26/06/2012 This content is not up to date

Francois Hollande: Hledání ztracené víry a naděje znovunalezená?

Tento večer není dvou Francií, které si protiví. Není než jediné Francie, jediného národa spjatého stejným osudem. S Každým a Každou bude ve Francii, v Republice, jednáno v rovnosti práv a povinností. Žádné dítě Republiky nebude ponecháno stranou, opuštěno, odstrčeno, diskriminováno. Příliš zlomů, příliš zranění, příliš prasklin, příliš řezů mohlo rozdělit naše spoluobčany. To skončilo. Změna, kterou Vám nabízím, musí být hodna Francie. Nyní začíná. Tak i těmito slovy se obrátil nový francouzský prezident bezprostředně po svém zvolení k francouzskému lidu. Co se za vznosnými slovy skrývá?

Zvolení Françoise Hollanda francouzským prezidentem rozpoutalo mimo Francii v první řadě řadu úvah a očekávání, co tato skutečnost přinese pro osud Fiskálního paktu, a jak tedy bezprostředně ovlivní život více než půlmiliardy evropských občanů. Na toto téma bylo už řečeno i napsáno mnoho. Zkusme se ale podívat na zvolení Françoise Hollanda poněkud jinou optikou, byť mějme v zorném úhlu témata, která jsou tak živě diskutována. Pokusme se vnímat důsledek projevu vůle francouzského lidu v řeči symbolů či poselství. Domnívám se, že analyzujeme-li volbu Françoise Hollanda francouzským prezidentem na této hladině, můžeme v ní rozlišit dimenzi změny a dimenzi stagnace. Nalézáme tedy dvě interpretační roviny. Jedna je podle mého soudu povzbudivá, druhá skličující.

Naděje pro Evropu solidarity a soudržnosti

První z nich označme termínem naděje pro Evropu. Hollande vyslal silný proevropský impuls, na který Evropa čekala od propuknutí krize v roce 2008: má zůstat prostorem solidarity, soudržnosti a porozumění. Celé období krize se doposud neslo v duchu převahy postojů, kde zájem o evropskou věc byl druhotný: každý sám za sebe, na úkor druhého. Hollande tuto defenzivu ve způsobu myšlení ukončuje a má potenciál vnést opět do diskurzu primát evropského sdíleného zájmu.

A tak je zde pobídka, aby Evropa v těžké situaci nesklouzla k protekcionismu, aby nezačala demontáž vnitřního trhu, aby nepřišlo vniveč úsilí šedesátileté práce odpovědných politiků od Schumana k Delorsovi. Aby nedošlo k narušení systému, který v Evropských společenstvích a nyní v EU garantoval od konce druhé světové války mír. Po čtyřech letech od propuknutí krize v roce 2008, kdy byl evropský projekt považován mnohdy za náhradní terč, za obětního beránka příčin potíží členských států a kdy role Komise, politicky dále marginalizovaná Lisabonskou smlouvou, byla slabá, se opět dostalo sluchu politikovi, jehož ostatní státníci nemohou (byť možná neradi) přehlížet a který jasně reprezentuje názor, že cestou z krize je trvání na hodnotách i praktických opatřeních, jež jsou pro institut evropské integrace rozhodující. Její zastánci, kterých nebylo _ snad kromě europoslance Daniela Cohn-Bendita a s výjimkou nyní čerstvého prohlášení Vybudujme obrozenou Evropu Jacquese Attaliho a Pascala Lamy vyzývajícího k vytvoření evropského federálního politického subjektu, ke kterému se připojila řada známých jmen (např. Daniel Cohn-Bendit, Giuliano Amato, Romano Prodi, Michel Rocard), prakticky ve veřejném prostoru slyšet, v osobě Françoise Hollanda promluvili. Nového francouzského prezidenta je tak možno v tomto smyslu chápat jako maják prozařující ponurost malověrnosti v jedinečnost společného evropského projektu.

Dále byl vyslán signál, že nastávají situace, kdy je to stát, kdo musí převzít iniciativu a je na něm, aby konal. Jde o zásahy do ekonomiky, ona až mýtická prorůstová opatření, kdy dočasná expanzivní hospodářská politika stimuluje spotřebu domácností a firem. Hollande se vyslovuje ostře proti doktríně neoliberalismu, která v nynější krizové době ignorováním sociální dimenze úsporných škrtů hrozí dohnat zranitelné sociální skupiny pod hranici důstojné lidské existence, a uvažuje ekonomicky moderně. Samotné restrikce nestačí, v tomto směru se koneckonců vyjádřili i lídři G8 na svém setkání v Camp Davidu 19. května 2012, je třeba také vhodně podpořit i poptávkovou stranu (navýšením kapitálu Evropské investiční banky, emisí eurobondů k financování infrastruktur nebo přerozdělením evropských fondů ve prospěch nejchudších regionů nebo integrací mladých do trhu práce). Zůstává otevřenou otázkou, nakolik k pozici vůdců západního světa přispěl sám Hollande, ale jeho vliv na zařazení prorůstových opatřeních do agendy jednání G8 a konečný výstup v prohlášení bych nepodceňoval. Naopak se dokonce domnívám, že se mu podařil husarský kousek, kdy úspěšně povýšil tuto oblast z úrovně evropského diskurzu na diskurz na úrovni celého západního světa. A získal na svou stranu významného spojence prezidenta Obamu. Případná rezistence kancléřky Merkelové (a ECB) vůči Hollandovým návrhům tak bude mnohem složitější.

Sama Merkelová ostatně hned po prvním setkání s Hollandem 15. května 2012 v Berlíně nakonec diskusi na toto téma připustila. Od Evropy se po schůzce v Camp Davidu očekává, že úsporné škrty nezůstanou osamoceny a kroky v prorůstové oblasti budou následovat. Světoví lídři, jak deklarovali, mají zájem na vytváření pracovních míst a podpoře hospodářského růstu. Lze předpovídat, že pro Evropu to bude v důsledcích znamenat, že nejspíše Fiskální pakt, k jehož revizi dostal Hollande mandát od svých voličů, bude jako autonomní mezinárodní organizace dále bobtnat. Je vysoce pravděpodobné, že Hollandovy „neokeynesiánské“ požadavky budou v nějaké formě zapracovány v podobě „právního aktu č. 2“. Fiskální pakt tak bude mít o to více nakročeno k samostatnému životu jako nové evropské integrační uskupení fungující nikoli podle práva evropského, ale mezinárodního veřejného, a bude se tak původnímu evropskému projektu postupnými kroky vzdalovat a Evropskou unii obsahově vyprazdňovat. Fiskální pakt tak nakonec může skončit jako právně i fakticky autonomní struktura konající mimo rámec EU. To implicitně podporuje i Hollandovo vyjádření, že vylučuje zahrnutí dohody o růstu do primárního evropského práva, jelikož takový postup je dle jeho názoru neprůchodný …

Bylo vyřčeno také významné poselství proti politickému extremismu, které usiluje o rozlišování příslušníků lidské pospolitosti na priviligované a neprivilegované podle měřítek fašistické selekce. I přes vysoké procento hlasů odevzdaných pro Národní frontu v prvním kole, se na vysoké volební účasti a na složení kandidátů v druhém kole jasně ukázalo, že francouzský volič je stále demokraticky uvažujícím občanem, kterému záleží na demokratických procedurách a osud země mu není lhostejný. Taktéž vzájemný povolební politický respekt a i obyčejná lidská slušnost mezi poraženým Sarkozym a vítězným Hollandem ukázaly důraz na úroveň politické kultury a vysoký stupeň respektu k demokratickému způsobu střídání moci na základě výsledků voleb.

Hollandova „naděje pro Evropu“ spočívá v zájmu uchovat ji jako místo výlučné ochrany evropských hodnot, které jsou základem jedinečnosti evropského celku a které jsou, jak krize ukazuje, uchranitelné jen v procesu pokračující evropské integrace. Pohledem konstruktivistických teorií v rámci oboru mezinárodních vztahů bychom mohli označit Hollandův zájem na Evropě vymezené hodnotami EU za symbiózu logiky výhodnosti a vhodnosti. Aktéři, pokud Hollande v aréně EU se svou vizí uspěje, tak budou jistě i nadále prosazovat především (a to i Francie) své státní zájmy (logika výhodnosti), avšak „opět“ v limitech „korektivu“ vytvářených společnou evropskou identitou (logika vhodnosti), což se v posledních několika letech nedělo. Nahlíženo kritérii pravděpodobnosti spuštění procesu přeměny identity aktéra (procesu sociálního učení), jak je definuje Checkel, má Hollande reálnou šanci své klíčové partnery přesvědčit a své představy v EU prosadit. Jak se mu to zdaří, by mohlo naznačit již zasedání Evropské rady 28. a 29. června. Na místě je také zmínit dopad případných _ pro Socialistickou stranu nepříznivých výsledků legislativních voleb (volby do Národního shromáždění) vedoucí ke kohabitaci. Ta by mohla Hollandovy plány překazit.

Ekonomická krize jako střípek neutěšeného stavu Evropské unie

Interpretace druhého aspektu již není tak povzbudivá. Na jedné straně je jak vidno perspektiva začátku seriózní evropské debaty, na druhé straně však odhalíme absenci vizí, jak navrátit západní evropské společnosti do udržitelných kolejí dlouhodobé existence. Schází rámec, ve kterém se i ušlechtilé evropské hodnoty nemohou dostatečně a zcela naplnit. Nazvěme tuto druhou dimenzi evropskou krizí víry. Je zřejmé, že technický a hospodářský pokrok v Evropě umožnil nebývalý rozmach blahobytu. Vytvořil z Evropy rozhodně jedno z nejpříjemnějších míst k životu na celé planetě. Avšak za tuto výsadu platíme nesmírně krutou cenu. Je jí, ačkoli si to možná většina populace explicitně neuvědomuje, existence masové společnosti, která si žádá stálý přísun porce štěstí, krásy, úspěchu. Nehledá kulturu, ale zábavu. Tyto hedonistické atributy jsou poměřovány mírou vlastnictví peněz, která se stává společenskou laťkou. Masová společnost se odcizila nemateriálním hodnotám, stala se navýsost konzumentní. Tedy deontologii přirozeného (Božského) zákona v motivu jednání a chování jedince nahradila pohnutka ryze teleologicky utilitární; cílem lidského snažení není být slušný, ale úspěšný.

Takto pojímaná lidská existence není dlouhodobě udržitelná. Člověk má svůj duchovní rozměr a jeho soustavná ignorance a nenaplňování musejí vést k vnitřní nespokojenosti a rozervanosti. Snaha být stále šťastnější, krásnější a úspěšnější nás zavedla za onu (ne)tušenou hranici etiky ctnosti, která odděluje svět pokory před Bohem mohl bych, ale nesmím od povýšeného antropocentrismu můžu a smím. Překročili jsme onen rubikon protestantské etiky a osvobozující ideje kapitalismu, abychom se sami stali otroky nekonečně rostoucího uspokojování hmotných potřeb a oběťmi nečestných finančních spekulací globálního kapitálu. Podle profesora Bělohradského tak globalizace vytvořila kapitalismus anti-ctností. Z žití mnohých se vytratila spontánní obyčejná radost z prostých maličkostí i naplňující těšení se z života. Ocitáme se v pasti beznaděje, která je provázena ztrátou víry. Hannah Arendtová v této souvislosti tvrdí, že ztráta víry ve věci budoucí je nejvýznačnějším rozdílem mezi naší přítomností a předešlými staletími.

A právě víra (a to nejen v teologickém významu, ale i v psychologickém sebepojetí člověka toužícího odhalit smysl života a dobrat se vyšší spravedlnosti) je ta hodnota, kterou nenajdeme v žádné společenské smlouvě, ústavě ani volebním programu. Přitom všechny skutečné politické osobnosti stavěly pouze a jen na ni. Churchill pozvedal strádající obyvatelstvo své bombardované Anglie, Reagan ujišťoval utiskované národy střední Evropy o zločinné povaze sovětského režimu, Jan Pavel II. přesvědčoval o nemravnosti komunismu. Trpícím tak byla přinášena naděje a silou postojů jejích hlasatelů, které se nerozcházely ve slovech a činech, bylo demonstrováno, že je správné věřit ve spravedlnost, mravnost, čestnost. Tedy, že se setrvání v pravdě je přese všechny ústrky jediný možný způsob jednání člověka.

Bohužel takovéhoto silného mravního imperativu, který by mohl nasměrovat západní společnosti k nezbytné duchovní očistě, nyní v našem euroatlantickém prostoru nevidno. Nevidno ho proto ani u nového francouzského prezidenta. Naopak. Návrhy na uzákonění sňatků homosexuálních párů či důstojného ukončení života jsou právě jeho pravým opakem a překračují onu hranici mohl bych, ale nesmím (čili v rozporu s Aristotelem: jsme nabádáni, co všechno smíme činit, namísto nabádání jací bychom měli být a co tedy proto činit nesmíme), čímž duchovní obnovu Evropy znemožňují, a tím i oddalují řešení hodnotové krize, jíž je ekonomická recese jen střípkem celkového neutěšeného stavu.

Zkusme se ještě nakonec už jen velmi stručně podívat na názory Françoise Hollanda v nejvýznamnějších agendách současných mezinárodních vztahů. K záležitosti protiraketové obrany USA a Evropy se staví rezervovaně a v zásadě si klade pět podmínek francouzské podpory. Zaprvé by protiraketová obrana měla v efektu odrazení být doplňkem, nikoli substitutem, zadruhé musí být pod politickou kontrolou, tedy kdo bude mít právo ji aktivovat, zatřetí francouzské firmy se zapojí do technické realizace výstavby systému, začtvrté musí být jasně stanoven rozpočet a finanční náročnost projektu a zapáté musí paralelně probíhat dialog s Ruskem a se všemi státy, které by se blízkostí systému mohly cítit ohroženy.

Deklarace stáhnout předčasně francouzská vojska z Afghánistánu (i když z technických důvodů by se stažení uskutečnilo nejspíše až o rok později, tedy v roce 2013) také není pro mezinárodní koalici jistě dobrou zprávou. Navíc je v pozadí ještě také otázka financování afghánského státu po datu oficiálního stažení cizích armád v roce 2014. USA žádají po Francii 100 milionů dolarů ročně. Francie se zatím odpovědi vyhýbá.

Právě protiraketová obrana a Afghánistán se zdají být místem americko-francouzských neshod. Na druhou stranu další agendy již vyznívají pozitivněji. Neočekává se revokace Sarkozym iniciovaného návratu Francie do vojenských struktur NATO. Naopak se spekuluje, zda Hollande podnítí vznik evropského štábu v rámci Aliance. Neměnné zjevně zůstanou pozice vůči Íránu a v záležitosti Sýrie není možno očekávat výraznou iniciativu k zásahu, nicméně pokud by mělo dojít k intervenci s mandátem OSN, Francie by v takovém případě zásah podpořila a zúčastnila se ho. Určité uklidnění napětí by mohlo nastat ve vztazích s Tureckem, které vyvolal předchozí prezident a ten současný na něm nemá zájem. V otázce negativního pohledu na možné členství Turecka v Evropské unii se však nedá očekávat zásadnější změna francouzského postoje.

Zkrátka o Francii v rámci arény mezinárodních vztahů uslyšíme i nadále. Nic nenasvědčuje tomu, že francouzská zahraniční politika pod vedením svého nového prezidenta by měla zásadně slevit ze své globální trajektorie, nastartované prezidentem Sarkozym. Bude možná uměřenější, střízlivější, avšak globálního záběru se rozhodně nevzdá. To je patrno i ze slov, která François Hollande ve svých bezprostředních reakcích po zvolení francouzským prezidentem pronesl: Nejsme ledasjaká země planety, ledasjaký národ světa, jsme Francie. Šestý květen musí být velkým datem pro naši zemi, novým počátkem pro Evropu, novou nadějí pro svět. Takové je mé poslání, takový je můj úkol. Sloužit Republice, sloužit Francii, sloužit hodnotám, které jsem v těchto volbách zastával a které budou muset být slyšeny zde ve Francii, všude v Evropě i po celém světě.

O autorovi:

Zdeněk Ludvík je studentem magisterského stupně Mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha. Specializuje se na oblast francouzské geopolotiky a spolupracuje v oblasti výzkumu global governance a rolí nestátních aktérů v globálním systému.
i-posta@seznam.cz

Expertise to impact

Subscribe