Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

29/09/2012 This content is not up to date

Mexiko: Návrat PRI a demokracie ve výstavbě

Příštích šest let stane v čele Mexika prezident Enrique Peňa Nieto z Institucionální revoluční strany (PRI), jež zemi vládla valnou většinu 20. století. Přitom „perfektní diktaturu“, jak sedm dekád této strany u moci nazval spisovatel Mario Vargas Llosa, ukončily teprve průlomové volby roku 2000. Že o dvanáct let později zvítězí v urnách starý hegemon, napadlo tehdy málokoho. V jakém bodě se nachází proces demokratizace Mexika? Jakou stranu PRI vlastně představuje a jaké jsou důvody jejího nynějšího návratu k moci?

Násilí a anarchie mexické revoluce způsobily v první polovině 20. století volání po silném státu. A tak zatímco v řadě zemí Latinské Ameriky se měnily vlády jako roční období, Národní revoluční strana založená roku 1929 a o něco později přejmenovaná na Institucionální revoluční stranu, učinila z Mexika až do roku 2000 ráj stability, byť s jistým demokratickým deficitem. Coby součást architektury nového, porevolučního režimu nebyla PRI zamýšlena ani tak jako politická strana soutěžící s případnou opozicí jako spíše, jak říká mexický politolog Lorenzo Meyer, fórum pro interní vyjednávání v rámci vládnoucí elity. Skutečnou moc v zemi představoval prezidentský úřad, do něhož postupem času stále zkorumpovanější oligarchové PRI v čele s odchozím prezidentem určili každých šest let nového loajálního nástupce. Světlou výjimku v tomto směru představovala dodnes oslavovaná éra prezidenta Lázara Cárdenase (1934-1940), který dostál revolučním příslibům pozemkové reformy. Byl to také on, kdo v Mexiku zestátnil ropný průmysl, do té doby koncentrovaný v rukou Američanů.

Jestliže šlo PRI v prvních desetiletích ideologicky definovat exaltovaným nacionalismem opírajícím se o vhodnou interpretaci sociálně spravedlivé revoluce a ostrou protiamerickou rétoriku, faktem je, že od šedesátých let 20. století iniciovala právě tato strana postupné sbližování s USA a spustily provoz první maquiladoras, montovny umístěné v pohraničí. Tento proces završilo pragmatické přijetí Severoamerické dohody o volném obchodu NAFTA (1994), díky níž se z Institucionální revoluční strany stal ideologický šampion Washingtonského konsensu. Tyto události znamenaly zásadní zlom v zahraničněpolitické orientaci Mexika, udělaly ze zahraničního obchodu a investic hlavní motor ekonomiky a napříště těsně svázaly prosperitu Mexika se Spojenými státy.

Dlouhý přechod k demokracii…

Hegemonii si strana zajišťovala jak umnou kooptací klíčových společenských hráčů učitelů, dělníků, podnikatelů, intelektuálů, zemědělců, či vojáků do stranických struktur, tak distribucí prebend odměňujících loajalitu. Tichá, oboustranně výhodná dohoda existovala i směrem k narkomafii, a tak násilné konfrontace byly, kromě událostí kolem roku 1968, spíše výjimkou, což v dnešním součtu více než 50 tisíc násilných smrtí souvisejících s drogami jen po roce 2006 může působit takřka idylicky. Dokonce i opozice se rekrutovala povětšinou z odpadlíků PRI, ať už zprava v podobě historické Strany národní akce (PAN), či zleva v podobě koalice později konsolidované do Strany demokratické revoluce (PRD). Ta se zformovala kolem Cuauhtémoca Cárdenase, syna zmíněné legendy Institucionální revoluční strany a velmi pravděpodobně skutečného vítěze zmanipulovaných voleb roku 1988, z nichž vyšel jako prezident kádr strany Carlos Salinas.

Právě od roku 1988 se nad Institucionální revoluční stranou vznáší aura nelegality. Dodnes se ji jak dokládají četné protesty po červencových volbách nepodařilo zcela vyvrátit. A to přesto, že již Salinasův nástupce ve funkci Ernesto Zedillo rozhodl v polovině devadesátých let otevřít Mexiko elektorální demokracii a navzdory opozici starých struktur PRI započal proces oslabování do té doby všemocného prezidentského úřadu. Tyto iniciativy vyústily v jednoznačné vítězství opoziční strany PAN v roce 2000, zopakované v roce 2006. Institucionální revoluční strana byla vykázána do opozice. Na postupný přechod více než stamilionového federálního Mexika k demokracii by však bylo mylné pohlížet pouze prizmatem elity a centra: volby na municipální a státní úrovni v devadesátých letech určoval poměr sil a povolební vyjednávání mezi hegemonem a opozicí. Strana národní akce tak získala řadu municipálních i pár guvernérských křesel na severu země, Strana demokratické revoluce zase od roku 1997 vedla radnici v hlavním městě. Proces demokratizace se dále prohloubil během mandátu obou prezidentů PAN, a ačkoli Vicente Fox a Felipe Calderón zdaleka nedostáli očekávání, je faktem, že řada zásadních institucí vykročila na cestu politické nezávislosti.

…stíny vlastní minulosti

Jak tedy chápat comeback PRI? Šok ze ztráty prezidentského úřadu v roce 2000 dokázala strana až překvapivě rychle obrátit k vlastnímu prospěchu: její vedení si uvědomilo, že uznání porážky pomůže očistit pověst autoritářů a korupčníků. Peňa Nieto důsledně vystupuje jako představitel zcela nové, moderní PRI, která s mocenským aparátem z minulého století nemá nic společného. Důvody k letošnímu vítězství PRI naznačí i bližší pohled na mexickou společnost, kterou charakterizují citelné rozdíly ve vzdělání, stylu života, ekonomické situaci či přístupu k informacím. Zatímco některé fundované studie pohlížejí na Mexiko jako na zemi střední třídy, podle údajů OECD tam vzrostl za uplynulých šest let počet lidí žijících v chudobě na více než 50 milionů. Na horních příčkách seznamu nejbohatších lidí světa Forbes figuruje hned jedenáct Mexičanů. Mezi nimi i Emilio Azcárraga, majitel největší mediální skupiny v Latinské Americe Televisa, která v rámci kampaně poskytla kandidátu PRI a příštímu prezidentu Mexika štědrý prostor pro prezentaci. V zemi, kde drtivá většina lidí čerpá informace o politickém dění z televize, se nabízí možné vysvětlení návratu PRI do prezidentského úřadu v intencích teledemokracie podle Giovanniho Sartoriho.

Dvanáct let v opozici strávila PRI systematickým blokováním řady palčivě potřebných reforem předložených vládní PAN, která postrádala většinovou oporu v parlamentu. Tato skutečnost nejenže podkopala důvěru voličů v jednu konkrétní stranu, ale také naplno obnažila realitu demokratické nedospělosti Mexika: ani jeden ze tří hlavních politických hráčů není ochotný povznést se nad své bezprostřední zájmy a hledat konsensus prospěšný pro Mexiko. V tomto ohledu je slabým prezidentem bez potřebné parlamentní opory i ambiciózní Peňa Nieto. Ten by sice rád viděl Mexiko po boku ekonomik BRICS, není však vyloučeno, že „nové“ PRI doženou stíny jeho vlastní minulosti: prezident bude v zajetí zkorumpovaných odborů, nekontrolovatelných guvernérů či monopolních podnikatelů, kteří budou dalších šest let profitovat na státu, zatímco na klíčové reformy bude Mexiko dále čekat.

O autorovi:

Kateřina Březinová je iberoamerikanistka, vede Iberoamerické centrum na Metropolitní univerzitě Praha.
kbrezinova@gmail.com

Expertise to impact

Subscribe