29/01/2011 This content is not up to date

Austrálie a její podíl na vojenské operaci v Afghánistánu

V říjnu letošního roku oznámila premiérka Austrálie Julia Gillardová, že vojáci Australských ozbrojených sil zůstanou v Afghánistánu ještě nejméně deset let. Učinila tak navzdory stále sílící nedůvěře veřejnosti ve smysluplnost této války - v červnu 2010 již okamžité stažení australských jednotek podporovalo 61 procento australských voličů).

Jen o několik týdnů později vyhlásila Severoatlantická aliance na lisabonském summitu, že začne stahovat jednotky ISAF již za čtyři roky. Velká Británie dokonce přišla s pevným ultimátem odchodu z Afghánistánu nejpozději v roce 2015. Co vede politické představitele Austrálie k tak hluboce odlišnému přístupu, a jaké jsou vyhlídky k jeho udržení v kontextu stále rozhodnějších plánů NATO se z Afghánistánu stáhnout?

Ačkoli na pozadí mezinárodního vývoje se prohlášení australské ministerské předsedkyně zdá být poněkud nelogické, po přenesení do kontextu domácí politiky nabude smysluplnějších rozměrů. Prohlášení zaznělo v úvodním projevu, kterým Gillardová otevřela historicky první parlamentní rozpravu o roli Austrálie v této válce. Je poněkud zvláštní, že za celých devět let, kdy se Austrálie podílí na vojenských operacích v Afghánistánu, nebyla tato válka na programu jednání Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Letošní rozprava se navíc uskutečnila pouze na výslovnou žádost strany Zelených, která si ji vymínila jako jednu z podmínek k podpoře křehké menšinové levicové vlády (výsledky posledních voleb nápadně připomínají předposlední parlamentní volby u nás). Skutečnost, že australští poslanci dosud necítili potřebu toto téma otevírat, je dokladem jednoznačnosti podpory zapojení do války v Afghánistánu jak na pravici, která vojáky do Afghánistánu poslala, tak na levici, která jejich počty ztrojnásobila.

O zahraničních misích se příliš nediskutuje

Absence parlamentní diskuse o roli Austrálie ve válce v Afghánistánu je však také příznačná pro způsob, jakým australská vláda a parlament fungují. Řada kritiků jej shledává nedostatečným ve vztahu k zapojení veřejnosti a možnosti odborníků vstupovat do veřejné diskuse, v bezpečnostních otázkách obzvlášť. Za posledních dvacet let se na půdě parlamentu probíraly pouze tři války - 1991 v Perském zálivu, 2003 v Iráku a nyní v Afghánistánu. A to i přesto, že Austrálie vyslala vojenské mise na Východní Timor či Šalamounské ostrovy.

Další často kritizovanou praktikou je poměrně striktní sledování stranických postojů. Cílem Zelených při vyvolání parlamentní rozpravy jednoznačně bylo dát prostor pro osobní názory jednotlivých poslanců namísto opakování stranických linií. V tomto ohledu se však jejich snaha obrátila proti nim. Jediní, kdo v debatě vystoupili proti pokračujícímu působení australských jednotek, byli tři poslanci, všichni mimo dvě nejsilnější strany (jeden zelený a dva nezávislí). Ostatní zřejmě vnímali otevření debaty jako útok na způsob fungování demokratických institucí, což v nich probudilo obranný postoj. Ten se prostřednictvím diskutovaného tématu promítl do debaty, jež pak vyústila v posílení a prohloubení podpory setrvání australských jednotek v Afghánistánu. Není to zase až tolik nečekané: tato vláda v předchozím období rozšířila misi v Afghánistánu o rekonstrukční jednotky v provincii Uruzgan a vůdce opozice šel do poslední volební kampaně s příslibem, že po odchodu nizozemských vojsk převezme Austrálie v Uruzganu velení.

Přitom strategické zájmy Austrálie v tomto konfliktu jsou mizivé. Jak uvádí Hugh White, šéf prestižního Centra pro strategická a vojenská studia na Australské národní univerzitě, cena, kterou Austrálie svou účastí ve válce platí, daleko převyšuje přínos z ní. Jedním z hlavních cílů australských jednotek v Afghánistánu je zabránit al-Káidě a jiným globálním teroristickým sítím, aby opět nalezly bezpečné útočiště v oblastech mimo kontrolu centrální vlády nebo ovládaných spřízněnými skupinami. Ovšem al-Káida podle všeho již dávno nesídlí v Afghánistánu, jejím hlavním útočištěm je podle profesora White kmenové pohraniční pásmo v Pákistánu. Kromě toho má řadu jiných příležitostí v Somálsku, Súdánu, Jemenu. Al-Káida zkrátka Afghánistán nepotřebuje.

Austrálii navíc nikdy nezasáhl zásadní teroristický útok přímo na jejím území, nejhorší teroristické trauma prožila při útoku v indonéském letovisku Bali v roce 2002, ve kterém zahynulo 88 Australanů. Přestože strůjcem tohoto výbuchu byla skupina Jemaah Islamiyah napojená na al-Káidu, Austrálie vnímá mnohem citlivěji hrozbu od menších skupin ve své bezprostřední blízkosti (například na Filipínách či v různých indonéských oblastech jako Aceh, Západní Papua nebo Východní Timor). Konflikty, ve kterých se Austrálie angažuje, jsou tak téměř výhradně jejím bezprostředním sousedství, a mise mají většinou charakter budování státu nebo posílení státních institucí. Například na Šalamounských ostrovech působí policejní mise RAMSI, jež pomáhá ostrovanům vybudovat jejich vlastní policejní síly. Austrálie přitom má hluboké zkušenosti s protipovstaleckým bojem: hlavní architekt dnešní americké protipovstalecké taktiky David Kilcullen je Australan, který obhájil diplomovou práci na Univerzitě Nového jižního Walesu na téma politických důsledků vojenských operací v Indonésii.

Druhým zásadním důvodem, proč Austrálie válčí v Afghánistánu, je přímo životní důležitost australského spojenectví se Spojenými státy. Navýšení australských jednotek v Afghánistánu tak bývá často dáváno do souvislosti se stažením jednotek z Iráku. Jak uvádí generálmajor Jim Molan, bývalý velitel spojeneckých sil v Iráku, podstatou spojenectví je brát, ale také dávat, a když některý z partnerů nedává, nebude mít ani co brát. Molan je přesvědčen, že Austrálie by měla ještě zdvojnásobit počty svých vojáků v provincii Uruzgan. Ještě za přítomnosti Holanďanů byla mise v Uruzganu o polovinu menší, než by měla být, nyní je na čtvrtině ideálního stavu. Navíc bylo podle Molana chybou, že Austrálie odmítla převzít velení v provincii po odchodu nizozemských jednotek.

Posilování Číny vyvolává nejistotu

Spojenectví s USA nabývá pro Austrálii v posledních letech na důležitost s tím, jak vzrůstá mocenský vliv Číny, a naopak ustupuje vliv USA z oblasti Tichomoří. Mocenské posuny vyvolávají v Austrálii hlubokou nejistotu, která se odráží např. neschopnosti formulovat dlouhodobou strategii pro australské ozbrojené síly. Loni vydaná koncepce obranné strategie do roku 2030 odkládá zásadní rozhodnutí na dobu, až budou kontury mocenského uspořádání Tichomoří a Jihovýchodní Asie zřetelnější.

Potřeba prohloubit spojenectví se Spojenými státy se může ukázat jako první důvod ke zmírnění australského rozhodnutí k dlouhodobému setrvání v Afghánistánu. V mnoha ohledech totiž byla Gillardová podstatně upřímnější a realističtější než o několik týdnů později NATO při ohlašování brzkého ukončení ISAF. Poslední zpráva International Crisis Group maluje Afghánistán černě a varuje, že plány NATO se míjejí se skutečným vývojem v terénu. Plány NATO zcela spoléhají na Afghánskou národní armádu, která má po odchodu spojeneckých sil převzít odpovědnost za bezpečnost země. V Afghánistánu je však podle odhadů 80 procent území pod kontrolou povstalců a afghánská armáda je naprosto nepřipravená a rozštěpená podle etnických a politických linií. Policie se chová spíše jako predátor než ochránce a centrální vláda si podporu veřejnosti musela v posledních volbách zajišťovat volebními machinacemi.

Ovšem ve chvíli, kdy jednotky NATO z Afghánistánu odejdou, nebude Austrálie schopná pokračovat v misi sama. Někteří experti jsou přesvědčeni, že zkrácený termín nemusí nutně ohrozit cíle, kterých chce Austrálie v Uruzganu dosáhnout. Těmi jsou především rozšíření kontroly na území celé provincie a vycvičení afghánských jednotek tak, aby byly schopné tuto kontrolu udržet. Otázkou ovšem zůstává, zda takové cíle stačí. Bývalý důstojník australské armády specializující se na protipovstalecký boj a dnes poslanec Mike Kelly například upozorňuje, že k úspěchu v Afghánistánu je třeba vybudovat účinné demokratické mechanismy, a to je úkol na mnohem delší dobu než na čtyři roky. Podle Andrewa Wilkieho, jednoho z nejhlasitějších odpůrců australského setrvání v Afghánistánu, jsou okupační síly hlavní příčinou nestability a přetrvávajícího násilí. Ovšem v situaci, kdy je prezident Karzáí téměř výhradně závislý na finanční a vojenské podpoře Západu, se občanská válka zdá být až příliš pravděpodobným scénářem.

Tématem, které v parlamentní diskusi téměř nezaznělo, je hrozba přílivu uprchlíků v případě, že by se po odchodu koaličních sil opět rozhořela v Afghánistánu občanská válka. Tato otázka je přitom noční můrou obou největších politických stran, Austrálie s přebytky žadatelů o azyl dlouhodobě bojuje spíše méně než více úspěšně. V dlouhodobých zahraničněpolitických i vojenských strategických dokumentech se odráží přesvědčení, že nejlepší prevencí je udržení stability v regionu a úspěšná podpora ekonomického rozvoje. V případě (post)konfliktních oblastí, jako se ukázalo naposledy na příkladu Srí Lanky při loňské vojenské ofenzivě vlády proti tamilským tygrům, je však zajištění takového vývoje nad australské možnosti a síly. Ani na Srí Lance, ani v desetkrát větším Afghánistánu.

O autorovi:

Jaroslav Petřík je doktorand politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Zabývá se použitím mezinárodní rozvojové pomoci v prevenci proti terorismu na Blízkém východě, v Pákistánu a na Srí Lance. V letech 2008_2009 působil na University of Sydney.

Expertise to impact

Subscribe