23. 1. 2017 Tento obsah není aktuální

Mírové rozhovory o Sýrii se přesouvají na Východ

V organizaci mírových rozhovorů o Sýrii, avizovaných na začátek tohoto týdne, se tentokrát angažují Rusko a Turecko, tedy země, které jsou tradičními rivaly s odlišnými zájmy. Když se však zamyslíme nad nesmírně složitou historií Blízkého východu a opakovaných nezdarech Západu komplikovanou situaci v regionu vyřešit, možná to může být i vítaná změna zkusit přesunout mírová jednání co nejblíže konfliktu samému, tentokrát v režii Ruska, Turecka a Íránu.

Organizace mírových rozhovorů v kazašské Astaně představuje zajímavou příležitost pro ruské geopolitické ambice a Moskva si pilně kypří půdu pro roli regionální velmoci.

Bylo by však chybou, očekávat od mírových rozhovorů příliš. Syrská krize představuje konflikt sice nesmírně komplikovaný, ale v kontextu Blízkého východu se jedná jen o jednu část problémy sužovaného regionu. Z dlouhodobého hlediska destabilizaci regionu ovlivňuje přítomnost Islámského státu, sektářské násilí mezi šíity a sunnity, Kurdové usilující o samostatný stát, nevyřešený izraelsko-palestinský konflikt.

V samotné nesourodé mírotvorné alianci Ruska, Turecka a Íránu, o to pikantnější, že Turecko je členem NATO, nepanuje shoda na tom, koho vlastně do Astany pozvat. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov stojí o přítomnost zástupců nové americké administrativy a OSN. S pozváním Američanů nesouhlasí Írán. Lavrov nehodlá pozvat ani žádnou z evropských zemí „aby to nekomplikovaly.“ S Kurdy tradičně nepočítá vůbec nikdo. Nejasný zůstává i postoj Spojených států. Donald Trump před časem Blízký východ označil za „jeden velký zmatek“, do něhož by se USA raději neměly míchat. Zatím není vůbec jasné, jakým směrem se bude ubírat politika Spojených států vůči Blízkému východu. Z ne úplně jasných prohlášení Donalda Trumpa lze pouze předpokládat, že hodlá pokračovat v boji proti Islámskému státu. Momentálně nejasné kontury americké zahraniční politiky pak ztěžují výhled do budoucna, neboť bez Spojených států se řešení konfliktu neobejde.

Podle posledních zpráv se i většina opozičních skupin rozhodla rozhovorů zúčastnit. Otázkou zůstává, zda se barvitá syrská opozice dokáže sjednotit na jedné názorové platformě. Zatím se zástupci opoziční vyjednávací komise ( HNC- založené v prosinci 2015 v Saúdské Arábii) vyjádřili v tom smyslu, že je třeba, aby se jednání v Astaně opoziční skupiny zúčastnily, protože je nutné „ neutralizovat zločinnou roli“ Íránu v syrském konfliktu. Dalším cílem opozice na jednání je ukončit krveprolévání, jehož se dopouští syrský režim a jeho spojenci. Vzhledem k tomu, že opozice má výhrady k více stranám konfliktu, mírotvůrci to vůbec nebudou mít jednoduché.

Jaké mají Rusko, Turecko a Írán cíle v Sýrii?

Turecko dosud sleduje v Sýrii tři cíle. Vzhledem k tomu, že považuje Kurdy za hlavní nebezpečí pro svou státní integritu, je pro Ankaru nejdůležitější oslabení vlivu Kurdů a zamezení vzniku mezinárodně uznaného kurdského státu. Druhou prioritou je ochrana jakéhosi osmanského dědictví, tedy snaha o posílení autority ve vztahu ke všem sunnitským muslimům. Třetím cílem bylo odstranění Bašára Asada z vedení Sýrie, na čemž Ankara v poslední době zdaleka netrvá.

Írán tradičně vystupuje jako vůdce šíitských muslimů, a protože sekta alavitů, z níž se rekrutují klíčové osobnosti Asadova režimu, se hlásí k šíítské větvi islámu, nachází v Teheránu setrvalou podporu. Druhou prioritou je zachování spolehlivého spojení s Hizballáhem a šíitskými milicemi v Libanonu, ke kterému slouží právě území Sýrie.

Ruské zájmy v Sýrii, kromě podpory (zatím) režimu Bašára Asada, mají spíše globální charakter. Vladimir Putin chce především posílit velmocenský status Ruska tím, že obsadí prostor, který na Blízkém východě částečně vyklidily Spojené státy ke konci Obamova prezidentství. Navíc se Rusko nevzdává své touhy po teplých mořích, proto se snaží ovládat Černé moře, má základnu v syrské Latákii a usiluje o vliv ve východním Středomoří.

Navíc je zřejmé, že válka v Sýrii je úzce spojená se situací v Iráku. Oba státy vznikly jako umělé konstrukty po zhroucení osmanského Turecka a dodnes hledají státní ideu. Na jejich území fakticky probíhá válka všech proti všem s výrazným náboženským dělícím prvkem, stavícím sunnity proti šíítům.

Pokud mají najít Moskva, Ankara a Teherán nějaké stabilní řešení krize, musí se pokusit o potlačení náboženského charakteru sporu. Východiskem z krize může být i ústup od zásady územní celistvosti Sýrie, a rozdělení země na více nebo méně formalizované sféry vlivu. Základem té turecké by patrně byl sever země, aby si Ankara zachovala kontrolu nad územím obývaným Kurdy. Teheránem podporovaní alavité by pravděpodobně kontrolovali středomořské pobřeží, kde jsou umístěné i ruské základny a Rusku by zřejmě vyhovovala pozice garanta mírového uspořádání a respektované regionální velmoci.

Opět tedy můžeme očekávat mimořádně komplikovaná mírová jednání a opět nám nezbývá, než doufat, že by mohlo být nalezeno nějaké kompromisní řešení, případně, že by se alespoň mohlo podařit obrousit hrany pro následující jednání plánované do Ženevy.

Na závěr úplně malá historická odbočka. V roce 1919 si na Versailleské mírové konferenci, tehdejší britský premiér David Lloyd George povzdychl: „Kéž bychom tak mohli hromadně uzavřít mír a mít to už z krku.“

O autorovi

Mgr. Jitka Mikysková se zabývá problematikou východní Evropy a Ruska, Blízkého východu a Subsaharské Afriky.

Použité zdroje:

Lewis, B.: Svět islámu: Dějiny a kultura, Praha, 1995.

MacMillanová, M.: Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Praha, 2004.

Sluglett, P. – Farouk-Sluglettová, M.: Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, Praha, 2003.

Tauer, F.: Svět islámu: dějiny a kultura, Praha, 2006.