Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

29/03/2012 This content is not up to date

České místo v Evropě

České a britské „ne“ Smlouvě o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii (fiskální smlouva) znovu oživilo úvahy o tzv. vícerychlostní Evropě. Přestože je flexibilita stálým prvkem evropské integrace, nevede se podobně vážná debata v Unii příliš často. Tentokrát je k tomu ale opět důvod. Evropa se totiž nachází v nejhorší krizi od 2. světové války, ve fázi jistého bodu zlomu.

Vedle fiskálních problémů řady členských států stahují eurozónu a spolu s ní celou Evropskou unii (EU) ke dnu problémy související s nejasným institucionálním nastavením projektu společné měny. Většina analytiků se shoduje v tom, že není možné zůstat na místě. Buď je zapotřebí udělat krok vpřed směrem k fiskální integraci, tedy směrem k politické unii, nebo se vrátit do období před společnou měnou, což by s sebou patrně přineslo ohrožení vnitřního trhu a samotné existence EU.

První krok k fiskální unii

Z tohoto důvodu došlo koncem ledna k dohodě o nových fiskálních pravidlech, ze které vyplývá, že státní rozpočty mají být vyrovnané nebo v přebytku. Tolerován bude strukturální deficit očištěný od cyklických vlivů ve výši 0,5 procenta HDP, resp. v případě států s nižším zadlužením, 1 procento HDP. Státy, jejichž dluh přesahuje 60 procent HDP, mají tento dluh snižovat průměrně o jednu dvacetinu za rok. Dále se zavádí povinnost oznamovat Evropské komisi a Radě plány emisí státních dluhopisů. Dohoda obsahuje rozhodování o sankcích tzv. obrácenou většinou. O sankci rozhoduje nakonec Evropský soudní dvůr až do výše 0,1 procenta HDP, vzhledem k okolnostem případu. Setkání hlav států a vlád smluvních stran, nad rámec existujících eurosummitů, se mají konat alespoň dvakrát ročně v případě otázek konkurenceschopnosti a celkové architektury eurozóny a alespoň jednou ročně, pokud se bude jednat o otázkách implementace fiskálního kompaktu.

Fiskální smlouva tedy ve skutečnosti nepřináší nic zásadně nového nad rámec již přijatého balíčku reformy evropského ekonomického vládnutí (six pack). Je však důležitou, i když ne postačující, politickou deklarací členských států, že chtějí držet pod kontrolou své fiskální deficity a veřejný dluh. Podle guvernéra Evropské centrální banky (ECB) Maria Draghiho se jedná o první krok směrem k fiskální unii. Pokud má Draghi pravdu, tak se zde právě rodí vícerychlostní Evropa s tvrdým jádrem kolem eura a s institucemi, jež budou patrně částečně odděleny od institucí sedmadvacítky.

Pokud Draghi hovoří o pevném jádru, má patrně na mysli výraz použitý v roce 1994 Wolfgangem Schäublem, toho času šéfem poslanců CDU/CSU a dnešním německým ministrem financí a jeho kolegou Karlem Lamersem. Jejich termín ekonomického a strategického srdce kontinentu (Kerneuropa) tehdy zahrnoval Německo, Francii a Benelux. Je to tedy něco jiného než klasické formy flexibilní integrace, sloužící k povzbuzení užší spolupráce mezi členskými státy EU, které si přejí ve spolupráci jít dále, než je stanoveno ve smlouvách.

Rozdíl mezi tehdy a dnes je, že tzv. pevné jádro, pokud fiskální smlouvu ratifikují všechny státy, které to přislíbily, čítá 25 zemí, takže panuje celkem oprávněná obava, zda za pár let budou ještě existovat nějaké instituce sedmadvacítky, či zda nedojde k fúzi eurozóny s institucemi EU a ten zbytek (Velká Británie a Česká republika) bude s novou Evropskou unií propojen třeba jen prostřednictvím zóny volného obchodu nebo bude náš svazek s EU jinak rozvolněn. Příkladem může být Švýcarsko, které je s EU propojeno sítí bilaterálních smluv, nebo země Evropského hospodářského prostoru (Island, Norsko a Lichtenštejnsko).

Na úvahy o jádru Evropy se můžeme podívat samozřejmě i jinak. Tedy, že i pětadvacítka je stále příliš velká a nestabilní a že ani současná eurozóna není z důvodů reálné konvergence tou skutečně optimální měnovou zónou. To jsou všechny ty úvahy o tom, že by se z dnešního eura mohlo časem vydělit jiné (užší) tvrdé jádro „německého eura“ fiskálně disciplinovaných zemí. Součástí těchto ekonomicko-redukcionistických úvah obvykle není důležitý fakt, že jednou ze základních myšlenek evropského integračního procesu je solidarita, jejíž porušení by mohlo celý koncept úplně zbořit.

Kritika fiskální smlouvy

Bez fiskální disciplíny nemůže projekt společné měny dlouhodobě uspět a Pakt stability a růstu bez sankcí, jak je známo, nefungoval. Proto je fiskální kompakt důležitým politickým signálem, že se Evropa z celé věci poučila a chce více koordinovat nejen monetární, ale i fiskální politiku. Současné nadšení pro fiskální škrty je však třeba tlumit. Soustředění výhradně na škrty a úspory by bylo chybou, která může Evropu zavést do spirály ekonomické recese.

Je nepochybně nutné sladit běžné výdaje s daňovými příjmy, tedy postupně omezovat schodky na běžných účtech., což je možné dělat kombinací opatření na příjmové i výdajové straně. To je však nutné doplnit zvýšením kapitálových výdajů, nejlépe do investic, které přinesou dlouhodobý zisk celé společnosti, například do přechodu k ekologičtější energii, dopravě, výrobní infrastruktuře, do vzdělání, výzkumu, inovací a do posilování sociální soudržnosti. Tedy podpořit dlouhodobý růst, který bude stát na udržitelnějších základech.

Dalším problémem je, že mezivládní smlouva znamená oslabení komunitární metody rozhodování, na jejímž základě členské státy převedly některé ze svých pravomocí na unijní instituce. Po britském vetu na počátku prosince 2011 se ale bohužel ukázalo, že změna základní smlouvy není vyjednatelná, protože nebylo možné dosáhnout jednomyslnosti. V té chvíli bylo správným rozhodnutím pokračovat v rozhovorech na mezivládní úrovni.

Výsledná podoba smlouvy obsahuje dvě zásadní změny, které do ní byly doplněny po kritice, která zaznívala z Evropského parlamentu (EP) _ tedy klauzuli, že je v souladu s unijním právem, a také to, že představitelé hlavních politických skupin z EP mají právo vystoupit na summitech eurozóny. Navíc se počítá s tím, že obsah mezivládní smlouvy bude časem včleněn do primárního práva Evropské unie. Jak ukazuje historie evropské integrace, integrační proces je výsledkem řady postupných kroků a je tomu tak i nyní, protože v tak velkém celku není možné vše vyjednat hned v ideální formě.

Kritika příklonu k méně transparentním mezivládním jednáním na úkor Evropského parlamentu a Komise je však zcela legitimní. Mezivládní vyjednávání, zvlášť když má jedna země tak silné postavení, vyvolává v ostatních pocit, že se ostatní musí přizpůsobit Německu, což v Evropě vyvolává staré resentimenty. Nebezpečí tohoto přístupu spočívá v tom, že se EU bude stále více odcizovat veřejnosti, což může podkopat důvěru v celý projekt evropské integrace. Nejedná se pouze o otázku institucionální a právní, jde také o demokratický a transparentní rozhodovací proces.

Pro menší a střední země je komunitární princip evropské integrace výhodný, pokud mají co říci a dokáží si pro to vyjednat podporu ostatních. Bez Unie by totiž znovu nastal „koncert evropských velmocí“, kdy by byly názory a postoje menších zemí marginalizovány.

Proč se Češi nepřipojili?

Jak bylo uvedeno, fiskální smlouva je velmi podobná nařízením přijatým v rámci tzv. six-packu, ke kterému se Česká republika připojila. Ani argument neúčasti na eurosummitech není příliš srozumitelný, protože jediným důsledkem českého postoje bude, že se nebudeme moci účastnit ani těch jednání, na nichž budou státy, které fiskální kompakt podepsaly. To, že smlouva sama o sobě není řešením, je zřejmé. Neúplné řešení však není dostatečným důvodem odmítnutí dohody. Vládní stanovisko lze tedy interpretovat jako součást argumentace pro uskutečnění referenda o přijetí eura a potvrzení dlouhodobé neschopnosti či možná spíše neochoty formulovat jakákoli konstruktivní stanoviska, což má za následek náš omezený vliv na formování evropských politik.

V této souvislosti se je třeba zamyslet nad širšími souvislostmi, které by měly vytvářet rozhodnutí o tak zásadním zahraničněpolitickém zájmu. Primárně se jedná o historické a geopolitické aspekty. Česká republika se nachází v prostoru, který sloužil jako nárazníkové pásmo mocenského střetu mezi Západem a Východem. Proto naším klíčovým cílem po roce 1989 byl návrat na Západ, res. do Evropy, což je cíl, který se naším vstupem do NATO (1999) a Evropské unie (2004) naplnil a od té doby se nepodařilo formulovat nové cíle, na nichž by mezi naší politickou reprezentací panovala dostatečná shoda.

V současné Koncepci zahraniční politiky ČR přitom vláda sama říká, že „ČR vystupuje z pozice […] státu, který sleduje nejen své vlastní zájmy, ale přebírá také spoluzodpovědnost za vývoj Evropy“. Vláda chce představovat Českou republiku jako „důvěryhodného partnera v politických a ekonomických vztazích“, dále pak uznává, že „hlavním českým zájmem je zachovat vliv Evropy na utváření mezinárodního řádu“, a nevidí pro evropskou integraci alternativu. Předpokladem pro akceschopnou a ekonomicky a politicky silnou Evropskou unii, což patří mezi základní priority české zahraniční politiky, je ale silná a jednotná Unie. Nejednotná, rozštěpená a tvořená z několika bloků nemůže hrát roli silného hráče v mezinárodních vztazích.

Naše činy jsou však jiné. Vláda není schopna pragmatického přístupu, ani když se jedná o peníze, a při vyjednávání nového víceletého finančního rámce prosazuje snižování celkového objemu rozpočtu EU, což může ohrozit hlavní prioritu České republiky, tedy zachování výdajů na kohezní politiku, která v době rozpočtových škrtů na národní úrovni, představuje jediný významný rozpočtový impuls.

Toto celé je nutné nějak reflektovat. Nejlépe v širší společenské debatě o českém místě v Evropě. Když se naši volení zástupci nejsou schopni dohodnout na tak zásadní věci a místo toho se vedou spory ve vládě, mezi vládou a prezidentem, mezi dvěma tajemníky pro Evropskou unii, pak je třeba dát najevo, co si lidé myslí, jinými způsoby. Výsledkem tohoto procesu by měla být reflexe některých předsudků a jasná definice našeho místa v Evropě.

O autorovi:

Jiří Čáslavka je analytikem Glopolis.
caslavka@glopolis.org

Expertise to impact

Subscribe