Setrvačník nebo zemětřesení: Geopolitika prezidentských voleb v USA

V podmínkách probíhající transformace globální politiky (viz úvodní kapitola) na jedné straně a prohlubující se polarizace domácí politiky v USA na straně druhé jsou nejpravděpodobnějšími scénáři pro budoucí americkou geopolitiku setrvačník (nereformní, splývavá politika druhé Bidenovy administrativy) nebo zemětřesení (revoluční politika druhé administrativy Trumpovy). Ani v jednom případě nelze očekávat oživení americké hegemonie. EU se této skutečnosti musí přizpůsobit a konečně překonat závislost na USA jako poskytovateli bezpečnosti i vlastní posilující tendence k národním řešením.

Proměny světové a americké politiky

Globální politika je v přechodu. Navzdory dobově populární terminologii nejde o bezvládí, ani o posun k multipolaritě či multiplexitě. Navzdory rozptylu moci a štěpení mocenských polí v různých doménách, kde vojenská moc nemusí být rozhodující, je základním strukturálním trendem globální politiky směřování k bipolaritě – s USA a Čínou jako supervelmocemi. USA si nad Čínou stále udržují náskok v klíčových parametrech jako např. nominální HDP. Schopnost Spojených států pořádat a tmelit globální politiku podle svých představ však klesá. Výsledkem je vyšší míra fragmentace a autonomní a oportunistické jednání middle powers, realizujících své zájmy prostřednictvím vlastních ustavovaných patronátů a vlivových sítí. Páky Washingtonu na ovlivňování klíčových procesů stále globalizovaného, ale zároveň v důsledku rozptylu moci a rozrůznění systémů norem a interakčních vazeb fragmentovaného světa tak slábne.

S nutností překonávat odpor při (stálém) uspořádávání globální politiky se USA potýkaly od chvíle, kdy po druhé světové válce přijaly identitu globální velmoci. Zlatý věk americké liberální hegemonie nepanoval ani za studené války, kdy čelily silnému soupeři v SSSR (a nezřídka podléhaly obavám, že v závodech ve zbrojení a technologických inovacích zaostanou), ani během tzv. unipolárního momentu v devadesátých letech, kdy finální vítězství liberalismu tvrdošíjně odmítali uznat a na globálních periferiích mu vzdorovali nositelé alternativních, etnopolitických či islamistických politických programů. Dnes se nicméně liberální normativní řád napíná nejen působením vícera revizionistických mocností, ale i oportunismem menších států, podobně jako rozprostře ním transnárodních antiliberálních sítí. Ve srovnání s obdobím studené války se rovněž výrazněji v americké politice projevuje – a pozici USA v globální politice ohrožuje – domácí polarizace.

Polarizace není v americké politice nový jev. Bipartisanship, obapolný soulad, zároveň není třeba vnímat pouze jako (stále hůře) dosažitelný ideál, ale v jistých případech i nežádoucí prosazování společných zájmů politických nebo ekonomických elit proti jiným společenským skupinám. Ideologická, afektivní, sociální a nakonec preferenční polarizace se nicméně propisuje do zahraniční politiky skrze sníženou schopnost směňovat zdroje národní moci za postavení na mezinárodní scéně. Zadrhnutým převodníkem je zde paralýza politického procesu – zejména v Kongresu. Nejistota stran finančních ná strojů včetně vojenské pomoci Ukrajině se dnes odráží v klesající vnější věrohodnosti a utvrzování autoritářských režimů v přesvědčení (a posilování jejich narativů), že USA jako demokratická supervelmoc prochází procesem úpadku příznačného pro liberální Západ jako celek. Prosazovat mezinárodní smlouvy v Senátu je ještě obtížnější než v minulosti. Kontroverze obestírají i dříve depolitizovaná témata jako vztah k Rusku nebo Izraeli. Zároveň je třeba dodat, že nejde o zcela přelomový a jednoznačný vývoj – zádrhely v Kongresu přenáší více vlivu do Bílého domu, tedy na již tak silnou („imperiální“) exekutivu; a duch nadstranickosti z americké politiky stále nevymizel – patrný je např. ve shodě na problematizaci čínského růstu a ambicí.

Stran role USA ve světové politice nebyly zahraničněpolitické elity také nikdy rozděleny jen do dvou, ale vícera táborů (či „kmenů“) překračujících stranické linie. Dlouhodoběji tu nacházíme (unilateralistické a idealistické) neokonzervativce a (multilateralistické a idealistické) liberálně demokratické aktivisty, realistické internacionalisty i zastánce omezení zahraničních angažmá, tzv. restrainers (klasické realisty) a (radikálnější) izolacionisty. Tato různorodost není sama o sobě problematická, ani není výsledkem výše zmíněné polarizace. Spojení různých proudů není výjimkou ani uvnitř konkrétních administrativ – v případě současné Bidenovy jde o demokratický aktivismus a realistický internacionalismus. V poslední době lze však sledovat menší ideovou soudržnost uvnitř „kmenů“, která činí debatu méně přehlednou; a zároveň posilování méně internacionalistických a k globalizovanému světu méně otevřenějších přístupů jako alternativ k letitému střednímu proudu – jevy, které s rostoucí polarizací již souvisejí. Instinkt k uzavírání dotýkající se volného obchodu nebo řešení změn klimatu a projevující se v podpoře retaliatory tariffs, protekcionistické průmyslové politiky a kontrol exportu převažuje u Republikánské strany. S jeho prvky se ale setkáváme i u demokratické bidenomics.

Evropská strategická autonomie: Jediné východisko

Současné dysfunkce americké domácí politiky i otázka, jaké zahraničněpolitické vize (nebo jejich kombinace) se prosadí po příštích prezidentských volbách, jsou zásadní jak pro podobu budoucího mocenského soupeření (great power competition) obecně – ve smyslu budoucí americké strategie –, tak pro EU a ČR. V případě obou pravděpodobných výsledků voleb bude pokračovat vyvazování USA ze systému evropské bezpečnosti. Proměnnou zůstává spíše míra jeho urychlení a s ní související otřesy. Právě jejich tlumení je základním pilířem koncepce strategické autonomie, kterou musí EU v zájmu své bezpečnosti (bezprostředně skrze účinnou podporu bránící se Ukrajině) konečně výrazným tahem proměnit v život. Spoléhat na to, že „Trumpa jsme již jednou přeži li a přežijeme ho podruhé“, není o diplomatickou zkušenost opřený realismus, ale mimořádně riskantní naivita a intelektuální pohodlnost. Zásadní investice do evropské bezpečnosti včetně průmyslové základny, další integrace v oblasti obrany a nalézání odpovídajících příležitostí na tomto měnícím se poli – kde pochopitelně budou hrát výraznou roli velké členské státy jako Francie – i pro menší stát jako je ČR a jeho zbrojní průmysl, je v této situaci jediné možné východisko pro zajištění klíčových zájmů státu.

Biden nebo Trump?

První Bidenovo vítězství nepřineslo ohlašované uzdravení americké domácí politiky. Nedošlo by k němu ani v případě vítězství druhého. To by sice znamenalo, že se Donald Trump již prezidentem patrně nestane, trumpismus jako svého druhu revoluč ní ideologie a hnutí ale přetrvá. Domácí polarizaci v tom případě prohloubí i rostou cí příjmová nerovnost, kterou se Bidenově administrativě – na rozdíl od dosaženého růstu pracovních míst a mezd i reformě daňového systému – nedaří zkrotit, a mzdy zaostávající za životními náklady. V zahraniční politice budou rámcově zachovány internacionalistické pozice. Zároveň strategická pozornost se bude upírat nadále do oblasti Indopacifiku – na úkor transatlantické vazby. USA v tom případě Evropu (ani Ukrajinu) neopustí, ale budou podporovat byť dočasnou stabilizaci konfliktu, která jim umožní posun k strategii vyvažování na dálku s malým množstvím sil rozmístěných v regionu (offshore balancing). Pozastavení zahájeného příklonu k této strategii v důsledku nutnosti reagovat na ruskou invazi Ukrajiny lze v tomto smyslu chápat spíše jako intermezzo. Unie se bude muset vyrovnávat s pokračujícím americkým protekcionismem a obecně bidenomics, která bude ztěžovat (i když ne znemožňovat) koordinaci a společný postup v ekonomické oblasti při prosazování globálního, na pravidlech založeného řádu. EU bude zároveň nadále čelit tlaku na příklon k americkým pozicím ve vztahu k Číně a rezignaci na svou vlastní, samostatnou politiku. NATO ani základní garance americké bezpečnosti (včetně jaderných) nebudou ohroženy, stejně jako nebude otřesena k Evropě obecně vstřícná Bidenova dispozice. Udržování funkčních transatlantických vazeb bude ale i tak vyžadovat nemalé diplomatické úsilí. Těsné většiny – republikánská v Senátu, demokratická v Sněmovně reprezentantů – budou znamenat trvající drhnutí politického procesu.

Druhá Trumpova administrativa by byla s vysokou pravděpodobností mnohem rušivější než první. Navzdory očekávatelným peripetiím a karambolům se do Bílého domu vrátí revoluční síla s jasnou strategickou vizí, znalostí fungování úřednického aparátu a menšími zábranami. Základním pilířem strategie přenastavení amerického vztahu ke světu nebude izolacionismus, ale tvrdá prioritizace a zaměření na Čínu na základě teze – a možná sebenaplňujícího proroctví –, že se USA musejí soustředit na velmocenský konflikt, upozadit za tím účelem ostatní angažmá a omezit přílišné geopolitické rozpětí. Podpora Ukrajiny bude téměř jistě zastavena. Nikoliv nerealistickým scénářem bude i dohoda mezi Trumpem a Putinem a na jejím základě stažení amerických sil z Evropy, v lepším případě přinejmenším výrazné investice do rapprochement s Ruskem s cílem odklonit ho od prohlubování vztahů s Čínou. Vůči Evropě v oblasti bezpečnosti tak nebude uplatňován dřívější transakční přístup zaměřený na spojence (a jejich „skládání účtů“ za americkou přítomnost). V obchodní a průmyslové politice budou možné drobné kompromisy vyvažovány požadavkem bezvýhradné podpory v soupeření s Pekingem. Zájmy evropských spojenců budou zásadně upozaďovány v zájmu logiky velmocenského soupeření. Transakční logika bude nadále uplatňována v jiných regionech s výsledkem v podobě dalšího slábnutí americké schopnosti poutat k sobě spojence nesilovými nástroji (bounding power) a ustavování principu globálního tržiště. Zároveň bude americká politika méně vojensky intervencionistická – s dvou sečnými dopady na regionální bezpečnost na Blízkém východě nebo v Africe. Zteč proti tzv. deep state patrně výrazně omezí kapacity amerického zahraničněpolitického aparátu nejen prosazovat americké zájmy, ale také dál poskytovat globální veřejné statky i tam, kde by to nebylo předmětem vnitropolitické kontroverze.

→ Evropská unie včetně ČR má nejvyšší čas připravit se na Trumpovo volební vítězství, které je podle současných indikací (vedení v primárkách i swing states proti Bidenovi, který má jako úřadující prezident historicky minimální podporu) zcela reálnou možností – byť je třeba připustit i divoké karty např. v podobě efektu třetích kandidátů. Trumpův druhý prezidentský mandát budou charakterizovat vyšší míra disrupce a (po dvou impeachments) i menší zábrany. Reálnými prvky tohoto scénáře jsou i vyostření obchodních vztahů s EU (popř. i obchodní válka po uvalení plošných tarifů za účelem „snižování ztrát“ a zamezování „exportu bohatství do zahraničí“) a odchod USA z Evropy na základě pofidérní dohody mezi Trumpem a Putinem, nebo přinejmenším hluboká krize NATO. Ani Bidenovo vítězství a dočasně trvající setrvačnost americké zahraniční politiky by neměla být důvodem k pasivitě – krize v transatlantických vztazích by tak mohla být pouze odložena.

→ Evropská unie disponuje prostředky i schopnostmi, jak možné „trumpokalypse“ zabránit. Musí za tím účelem vzdorovat návratu k národním suverenistickým řešením tváří tvář současné řetězené krizi, a naopak hledat cesty k posilování institucionalizované spolupráce v oblasti bez pečnosti a obrany a rekonstrukci vnitřního trhu k dosažení vyšší globální konkurenceschopnosti.

→ V roce 2020 Evropané možnosti Trumpova vítězství výrazně podcenili. Důsledky této strategické chyby byly hmatatelné, ale zároveň omezené v důsledku různých překážek a zábran realizace trumpistické geopolitiky i šoku v podobě ruské agrese. Pokud tuto chybu udělají podruhé, dopady pro bezpečnost a prosperitu Evropy budou mnohem závažnější.