23/07/2017 This content is not up to date

Klišé v politice de facto států – případ Podněstří

Konflikty na území bývalého SSSR od konce osmdesátých let až po současný konflikt na východní Ukrajině vedly často ke vzniku de facto států, mezinárodně neuznaných, a bez kurately z vnějšku také stěží životaschopných. Následující text se pokusí dokumentovat užití kýče a klišé pro propagandistické účely jako nástroje pro utvrzení vlastní identity a udržení statu quo, a také jako nástroje Ruska pro připoutání si těchto de facto států na svůj orbit.


Vymezení de facto států je více či méně taxativní; na území bývalého SSSR je tento termín většinou užíván pro teritoria Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Náhorního Karabachu a v poslední době také pro útvary fungující na Donbase na východní Ukrajině – takzvané lidové republiky Doněckou a Luhanskou.

Konflikty vedoucí ke vzniku de facto států měly většinou etnické pozadí, ale velmi důležitý byl i vliv propagandy – vytváření obrazu nepřítele a hledání spásy jinde než v novém mateřském státě (tzn. státě vzniknuvším na troskách předchozího většího územního celku).

Jestliže propaganda hrála značnou úlohu v počátcích konfliktu, tak po proměně konfliktů ve vleklé a „zamrzlé“ se propaganda mění v sebeutvrzující politická klišé, většinou orientovaná na spoluutváření směřování politiky de facto států, zejména k vnitřní spotřebě, v níž je de facto stát a jeho vnější sponzor vykreslován v růžových barvách a ruku v ruce s tím je zároveň vytvářen temný obraz nepřítele, jímž mohou být nové mateřské státy a jejich spojenci.

Zahraniční politika de facto států pod vnějšími vlivy – schémata a klišé

S rozvojem institucí de facto států dochází též k rozvoji zahraniční politiky těchto entit, která však není nezávislá. Většinou je buď přímo diktována nebo inspirována zvenčí, často z Moskvy, ale i odjinud, například z Jerevanu v případě Náhorního Karabachu. Někdy se může situace až obrátit, což dokazuje silný vliv Arménů z Náhorního Karabachu v Arménii. Bývalý nagorno-karabašský vůdce Robert Kočarjan byl posléze zvolen prezidentem Arménie. Také situace v Jižní Osetii ovlivňuje dlouhodobě Severní Osetii v Ruské federaci.

Zahraniční politika de facto států je charakterizována týmž užíváním klišé, které se od vnitřní spotřeby tolik neliší. Jedná se zejména o vykreslování nového mateřského státu jako nepřítele, nekritický vztah k zahraniční politice sponzorského státu, odmítání vstřícných gest ze západních zemí, verbální odmítání humanitární pomoci a rozvojové spolupráce ze Západu a označování nevládních organizací spolupracujících se západními organizacemi jako zahraničních agentů atd.

Speciální vydání
Mezinárodní
politiky

Tento text je součástí speciálního vydání Mezinárodní politiky. On-line časopis Mezinárodní politika, který Ústav mezinárodních vztahů začal vydávat v původní papírové podobě již v roce 1956, slouží mimo jiné jako exkluzivní prostor pro diskusi a reflexi české zahraniční politiky.

V prosinci 2016 jsme vyzvali autorky a autory, kteří se zabývají problematikou zahraniční politiky ve své profesní, akademické či zájmové oblasti, aby nabídli své texty na dvě vypsaná témata: "Sociální dimenze české zahraniční politiky" a "Kýč, klišé a stereotypy v zahraniční politice".

Vybrané texty si můžete nyní přečíst v našem on-line časopise (rozcestník najdete zde) i v mimořádně publikovaném tradičním papírovém vydání, které si v můžete stáhnout zde.


Dochází k tomu i přesto, že daný de facto stát jinak často se Západem čile obchoduje a přes verbální odmítání pomoci ji bez uzardění přijímá. Kromě toho se de facto státy snaží využít každou skulinu k uznání, jak se to povedlo Abcházii a Jižní Osetii po válce v roce 2008, kdy byly na rozdíl například od Podněstří uznány jak Ruskem, tak i spřátelenými režimy ve Venezuele nebo v Nikaragui.

I česká diplomacie byla vystavena tlaku této klišovité a schematické zahraniční politiky de facto států, v poslední době zejména ze strany tzv. lidových republik na východě Ukrajiny, ať už kvůli vyhošťování nevládních organizací, jako je například Člověk v tísni, angažmá některých českých občanů jako tzv. dobrovolníků v ozbrojených silách těchto republik nebo prostřednictvím otevření tzv. „konzulátu Doněcké lidové republiky“ v Ostravě.

Podněstří – modelový příklad využití klišé pro své sebeopodstatnění

V Podněstří se po dvacetiletí vlády lídra Igora Smirnova začali střídat prezidenti. Nejdříve Igora Smirnova vyšachoval v roce 2011 Jevgenij Ševčuk, toho pak odstavil od vlády o pět let později Vadim Krasnoselskij. I v případě voleb do Nejvyššího podněsterského Sovětu, čili parlamentu, dochází k víceméně multipartijní volbě, respektive volbě stran bez programového ukotvení a bez výjimky s proruskou orientací, vázaných na různé skupiny byznysu.

Tyto vnější znaky demokracie, i přes používání sovětské veteše v názvosloví, nemohou zakrýt fakt, že se podněsterská politika pohybuje v zajetí určitých klišé, za něž si žádný kandidát ve volbách nedovolí zajít, protože by pravděpodobně neunikl pozornosti ministerstva státní bezpečnosti.

Klišé využívaná v podněsterské politice jsou zároveň pravidly a mantinely, v nichž je místním politikům povoleno pohybovat se, a jsou využívána i pro prezentaci Podněstří v zahraničí, s různými akcenty pro odlišné zahraniční publikum: pro Rusko, pro Západ a pro Moldavsko, které z pohledu Podněstří také leží v zahraničí.

Antirumunství a sovětská nostalgie

Prvním z těchto základních klišé je antirumunství. Obraz Rumunska jako nepřítele je určujícím imperativem podněsterské politiky, ať je u moci v Tiraspolu a v Bukurešti kdokoliv. Celá existence Podněstří je od samého počátku založená na hrozbě, že Moldavsko se sjednotí s Rumunskem, což je prezentováno jako nebezpečí pro samotnou existenci nejen slovanské populace Podněstří, ale pro všechny obyvatele Podněstří a samotného Moldavska vůbec.

Zároveň toto klišé nebere v potaz, že v Moldavsku strany propagující sjednocení s Rumunskem nikdy nezískávaly víc než 10 % hlasů a že v samotném Rumunsku existuje poměrně solidní ochrana menšin; vždyť i sám prezident Iohannis je příslušníkem německé menšiny. Rumunsko je tak stále vykreslováno v podobných konturách jako fašistický stát generála Antoneska, jehož jedinou touhou je zabrat území celého Moldavska a zbavit se všech nerumunských elementů.

Vykreslování rumunského nebezpečí pak také slouží jako odůvodnění k nutnosti přítomnosti ruských vojsk. I rumunský jazyk psaný dnes v Moldavsku latinkou je v Podněstří stále nazýván „moldavštinou“ a zapisován cyrilicí, což je po většinu obyvatel redundantní znalost.

Ačkoliv vnitřně je Podněstří ukázkovým příkladem dominance toho, čemu se někdy vágně říká oligarchický kapitalismus, a to zejména kvůli stále vzrůstající kontrole konglomerátu Šerif nad hospodářstvím Podněstří, jehož je nový prezident Krasnoselskij jedním z exponentů – sovětské symboly i některé metody jsou k nalezení všude. Všudypřítomná je veteš v podobě soch Lenina, místně důležitého bolševického vojevůdce Kotovského a sovětského názvosloví vůbec. Přesto je však například vlastnictví bytů pořád značně regulované a zejména ve městech funguje stále přídělový systém komunistického typu. Sovětská nostalgie je dalším typickým klišé podněsterského režimu. Není to ale jen sovětská nostalgie, objevuje se i nostalgie po carském impériu. Zejména osoba ruského vojevůdce Suvorova má v Podněstří téměř polobožský status.

Podněstří se pokoutně – tak, aby to populace neměla šanci kritizovat – smířilo s moldavskou Asociační dohodou s EU včetně komplexní dohody o volném obchodu (DCFTA – Deep and Comprehensive Free Trade Agreement), která umožňuje podněsterským podnikům dostup na trh EU. Navenek ale využívá další typické klišé, a to vyobrazování Západu a všech jeho institucí včetně nevládních organizací jako symbolů morální zkaženosti. V humanitární pomoci a rozvojové spolupráci Podněstří kopíruje zákon z ruské Dumy, zavazující označit jakoukoliv organizaci přijímající finance ze zahraničí jako zahraničního agenta.

Mýtus hospodářského úspěchu

Čtvrtým důležitým klišé je vyobrazování Podněstří jako hospodářsky úspěšnějšího „státu“, než je vlastní Moldavsko. To sice při slabé ekonomické výkonnosti Moldavska nedá příliš práce, ale přesto není pravdivé. Podněstří totiž dostává ruský plyn na bianco šek s tím, že v případě sjednocení se z něj stane moldavský dluh, čímž se úspěšně tlumí jakékoliv sjednocovací aktivity, protože představa x-násobného navýšení zahraničního dluhu kvůli plynu nezaplacenému Podněstřím je ve vlastním Moldavsku krajně nepopulární.

Plyn je pro hospodářství Podněstří naprosto klíčový, zejména pak pro strategická odvětví energetického a metalurgického průmyslu, a potažmo pak pro celé Podněstří, jelikož zásobování elektřinou zajišťuje takřka ze sta procent obří sovětská uhelno-plynová Kučurganská elektrárna využívající dnes zejména ruský plyn kvůli nedostupnosti donbaského uhlí. Zásobování domácností plynem, které ho využívají v naprosté většině jak k vytápění a ohřevu teplé vody, tak i k vaření, je zajišťováno podnikem Tiraspoltransgaz kontrolovaného pravděpodobně Gazpromem. Kromě toho Rusko také přispívá na penze a další formy sociální pomoci. Jestliže velkou část ekonomiky kontroluje konglomerát Šerif, pak ona výše zmíněná strategická odvětví, zejména energetika, tak i metalurgie a rozvody plynu, jsou kontrolována buď přímo nebo přes prostředníky Ruskem.

Řešení v nedohlednu

V Podněstří existuje nejrůznějších klišé daleko více, než jsou ta čtyři nejdůležitější výše zmíněná, a stálo by za ještě hlubší zkoumání, jak jsou využívána. I přes volbu silně proruského socialistického prezidenta Dodona v Moldavsku a nového vůdce Podněstří Krasnoselského koncem minulého roku se zatím nezdá, že by se Podněstří jakkoliv chystalo ze všech těchto klišé slevit.

Pokud se pokusíme případ Podněstří zobecnit, dojdeme k závěru, že užití kýče a klišé pro propagandistické účely je v de facto státech na území bývalého SSSR nástrojem pro utvrzení vlastní identity a udržení statu quo. Bez těchto sebe utvrzujících a sebe opodstatňujících klišé by bylo těžké udržet samotné základy těchto entit zvláště tam, kde nacionalismus nehraje primární roli.

O autorovi:

Jan Lozinský žil a pracoval téměř šest let pro OBSE a OSN v Moldavsku včetně Podněstří, dále působil na Balkáně a v bývalém SSSR. V současné době se dálkově věnuje doktorandskému studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Použité zdroje:

King, Charles: “The Moldovans: Romania, Russia, and the Politics of Culture”, Hoover Institution Press, 2000.
http://www.charles-king.net/the-moldovans/

Popșoi, Mihai: “Transnistria: Change of Leadership, But Not Policy”; “Are Moldovan Consumers Financing Transnistrian Separatism?!”;„Transnistria Moves Toward Russia Despite Talk of Rapprochement With Moldova“, Eurasia Daily Monitor; duben – prosinec 2016.

Ivaškina, Irina: „Приднестровье передали по-соседству. Вена приняла от Берлина переговорную эстафету“, 31.ledna 2017.
http://newsmaker.md/rus/novosti/pridnestrove-peredali-po-sosedstvu-vena-prinyala-ot-berlina-peregovornuyu-estafetu-29312

John O’Loughlin, Vladimir Kolossov a Gerard Toal: „Inside the post-Soviet de facto states: a comparison of attitudes in Abkhazia, Nagorny Karabakh, South Ossetia, and Transnistria”, Eurasian Geography and Economics, 2014, Volume 55, Issue 5.
https://www.researchgate.net/profile/John_Oloughlin2/publication/273517106_Inside_the_post-Soviet_de_facto_states_A_comparison_of_attitudes_in_Abkhazia_Nagorny_Karabakh_South_Ossetia_and_Transnistria/links/572136f708ae5454b231025f.pdf

Helge Blakkisrud & Pål Kolstø: „From Secessionist Conflict Toward a Functioning State: Processes of State- and Nation-Building in Transnistria“; Journal Post-Soviet Affairs, 2011, Volume 27, Issue 2.
http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.2747/1060-586X.27.2.178?src=recsys

Pridnestrovie: http://pridnestrovie-daily.net/

Pridnestrovskaja gazeta: http://gazeta.gospmr.org/

Podněsterská státní televize: https://tv.pgtrk.ru/news

Tisková agentura Podněstří: http://novostipmr.com/ru

Expertise to impact

Subscribe