Brazílie, Indie a JAR: rozpačité sportovní divadlo?

Soft power můžeme zjednodušeně chápat jako schopnost státu v mezinárodním systému šířit svou kulturu, hodnoty, normy a ideje a ovlivňovat tak chování okolních států ve svůj prospěch. Dlouhou dobu soft power efektivně demonstroval jen západní svět v čele s USA. Dnes se však o totéž snaží i státy, jejichž význam v mezinárodním systému rapidně roste (tzv. emerging powers). V tomto článku se zaměříme na tři takové země: Brazílii, Jihoafrickou republiku a Indii.

Náš článek se snaží vytvořit poněkud netradiční a možná i trochu kontroverzní náhled na to, jak tyto mocnosti na vzestupu usilují o své místo na slunci. Chceme představit jejich využití soft power skrze kulturní diplomacii na příkladu pořádání významných sportovních událostí mezinárodního rozsahu.

Když už fotbal v Brazílii není náboženstvím

Brazílii, prvnímu z námi zmíněných států, které jsou označovány pojmem emerging powers, se dostalo možnosti pořádat dva roky po sobě mistrovství světa ve fotbale i letní olympijské hry. Na fakt, že se Brazílie stane první jihoamerickou zemí, kde se bude konat olympiáda, se můžeme dívat jako na důkaz stoupajícího vlivu v mezinárodním systému a potvrzení jejího mocenského postavení mezi emerging powers. „Svět rozpoznává, že přichází čas pro Brazílii,“ prohlásil poté, co bylo přiděleno pořádání olympijských her v roce 2016 Riu de Janeiru, tehdejší brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva.

V souvislosti s Rio de Janeirem se prakticky okamžitě po oznámení udělení pořádání fotbalového šampionátu a olympiády objevily pochybnosti o tom, zda je Brazílie schopna zajistit bezpečný průběh sportovních zápolení podobně, jako tomu bylo v případě JAR (podrobněji o JAR viz níže). Pochybovači byli, či stále jsou, odkazováni na bezproblémové konání Panamerických her, které se v Riu konaly v roce 2007. Kromě karnevalu a pláže Copacabana je Rio také „proslavené“ svými chudinskými předměstími, favelami. Právě ty jsou dlouhodobě spojovány s extrémní chudobou a všemi jejími důsledky, existencí neformálních a na státě nezávislých struktur a vysokou mírou kriminality.

Problematika existence favel není v Brazílii dlouhodobě řešena a neexistuje zde žádná dlouhodobá politika, která by se snažila s tímto fenoménem bojovat. Ač dnes již bývalý prezident Lula da Silva hovořil o tom, že olympiáda může pomoci celé zemi, povede ke snížení nezaměstnanosti, neboť budou vytvořena nová pracovní místa, a díky sportovnímu a mírovému duchu dojde ke zlepšení stavu občanské společnosti, kritici to odmítají. Tvrdí, že bezpečnostní a další opatření, která budou v době konání fotbalového mistrovství a olympijský her přijata, budou mít vliv pouze během konání těchto monstrózních akcí. Po odjezdu sportovců a turistů do svých domovů se prý vše vrátí zpět do zajetých kolejí.

V Riu podobně, jak si ukážeme v nadcházejících dvou námi zkoumaných případech, dochází k vystěhovávání lidí z míst, která musí ustoupit výstavbě sportovišť a infrastruktury. Jedná se zejména o oblasti již zmíněných favel. V otázkách řešení této problematiky nebyla brazilskou vládou vytvořena politika, která by se snažila nějakým radikálním způsobem změnit situaci v těchto oblastech k lepšímu.

Negativní postoje Brazilců proti pořádání těch dvou velkých sportovních akcí propukly v posledních dnech v době konání fotbalové generálky před nadcházejícím šampionátem, Konfederačního poháru FIFA. Do ulic velkých brazilských měst v čele s Rio de Janeirem, São Paulem a Brasílií vyšly tisíce nespokojených, přičemž tyto protesty započaly kvůli zdražení městské dopravy v São Paulu. A názor většiny protestujících? Brazilská vláda by podle nich neměla plýtvat penězi daňových poplatníků, aby zaplatila nákladné pořádání olympiády a mistrovství světa v kopané. Proč raději neinvestovat do zdravotnictví, školství či sociálního systému? Tak zní častá otázka Brazilců, kteří zároveň kritizovali korupci. V důsledku těchto nepokojů brazilská prezidentka Dilma Rousseffová slíbila nespokojeným sociální reformy, které by měly vést ke zlepšení kvality života. Její prohlášení zatím stačilo k částečnému utlumení demonstrací.

Pokud by se však Brazílii podařilo zorganizovat obě sportovní akce bez větších problémů, posílila by své postavení coby nastupující mocnosti. Nikdo, kromě několika lidsko-právních aktivistů a organizací, by se v tomto případě bohužel neptal na situaci, která panovala v místech, kam se novináři a turisté cestující na fotbalový šampionát, respektive olympijské hry nedostanou. Nicméně události posledních dní, které zachvátily prakticky celou Brazílii, začínají ukazovat, že vytváření pozitivního obrazu v zahraničí pomocí pořádání velkých sportovních akcí nemusí být vždy tou nejschůdnější metodou.

Mistrovství světa v kopané v JAR

Dalším státem, kterému se dostalo příležitosti pořádat celosvětově sledovanou sportovní událost, byla JAR. Vládě Jihoafrické republiky se podařilo její přání na pořádání světového šampionátu ve fotbale přetavit v realitu, a tak mohla JAR uspořádat první akci tohoto druhu na africkém kontinentu. Ve své rétorice političtí představitelé, v čele s dnes již bývalým prezidentem Thabem Mbekim, chápali možnost konání mistrovství světa jako příležitost pro celou Afriku a všechny její národy, nejenom pro JAR jakožto v tomto ohledu vyvolenou africkou zemi a regionální mocnost.

Fotbal, který je v Africe mimořádně populární, se nakonec stal tématem i na jednacím plénu Africké unie a Jihoafrického rozvojového společenství. Díky tomuto společnému tématu mělo dojít k posílení africké identity. Ostatně i podle oficiálních dokumentů mistrovství se nejednalo pouze o jihoafrický šampionát. Naopak měl ukázat Afriku jako celek. Důkazem toho může být také fakt, že na oficiálním plakátu mistrovství byl vyobrazen kamerunský útočník Samuel Eto´o, a nikoliv někdo z jihoafrických hráčů.

Šampionát v JAR proběhl oproti obavám o bezpečnost fanoušků i fotbalistů samotných, jež se před jeho zahájením objevily, bez sebemenších bezpečnostních problémů. Fakt, že se JAR podařilo akci takovýchto monstrózních rozměrů zorganizovat a uspořádat, pro ni znamenal uznání ze strany států ostatních. Zároveň tím JAR poslala jasnou zprávu i všem ostatním zemím Afriky. Zcela jasně totiž ukázala, kdo je regionální mocností, a potvrdila své postavení v rámci kontinentu. Není se tak čemu divit, že po tomto úspěchu se objevily návrhy na to, aby se země stala prvním africkým státem, který uspořádá olympijské hry. Ostatně o tuto možnost Kapské Město usilovalo už pro rok 2004. Těsně po skončení fotbalového šampionátu JAR ohlásila možnou kandidaturu Durbanu do boje o letní olympiádu v roce 2020. Nakonec však oficiálně přihlášku nepodala.

Na tomto místě bychom měli připomenout kritické hlasy, které na hlavu světového šampionátu v kopané dopadaly. V prvé řadě se jedná o nákladnost pořádání takovéto akce. Tato částka se údajně vyšplhala na 7,3 miliard dolarů, což odpovídá 6 % tehdejšího státního rozpočtu. Jihoafrická média začala během šampionátu také uvažovat o možné korupci a představovala stavbu nových stadionů jako „bílé slony“. Zároveň si musíme uvědomit, že prakticky každý druhý obyvatel JAR, jež je zároveň sužována dlouhodobě vládními kruhy ignorovanou problematikou HIV/AIDS, žije v chudobě. Ač byly vysoké investice chápány jako prostředek ke zlepšení celkové situace v zemi, těchto osob nevyjímaje, kýžený efekt se nedostavil. Ba naopak. V případě Jihoafričanů, kteří žili v podmínkách extrémní chudoby ve velkých městech, docházelo k jejich vystěhování. Důvod podle místních? Aby se nemohli setkat s turisty a ti tak odjížděli z JAR s vidinou zcela fungující země, která nemá prakticky žádné problémy.

Jaké ohlasy se však objevily na světový šampionát ze strany veřejnosti? Pozitivní. Obavy některých fanoušků a novinářů se nenaplnily, naopak byla JAR za zvládnutou organizaci chválena. Z hlediska utváření mediálního obrazu se pro JAR úspěch dostavil.

Vybrané ukazatele platné pro zkoumané země
(pokud není uvedeno jinak, data jsou z roku 2011)

Zdroj: zpracováno autory podle The World Bank Data: http://data.worldbank.org/ (25. 6. 2013)

Indie: Hry Commonwealthu v Novém Dillí v roce 2010

Pořadatelství her Commonwealthu v říjnu 2010 mělo Indii především umožnit demonstrovat před světem, že i ona sama sebe chápe jako emerging power, jejíž vliv nelze dále ignorovat. Přední organizátoři obhajovali konání her klasickými frázemi, např. že jejich úspěšná organizace přitáhne do země nové investory, otevře Indii řadu příležitostí, pokud jde o pořádání podobných nebo ještě významnějších akcí, a také vylepší indickou image v mezinárodním prostředí. Hry Commonwealthu se tak v ideálním případě měly stát příkladem úspěšně zvládnuté kulturní diplomacie.

Výsledná realita však spíše poukázala na nedostatky a problémy, se kterými se druhá nejlidnatější země světa potýká. Organizační náklady mnohonásobně převýšily původně navrhovaný rozpočet – podle odhadů deníku The Times of India, který označil Hry za indickou „komedii omylů“, přibližně o 525 %. Takový nárůst množství prostředků měl za následek zvýšení daní a rozpočtové škrty. Dalším významným problémem byla neschopnost dodržet termíny dostavby infrastruktury potřebné pro pořádání, neboť ještě na konci září 2010 nebylo dějiště zcela připraveno, v hotelech určených sportovcům prosakovala močůvka a zhroucení nekvalitně zkonstruovaného můstku vedoucího k jednomu ze sportovišť si vyžádalo několik desítek zraněných.

Není obtížné nalézt v organizaci Her paralelu s brazilskými přípravami na letní olympiádu či na již uskutečněný světový šampionát v JAR. Podle nevládní organizace House and Land Rights Network totiž zbudování parkovišť, sportovišť a tzv. zkrášlování Nového Dillí bylo důležitější než práva lidí, jejichž dům stál v cestě naplnění stavebních plánů, o obyvatelích chudinských slumů nemluvě. Pesimistické vyznění následků her navíc doplňuje i fakt, že ještě dnes zůstává řada budov postavených za účelem jejich realizace nevyužita a chátrá.

Po tomto krátkém shrnutí vybraných kontroverzí můžeme říci, že organizace této sportovní akce rozhodně nepředstavovala úspěšný nástroj kulturní diplomacie. Hry se spíše staly přehlídkou vnitřních problémů státu, který chce navenek být viděn jako nová a silná mocnost, ovšem směrem dovnitř se potýká s korupcí, nevyrovnanou distribucí bohatství a mnohdy i s nerespektováním základních lidských práv. A je to právě pomyslná osa problémů, s nimiž se potýkají všechny země, kterým se zde věnujeme.

Místo závěru

Všechny námi představené státy bývají často řazeny mezi tzv. emerging powers. Makroekonomické údaje těchto zemí skutečně vytváří dojem značného ekonomického růstu, na druhou stranu se v mnoha případech stále setkáváme s extrémní chudobou, nedostatečnou zdravotní péčí, vysokou mírou kriminality a nezaměstnaností. Řešení těchto problémů či alespoň pokusy o něj jsou samozřejmě finančně velmi nákladné, a tak mnohdy ustupují před snahou emerging powers vytvářet si v rámci mezinárodního systému dobrou image. Prostředí, ve kterém se hry či šampionáty konají, je však pomyslnou Potěmkinovou vesnicí, realita zemí zůstává jiná. Pokud se ale uspořádání ať už sportovních událostí, mezinárodních konferencí či kulturních akcí vydaří, stát v očích ostatních jakožto celek stoupne. Běžný Brazilec, Jihoafričan či Ind však za tento „úspěch“ často platí vysokou cenu.

O autorech:

Lenka Kudláčová a Jiří Zákravský, autoři jsou doktoranty na Filosofické fakultě Západočeské university v Plzni

Použité zdroje:

Arnoldy, B.: Commonwealth Games: Best and worst of times for India to attract foreign capital, 14. 10. 2010. Dostupné na: http://www.csmonitor.com/World/Asia-South-Central/2010/1014/Commonwealth-Games-Best-and-worst-of-times-for-India-to-attract-foreign-capital (8. 10. 2012).

Brazil: Forced evictions must not mar Rio Olympics, 14. 11. 2011. Amnesty International. Dostupné na: http://www.amnesty.org/en/news/brazil-forced-evictions-must-not-mar-rio-olympics-2011-11-14 (8. 10. 2012).

Brazil: Protests of discontent, 19. 7. 2013. Al-Jazeera. Dostupné na http://www.aljazeera.com/programmes/insidestoryamericas/2013/06/20136197823131177.html (26. 7. 2013).

Brazil to spend $25bn on public transport, 25. 7. 2013. Al-Jazeera. Dostupné na http://www.aljazeera.com/news/americas/2013/06/2013624201222731201.html (26. 7. 2013).

Goméz, E. J.: Why Brazil Won, 2. 10. 2009. Foreign Policy. Dostupné na http://www.foreignpolicy.com/articles/2009/10/02/why_brazil_won (8. 10. 2012).

Housing and Land Rights Network Habitat International Coalition 2011. Planned Dispossession: Forced Evictions and the 2010 Commonwealth Games, Fact-finding Mision Report 14, New Delhi.

Ndlovu, S. M.: 2010. Sports as cultural diplomacy: the 2010 FIFA World Cup in South Africa´s foreign policy. In: Soccer & Society. Vol. 11, Nos. 1-2, January-March 2010, pp. 144-153.

Pandit, A.: Commonwealth Games cost up 1575% since bid: NGO audit, 14. 5. 2010. Times of India. Dostupné na: http://articles.timesofindia.indiatimes.com/2010-05-14/india/28293685_1_budget-estimates-land-rights-network-games-village (8. 10. 2012).

The World Bank Data: http://data.worldbank.org/