28. 9. 2011 Tento obsah není aktuální

Nobelova cena za řeckou dluhovou krizi?

Na začátku hypoteční krize ve Spojených státech upozornil jeden vážený kongresman, že v letech jeho působení v  neméně vážené instituci naslouchal  přednáškám dvanácti nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Ani jeden z nich se ale nikdy nezmínil o tom, že ztráta důvěry v systém poskytování hypoték může  otřást celým bankovním sektorem, státními financemi a vyvolat ekonomickou recesi či krizi. Navíc, nejen ve Spojených státech, ale i v celé tzv. západní, jako v stejně  tzv. východní Evropě.

Uvážíme-li, že Nobel Prize in Economic Sciences se uděluje od roku 1969 tomu, koho chce ocenit Švédská centrální banka, mohlo by se zdát, že za ta léta bylo vyhozeno z oken tohoto ústavu dost peněz. Oceňováni byli ekonomové za práce o obecné teorii rovnováhy, zabývající se problémy mikro- i makroekonomickými, interdisciplinárními výzkumy, novými metodami ekonomických analýz aj. Hned v prvních letech to byli Friedrich A.Hayek a Gunnar Myrdal za průkopnickou práci v teorii peněz a ekonomických kolísání a za pronikavou analýzu vzájemné závislosti ekonomických, společenských a institucionálních jevů. Indka Amartya Sen dostala ještě v roce 1998 cenu za příspěvek k ekonomii blahobytu a další za analýzu trhů při existenci asymetrických informací (2001), za teorii hospodářských cyklů, ekonomické politiky a zkoumání sil, které řídí výkyvy hospodářského cyklu (2004), ale už v roce 2010 také za analýzu trhů práce zatížených náklady na vyhledávání.

Jestliže tyto výstupy nebyly dost apelativní, aby upozornily mezinárodní finanční instituce a organizace, politiky i podnikatele, živnostníky, a dokonce i konzumenty, že je třeba zabývat se také krizovými jevy, můžeme si to vyložit jen třemi způsoby: buď to laureáti říci nemohli, protože nevěděli, nebo věděli, ale nechtěli, anebo právě se chystají. Anebo dokonce, a to usilovnou práci generací ekonomů degraduje nejvíce, o aplikaci výsledků jejich badání není zájem. Jen čas od času sloužily k mobilizaci aktérů politických procesů a zájmům toho, kde je uměl přeformátovat do politických hesel.

Článek Krize? Jaká Krize? Tomáše Franka, který není nositelem Nobelovy ceny nebo jiných ocenění, kterých se dostává lidem zasloužilým i poblouzněným, je možné číst jako fikci, ale velmi blízkou realitě. Jeho hlavní tezí je, že to, čemu dnes říkáme krize se všemi možnými i nemožnými přívlastky, není žádnou krizí, natož stavem obdobným událostem po roce 1929. Autor píše, že to, co se dnes děje, je zhroucení amerického nebo euro-amerického modelu ekonomiky. K tomuto pochopení není třeba rozsáhlého ekonomického vzdělání, ale prý stačí jen rozum zbavený ideologických předsudků. Tvrdí, že reaganoekonomika znamenala …vytváření pracovních míst ve sféře služeb, obsazovaných nezaměstnanými z výrob, a v nadsázce říká, že není možné uživit stát tím, že si budou všichni navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby. Navíc, odchodem výrobních odvětví klesala konkurenceschopnost Amerik, a tak se stalo, že Čína, která vyrábí pro půl světa, začala vzkvétat, zatímco Amerika, kde se vyrábějí dnes jen zbraně a speciální výrobky pro pár speciálních zákazníků, zchudla.

Co to tedy je strašák řecké krize, respektive zadlužení Řecké republiky u německých a francouzských bank napojených na mezinárodní či globální systém? Nejprve si přiznejme, že krize je také slovo magické, kterého používají šamani současné politiky nebo ti, kteří se pokoušejí ovlivňovat hospodaření lidí, států nebo nadnárodních korporací většinou proto, aby jim to přineslo nějaký prospěch. Proto v ČR volební kortešové TOP 09 mluví o cestě do Řecka se stejnou naléhavostí, jako na začátku devadesátých let 20.století hovořili, arci pod jiným stranickým praporem, o cestě do Evropy.

Ale, bohužel, nejde jen o předvolební heslo na jedno použití. Kdyby finanční problémy nezasáhly Řecko, a po něm Irsko, Portugalsko, Itálii, Španělsko, dnes snad i Francii, tedy tzv. západní Evropu, ale jen Lotyšsko, Litvu, Estonsko a Maďarsko, odbylo by se to odkazy na sovětský model command economy, cestu do otroctví, ostalgii, pro české konzumenty politické jednoduchosti připomínkou front na banány. Ale dotčena byla i země, jejíž ekonomicky růst byl občanům České republiky dáván za vzor a in implicite sliboval ekonomický zázrak. A nikdo z našich příležitostných agitátorů ale neupozornil, že i irský zázrak byl pořízen tak trochu na dluh.

Ale i to už je minulost. Dnes mluvíme o astronomických ztrátách bank, o státním bankrotu, platební neschopnosti státu, dluhové krizi atd. Proto se toto číslo Mezinárodní politiky zabývá stavem, který vznikl před 20. říjnem 2009, kdy řecký ministr financí George Papaconstantinu sdělil svým kolegům v EU, že bývalá vláda Konstantina Karamanlise lhala o schodku státního rozpočtu. A protože víme, že kdo lže, ten také krade, začaly se hledat způsoby jak zabránit kolapsu tak složitého mechanismu, jako je národní hospodářství, které navíc je součástí nadnárodního celku. Řeckým syndromem jsou dnes dotčeny i další země Evropské unie, George Soros hovoří o neřízeném bankrotu a Robert Zoellick, dnes prezident Světové banky, o přechodu některých zemí, kterých stále přibývá, od dramatu k traumatu. A to v době, kdy čínský prezident Chu Ťin-tchao slibuje, že Řecko svou krizi překoná ve spolupráci s ČLR.

Naši autoři si také kladou otázku, zda řecký přesycený státní zaměstnanec nebo státní pojištěnec byli příčinou toho, že systém přestal fungovat, nebo zda jsou jeho důsledkem. A kdo je v iracionálním prostředí, kde se ale racionálně lže a krade, hybatelem dění? Jsou to ti, kteří demonstrují na soluňských a athénských ulicích a náměstích, nebo ti skrytí v pevnostech bankovních budov či stejně opancéřovaných soukromých sídlech? Zda se nevrací doba, kdy bude třeba najít novou Madame Déficit, v revoluční Francii symbol rozmařilosti a nepotismu, ačkoli její partner a šlechta jen neuměli vybírat rozumné daně, vytvořili obrovský státní dluh a všichni pak skončili pod gilotinou svorně na Náměstí svornosti.

Joseph A. Tainter v knize Kolapsy složitých společností (česky 2009) uvádí jejich 11 hlavních příčin. Kromě vyčerpání a zániku zdrojů nezbytných pro život jsou mezi nimi také kolaps měny, státní bankrot a vše, co lze označit jako ekonomické faktory. Jistě není kouzlem nechtěného, že v této posloupnosti jsou faktory ekonomické umístěny mezi faktory mystickými a náhodným zřetězením událostí. I za to by mu měli ctihodní ze Světové banky a Sveriges Riksbank poděkovat.