Lidskoprávní zahraniční politika v době před i po koronaviru

PixaBay

Ochrana a prosazování lidských práv ve světě se dlouhodobě řadí mezi hlavní pilíře zahraniční politiky České republiky. V prvních dvou desetiletích po pádu komunismu se tento stav bral jako samozřejmý a nevyžadující větší diskusi. Během posledních let se ale situace změnila a to, jak mají zahraniční aktivity na podporu lidských práv vypadat a zda mají vůbec mít v české zahraniční politice své místo, se stalo předmětem mnohdy dosti vyhrocené veřejné debaty. Tento příspěvek danou debatu jednak shrnuje, jednak dále rozvíjí, a to ve světle nových zkušeností, které přinesla koronavirová krize. První část příspěvku uvádí důvody pro to, aby lidskoprávní agenda zůstala součástí české zahraniční politiky. Část druhá se zamýšlí nad tím, jaký obsah by tato agenda měla mít a jakými způsoby by měla být realizována.

Máme prosazovat lidská práva mimo Českou republiku?

Každý stát má ve svých základech určité hodnoty a ideály. Parafrází známého citátu T. G. Masaryka pak lze říci, že se kultivací těchto hodnot a ideálů i udržuje. Česká republika, jak nám říká Ústava, staví vedle svobody, demokracie a právního státu, zejména na „úctě k právům a svobodám člověka a občana“ (článek 1(1)). Otázkou je, zda má tato úcta zůstat pouze vnitřní záležitostí ČR, nebo zda by ji naopak ČR měla prosazovat též navenek, ve své zahraniční politice. Dlouho se zdálo, že existuje jasný konsenzus na tom, že takové prosazování je žádoucí a potřebné. Česká republika jím měla splácet symbolický dluh z doby komunismu, kdy kritika nedodržování lidských práv v Československu a podpora disentu ze strany západních států napomohla uspíšit pád nedemokratického režimu. Tato myšlenka se ovšem postupem doby částečně vyčerpala a konsenzus začal dostávat trhliny. Od přelomu tisíciletí, a hlavně od nástupu jeho druhé dekády, stále častěji zaznívají výhrady nejen k nastavení lidskoprávní diplomacie, ale k samotné její existenci. Tyto výhrady jsou dvojího typu.

První zdůrazňuje, že prosazování lidských práv poškozuje důležité zájmy ČR, hlavně ty ekonomické. Diskuse o vztahu ekonomické a lidskoprávní diplomacie nejsou nové, např. na stránkách Mezinárodní politiky jim byla věnována pozornost již před více než dekádou. Do širšího povědomí se ale dostaly až v posledních letech, zejména vzhledem k důrazu, který na ekonomickou diplomacii klade prezident Miloš Zeman. Diskuse přitom často staví na předpokladu, že ekonomické a lidskoprávní zájmy jsou nutně v rozporu a že je třeba mezi nimi volit. Tento předpoklad je ale, zejména z dlouhodobého hlediska, sporný. Lidskoprávní kritika sice může vyvolat protiakci, nic ale nenasvědčuje tomu, že by státy, jež ve své zahraniční politice razí lidská práva (mj. země Skandinávie), měly problém rozvíjet hospodářskou spolupráci s jinými státy, včetně těch, které kritizují. Vyvíjení tlaku na zlepšení stavu lidských práv ve světě může navíc přinést výhody např. v podobě omezení sociálního dumpingu (zlepšením pracovních podmínek v cílové zemi) či vytvoření jistějšího prostředí pro investice (tam, kde fungují základy vlády práva a úřady se chovají předvídatelně).

Druhá výhrada vůči lidskoprávní zahraniční politice není pragmatická, ale ideová. Staví na tom, že snahy ovlivňovat stav lidských práv v jiných státech nejsou legitimní, a to proto, že tato práva nemají univerzální charakter a nelze je vnucovat státům, jež o ně nemají zájem. Tento pohled byl v českém prostředí, s ohledem na zkušenost s komunistickým obdobím, dlouho určitým tabu, v poslední době ale zaznívá stále hlasitěji. K jeho nejaktivnějším zastáncům patří politolog Petr Drulák, podle nějž nemá o lidských právech v zahraniční politice smysl mluvit. Je jistě pravda, že koncepce lidských práv vznikla v určitém kulturním rámci a že chápání těchto práv a důraz kladený na některá z nich se mohou v čase a prostoru lišit. To ovšem ještě neznamená, že tato práva nemají žádnou obecnou relevanci a že jejich prosazování vždy představuje pouhou morální exhibici, jak vyjádřil P. Drulák např. v rozhovoru pro server Hlídací pes z 1. 2. 2020.

Lidská práva chrání hodnoty, u nichž lze těžko tvrdit, že by byly vázány na jedinou kulturní oblast (život, fyzická integrita, zdraví aj.). A chrání je způsobem, který sice není jediný možný (s důrazem na individuální, popř. kolektivní nároky vůči státu či zbytku společnosti), zatím se ale osvědčil jako nejefektivnější nástroj zajištění respektu k oněm hodnotám. Katalog lidských práv je dnes velmi široký a podporují jej, přinejmenším verbálně, všechny státy světa. Ty státy, které tak činí nejen verbálně, tj. které svým obyvatelům garantují slušný standard ochrany jejich lidských práv, a to práv všech generací, standardně vykazují vyšší míru politické stability, ekonomické prosperity nebo kvality života. Je možné, že k zajištění tohoto stavu vedou i jiné cesty, dokud ale nebude zjevné, jaké cesty to jsou a že jsou účinné, nebylo by moudré na koncepci lidských práv a jejich prosazování rezignovat.

Tím spíše, že zahraniční politiku lze těžko dělat v normativním vakuu. Jak bylo řečeno, všechny státy staví na určitých hodnotách a ideálech a ty pak ve větší či menší míře projektují i navenek. Rezignace na prosazování koncepce lidských práv by vedla k tomu, že by mezinárodní prostor ovládly její ideové alternativy, např. doktrína neomezené státní suverenity, což nemusí být nutně v zájmu ČR. Konečně, lze se zamýšlet nad tím, zda tvrzení, že lidská práva náleží jen lidem určitých kultur, není stejnou, nebo ještě větší morální exhibicí a formou neokolonialismu než přesvědčení o jejich univerzalitě. Klíčovou otázkou by tak nemělo být, zda má ČR ve své zahraniční politice lidská práva prosazovat – zde není důvod dosavadní přístup měnit, ale spíše, jak by to měla činit – zde prostor pro debatu jistě je.

Jak máme prosazovat lidská práva mimo Českou republiku?

Lidskoprávní diplomacii lze dělat různými způsoby, za použití různých nástrojů a při zaměření na různá témata či země. V ČR se v této oblasti dlouhodobě vyskytují dva hlavní pohledy, které se pravidelně střetávají. Nejvýrazněji se toto střetávání projevilo během revize koncepčních dokumentů české zahraniční politiky v letech 2014–2015, kdy se oba pohledy jasně vyprofilovaly.

Na straně jedné stáli autoři (mj. Roman Joch či Jan Macháček), podle nichž by se ČR měla ve své zahraniční politice zaměřovat jen na úzký okruh lidských práv, a to v zásadě práva občanská a politická (např. práva na život, svoboda projevu, volební práva aj.), a současně se věnovat omezenému množství již vyzkoušených témat (např. podpora obránců lidských práv či svoboda médií). Tato práva a témata by měla prosazovat zejména v zemích, které jsou nám politicky či kulturně blízké, což jsou buď země našeho regionu (střední a východní Evropa), nebo, ještě spíše, země s komunistickou či postkomunistickou vládou (Bělorusko, Čína, Kuba aj.). S těmito zeměmi nelze vést dialog, je třeba na ně vyvíjet nátlak silovými prostředky, včetně sankcí a popř., zde již pochopitelně nejen v režii ČR, použít vojenskou sílu. Tento postoj byl v české zahraniční politice dlouho dominantní a odrazil se prakticky ve všech koncepčních dokumentech přijatých v prvních dvou desetiletích existence ČR. Původně se zdálo, že se těší širokému konsenzu, právě diskuse v letech 2014–2015 ale ukázala, že tomu tak (přinejmenším již) není.

Na druhé straně se totiž vyprofilovala skupina autorů (mj. již zmiňovaný Petr Drulák či Tomáš Tožička), kteří se hlásili k širšímu pojetí lidskoprávní diplomacie. Ta neměla být omezena na určitá práva, určitá témata a určité země, ale měla se věnovat lidskoprávní agendě v její komplexnosti. Vedle práv občanských a politických by tak důraz byl kladen též na práva hospodářská, sociální a kulturní (např. právo na zdraví či na vzdělání), popř. na práva třetí generace (mj. právo na rozvoj). S okruhem práv by se rozšířil i okruh lidskoprávní témat, jimž by se ČR věnovala, a také výčet zemí, kde by se angažovala. Přesněji řečeno by se angažovala kdekoli na světě, vždy podle momentální situace. Privilegovaným nástrojem by byl dialog, v rámci něhož by lidská práva nebyla konceptem, na jehož výklad mají monopol určité státy světa, ale výsledkem shody aktérů ze všech částí světa. Tento postoj našel výraz v koncepčních dokumentech přijatých v roce 2015, byť nutno říci, že se zde projevil spíše v obecné rovině a do konkrétních a priorit se promítl jen omezeně.

Spor mezi zastánci obou přístupů není dodnes, a asi nikdy nebude, plně vyřešen. Krize vyvolaná pandemií koronaviru, kterou svět prošel, resp. stále prochází od počátku roku 2020, nicméně naznačuje, že snahy o rozšíření záběru české lidskoprávní diplomacie byly na místě, byť to nutně neznamená nutnost úplného přehodnocení přístupu, který převládal před rokem 2015. Rozšíření bylo potřebné především v oblasti prosazovaných práv. Lidská práva garantují jedincům efektivní ochranu pouze tehdy, pokud dopadají na všechny aspekty jejich životů. Právo na zdraví či na ochranu ve stáří (coby sociální práva) nejsou pro tyto životy méně důležité než třeba právo na svobodu projevu či pohybu (coby práva občanská). A samozřejmě i naopak. Je tak správné, že stávající Koncepce zahraniční politiky se hlásí k „principům univerzality a nedělitelnosti lidských práv, v rámci nichž jsou práva občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní nezbytnou podmínkou pro naplnění důstojné existence“ (bod 4.3). To současně ČR nebrání, aby se neprofilovala na určitých tématech, vůči nimž si během let vybudovala zkušenost i kredit, jako je např. ona podpora obránců lidských práv. Jen by při této profilaci neměla zcela pouštět ze zřetele témata jiná.

Jako správné se ukázalo i rozšíření geografického záběru české lidskoprávní diplomacie. Koronavirou krizi sice některé státy (zatím) zvládly lépe než jiné, určité mezery se ale objevily prakticky všude. Fakt, že při první větší zatěžkávací zkoušce zcela neobstály ani některé vyspělé a bohaté státy, dokládá, že lidská práva mohou být ohrožena kdekoli na světě. Rozvolnění teritoriálních priorit je tak krokem správným směrem. Konečně, krize potvrdila, že lidská práva nelze prosazovat čistě silovými prostředky. Stejně nedostatečné by ale bylo spoléhat jen na dialog. První nefunguje vůči silným hráčům, druhé selhává vůči těm, kteří dialog vést nechtějí. I v oblasti nástrojů je tak třeba flexibilita a připravenost vydat se cestami, jež mohou fungovat v dané situaci. Z obecnějšího hlediska krize poskytla dobrý důkaz toho, že v době globalizace státy nežijí, a nemohou žít, v klinické izolaci a že události na jednom místě světa mohou mít velmi rychle dopady jinde. Návrat k doktríně neomezené státní suverenity je za této situace nejen nežádoucí, ale vlastně nemožný, protože stát, který by vše, co se děje mimo jeho území, považoval za čistě záležitost těch druhých, by měl nakročeno k sebevraždě.

Závěry

Prosazování lidských práv je jednou z dlouhodobých priorit české zahraniční politiky. Mělo by jí zůstat i nadále. Na úctě k lidským právům staví ČR ve svém domácím prostředí a má zájem na jejím posílení také v prostředí mezinárodním. Námitky, že tímto jednáním ČR ohrožuje své ekonomické zájmy a dopouští se morální exhibice, nejsou dostatečně podložené, a bylo by tedy zhola nerozumné kvůli nim lidskoprávní pole vyklidit. Zahraniční politika v oblasti lidských práv může mít různý obsah a být realizována různými prostředky. V ČR se v této oblasti dlouhodobě střetávají dvě koncepce, přičemž po dlouholeté dominanci první, nastavené tematicky i teritoriálně poměrně úzce, se v posledních letech začala prosazovat druhá, jež je v obou dimenzích širší. Koronavirová krize potvrdila, že šlo o posun správným směrem. Klíčovými parametry lidskoprávní diplomacie by tak (též) do budoucna měly být šíře záběru, flexibilita přístupu, ale i přiměřená kontinuita a využití komparativních výhod, které coby stát s určitými zkušenostmi máme.

O autorce: Veronika Bílková je Seniorní výzkumná pracovnice v Ústavu mezinárodních vztahů