07/11/2011 This content is not up to date

Češi pohledem Američanů

Letos v září spustila americká nadace Prostate Cancer Foundation ve Spojených státech novou kampaň, která upozorňuje na nebezpečí rakoviny prostaty a na důležitost včasných preventivních kontrol, které mohou postiženým zachránit život. Slovo „prověřit“ či „zkontrolovat“ lze do angličtiny přeložit jako „czech“. Což ale není jediný důvod, proč nadace nazvala svoji kampaň „Prostate Czech“. Hlavním protagonistou minutového klipu, který je pro kampaň vyrobila jedna newyorská reklamní agentura, je zhruba padesátiletý muž v červené teplákové soupravě, se zřetelným východoevropským přízvukem, který v náhodně zvolených situacích (na ulici, na hokeji, v bufetu) nabádá okolní muže, aby se nechali vyšetřit.

A nutno říci, že to není špatně udělaný klip, ten muž v teplácích, trochu ošuntělého vzhledu, skutečně v pozorovateli vzbudí nejistotu, neklid, nebo dokonce až neurčitý pocit nebezpečí. Tedy přesně to, co by si měli muži, když je někdo upozorní na rakovinu prostaty, uvědomit, a hned si zajít k doktorovi. Součástí účinku klipu je ovšem také druhý význam slova „czech, tentokrát v podobě „Czech“, tedy Čech. Reklamní agentura evidentně pracovala právě i s tím, že obyčejný Američan si s pojmem Čech asociuje něco nepříliš známého, podivného až znepokojivého. Něco nebo někoho, kdo přímočaře, sice trochu trapně, ale zároveň bez amerických kudrlinek, nazve věci pravým jménem. Jeho obrohloublost „prolomí ledy“, jak ke klipu pro americká média vysvětlila reklamní agentura, která zároveň uvedla, že protagonista klipu je skutečný český emigrant, žijící v kanadském Torontu.

Praha je známější než Česko

Mohli bychom se zlobit, že klip Čechy uráží. Jenže on zase tak moc nepřestřeluje ani nelže. Když vynecháme poučenou inteligenci na obou pobřežích Spojených států, tak v prostoru mezi tím, na venkově Texasu, Colorada či Louisiany, se obyčejnému Američanovi při slově Čech v očích objeví zmatené otazníky. Následuje pokusný dotaz, zda jste tedy z Československa, které mají především starší generace Američanů asociačně zakódováno jako zemi zpoza železné opony. K vysvětlujícímu výkladu, že Česko je jednou ze zemí, která vznikla po rozpadu výše zmíněného už neexistujícího státu, jak pak dobré doplnit i základní geografické a geopolitické koordináty. Například typu: vedle Německa a součástí NATO. Samozřejmě, že nic není absolutní, u benzínové pumpy v Nevadě nebo třeba v malém autokempu v Montaně můžete potkat poučeného cestovatele, který na svých cestách po Evropě zavítal i do Čech, ale obecně je to asi tak, jako byste lidi na českém venkově nechali do slepé mapy severoamerického kontinentu zakreslovat třeba Jižní Dakotu. Ve své většině by patrně tápali stejně, jako by Američané měli do mapy Evropy umístit Česko.

Což není hodnocení, ale popis stavu věcí, ke kterému patří i to, že zdaleka živější reakci můžete v Americe vyvolat, pokud řeknete, že jste z Prahy. Z důvodů, které by stály za samostatnou studii, je Praha ve Spojených státech (a asi nejen tam) pojmem na Česku takřka nezávislým. Při rozhovorech s Američany, kteří jako turisté navštívili Prahu, máte někdy pocit, že je jim v podstatě jedno, nebo možná ani nevědí, v jaké byli zemi, hlavně že byli v Praze. Zřetelně cítíte, že při slově Praha jde o kvalitativně jiné asociace, snad by se to dalo přirovnat k rozdílu, který cítíme naopak my v Evropě mezi pojmy Spojené státy a New York. To první nás více či méně zneklidňuje, to druhé vyvolává zvědavý až závistivý obdiv.

Čímž se už nelze vyhnout klišé, ovšem zároveň pravdivému faktu, na který v USA stále opakovaně narážíte. Ano, je to fenomén Václav Havel, jako univerzální, a často také jediné jméno, které průměrní Američané z českého prostoru znají. Ve Spojených státech silně rezonuje jeho osobní příběh „bojovníka za svobodu“ a zároveň je jedním ze symbolů vlastně zatím posledního velkého amerického vítězství, konce Studené války. Většina Američanů o Havlovi už asi o moc více neví, ale vyslovení jeho jména u nich celkem bezpečně vyvolá vstřícnou, často obdivnou reakci.

Havlův osobní příběh a jeho důležitá role v událostech konce roku 1989 mu zároveň zaručují výsadní postavení i mezi americkými politiky, akademiky či analytiky, prostě všemi, kteří se z popisu svého postavení a práce s Českem setkávají už zcela jinak než obyčejný Američan. Mnozí z nich znají řadu jiných českých politiků, setkali se s nimi a názorově a ideologicky k nim mohou mít i blíže než k Havlovi, jeho pozice ovšem je a zůstane výjimečná. Současnému českému prezidentovi Václavu Klausovi se ve washingtonské Heritage Foundation dostane vstřícného přijetí, protože tomuto konzervativnímu thik-tanku konvenuje jeho euroskeptismus. Havel je ovšem tím, kdo je pro americkou scénu klíčově spjat s devadesátými léty, kdy obnova bývalého východního bloku, tedy i Československa a pak Česka, byla jedním ze zahraničně-politických programů USA. A intenzita tehdejších česko-amerických kontaktů, která vyplývala z konkrétní náplně tohoto vztahu, tedy především z přípravy rozšíření Severoatlantické aliance o Česko a další státy, nesnese se současnou realitou srovnání.

Což vysvětluje, že nejde jen o Václava Havla, ale že také například Alexandr Vondra je v politicko-analytickém prostředí Washingtonu stále dobře známým jménem. Zdaleka etablovanějším, než jsou například jména několika posledních českých premiérů. Autor tohoto článku má poměrně čerstvou zkušenost z tohoto léta, kdy se jej tři lidé, kteří se v různých washingtonských think-tancích zabývají střední a východní Evropou, nezávisle na sobě zeptali na Alexandra Vondru v souvislosti s aférou Promopro. Dotazy nesměřovaly k tomu, co to může znamenat pro českou vládu, ale právě pro Vondrovu situaci a kariéru.

Stabilní a nekomplikovaný partner

Klidná „normálnost“ současné relace s Washingtonem pro Prahu může být, a také je, zdrojem určité frustrace, ale „zlatá“ polistopadová léta česko-amerických vztahů se prostě nemohou opakovat. Jak ostatně ukázal i radarový projekt, který ztroskotal i na tom, že ani v jedné zemi nešlo o velký národní program (jako byla česká obnova demokracie po roce 1989 respektive ze strany Američanů pomoc tomuto úsilí), ale o stranický projekt, podporovaný v obou zemích už jen jednou částí její reprezentace. Současné postavení Česka v zahraničně-politické zájmové matici Spojených států realisticky odpovídá tomu, že Praha je z pohledu Washingtonu stabilní, nekomplikovaný partner. Kterého není třeba příliš opečovávat, ale za jehož cennou pomoc, jako je především česká účast v Afghánistánu, nebo jako byla čerstvě podpora amerického odmítavého postoje k žádosti Palestiny o uznání státnosti, jsme mu zavázáni, a nelze jej tak ani zcela přehlížet. Washington v Praze dva roky neměl velvyslance, když už to ale bylo příliš, tak prezident Obama exekutivně vyjmenoval Normana Eisena, i když tím podráždil několik republikánských senátorů. Pro zářijovou audienci premiéra Petra Nečase v Bílém domě také nebyl žádný velký důvod, ale je slušností pozvat spojence jednou za čas na návštěvu. Česko má ve Washingtonu sice nijak nevzrušivý, ale spolehlivý zvuk.

O autorovi:

Daniel Anýž

Expertise to impact

Subscribe