Irské předsednictví? Solidní a nudné. Doufejme

V roce 2011 skončila dlouholetá převaha strany Fianna Fáil v parlamentu. Nyní vládne koalice Fine Gael a labouristů. Je to úspěšná koalice?

Koaliční vláda je v polovině funkčního období, kdy většinou popularita jakékoli vlády naráží na dno. Ani Irsko není výjimkou, protože vláda provádí úsporná opatření a nemá žádný zázračný nástroj pro řešení irských problémů. Na druhé straně není spojena s žádným korupčním skandálem a působí v mezích možností schopně. Její hlavní výhodou je, že téměř nemá alternativu. Volby v roce 2011 překopaly irskou politickou scénu takovým způsobem, jaký třeba Česká republika nezažila od roku 1989. Donedávna suverénně nejsilnější strana Fiana Fáil je rozbitá v troskách. Zbytek opozice jsou menší strany, jednotlivci nebo levicovější Sinn Féin, která sice posílila, ale stále ji ostatní neberou jako standardní státotvornou stranu, která se může podílet na vládě.

Enda Kenny na mě působí jako politik cameronovského střihu... Dá se použít takové přirovnání?

Kennyho vláda se definuje jako krizová, a legitimitu staví na tom, že je schopná navrhnout to nejlepší ze špatných řešení krize. Analogie s britskou koaliční vládou a mezi Davidem Cameronem a Endou Kennym se proto může nabízet. Určitá podobnost vývoje ve Velké Británii a Irsku tu byla již dříve, například mezi Bertiem Ahernem (premiér za Fianna Fáil v letech 1997-2008 – pozn. red.) a Tonym Blairem. Oba měli schopnost širokého rozkročení, stavěli spíše na technokratickém a ekonomickém uvažování, ale zároveň byli ochotni protlačit agendu, která nebyla úplně populární. Oba také odcházeli z funkcí velmi nepopulární – Blair kvůli irácké válce, Ahern kvůli finančním skandálům. Pro jejich nástupce, Gordona Browna a Briana Cowena, je smutnou podobností také skutečnost, že jako bývalí byli ministři financí oba schytali za své předchůdce těžkou volební porážku. Zvláště Cowen měl v křesle irského premiéra strašlivé období.

Jak je na tom Fiána Fáil. Její pád byl poměrně hrozivý... Projevuje se nějak výrazně v opozici, nebo si spíše líže rány?

Strana se spíš snaží vnitřně zkonsolidovat. Minulé volby zmasakrovaly její politickou elitu, řada politiků, kteří byli zdánlivě věčnou součástí politického establishmentu, se ani nedostala do parlamentu. Tomu napomohl i irský volební systém jednoho přenosného hlasu. Brian Cowen dokonce ani nekandidoval, protože věděl, že nemá nejmenší šanci. Fianna Fáil teď bojuje o to, aby zůstala relevantním hráčem pro příští a přespříští volby. A to není vůbec jisté. Strana, která vždycky vyhrávala s velkým náskokem, najednou skončila třetí a přišla o polovinu voličů. Jako opozice nemá žádná výrazně jiná řešení pro dobu krize, a i kdyby tomu tak bylo, nebude brána vážně.
Fianna Fáil původně stavěla strana svoji legitimitu na republikánství a budování státu. V posledních dvaceti letech, z nichž po většinu času byla u moci, pak odvozovala své oprávnění vládnout z titulu tvůrce irského ekonomického boomu. V okamžiku krize tato legitimita praskla. Zůstala jen pachuť špatných regulací bank, bublina stavebního sektoru apod. Strana nemůže těžit ani ze své pozitivní role při řešení konfliktu v Severním Irsku. Přes občasná škobrtnutí je tam situace stabilizovaná a na dobré cestě, ale pro většinu irských voličů je to stará a vyřešená kapitola. Strana tak voličům složitě vysvětluje, proč by jí měli volit.

Irský premiér Enda Kenny je v polovině svého funkčního období. Jeho koalice Fine Gael a labouristů téměř nemá alternativu, řekl Mezinárodní politice v rozhovoru Ivo Šlosarčík. (foto: eu2013.ie)

Považují se Irové za Evropany? Nebo mají svoji vlastní ostrovní mentalitu?

Jednou bylo Irsko popsáno nejen jako ostrov, ale jako ostrov za ostrovem. Já si myslím, že Irové se považují za Evropany více než Britové. Důvodů je několik. I když mají Irové ve světě velkou diasporu, nikdy v minulosti neměli impérium, které by fungovalo jako alternativa vůči Evropě. Nepodceňoval bych ani roli katolické církve a kulturní vazby, které díky ní Irsko mělo (např. studia irských studentů teologie na kontinentu). Spíše jako perlička je pak skutečnost, že Irové rádi zdůrazňují, jak díky jejich klášterům bylo zachráněno kulturní dědictví Evropy v podobě řady rukopisů, které tehdy na kontinentě zmizely. A nikoliv nedůležitou motivací evropskosti Irska je pochopitelně také snaha kompenzovat přirozený a dlouhodobý vliv Velké Británie. Jako strategickou alternativu k britské dominanci vnímali Evropu irští nacionalisté v 19. století i politici samostatného Irska ve 20. století.

Jediný „soused“ Irska je Velká Británie. Mají Irové stále vůči Britům specifický vztah, podobně jako třeba Češi k Němcům?

Nabízí se to. Irové se někdy také inspirovali chováním Maďarů a vyrovnáním v Rakousko-Uhersku z roku 1867, které považovali za ideální vzor pro řešení vztahu s Velkou Británií. Ten vztah závislosti a zároveň inspirace mezi Dublinem a Londýnem tu je. Britové ovládali Irsko po staletí, různými formami a různě tvrdě, na druhé straně do Irska přinesli spoustu prvků svého politického systému, ze kterých země těží. Ať je to třeba kvalitní a fungující soudnictví nebo používání angličtiny.

Změnila britsko-irský vztah současná ekonomická krize. Jak moc Iry zasáhlo, že ztratili svou pověst tygra?

Irům strašně zvedl sebevědomí jejich ekonomický úspěch. Zbavili se frustrace chudého člena evropského klubu, o kterém se tvrdilo, že jeho nejdůležitější exportní položkou jsou absolventi katolických seminářů . I proto je dopad krize na Irsko zvláštní. Například Velká Británie zažívá krizi obdobných rozměrů, ale Britové si v minulém století zažili výkyvy nahoru a dolů; pro britskou mentalitu je normální, že se někdy daří lépe a někdy hůře. Irové po většinu 20. století stagnovali a až v 90.letech přišla radikální změna, kdy Irsko začalo být označováno za keltského tygra.. Teď přišel pád, se kterým Irové nemají zkušenosti, proto i jejich frustrace může být větší. Vyrostla také generace, která dřívější problémy vůbec nezažila a pro kterou je tento šok mnohem větší.

Vstup do EU Irům pomohl. Lidi ale vždycky zajímá jejich konkrétní situace. Změnil se podle vás v posledních letech vztah Irů vůči EU?

Já myslím, že bylo pár trpkých okamžiků během dojednávání podrobností irského bail-outu. Irové to vnímali tak, že museli přijmout pomoc, kterou nutně nepotřebovali a za podmínek, které byly příliš tvrdé. Ale myslím, že okamžik naštvání netrval dlouho a nahradil ho realistický přístup. Kdyby irská frustrace s Evropskou unií byla tak silná a stabilní, Irové by i podruhé v referendu odmítli Lisabonskou smlouvu. Volba pro Lisabon byla také jejich volbou pro unii. Irové se zařídili podle hesla „Můžete potrestat vládu později“ a hodnocení nepopulární Cowenovy vlády nechali až na parlamentní volby.

Pojďme k programu irského předsednictví...

Irové chtějí mít předsednictví solidní a přiměřeně nudné. Nová irská elita hodlá ukázat, že je schopná ho efektivně uřídit a solidně administrovat. Chtějí Irsko zbavit pachuti státu, který neuřídil své banky, což ale nedokázala řada jiných evropských států. Tím co teď řeknu, nechci shazovat irské priority, ale připomínají mi dlouhý nákupní seznam. Jak se říká, předsednický stát zdědí 80 procent agendy po předchůdci, 15 procent jsou neočekávané události a 5 procent si tam může prosadit sám. Já žádnou zvláštní irskou stopu nevidím, snad kromě mimořádně pěkného loga.

Může Kenny počítat alespoň s tím, že mu předsednictví zvedne popularitu?

Existuje několik studií, které ukazují, že ten dopad je poměrně omezený. Navíc těm nejviditelnějším unijním summitům už nepředsedá v post-lisabonském období premiér předsednického státu, ale van Rompuy a Ashtonová. Enda Kenny také nebude jako jeho předchůdce Bertie Ahern v roce 2004 řešit ústavní smlouvu nebo dotahovat proces rozšiřování. Irskému předsednictví se sice podařila první fáze jednání o víceletém finančním rámci, ale je otázka zda to irští voliči budou vnímat jako úspěch Kennyho vlády, nebo jako něco, co se prostě „stalo“. Spíš se budou dívat na to, kolik peněz se Irům podařilo vyjednat pro sebe.

Jaké jsou vlastně vztahy ČR a Irska? Nejsme sousedé, máme něco společného? Zastáváme třeba v EU shodné postoje?

Na to jak jsou obě země od sebe vzdálené, mi přijde Česko hodně „irskofilní“. Spíš sociálně antropologický než politický fenomén je někdy trochu zábavné hledání keltských kořenů v českém prostředí … Pokud jde o záležitosti EU, společné postoje existují. Oba státy patří mezi příznivce menších regulací na vnitřním trhu nebo nechtějí harmonizovat korporátní daně.

Hlavně ale bylo Irsko pro Čechy před vstupem do EU příkladem země, která dokázala členství využít k ekonomickému rozvoji. Irsko se dokázalo v EU ekonomicky prosadit, i když politická síla Irska odpovídá jeho velikosti a není příliš velká. Irsko mělo svůj ekonomický zázrak, ale politicky nikdy neovlivňovalo EU více, než by odpovídalo jeho velikosti. To, že ekonomická a politická síla někdy nejdou ruku v ruce, může být zajímavá lekce i pro Českou republiku.

Rozhovor s...

Ivo Šlosarčík, Ivo Šlosarčík, docent evropských studií a Jean Monnet Chair pro obor unijního práva , se specializuje na právní aspekty Evropské unie a na transformaci politických a správních struktur v kontextu evropské integrace. Mimo jiné napsal knihu "Politický systém Irska", kterou v roce 2007 vydalo nakladatelství SLON.