Kanada a původní obyvatelé: Harperova cesta k ekonomické soběstačnosti

Pohled do historie

V současné době žije v Kanadě přibližně 1,2 milionu lidí hlásících se k předkům původních obyvatel, což představuje zhruba 4 procenta kanadské populace. Termín původní obyvatelé v Kanadě označuje obyvatele, kteří jsou potomky původních národů žijících na území Severní Ameriky v době příchodu evropských kolonizátorů. Kanadská ústava z roku 1982 explicitně uznává práva tří skupin původních obyvatel Indiánů (53 procenta), Métisů (potomků narozených ze sňatků Indiánů a bílých osadníků, v současnosti zhruba 30 procent domorodé populace) a Inuitů (4 procenta). Zbývající část původních obyvatel jsou tzv. neregistrovaní Indiáni, kteří nepřijali indiánský statut, ale hlásí se ke svým domorodým kořenům. Ústavní zakotvení smluvních i jiných práv původních obyvatel je nutné vnímat z historického hlediska jako převratné, protože ostře kontrastovalo s předchozími snahami kanadských vlád asimilovat původní obyvatele a zrušit jejich odlišné postavení a představovalo vyvrcholení několik desítek let trvající snahy původních obyvatel o uznání své kulturní a historické odlišnosti.

Statut Indiánů žijících v rezervacích je kromě ústavy ještě definován Indiánským zákonem (Indian Act) z roku 1876, od té doby mnohokrát pozměněným, naposledy v roce 2011. Zákon zasahoval do všech aspektů života Indiánů stanovoval pravidla pro získání/ztrátu indiánského statutu včetně práv a povinností z něho vyplývajících, omezoval používání kulturních tradic, inicioval vznik rezervací, nastavoval centralizované financování a správu rezervací pod federální jurisdikci. Tento zákon patří dodnes jednoznačně k nejkontroverznějším v kanadské legislativě nenáviděný pro svůj asimilační, paternalistický a manipulativní charakter, ale na druhé straně potřebný z hlediska ochrany kolektivních práv původních obyvatel.

Přelomová zpráva Královská komise o původních obyvatelích (Royal Commission on Aboriginal Peoples, RCAP) z roku 1996 doporučila nahradit paternalistický koloniální vládní přístup přístupem partnerským, kde jsou původní obyvatelé vnímáni jako samostatné a rovnocenné národy. Zpráva zdůraznila, že samospráva původních národů není možná bez ekonomické soběstačnosti a bez návratu ke správě historických území, z nichž většina ekonomických aktivit původních obyvatel vychází. RCAP šla ve svých doporučeních ještě dále, když doporučila vytvoření třetí úrovně vlády složené z původních obyvatel. Ačkoli tento extrémní požadavek zůstal pouze teoretickým doporučením, liberální vlády Jeana Chrétiena a Paula Martina v duchu závěrů této komise nastartovaly proces předávání důležitých kompetencí v oblasti školství, zdravotnictví, bydlení a dalších veřejných politik do rukou původních obyvatel s cílem posílit schopnosti samosprávy původních obyvatel. V tomto duchu byl v roce 1999 přijat zákon umožňující indiánským kmenům vyvázat se z článku 34 Indiánského zákona a převzít od vlády kontrolu nad správou půdy a zdrojů (First Nations Land Management Act). V letech 1999-2012 76 kmenů ze 600 uzavřelo dohody s federální vládou a převzalo správu nad územími svých rezervací.

V roce 2005 byla podepsána dohoda v Kelowna mezi premiéry (federálním a provinciálními) a zástupci původních národů. Dohoda slibovala pětimiliardové investice do školství, zdravotnictví a bydlení původních obyvatel s cílem snížit ekonomicko-sociální propast, která se rozevírá mezi původními obyvateli a zbylou společností. Představitelé původních národů na dohodě z Kelowna kromě finančního příslibu oceňovali zejména nový přístup rovnocenného vyjednávání mezi jednotlivými národy v duchu RCAP, který vytvářel de facto novou strukturu formálních vztahů mezi vládou a původními obyvateli.

Asimilace: cesta k ekonomickému rozvoji

Jako vodítko pro ideologickou interpretaci postoje současné konzervativní vlády Stephena Harpera ve vztahu k původním obyvatelům je cenná publikace dlouholetého premiérova poradce, politologa Thomase Flanagana, First Nations? Second Thoughts z roku 2000. Flanagan v ní představuje velmi kritický postoj k výše popsanému konceptu RCAP, protože se domnívá, že tento přístup neřeší, a naopak prohlubuje sociální a ekonomické patologie, kterým čelí dnešní původní obyvatelé. Kanadské statistiky dokládají, že mezi původními obyvateli je registrováno dvojnásobné procento nezaměstnaných, než činí průměr ostatní populace, pětina původních obyvatel má příjmy nižší, než je minimální příjem (oproti 11 procentům ostatních Kanaďanů), 44 procenta domorodých Kanaďanů má nižší než středoškolské vzdělání (oproti 23 procentům ostatních Kanaďanů) a konečně i původní obyvatelé mají nižší průměrnou délku života než ostatní obyvatelé, protože čelí mnohem častěji zdravotním problémům kvůli obezitě a dalším chronickým onemocněním.

Flanagan věří, že dosavadní přístup směřující k větší míře autonomie a samosprávy původních obyvatel není vhodný pro integraci původních obyvatel do moderní společnosti, protože je zakotvuje v izolaci mimo ekonomickou realitu dnešního světa, kde původní obyvatelé v rezervacích nemají kvůli Indiánskému zákonu přístup k osobnímu vlastnictví půdy a kmeny nemohou využívat ekonomických výhod plynoucích z přístupu ke své půdě. Jsou tak stále více odkázáni na finanční podporu z federálních zdrojů, aniž by byli motivováni k vlastní ekonomické aktivitě. Tuto Flanaganovu tezi potvrzují i čísla, jež uvádějí, že původní obyvatelé jsou v současnosti mnohem více závislí na finančních transferech od vlády než dříve (podle některých propočtů až 60 procent příjmů původních obyvatel v rezervacích plyne z federálních peněz). Kanadská vláda ve svém rozpočtu vyhrazuje na tyto transfery ročně 7,4 miliardy kanadských dolarů (zhruba stejná částka jde na dorovnávací strukturální prostředky zaostalejším provinciím). Flanagan zároveň zdůrazňuje, že většina domorodé populace dnes žije ve městech, aniž by mohla využívat některé z federálních programů na podporu práv původních obyvatel a je již de facto dobrovolně integrována do kanadské společnosti.

Flanaganův koncept je možné s trochou zjednodušení shrnout jako myšlenkový příklon zpět k politice dobrovolné asimilace (Flanagan sám se tomuto termínu nebrání), v níž bude kladen větší důraz na ekonomickou soběstačnost. Oproti RCAP však Flanagan věří, že ekonomický rozvoj není možný bez znormalizování politických práv původních obyvatel a bez zrušení Indiánského zákona, který zakotvuje původní obyvatele v jejich ekonomicky neudržitelné izolaci.

Harperova politika: ekonomická soběstačnost na prvním místě

V symbolické rovině hledání usmíření s koloniální minulostí se konzervativní vláda Stephena Harpera přihlásila k dědictví předchozí liberální vlády, jež otevřeně přiznala odpovědnost kanadského státu za vznik a financování povinných církevních internátních škol pro děti původních obyvatel, které byly vytrženy z rodných komunit, aby co nejrychleji opustily staré tradice svých kultur a dokázaly se asimilovat do kanadské společnosti. Tyto školy fungující ještě ve druhé polovině 20. století se podle mnoha svědectví často na dětech dopouštěly fyzického, emočního i sexuálního násilí. Stephen Harper v této souvislosti v červnu 2008 pronesl oficiální omluvu vlády za tento systém i následky, které si děti původních obyvatel z těchto škol odnesly.
Naproti tomu v rovině praktické Harperova vláda odmítla veškeré finanční závazky vyplývající z výše zmíněné dohody v Kelowna. Nenavázala na formálně nový způsob vztahů na úrovni premiérů a představitelů původních národů z dohody Kelowna a vrátila se k tradičnímu hierarchickému vyjednávání, v němž klíčovou úlohu zaujímá federální ministr pro záležitosti původních obyvatel. Od roku 2006, kdy je Konzervativní strana v čele vlády, se premiér osobně nesetkal s představiteli původních národů jindy než v lednu 2012 po vyhroceném mediálním nátlaku Shromáždění původních národů (Assembly of First Nations, AFN). U většiny současné legislativy, kterou vláda předkládá parlamentu ve věcech původních národů, zástupci původních obyvatel kritizují, že byli konzultováni minimálně, či dokonce nebyli konzultováni vůbec.

V roce 2007 Kanada odmítla podepsat Deklaraci OSN o právech původních obyvatel s odůvodněním, že tento právně nezávazný dokument bylo možné interpretovat v rozporu s platnými kanadskými zákony. Napříč Kanadou však bylo možné slyšet sílící podporu pro její přijetí a kanadský parlament s tehdy menšinovým mandátem Harperovy vlády přijal v roce 2008 doporučení deklaraci plně implementovat. V roce 2010 Kanada překvapivě oznámila, že k deklaraci přistupuje, což je možné interpretovat nikoli jako zásadní změnu postoje vlády ve vztahu k původním obyvatelům, ale spíše jako pragmatický předvolební krok, který měl přesvědčit voliče zejména v prérijních provinciích Saskatchewan a Manitoba, kde původní obyvatelé tvoří až 15 procent populace.

Od roku 2011 lze zaznamenat v aktivitách současné vlády určitý posun od vyčkávání směrem k vlastní aktivní politice ve vztahu k původním obyvatelům. V letech 2006-2010 se vláda ve svých programových prohlášeních věnovala původním obyvatelům spíše symbolicky, novější vládní programy zdůrazňují nutnost nahradit sociální dávky a nezdravou závislost potřebou vytvořit nové podmínky pro soběstačný ekonomický rozvoj domorodých komunit. Předkládané zákony se zaměřují především na ekonomické otázky jako například zákon C–27 o finanční odpovědnosti a transparentnosti domorodých samospráv, či zákon S–2 o majetkových právech rozvedených žen.

Ve stejném duchu se nese i nejnovější iniciativa vlády, která v červenci 2012 oznámila přípravu velmi sporného, pro mnohé až radikálního zákona, který by měl umožnit osobní vlastnictví půdy původních obyvatel v rezervacích. (Původní obyvatelé dnes drží v kolektivním vlastnictví přibližně 2,7 milionu hektarů půdy, což představuje více než čtyřnásobek velikosti provincie Ostrov prince Edwarda). Vláda věří, že tento zákon je klíčový k nastartování ekonomických aktivit původních obyvatel v rezervacích. Kritici naopak namítají, že zákon zboří historická kolektivní vlastnická práva, která stojí v jádru tradičních hodnot domorodých komunit. Navíc je zde reálné riziko, že půda připadne do rukou nedomorodých obyvatel. Jelikož téměř všechny současné projekty na těžbu nerostných surovin se nacházejí v blízkosti některého z území pod správou původních národů, původní obyvatelé se obávají, že se jedná o trojského koně důlních a těžebních společností.

V programovém prohlášení na rok 2012 představila Harperova vláda záměr nového zákona o vzdělání původních obyvatel (Aboriginal Education Act), který reaguje na urgentní potřebu vyřešit špatně fungující školství v rezervacích, v němž méně než polovina studentů dokončí střední školu. Alarmující je v tomto ohledu prohlubující se deficit ve financování vzdělání dětí v rezervacích _ v přepočtu na jedno dítě dostávají tito žáci o 40 procent méně federálních peněz než děti v normálních školách financovaných z provinciálních prostředků. Harperova vláda odmítala navýšit tyto prostředky z důvodu neefektivity a netransparentnosti managementu škol v rezervacích. Školy v rezervacích jsou řízeny zcela individuálně jednotlivými kmeny bez jakéhokoli statutárního ukotvení, bez dostatečné finanční i jiné odborné podpory ze strany federální vlády a celý systém funguje v naprostém legislativním vakuu vágní formulace v Indiánském zákoně.

Senátní komise o původních obyvatelích z prosince 2011, jíž předsedal Gerry St. Germain, tento stav kritizuje jako naprosto neakceptovatelný a neudržitelný. Ve své zprávě komise doporučila vládě vypracovat nový školský zákon, který by na bázi dobrovolnosti umožňoval kmenům převzít plnou odpovědnost za své školství. Vznikla by tak jakási domorodá obdoba ministerstva školství, jemuž by byla svěřena autorita zavádět a kontrolovat standardy vzdělávání a jednotných osnov, v nichž by se kromě matematiky a přírodních věd kladl důraz na kulturu a jazyky indiánů. Kanadská historie školství jako nástroje nucené asimilace původních kultur činí z tématu školského zákona podminované pole s nejistým výsledkem. Nakolik budou doporučení St. Germainovy komise zohledněna v připravovaném zákoně, není zřejmé, protože přesná podoba zákona nebyla prozatím představena k širší diskusi a někteří kritici poukazují na fakt, že jeho překvapivost i načasování má za cíl odvrátit pozornost veřejnosti od výše představeného kontroverzního zákona o osobním vlastnictví v rezervacích.

Jako nezanedbatelnou je třeba vnímat i iniciativu konzervativních poslanců v předkládaném zákonu C-408 s podporou současného ministra pro věci původních obyvatel Johna Duncana, který má pozměnit Indiánský zákon tak, aby mohl být v budoucnu zrušen. Jedná se o první pokus o jeho zrušení od roku 1969, kdy vláda P. E. Trudeau představila Bílý dokument (White Paper), jenž se snažil o nastolení stejného přístupu k původním obyvatelům jako ke všem kanadským občanům. Vyvolal tím tehdy velkou bouři odporu mezi původními obyvateli a přispěl ke vzniku emancipačního občanského hnutí původních obyvatel v Kanadě. Indiánský zákon je dnes do značné míry nahrazen řadou smluv mezi vládou a jednotlivými kmeny ve věcech zdanění, správy půdy a kontroly přírodních zdrojů a za posledních 40 let ztratil mnoho na svém významu.

Většina původních obyvatel dnes namísto rezervací žije ve městech, přesto mnoho představitelů původních národů varuje, že dříve než o zrušení Indiánského zákona je třeba jednat o legislativě, v níž by federální dohled nad domorodými otázkami byl nahrazen plnou samosprávou původních národů a dostatečnou ochranou kolektivních práv. Mezi vládou i původními národy panuje shoda, že směr ke zrušení Indiánského zákona je správný, avšak vládu i původní obyvatele čeká dlouhá cesta vyjednávání, jak nahradit tento „136 let zakořeněný strom, aniž by po něm zbyla nezacelitelná díra“ a otázkou zůstává, jestli se podaří nalézt efektivní způsob vyjednávání, který by rétoriku a gesta naplnil konkrétním praktickým obsahem.

Z analýzy současné konzervativní vlády Stephena Harpera lze vyčíst odklon od přístupu k původním obyvatelům jako k samostatným národům. Naopak čitelná je zde snaha nahradit specifická politická práva politikou chápání původních obyvatel Kanady jako rovnocenných kanadských občanů, kteří jsou ekonomicky a občansky odpovědní za správu svých věcí. Kurz vlády má podle posledního průzkumu Ipsos Reid v očích veřejnosti dobrý směr, protože si 64 procenta dotazovaných myslí, že původní obyvatelé dostávají od vlády příliš velké množství peněz a 66 procenta dotazovaných věří, že se vláda chová k původním obyvatelům dobře. Nakolik však tato konzervativní cesta dokáže lépe řešit prohlubující se ekonomické a sociální handicapy původních obyvatel v kanadské společnosti bez dostatečné finanční podpory a posílené ochrany jejich politických práv, ukáží až budoucí roky. Jako velmi problematický se každopádně jeví způsob vyjednávání a přípravy nových vládních kroků ve věci původních obyvatel, který v duchu „o nás bez nás“ může připomínat návrat k někdejší koloniální mentalitě.