20 let jihoafrické demokracie – bilance

Posledních 20 let lze s určitým zjednodušením rozdělit na dvě etapy: zatímco první dekáda (1994-2004) ve znamení komplexní společenské transformace probíhala v atmosféře důvěry, naděje a podpory ze strany většiny obyvatel JAR, druhou dekádu ztělesněnou procesem konsolidace demokracie provázejí na jedné straně pocity deziluze, skepse, vzdoru a hněvu, na straně druhé projevy masových sociálních protestů a mobilizace.

Co se povedlo

Úspěchy jihoafrické demokracie je nemožné přehlédnout či bagatelizovat. Jižní Afrika učinila od formálního pádu apartheidu obrovský pokrok v mnoha oblastech sociální reality. Předně, Jihoafričané ze všech „populačních skupin“ jsou poprvé v moderních dějinách země skutečně svobodní; mohou si užívat všech práv a svobod, jež jsou zakotveny v jedné z nejpokrokovějších a nejliberálnějších ústav na světě. Vládnoucí ANC provedl úspěšnou rekonstrukci státu a státního aparátu, čímž vytvořil institucionální rámec pro „dobré vládnutí“. V prvním desetiletí zajistil politickou stabilitu a ekonomickou prosperitu. Díky Programu rekonstrukce a rozvoje z roku 1994 byly postaveny miliony nových domů. K úspěšné modernizaci země přispěla makroekonomická politika, přijatá v roce 1996 v programu Růstu, zaměstnanosti a redistribuce. Miliony Jihoafričanů mají nyní přístup k pitné vodě a elektřině. Došlo ke zvýšení HDP na hlavu, hospodářský růst se více než zdvojnásobil. V letech 1996 až 2010 klesl počet lidí žijících za méně než 2 dolary denně z 12 na 5%. Zvýšil se objem černošské střední třídy. Zemi nehrozí vážnější vnitřní či vnější bezpečnostní rizika. Co se týče zahraniční politiky, JAR zůstává stabilním aktérem regionu jižní Afriky i celého kontinentu. JAR pokračuje v roli hlavního garanta Africké unie a i nadále rozvíjí vztahy se skupinou BRIC.

S úspěšnou transformací země je spojován zejména bývalý prezident Nelson Mandela, který se nejen zasloužil o mírový přechod k demokratické Jižní Africe (označovaný jako „malý zázrak“), ale přispěl rovněž k budování nového jihoafrického národa. Úhelným kamenem jeho vládnutí byl princip nerasovosti, smíření a „duhový národ“ jako metafora soužití lidí různých kultur. Vše, co rozdělovalo jihoafrickou společnost, tedy „rasa“ a etnicita, se mělo napříště stát irelevantním faktorem v nově se tvořící společnosti. Mandelova nerasová vize duhového národa byla vystřídána v roce 1998 po nástupu Thaba Mbekiho do prezidentského úřadu agendou rasového nacionalismu. Tématu smíření se Mbeki nevzdal úplně, ale interpretoval ho odlišně, jako stav, který nastane, až se materiální podmínky historicky znevýhodněných zásadně zlepší.

Rasová nerovnost

Zdálo by se, že lze souhlasit s nedávným výrokem prezidenta Jacoba Zumy v projevu o stavu národa, že Jihoafrická republika je „úspěšným příběhem“ (a good story to tell). Přesto, dvě desetiletí po formálním ukončení režimu apartheidu, země čelí mnoha závažným problémům a výzvám, které odkazují jak k přetrvávajícímu dědictví apartheidu, tak i k neschopnosti či neochotě vládnoucí garnitury problémy kompetentně a efektivně řešit.

JAR má sice (dosud) největší ekonomiku na celém africkém kontinentu, přesto nedochází k zmenšení sociálně-ekonomické nerovnosti, spíše naopak. Ta se zvyšuje zejména uvnitř jednotlivých „rasových“ skupin, zatímco mezirasově klesá. Přesto stále platí, že chudoba a nerovnost má rasové konotace: Afričané jsou mnohem chudší než tzv. barevní; ti jsou zase obecně chudší než Indové, kteří jsou chudší než běloši. Gini index vzrostl za posledních 15 let o čtyři procentní body, z 0,66 na 0,70, přičemž nejvýrazněji se zvýšil uvnitř černošské populace. Stále se zvyšující nerovnost se promítla i do umístění JAR v indexu tzv. zhroucených států z roku 2013. Z celkového počtu 178 hodnocených států obsadila 113. místo (oproti minulému roku spadla o dvě příčky), přičemž nejhoršího skóre (8,0) dosahuje v indikátoru nerovný hospodářský rozvoj.

Chudoba se sice snížila (počet osob žijících pod hladinou chudoby je na 20,2%, což představuje cca 10,2 milionů lidí), avšak za snižováním chudoby nestojí trh práce, ale spíše sociální stát. Dávky sociální podpory pobírá přibližně 15,2 milionů Jihoafričanů, přičemž v roce 1998 to bylo pouze 2,5 milionů osob.

Jihoafrický pracovní trh čelí několika zásadním problémům: vysoké nezaměstnanosti (25%), nedostatku kvalifikované černošské pracovní síly, vysoké míře absentérství, zejména vzhledem k onemocnění AIDS a zvýšené četnosti stávek a celonárodních protestů. Miliony Jihoafričanů tak sice disponují formálními svobodami, ale nemohou je využít ke zlepšení svých životů, protože nemají vzdělání, kvalifikaci ani stabilní příjmy. Vysoká nezaměstnanost postihuje zejména „historicky znevýhodněné“ obyvatele JAR, tj. nekvalifikovanou černošskou pracovní sílu, a obecně věkovou skupinu do 25 let, kde nezaměstnanost dosahuje 50%.

Ekonomické problémy

Jihoafrická ekonomika stagnuje. I přes zvyšující se poptávku po surovinách a komoditách jako je uhlí, zlato, platina, obilí atd. došlo v uplynulém desetiletí k poklesu hospodářského růstu na cca 2%, přičemž okolní Afrika rostla v průměru o 6 % ročně. Ratingové agentury snížily rating pro jihoafrický zahraniční dluh. Těžební průmysl, dříve motor celé ekonomiky, zpomalují časté stávky a přímé zahraniční investice se rok od roku snižují. Snižuje se kvalita a distribuce veřejných služeb, zejména školství a zdravotnictví. Podle údajů Světového obchodního fóra se Jihoafrická republika umístila na 132. místě ze 144 v základním vzdělávání a dokonce na 143. místě v matematice a vědách.

Terčem kritiky jsou současné zákony zaměřené na černošské ekonomické zplnomocnění (BEE), zejména politika pozitivní diskriminace. Zastánci ekonomického neoliberalismu tvrdí, že politiky BEE, popírající zásadu, že odměny a funkce by se měly rozdělovat podle meritokratických zásad, nejenže nezlepšily ekonomickou exkluzi chudých černochů, ale navíc pomohly znovu etablovat rasové rozdíly. Program BEE přispěl k vytvoření úzké vrstvy střední a vyšší střední třídy černých, nepočetné elity tzv. tenderpreneurs (podnikatelé, kteří zbohatli díky vládním tendrům), která využila svůj politický kapitál ve formě napojení na vládnoucí ANC. Opačný názor obhajují zastánci státního intervencionismu a politiky redistribuce. Tvrdí, že bohatí bílí by měli garantovat kvalitativní i kvantitativní rozšíření sociálního státu. Ti však tvoří ve společnosti mizivé procento. Je zřejmé, že bez udržitelného hospodářského růstu je tato vize nerealizovatelná.

Problémy uvnitř vládnoucí strany

Druhá dekáda ve znamení ztráty naděje, posilovaná neutěšenou ekonomickou situací a sociálními protesty, se zároveň shoduje s obdobím nejistoty ve vládnoucím ANC, jenž je místem napětí mezi vnitřními frakcemi hnutí. ANC vládne v zemi v tripartitní alianci s Jihoafrickými odbory (COSATU) a Jihoafrickou komunistickou stranou (SACP) nepřetržitě od roku 1994, připomínaje tak vládu jedné strany. Za úspěchem ANC stojí fakt, že nejde o běžnou politickou stranu, ale všudypřítomné hnutí. Jeho reprezentace je dokonalá – vytváří dojem, že je součástí každodenního života; je přítomen v místní politice, organizuje všemožné sportovní a kulturní akce, dokonce pohřby pro své členy.

ANC sice v poslední době ztrácí na popularitě, přesto si dosud byl schopen udržet jádro svých příznivců. Tato loajalita souvisí s rolí ANC v osvobození země od režimu apartheidu. Nicméně, tři miliony prvovoličů narozených po roce 1994 (tzv. born frees) již zřejmě nebudou sdílet tuto nostalgii svých rodičů a prarodičů, a mohou se stát potenciálními voliči opozice.

Lidé jsou zklamáni z politického i ekonomického vývoje země a přestávají důvěřovat politikům a státním institucím. Příkladem je pokles voličské účasti - v minulých volbách nepřišlo k urnám 40% oprávněných voličů. Největší nespokojenost je s vládní politikou ANC, která není schopna efektivně řešit zásadní problémy země – korupci, ekonomickou a sociální nerovnost, zločinnost. Političtí komentátoři tvrdí, že pod vedením prezidenta Zumy je většina významných sektorů (justice, zdravotnictví, školství, doprava) dysfunkčních. Nejpalčivějším problémem je vysoká míra korupce, již doprovází arogance státní moci, a nízká efektivita jejího řešení. Nevoli veřejnosti vzbudil například plán rekonstrukce Zumova soukromého venkovského sídla v provincii KwaZulu-Natal ve výši čtvrt miliardy randů (zhruba půl miliardy korun) ze státních prostředků.

Militarizace policie, problém zločinnosti

Ve společnosti vzrůstá sociální napětí, množí se celonárodní i regionální protesty proti vládní politice, organizované převážně členy ANC nebo jeho příznivci. Ekonomický výkon země ochromují neustálé stávky v těžebním a strojírenském průmyslu, které jsou mnohdy násilně potlačovány. Dochází k militarizaci jihoafrické policie. Příkladem je činnost údajných „komand smrti“, organizovaných kriminálních jednotek v čtvrti Cato Manor v Durbanu, provincii KwaZulu-Natal. Policie, sledující politiku „střílej, abys zabil“ je zodpovědná za sérii mimosoudních vražd, například zabití šéfa taxikářů Magojela Ndimande jako odplaty za zavraždění policisty. „Komanda smrti“ jsou údajně zapojena do dalších nejméně 54 podezřelých úmrtí. Ač byla rozpuštěna, tyto vraždy nebyly objasněny. Násilí ze strany policie je používáno vůči účastníkům protestů proti vládní politice i proti politickým disidentům. V srpnu 2012 policie zastřelila 34 stávkujících horníků pracujících v platinovém dole Marikana v Severozápadní provincii. Dodnes nebyl nikdo za tuto masovou vraždu potrestán.

Remilitarizace jihoafrické policie koresponduje s procesem „sekuritokracie“ v současném ANC pod vedením Zumy. Tajné služby pod heslem „národní bezpečnosti“ stupňují dohled ve snaze omezit přístup veřejnosti k vládním informacím. Za militarizací jihoafrické společnosti nestojí pouze vládní ANC. Země má jeden z nejmohutnějších soukromých bezpečnostních komplexů na světě. Zdroje uvádějí, že na jednoho „státního“ policistu připadají tři příslušníci soukromých bezpečnostních složek. Privatizace veřejného prostoru a bezpečnosti odráží psychologickou atmosféru strachu, v níž se rozrůstají uzavřené (gated) komunity, „soukromé“ uzavírky silnic a kde ohromným tempem narůstá počet kamerových systémů, instalovaných zejména v urbánních centrech. Tato atmosféra je rovněž odpovědí na vysokou míru zločinnosti, včetně organizovaného zločinu, jenž prorůstá do nejvyšších pater politiky.

Dokladem je zavraždění důlního magnáta Breta Kebbleho, jež vedlo v roce 2010 k odsouzení Jackie Selebiho, bývalého národního komisaře Jihoafrické policie a šéfa Interpolu, na 15 let za korupci. Pro JAR je charakteristická kultura každodenního násilí, což znamená, že zločinnost je skutečnou hrozbou veřejné bezpečnosti. Počet závažných zločinů (vražd) se dokonce mezi lety 2011/12 a 2012/13 zvýšil o 4,2%. V téže době vzrostl počet loupeží (o 3,2%) a sexuálně motivovaných zločinů (o 2,9 %). Je rovněž alarmující, že 20 let po zrušení apartheidu se do černošských předměstí vrací brutální praktika necklacing (forma lynčování, při níž je oběti veřejně nasazena na krk pneumatika politá benzínem a poté zapálená). Tento legitimní strach je však často zneužíván k prosazování autoritativních politik, které nahlodávají demokracii a vytvářejí nové zdroje napětí a nebezpečí.

V zemi rovněž narůstá xenofobie a rasismus. Největší vlna xenofobního násilí namířeného proti přistěhovalcům z jiných afrických zemí proběhla v roce 2008, kdy bylo nejméně 60 osob (zejména Mozambičanů, Somálců a Zimbabwanů) zabito a přes tisíc jich muselo opustit své dosavadní domovy.

S otázkou vyhrocené sociální situace souvisí nárůst politického extremismu. V zemi operuje řada ultrapravicových uskupení, například afrikánská skupina Kommandokorps, Volksraad Verkiesing Kommissie a AWB (Afrikaner Weerstandsbeweging), které vládnoucí ANC obviňují mimo jiné z neschopnosti ochránit občany před zločinem. Vysoký počet vražd bílých farmářů vedl radikální odpůrce tohoto rasově motivovaného násilí k obvinění černochů z bílé genocidy. Tyto radikální skupiny a jejich aktivity nejsou zásadním ohrožením jihoafrické vnitřní bezpečnosti, ač mnoho jejich stoupenců je často ozbrojeno. Mají však podporu, která navíc roste. Alarmující rovněž je, že extrémní názory zastávají i příslušníci nové postapartheidní generace.

Tribun chudých – Julius Malema

Vnitropolitický život je ochromen procesem závažného štěpení uvnitř vládního ANC, které připomíná boj o následnictví z roku 2007 před celostátní konferencí ANC v Polokwane. Od ANC se v roce odštěpila strana Lidový kongres (Congress of the People, COPE), jež ve volbách v roce 2009 získala slibných 7,4%. O dva roky později se však její zisk v komunálních volbách, které jsou indikátorem skutečného výkonu politických stran na lokální úrovni, snížil o téměř 5 %. Strana zdůrazňující spíše levicová témata, jako je spravedlnost v ekonomice a sociální sféře, ztratila po strmém pádu důvěryhodnost a v současnosti je vnímaná jako bezzubá opoziční strana, která není schopna ohrozit dominanci ANC. Navíc i ji postihl proces štěpení - v prosinci 2013 se od ní odtrhla platforma, na jejímž základě vznikla nová strana Sjednocený kongres (United Congress).

Nejvýznamnější kauza vnitřní politiky ANC se točí kolem kontroverzního Julia Malemy, bývalého šéfa Mládežnické ligy ANC, který byl v roce 2011 Národním demokratickým výborem ANC vyloučen z tohoto hnutí za své vulgární, hrubé a neloajální výroky vůči ANC (ve svém veřejném vystoupení nazval prezidenta diktátorem). Malema se mezitím stal tribunem lidu, zejména chudých černochů. Veřejně volá po znárodnění dolů a bank a po vyvlastnění pozemků bez náhrady. Označuje jihoafrické bělochy za osadníky, kteří jsou zodpovědní za genocidu černochů, a obviňuje ANC ze zrady ideálů Nelsona Mandely, že „neposlal osadníky tam, kam patří“.

Současný prezident Zuma cítí, že ztrácí podporu, a tak se rozhodl po vzoru Malemy změnit svůj politický styl; jeho projevy jsou militantnější a radikálnější, především vůči bílé menšině, již veřejně obviňuje z přetrvávajících ekonomických problémů země – nezaměstnanosti, nerovnosti a chudoby. Ukazuje na bílé jako na provozovatele a beneficienty „apartheidního kolonialismu.“ Bílí podle něho stále dominují v ekonomice, kontrolují bohatství země a obsazují nejvíce vrcholných pozic ve státě. Cílem je získat na svou stranu nespokojené, tj. chudé černošské voliče z předměstí. Podle analytiků však bílí Jihoafričané vlastní nebo kontrolují 7,5% HDP přes burzu (JSE) a dalších 25% přes vlastnictví SME, což představuje 32,5% podíl v ekonomice. Zahraniční firmy se na HDP podílejí 17%. Černí Jihoafričané vlastní či kontrolují 50 - 51% ekonomických aktivit. Tento styl, jenž pracuje s rasovou kartou a zavrhuje tak Mandelovo černo-bílé smíření, se politicky vyplácí – získává jak voličské hlasy, tak i moc spolu s materiálními zisky.

Další opoziční vyzyvatelé

ANC dosud nečelil zásadní hrozbě v podobě silné opozice. Jeho neotřesitelné postavení vůdčí politické síly s jasnou většinou v parlamentě však mohou zpochybnit květnové volby, v nichž ANC nemusí drtivě zvítězit. V předchozích národních volbách (2009) byla jedinou skutečnou politickou opozicí Demokratická aliance (DA). Nyní je situace odlišná. Na politické scéně přibyly další politické subjekty, které se budou v nadcházejících volbách ucházet o přízeň voličů. Do politické soutěže vstupují zejména dvě nová ambiciózní uskupení – středový Agang (Budovat) a radikálně populističtí Bojovníci za ekonomickou svobodu (Economic Freedom Fighters, EFF). Politická strana Agang vedená bývalou aktivistkou za Hnutí černošského vědomí Mamphelou Ramphele byla založena v únoru loňského roku s cílem vytvořit novou nerasovou opozici. Agang však oslovuje převážně jihoafrickou početně limitovanou černošskou střední třídu, nemůže tudíž zásadním způsobem ovlivnit rozložení moci.

Strana EFF, založená Juliem Malemou v květnu 2013, láká voliče na program vyvlastnění bílých farmářů a znárodnění těžebních společností a bank. Poukazuje na přetrvávající model jihoafrického byznysu, spočívající v nízkých mzdách, nekvalifikované práci a nulových benefitech pro zaměstnance. Malemova populistická, ultralevicová a rasistická rétorika mobilizuje zejména nespokojenou černošskou mládež. Mladí do 35 let tvoří 77% z celkové populace JAR, přičemž míra nezaměstnanosti v této věkové skupině je kolem 36%. Značný počet chudých černých (80% z této věkové kategorie), žijících v příměstských sídlištích je označován za „nově znevýhodněné“. Jsou to ti, kteří nedokončili školu nebo mají špatné vzdělání a kvalifikaci, a tak jsou obtížně uplatnitelní na trhu práce. Tato skupina je nejnáchylnější vůči populismu ze strany EFF. Pokud se „nově znevýhodnění“ rozhodnou jít k volbám, mohou podle předvolebních odhadů této politické straně zajistit zisk mezi 2 a 8% hlasů.

Podle místních komentátorů však nemůže tato strana oslovit věrné podporovatele ANC, jakkoli jsou vůči současnému vládnímu hnutí kritičtí. Pokud by se strana EFF transformovala do strany sociálního hnutí a spojila své síly se členy Kongresu jihoafrických odborů (COSATU), Asociace hornických a stavebních odborů (AMCU) a různých menších uskupení, mohla by odčerpat podstatnou část elektorátu ANC.

Atak na dominantní pozici ANC rovněž plánuje opoziční Demokratická aliance (DA), která má v plánu získat v letošních volbách 30% hlasů, což by straně přineslo o 53 křesel v parlamentu víc. I přes vzrůstající popularitu se však alianci nepodařilo přilákat větší množství černošských voličů. Černošská střední třída je přitom klíčovým indikátorem úspěchu jihoafrické demokracie. Pokud tato nová střední třída nebude volit opozici, dá se podle některých komentátorů očekávat zimbabwský scénář. Demokratická aliance sice roste na úkor jiných malých opozičních stran, ale nepřebírá hlasy ANC.

Podle Ryana Coetzeeho, hlavního stratéga strany, podpora černých voličů činí pouze 5%. Jde o tzv. nově zvýhodněné, kteří tvoří zhruba 20% z věkové skupiny mladých do 35 let. Tato skupina se může pyšnit dosaženým vzděláním na kvalitních školách a schopností dobře se uplatnit na trhu práce. Ve snaze oslovit chudé černošské voliče DA nedávno oficiálně podpořila nutnost ekonomické emancipace chudých černých a Zákon o ekonomické rovnosti. Přijetím platformy tzv. rasového realismu uznala rasu jako indikátor výhod, popř. nevýhod, čímž popřela svou původní liberální orientaci.

Reakce ANC na krizi důvěry

Ve snaze zajistit Zumovo znovuzvolení předložil nedávno ANC dokument s názvem Druhá tranzice. Jestliže první tranzice byla zaměřena na svobodu a demokracii, druhá se soustředí zejména na „ekonomickou svobodu“, zejména v otázce pozemkové reformy. Ač ANC opustila myšlenku přímého znárodnění půdy, stále hledá alternativní cesty, jak redistribuovat soukromou zemědělskou půdu (v řeči ANC jde o půdu vlastněnou bělochy) směrem k „vyvlastněným“ černým Afričanům. ANC chce urychlit pozemkovou reformu, jež musí zosobňovat „radikální a rychlý odklon od minulosti“ a která musí opustit princip "ochotný koupit, ochotný prodat".

Vládní oddělení venkovského rozvoje a pozemkové reformy nedávno (únor 2014) publikovalo finální podobu návrhu jak „posílit relativní práva osob obhospodařujících půdu“. Uvádí se v něm, že vlastník půdy si ponechá 50% půdy a zbylých 50% bude proporčně rozděleno mezi pracovníky, podle počtu let strávených zemědělskou činností. Vláda sice částku určenou pracovníkům na farmě ve výši 50% uhradí, avšak peníze půjdou do Fondu investic a rozvoje, jehož cílem bude rozvíjet manažerské a výrobní kapacity nových majitelů. Takto koncipovaná reforma vlastnických vztahů vychází z přesvědčení, že Jihoafričané, kteří půdu získali na základě koloniálních a apartheidních zákonů, mají morální povinnost a odpovědnost přispět k obnovení spravedlnosti a dosažení národního smíření.

Udržení dosavadního statu quo je navíc politicky nežádoucí a neudržitelné. AfriForum však upozorňuje, že 95% všech restitučních nároků v oblasti pozemků bylo vyřešeno už v roce 2009. Opozice tvrdí, že návrh v této podobě by zásadně negativně poznamenal vlastnická práva („odebrání“ 50% půdy stávajícím majitelům farem bez náhrady porušuje odd. 25 Ústavy), potravinové zabezpečení i životaschopnost zemědělství. Odpůrci tohoto návrhu rovněž kritizují morální podloží: Do jaké míry jsou současní farmáři, 20 let od nastolení demokracie v JAR, odpovědni za dřívější koloniální a apartheidní politiku? V JAR je evidováno pouze 37 tisíc komerčních farmářů, přičemž jejich průměrný věk je 60 let. Jejich děti většinou nechtějí pokračovat v tradici farmaření z důvodů stále se zvyšujících administrativních překážek a také počtu brutálních napadení farmářů. Pokud by se podařilo vnutit model násilné redistribuce půdy, hrozil by zemi zimbabwský scénář, kdy se z úrodné zemědělské půdy stala pustina, došlo k propouštění černošských zaměstnanců na farmách a zemi postihla hospodářská katastrofa.

Do země se navrátilo rasové napětí

Jihoafrická společnost zůstává hluboce rozdělená zejména podél rasových linií. Tato štěpící linie se stále rozšiřuje a prohlubuje, nikoli naopak. Apartheid přetrvává v geografii JAR: ve městech i na venkově se dnešní „rasové linie“ prakticky neliší od těch, které narýsovaly segregační zákony apartheidu. Ke znovuetablování rasových rozdílů přispěly i politiky BEE zaměřené na zvýhodnění historický znevýhodněných. I přesto, že princip nerasovosti jako ideál nerasové společnosti je zakotven v ústavě z roku 1996, „rasa“ i nadále definuje jihoafrickou identitu a „rasový“ faktor prostupuje veškerý veřejný prostor.

Veřejní představitelé DA, zejména její černošští členové, jsou vystavováni fyzickým i verbálním rasově motivovaným útokům a zastrašování. Jsou nálepkováni jako agenti imperialismu a mluvčí bělošského monopolního kapitálu. DA je některými mluvčími odborů jako je Castro Ngobese či Patrick Craven označována za fašistickou a rasistickou stranu, za pozůstatek apartheidu. Rasismus bují ve veřejném prostoru: předsedkyně DA Helen Zille byla nazvána „císařovou rasismu a rasové bigotnosti“ poté, co použila výraz „uprchlíci za vzděláním“ k popisu situace, které čelí mnoho dětí a jejich rodičů v provincii Východní Kapsko, a kteří se rozhodli přestěhovat za lepším vzděláním do Západního Kapska, bašty DA.

Hodnocení jihoafrické demokracie

Mandelova vize duhového národa se nenaplnila. Navíc, nedávno zemřelému bývalému prezidentovi JAR se dnes vyčítá, že ve jménu harmonizace rasových vztahů a celonárodního smíření pachatelů a obětí režimu apartheidu nepostupoval dostatečně razantně při odstraňování ekonomického apartheidu, a nezlepšil tak materiální postavení historicky znevýhodněných Jihoafričanů.

Jihoafrická demokracie je demokracií „nízké kvality“, charakterizovaná vysokou mírou chudoby a nerovností v kombinaci s všeprostupující korupcí a nízkou úrovní politické odpovědnosti a výkonu státu. Zřetelně tak vystupuje rozpor mezi procedurálními a substantivními dimenzemi jihoafrické demokracie. Květnové volby ukáží nové rozložení politických sil v zemi. Bude na nové vládnoucí garnituře, zdali dokáže řešit klíčové problémy země, jako je rostoucí nerovnost, vysoká nezaměstnanost, obrovská korupce, podfinancovaná infrastruktura či nevýkonná státní správa, a zároveň uspokojovat protichůdné požadavky svých voličů - nespokojené střední třídy, včetně nově vzniklé vrstvy tenderpreneurs, a radikalizované pracující třídy, jež stále více inklinuje při řešení své tíživé situace k nedemokratickým praktikám.

O autorce:

Hana Horáková, docentka na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií, Metropolitní univerzita Praha