém českém diskurzu o Izraeli je možné mimo zdůrazňování liberálních hodnot vysledovat ještě jednu linii. České politické a společenské elity často zdůrazňují, jak dokázal izraelský stát skloubit demokratický systém s nezbytnými bezpečnostními politikami, které mají zajistit jeho přežití v nepřátelském prostředí. Je to právě tato kombinace údajně zastávaných západních hodnot a „realistického“ přístupu k bezpečnostním otázkám, o kterou řada českých elit usiluje. Úzké vztahy s izraelským státem nepomáhají tak pouze upevnit obraz české společnosti jakožto pokrokové, ale zároveň i českého státu jakožto racionálního aktéra, který díky sdílení izraelské zkušenosti dokáže „střízlivě“ reagovat na možná nebezpečí. Tato linka se jasně vyjevuje v posledních letech v kontextu tzv. migrační krize a potenciálních teroristických útoků.

Od ochrany proti terorismu k detenčním táborům

Vzhledem k poměrně nevýznamnému mezinárodnímu postavení České republiky by šlo mimořádné vztahy mezi Prahou a Jeruzalémem vnímat v zásadě jako lehce nepochopitelnou, nicméně nepříliš škodlivou fixaci domácích politických elit. Ačkoliv některé kroky české diplomacie ve vztahu k Izraeli vedly k poškození obrazu ČR v očích unijních partnerů, nejedná se o nic, na co by například nynější česká zatvrzelost vůči jakémukoliv konstruktivnímu řešení uprchlické krize nedala zapomenout.

Jsou to však postoje vůči komplexní problematice imigrace, humanitárních ohledů a možné radikalizace některých členů muslimských komunit v Evropě, kde inspirace izraelským příkladem naráží na praktické i morální limity.

Po prvních útocích džihadistů na evropském kontinentě se začaly v České republice ozývat hlasy, které volaly po přijetí rázných bezpečnostních opatření. Nepříliš překvapivě se začalo vybízet k inspirování se izraelskými kroky, které mají s „arabskou“ a „muslimskou“ hrozbou bohaté zkušenosti. Z praktického hlediska je nutné se nicméně ptát, co se může naučit Česká republika s nepatrnou muslimskou komunitou od země, v níž dosahuje arabská (většinově muslimská) populace téměř poloviny obyvatelstva (počítáme-li i okupovaná území).

Kromě nesmyslnosti těchto přirovnání je však třeba upozornit především na lidskoprávní a etickou dimenzi navrhovaných opatření, které mají být inspirovány izraelským přístupem. Jak bylo naznačeno výše, izraelské bezpečnostní praktiky jsou zhusta kritizovány kvůli jejich disproporčnosti (podle řady kritiků představují ve skutečnosti kolektivní trestání Palestinců) a porušování lidských práv – izraelské bezpečnostní složky například běžně zadržují podezřelé bez udání důkazů a podle některých informací lidskoprávních organizací se uchylují i k mučení zatčených. Čeští zastánci „izraelských řešení“ by se měli tedy vyjádřit k tomu, jestli chtějí přejímat i tyto kroky.

Co se týče problematiky migrace, je pak mimořádně znepokojivý výrok premiéra Sobotky z návštěvy Izraele v květnu 2016. V něm prohlásil, že ČR byla schopna zaujmout „realistický postoj“ vůči migrační krizi mimo jiné díky úzkým vztahům s Izraelem, které české vládě umožnily se poučit z tamní zkušenosti. V Izraeli přitom pobývá zhruba 50 tisíc uprchlíků z Eritreje a Súdánu vystavených zacházení, které je v rozporu jak s mezinárodním právem, tak i se základními humanitárními ohledy.

Tisíce uprchlíků jsou po dobu několik let po překročení hranic drženi ve vězení Holot blízko egyptských hranic s cílem, aby se vzdali naděje na politický azyl a dobrovolně zemi opustili. Pokud Sobotka mínil svá slova vážně a skutečně se chce izraelským příkladem řídit, česká vláda by měla urychleně navýšit kapacitu detenčních táborů.

Český obdiv k Izraeli je tak podle mého názoru v důsledku neslučitelný se skutečně progresivními hodnotami. Česká snaha být součástí (nutně idealizovaného) Západu naráží v kontextu vztahů s izraelským státem na skutečnost, že tento protějšek lze považovat za „západní“ pouze s velmi selektivním přístupem k faktům. Stávající hysterie ohledně „migrační hrozby“ nicméně naznačuje, že velká část českých elit i veřejnosti možná byla vždy spíše než liberalismem více přitahována izraelským „realismem“ a ochotou přijmout „nutné“ kroky.

O autorovi:

Mgr. Jakub Záhora vystudoval obor Bezpečnostní studia na FSV UK. Zabývá se izraelskou společností, blízkovýchodním konfliktem a situací na palestinských území. Ve své disertační práci analyzuje dopad izraelské bezpečnostní politiky na formování národní identity. Je též analytikem Výzkumného centra AMO se zaměřením na Blízký východ.

Odkazy na použité zdroje:

https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/spolecne-prohlaseni-cesko-izraelske-mezivladni-konzultace--144392/

https://www.theguardian.com/world/2017/jan/18/israeli-arab-killed-in-clashes-with-police-over-home-demolitions

https://www.upress.umn.edu/book-division/books/writing-security

https://www.amazon.com/Security-Practice-Discourse-International-Relations/dp/0415335752

http://www.btselem.org/topic/administrative_detention

http://www.haaretz.com/israel-news/.premium-1.767095

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/sobotka-evropa-mela-naivni-nazory-na-migraci_384503.html

https://www.hrw.org/news/2012/10/28/israel-asylum-seekers-blocked-border

http://www.timesofisrael.com/detention-center-for-asylum-seekers-is-full-officials-say/