30/11/2012 This content is not up to date

Démos, národ a lid ASEAN a EU: sen, nebo skutečnost

Téměř půlstoletí existence Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN) je dost dlouhá doba na to, aby mělo cenu  pohlédnout zpět  a zamyslet se nad tím, co se za tak dlouho dobu, z hlediska života lidí, a během tak krátké epizody v dějinách většiny asijských zemí stalo dobrého nebo zlého.

Chceme-li zkoumat historii a z ní usuzovat na budoucnost zemí tak kaleidoskopicky pestrého regionu, jakým je jihovýchodní Asie (JVA), musíme sami v sobě překonat hned několik zábran, abychom se mohli dobrat nějakého poznání a porozumění. Zejména lidem z Evropy, kteří jsou hrdí na svou jen o trochu delší integraci, se zdá pochopit integrační a desintegrační procesy v Asii téměř nemožné bez absence komparativní metody jejich posuzování. Snad je to jen tím, že používáme jen paradigmata a diskursivní metody, které jsou nám předávány v kulturním a civilizačním prostředí evropského poloostrova, tedy v prostředí téměř výlučně ovlivněném římským právem a jeho jazykem, řeckou filosofií a židovským monismem. Nebo snad ještě evropskou renesancí, reformací a protireformací, revolucemi, válkami rozměrů světových a také demokracií, liberalismem a socialismem.

Snové prostředí Evropanů

Hledat podobnou soustředěnost v Asii nebo v jihovýchodní Asii vede k tomu, že se Evropané při kontaktu s asijskou kulturou pohybují v jakémsi zvláštním snovém prostředí, ve kterém přihlížejí věcem jim někdy až důvěrně známým, ale vzhledem k místním okolnostem až nesrozumitelným. Proto si je snaží vykládat pojmy jako kultura nebo civilizace, náboženství a filosofie, demokracie, lidská práva a život v pravdě. A když se setkají například s pojmem asijské hodnoty, chovají se podezíravě a obávají se, že pokus o evropský nebo euro-americký kulturní a ideologický export do jihovýchodní Asie může být ohrožen.

Bez ohledu na to, že do jihovýchodní Asie euro-americká civilizace vyvezla nejen pozitivně vnímaný technický rozvoj, organizaci práce, ale také různé ideologie, mezi kterými nacionalismus a komunismus dosáhl obliby ve 20. století až mimořádné, se v Evropě stále neúnavně zkoumá, zda adaptace lidí žijících v JVA na evropské hodnoty je dostatečná.

Sutan Takdir Alisyahbana, významný indonéský intelektuál a oponent presidenta Sukarna a jeho režimu v padesátých letech 20. století, srovnával asijské tradice a strnulost, a na druhé straně evropskou modernost a dynamismus, mluvil o spojení Arjuny a Fausta, o pochopení individuálního a kolektivního stylu života. Bylo to v době, kdy se musel vyrovnat s pojem indonéský národ a indonéský nacionalismus a nemusel si klást otázku, zda existuje démos obyvatel zemí ASEAN. Už sice mohl znát píseň Indonesia tanah airku, Tanah tumpah darahku. Disanalah aku berdiri jadi panu ibuku, tak podobné Ódě na radost, dnes hymně Evropské unie, pro jistotu pouze hrané a nezpívané, abychom se mohli vyvarovat německého sentimentu. Na půdě Volksraadu Nizozemské východní Indie se mluvilo o Jednotě v různosti (Bhinneka Tunggal Ika někdy okolo roku 1925) a nikdo tehdy nepředpokládal, že tato myšlenka pronikne až do Ústavní smlouvy o Evropě jako Různí, ale jednotní!

Přesto, nebo právě proto se lze ohlédnout za téměř půlstoletím existence ASEAN také očima historiků a připomenout si, že na dnešní mapě jihovýchodní Asie byly nejen velké říše, jejichž ideologii ovlivňovaly buddhismus, hinduismus, čínská státověda a etika nebo islám, ale že zde mělo kulturní a civilizační význam i relativně krátké intermezzo nizozemského, britského, francouzského, španělského a portugalského kolonialismu. Všechny tyto politicko-organizační pokusy měly rysy nějakého typu integrace, ačkoli mnohé z nich jsou dnes zapomenuty nebo připomínány jen okrajově.

Autor tohoto článku patří ještě ke generaci, která se v polovině padesátých let začala seznamovat s pojmem jihovýchodní Asie, kterou do té doby svět znal jen jako Britskou zadní Indii, Nizozemskou východní Indii, Francouzskou Indočínu a Filipíny, které byly pod tak silným vlivem Spojených států, že se nám na velkou vzdálenost jevily jako americky modernizovanou kolonií.

Nemusíme to detailně popisovat, ale měly bychom si alespoň uvědomit, co to byla hinduizace a sinizace jihovýchodní Asie, velkých kontinentálních a ostrovních říší (viz např. emporium Sriwijaja), ale mohli bychom zmínit významný a dnes také málo připomínaný usurpátorský integrační pokus, kterým byla japonská Velká asijská sféra společné prosperity. Tou začíná nejen úpadek evropského kolonialismu, ale i intenzivní vnímání nové asijské identity, ovlivňované nacionalismem, komunismem a socialismem (dokonce i německým nacionálním socialismem) a později v různých zemích různě řízenou demokracií. Z toho vyplývající fragmentární dekolonizace, doprovázená vojenskými intervencemi, občanskými válkami a revolucemi měla pak význam nejen politický a ekonomický, ale i socio-kulturní.

Integrační pokusy po roce 1945

Od konce druhé světové války, tzn. v jihovýchodní Asii od podzimu 1945, se pod tlakem z vnějšku, stejně jako z obav před neokolonialismem a na horizontu tzv. studené války, která měla v JVA jednu ze svých nejvíce horkých podob, vznikají pokusy o vytvoření Mafilindo (Malajsie, Filipíny, Indonésie), ASA (Association of Southeast Asia), SAI (South Asia Integration), ale i importované vojenské organizace SEATO a ANZUS. Když v roce 1967 vzniká ASEAN, sílí v jihovýchodní Asii vliv ČLR, ve Vietnamu se zvětšuje americká vojenská přítomnost a přímo nebo nepřímo zde intervenuje sovětská diplomacie kryjící dodávky zbraní _ od pušek po letadla a rakety. Malajsie, sousední Indonésií považovaná za britský neokolonialistický projekt, je dokonce napadána invazními vojenskými jednotkami a jsou-li obavy před válkami skoro vždy důvodem k uzavírání aliancí s více nebo méně výraznými prvky integrace, bylo jich před čtyřiceti pěti léty v jihovýchodní Asii více než dost.

Proto je ASEAN už od prvních let svého vzniku považován nejen za pokus stabilizovat politickou situaci v některých zemích JVA v polovině šedesátých let 20. století, ale také za snahu bránit se integrací různým vlivům ze zahraničí. Mohli bychom si dokonce vzpomenout i na jakousi obdobu Monreovy doktríny, nikdy sice zřetelně nevyslovené, ale in implicite obsažené hned v prvních zakládacích dokumentech ASEAN.

Budeme-li srovnávat EHS a ASEAN, a když víme, že věkový rozdíl mezi těmito organizacemi je pouhých jedenáct let, bude se nám zdát, že oba integrační procesy mají na první pohled podobné rysy. Strach před velkými hráči ve světě bez kontroly byl v obou regionech typický, a proto, opět jako obrana proti jejich nenasytnosti, se zde opakovaně objevoval odpor k nejrůznějším možnostem a typům centralizace doporučované z Lodýna, Moskvy, Washingtonu a konečně i z Pekingu.

Petr Dostál definuje ve své práci o evropské integraci podobné typy sjednocování v různosti anglickými pojmenováními supranational, intergovernmental a confederal/consociational. Můžeme je při této příležitosti použít i pro charakteristiku historického vývoje a současného stavu ASEAN, ale také pro podobný vznik a vytváření socio-cultural community nejen v Evropské unii, ale i v zemích ASEAN.

Dostál rozumí pod pojmem supranational autoritativní instituce vládnutí (nebo politiku vytvářející aktivity) nad členskými státy nějakého integračního celku. Takový integrační proces je postupný a směřuje k superstátu. Intergovernmental (mezivládní) hledisko vidí integraci jako řadu ujednání nebo vyjednávání (smlouvání) podléhající pohledu národního státu a v tomto procesu je národní stát primárním činitelem. Takové procesy odrážejí národní ekonomické , a především zájem národních ekonomických elit zachovat si své postavení díky sebepotvrzování své legitimity a legality prostřednictvím voleb. Konečně konfederativní nebo consociational systém znamená, že institucionální struktury umožňují/dovolují členským státům nějakého integračního seskupení hájit své životní nebo národní zájmy pomocí konsensu a dosahovat jisté jednoty cílů v rámci obecných záležitostí. Kulturní systémy jednotlivých členských států jsou pak definovány jako subjektivní systém institucí, víry a hodnot. (Dostál:29)

Do roku 2015 by měl ASEAN tvořit podobný společný prostor, jako se vytvářel od roku 1956 v Evropě (EHS), a měl by zajišťovat volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Tuto snahu nelze identifikovat se stavem dnešní EU, ale v principu jde o stejný cíl, podobně jako při tvorbě společné bezpečnostní politiky, společné politiky sociálního rozvoje, jak je známe z Filipín pod heslem One Caring and Sharing Community, a také ze snahy vytvořit souhrn základních pravidel formou Listiny, Charty nebo Ústavy, definující hodnoty, které by měly všechny členské země ASEAN chránit.

ASEAN jako vzor pro Evropu

ASEAN vznikl tedy podobně jako EHS, ES a EU z obav a politické vůle, ale jak napsal Robert Ayson, je to typ organizace, která je založena na nejnižším společném jmenovateli. Někteří evropští realisté, kteří vidí v dnešní Evropské unii projekt německé ekonomické expanze, znovuzrozeného evropského socialismu nebo dokonce command economy, proto považují současný stav integrace ASEAN za ideální a upozorňují, že nejen cíl našeho snažení, ale zejména prostředky, které k jeho dosažení používáme, vypovídají o jeho povaze.

Podobně je to i s vytvářením socio-cultural community ASEAN, která dnes není a nikdy nebude Tanah air-ku, jak o ní snili indonéští nacionalisté, ale může svou jednotu v různosti uskutečňovat jinak než obdobnou mírou centralizace a globalizace, jaká je dnes v EU, rozkládající se kromě evropského kontinentu i v Karibiku, Indickém a Atlantickém oceánu a v Jižní Americe.

Podobně jako v EU i v ASEAN je otázkou, zda jednota v různosti znamená, že zde můžeme mluvit o nation, nebo spíše o démos, nebo snad ještě přesněji o veřejnosti, když ve většině členských zemí ASEAN mluvíme o deficitu demokracie, o politických systémech, které de facto nejsou založeny na suverenitě lidu nebo alespoň na existenci jakési volonté generale.

Tento lid by mohl být zdrojem demokratické institucionální legitimity (Belling:7) a měl by proto legitimizovat jakýkoli další vývoj na úrovni nadnárodní, mezivládní a konfederativní. Protože můžeme říci, že v zemích ASEAN, stejně jako v EU, neexistuje démos (politický národ evropský nebo south-east Asian people), ale jen sociální a kulturní afinita, a protože sebeidentifikace občanů zemí ASEAN je pouze na úrovni společného vědomí politických zájmů, vracíme se vlastně na začátek našeho tvrzení: co to je jihovýchodní Asie a kde vlastně leží? Kdo jsou její obyvatelé a občané a jaké hodnoty jsou jim společné? Co je ohrožuje nebo bude v budoucnosti ohrožovat a co je bude nutit k větší nebo menší míře nejprve společné obrany a potom spolupráce? A jaký to bude mít vliv na styl života lidí nejen v zemích ASEAN, ale dnes už i jejich partnerů v nejbližších geografickém okolí?

O autorovi:

Zdeněk Zbořil je indonesista a politolog.

Expertise to impact

Subscribe