26. 6. 2012 Tento obsah není aktuální

Hledání ztraceného středu po francouzsku

Letošní prezidentské volby ve Francii mají několik specifik, obzvlášť co se týče výsledků jak prvního kola, tak samozřejmě i kola druhého. V případě prvního kola prezidentských voleb se pozornost všech analytiků nejspíš soustředí na výsledek Marine Le Penové, která jednoznačně pokořila úspěchy svého otce Jean-Marie Le Pena. Pozoruhodné v tomto ohledu není natolik dosažené procento, které je relativní, ale především samotný počet hlasů.

Důvodů, proč získala takovou podporu, je patrně více a musí být chápány v kontextu politické a sociální situace. Interpretací dopadů tohoto výsledku na politickou scénu, především pak na pravici (M. Le Penová se snaží o „dediabolizaci“ Národní fronty a o její zakomponování do parlamentní pravice) je více. Velmi zajímavý je samozřejmě konečný výsledek prezidentských voleb to, že se úřadujícímu prezidentovi nepodařilo vyhrát volby podruhé, má ještě další zajímavé rozměry. Zde bychom se však chtěli zaměřit na trochu jinou, dnes paradoxně poněkud opomíjenou problematiku: situaci a výhled tzv. politického středu na současné francouzské scéně.

Politika kompromisu a smíru

Paradoxní je, kolik úvah a zamyšlení zasloužil, zejména v zahraničí, kandidát François Bayrou, tedy alespoň do chvíle, kdy bylo jasné, že nepostoupí do druhého kola a že výrazně nedosáhl svých předchozích výsledků, především pak z roku 2007. François Bayrou již několik let ve Francii poměrně úspěšně hájí pozici středového politika, v prezidentských volbách roku 2007 se o něm mluvilo jako o „třetím muži“, tedy o kandidátovi, který by mohl dokázat dostat se do druhého kola prezidentských voleb a tam případně i zvítězit díky umírněnější a méně konfliktní osobnosti i programu. Nutno ještě úvodem podotknout, že François Bayrou měl patrně hodně příznivců i v zahraničí, a to i v České republice, kde jeho politický profil (ale i osobní) byl zřejmě přijatelnější než ostatní „ostřejší“ protikandidáti. Připomeňme, jaká byla a je situace politického středu zosobněného Françoisem Bayrouem, a vysvětlit, proč se tato situace jen tak nezmění.

Z dlouhodobějšího horizontu není François Bayrou ničím novým: představa o blahodárnosti až nutnosti přejít z „klasického“ rozdělení společnosti na pravici a levici je patrná od samého začátku páté republiky, tedy od roku 1958. V šedesátých letech ztělesnil tuto představu Jean Lecanuet (v prezidentských volbách v roce 1965 získal 15,57 procenta, a tím de facto znemožnil de Gaullovi vyhrát v prvním kole), a pak hlavně v roce 1969 Alain Poher, tehdejší předseda Senátu a po rezignaci de Gaulla dočasně zastupující prezident republiky (znovu tuto pozici zastával ještě po smrti Georgese Pompidoua v dubnu 1974). Poher se dokonce v roce 1969 překvapivě dostal do druhého kola (s výsledkem 23,31 procenta hlasů porazil komunistu J. Duclose), ale v souboji s gaullistou Pompidouem (ten získal 58,21%) utrpěl citelnou porážku.

Poté se však „politický střed“ vytratil ve středo-pravicovém experimentu UDF (Union pour la démocratie française _ Unie pro francouzskou demokracii), postavené po boku prezidenta Valéry Giscarda d’Estaing ve snaze lépe podpořit jeho politiku v rámci pravice a v konkurenci s tehdy novou gaullistickou stranou RPR (Rassemblement pour la République _ Sdružení pro republiku), vedenou Jacquesem Chirakem. Unie pro francouzskou demokracii byla od samého počátku pozoruhodným seskupením. Šlo o stranickou federaci složenou z různých menších stran, možné ale bylo i individuální členství. UDF se stala společně s RPR na pravici a komunistickou stranou a socialistickou stranou na levici základní stranou francouzského systému od poloviny sedmdesátých let do devadesátých let. Tato čtveřice je občas označována podle Duvergera jako „bipolární čtverylka“: čtyři strany rozděleny po dvojicích na pravici a na levici. V tomto ohledu je mimo jiné jasné, že střed vymizel ve prospěch oné bipolarizace politické scény a že pokud se občas ještě objevuje pojem střed, obzvlášť ve spojení s UDF, pak se jedná o středo-pravici, která si jasně vybrala „svůj“ tábor po boku silnějších gaullistů, a de facto pod kontrolou oněch gaullistů.

Volby v roce 2002 daly vzniknout novému seskupení, resp. došlo ke sloučení obou stran nejdřív pod názvem Unie pro prezidentskou většinu, posléze pod názvem Unie pro lidové hnutí. Spíše však než o sloučení by se mělo hovořit o rozšíření RPR pod novým názvem. Tehdejší situace (která se nedá zjednodušit pouze na to, že to byla reakce na přítomnosti Jean-Marie Le Pena v druhém kole prezidentských voleb) vyústila ve snahu stmelit prezidentskou většinu pod jedním unitárním seskupením, které by zaručilo lepší akceschopnost prezidentského tábora, a to jak ve volbách, tak v parlamentu. Po deseti letech fungování a po prohře Nicolase Sarkozyho ve volbách se ukazuje, jak je tato strana různorodým slepencem, který se musí hodně snažit, aby se nerozpadl. Sarkozyho kampaň nejlépe prokázala, jaké jsou uvnitř UMP názorové rozdíly, a že jeho snaha získat voliče krajní pravice měla velmi silnou negativní odezvu uvnitř jeho strany (lépe byly vidět různé neformální proudy, od pravicových národovců až po středovější „humanisty“).

Mimochodem to, že UMP se skládá z různých politických orientací a že do ní vstoupili tehdy bývalí členové UDF, vysvětluje paradox, který už dříve musela řešit UDF, a znamenalo to její konec, resp. přetransformování v nového hnutí MoDem (Mouvement démocrate _ Demokratické hnutí). Značka UDF totiž z právního hlediska patřila jednomu z přestoupivších, a jakmile byla UDF příliš kritická, byla dotlačena k proměně, což je pro politickou stranu vždy problematické (ztráta zavedené image a značky, komplikace s financováním atd.)

V roce 2002 zůstala mimo nově založené UMP část UDF, která kritizovala samotný princip sloučení, vedoucí ke ztrátě identity celé části středo-pravicové rodiny ve prospěch gaullistů. Navíc, vzhledem k tomu, že se postupně po vlnách připojovali bývalí lídři UDF do UMP, došlo nejen k ztenčení řad UDF, ale zároveň i mechanicky k tomu, že s rozšiřováním UMP se postupně zbytková UDF a následně MoDem symbolicky dostávaly směrem k pomyslnému středu. Proto také znovu ožila představa „středové“ strany, odmítající „pradávný“ konflikt pravice/levice a nabízející Francii konečně kompromis a smír. V tomto případě znamená „pradávný“ konflikt vzešlý z Francouzské revoluce, nabízející mnoho podob: pro/proti církvi, pro centralizaci státu/pro federalizaci, sociálně cítící/pro pořádek, atd. Takové dělení společnosti bylo patrné během celého 19. století a posléze i celé 20. století (obzvlášť po vzniku komunistické strany). Tento konflikt nicméně neměl podobu, kterou nabral v době páté republiky, tedy formou bipolarizace. Naopak, vznikly různé názorové proudy a platformy v závislosti na stavu společnosti, tyto rozdíly se měnily, prolínaly, transformovaly. Často se jedinci a strany rozcházeli, aby se však vzápětí spojili, pokud je k tomu vedly jejich zájmy a hodnoty. V republikánské tradici vyvíjející se zejména od druhé poloviny 19. století bychom mohli připomenout úlohu tzv. radikálních republikánů (obzvlášť pod vedením Georgese Clémenceaua), kteří se z krajně levicového spektra nakonec dostali až do středu, a v současné době jsou radikály na obou stranách pomyslného středu. Představa, že by politické spektrum, a obzvlášť stranický systém byly ve Francii zjednodušené, v praxi neplatí: přes sto politických stran funguje více méně aktivně, z toho přibližně dvacítka dostává od státu dotace na základě svých volebních výsledků.

Specifika volebního systému

Navzdory zdání o nalezení kompromisu je totiž také pojem „střed“ velmi nejasný z praktického hlediska. Dalo by se říct, že střed de facto znamená pravicový střed. Je to dáno mj. tím, že volební systém, který se ve Francii již dlouhodobě uplatňuje (dvoukolový většinový), tlačí k binárnímu seskupení, a tedy i k posílení dělení na pravici a levici. Obecně, zejména pak v prezidentských volbách, má totiž ve Francii dvoukolový většinový model za následek, že v prvním kole se vybírá ten nejlepší kandidát (ten nejbližší), ve druhém se volí ten nejméně nepřijatelný, v praxi to ovšem znamená hlavně to, že kandidát se musí snažit získat ve svůj prospěch středovější voliče. Letos měl z tohoto hlediska Nicolas Sarkozy nejasnou strategii v tom, že ji během dvou týdnů mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb zásadně změnil, protože si zřejmě nedokázal vybrat, jaký směr by měl upřednostnit. V první fázi se snažil získat voliče Marine Le Penové, v druhé zase výrazně umírnil rétoriku (byl kritizován za snahu získat voliče Le Penové příliš „pravičáckou“ kampaní) ve snaze získat naopak středové voliče, kteří však byli zčásti zřejmě znechuceni jeho prvním směřováním...

Nejvíce to dal najevo právě François Bayrou, který překvapivě prohlásil, ale pouze sám za sebe (nikoli za stranu), že bude hlasovat pro Françoise Hollanda. K tomu nutno dodat, že se dlouhodobě François Bayrou stavěl velmi kriticky vůči úřadujícímu prezidentovi. V tomto ohledu jej mohl první týden po prvním kole jen utvrzovat v tom, že mu je Sarkozy ideologicky příliš vzdálený. Nicméně tato zpráva vyvolala vlnu nevole uvnitř MoDemu a kritiku Bayroua. Navíc to voliči podle průzkumů veřejného mínění příliš neovlivnilo,spíše možná naopak (poměr byl zřejmě 3 : 4 ve prospěch Sarkozyho). Problém totiž spočívá v tom, že středový volič hlasující pro „středovou stranu“ s ní sdílí některé hodnoty, které jsou dlouhodobě v rozporu s levicí (např. role státu, vztah k církvi apod.), a „středoví“ kandidáti vědí, že jsou sice v konkurenci s „pravicí“, ale že byli, jsou a budou v opozici k levici, tudíž podpora levice v prezidentských volbách jim nic nepřinese, ale naopak.

O autorovi:

Michel Perottino je politolog a právník, specilizuje se na Francii a politické strany. Působí na FSV UK a CEFRES.
perttino@centrum.cz