Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

27/12/2011 This content is not up to date

Mezi totálním propadem a dvojcifernými přírůstky

Hospodářský vývoj postsovětských republik za posledních dvacet let připomínal jízdu na horské dráze.

Rozpad Sovětského svazu výrazným způsobem proměnil situaci v postsovětském prostoru nejen v politické rovině, ale měl obrovský vliv i na situaci hospodářství těchto zemí. Všechny nástupnické země se musely vyrovnat s úkolem adaptace na nové podmínky a přechod k trhu. Ačkoli stály všechny před přibližně podobným úkolem, každá z nich se ho zhostila po svém. Zatímco pobaltské státy zamířily nejkratší cestou směrem na západ, země jako Turkmenistán fakticky svůj systém nijak nezměnily.

Reformy devadesátých let

Sovětské hospodářství čelilo v posledních letech své existence vážným problémům, které se nakonec ukázaly být nad jeho síly. Jen v roce 1990 poklesl HDP Sovětského svazu o pět procent, následující rok byl z tohoto pohledu ještě horší. Republiky odmítaly odvádět daně do federálního rozpočtu, fakticky se zastavila veškerá průmyslová výroba. Mezi obyvatelstvem se hromadilo stále více peněz, protože docházelo k prudkému růstu mezd, za které si ovšem v prostředí stagnující ekonomiky nebylo co koupit. Pravděpodobně nejpřesnějším popisem situace, do které se hospodářství v oblasti dostalo, tak je volný pád. Před všemi zeměmi postsovětského regionu tak stál úkol, jak se vypořádat s těmito, i mnoha dalšími, úkoly.

Základní úkoly a postupy pro přechod od plánovaného hospodářství k trhu byl zformulován prostřednictvím tzv. Washingtonského konsensu. Ten kladl za základní cíle rychlou makroekonomickou stabilizaci, privatizaci a liberalizaci ekonomiky, až v dalších krocích předpokládal zavedení institucionálního rámce reforem. Mělo tak dojít k získání kontroly nad inflací, rychlému převedení majetku do soukromých rukou tak, aby se zabránilo případnému návratu konzervativních sil, a k uvolnění cen tak, aby bylo využito momentu, kdy byl skokový růst cen ještě ospravedlnitelný předchozí situací a obyvatelstvo bylo schopno akceptovat i nepříjemné důsledky reforem. Další reformní kroky, jako byla bankovní reforma, soudní a jiné měly následovat teprve po této první fázi.

Zemí, na kterou se pochopitelně soustředila největší pozornost, bylo jednoznačně Rusko. Prezident Jelcin proslul ve sporech s Gorbačovem výrazně reformátorskou rétorikou, navíc dával silně najevo svou snahu zavést v Rusku tržní hospodářství. Do čela vlády si pak zvolil Jegora Gajdara, mladého ekonoma se silně liberálními názory. Gajdar přišel s programem reforem, které do značné míry sledovaly předpisy obsažené ve Washingtonském konsensu. Proto, hned 2. ledna 1992 byly uvolněny téměř všechny ceny (pod kontrolou státu zůstaly jen ceny energií a některých „sociálně významných“ komodit, jako byly dětské pleny atd.). Velmi brzy poté se dostaly na řadu i další části soustavy reforem, tedy privatizace a také celé přebudování státního rozpočtu. Vláda tak přešla k politice tvrdých rozpočtových omezení, kdy zastavila většinu dotací ze státního rozpočtu neefektivním podnikům.

Reformy nicméně, i přes počáteční úspěchy, nepřinášely očekávaný efekt. Inflace, která podle původních plánů měla prvotně skokově vzrůst, ale pak se ustálit na přijatelné hodnotě, pokračovala i nadále ve vzestupu, nedařilo se zastavit propad ekonomiky a průmyslové výroby. Privatizace nejenže nepřinesla do státní pokladny žádné peníze (privatizační knížky byly rozdávány zdarma), ale velmi brzy došlo ke znehodnocení kupónů. Gajdar byl následně v prosinci 1992 odvolán z postu premiéra, nicméně i nadále zůstal hlavním hybatelem reforem v Rusku. Reformy ale z hlediska ruského občana znamenaly velké rozčarování.

Důvodů, proč se reformy v Rusku ubíraly tak nesprávným směrem, je hned několik. Pravděpodobně nejzásadnějším z nich je neschopnost politického vedení zajistit pro reformy všeobecnou podporu. Ruský parlament byl i nadále tvořen z poslanců volených podle Gorbačovových zákonů, jeho podpora reformním zákonům se tak postupně měnila na otevřenou opozici. Zatímco vláda sledovala přísnou rozpočtovou politiku zaměřenou na kontrolu inflace, parlament s podporou Centrální banky schvaloval dotace podnikům. Vedle toho byla ještě na základě nátlaku ze strany Mezinárodních měnového fondu zachována tzv. Rublová zóna, která měla uchovat integritu prostoru a zabránit zpřetrhání obchodních a výrobních vztahů mezi nově nezávislými zeměmi. Nicméně, její zachování jen přineslo inflaci do celého prostoru, aniž by základní cíl, tedy zachování výroby, byl naplněn.

Po celá devadesátá léta se tak Rusko potýkalo s problémy v rozpočtu, chaosem a vysokým zadlužením. Mzdy a penze byly často vypláceny jen s velkým zdržením. Stát se navíc svého majetku zbavoval často velmi podivným způsobem za zlomek ceny (známé aukce úvěry za podíly), půjčoval si za pomoci krátkodobých obligací na stále vyšší a vyšší úrok. Pro běžného občana tak byly reformy svázány se situací všeobecného úpadku, ze kterého těžilo jen několik málo jednotlivců. Toto období pak skončilo krachem v roce 1998, který paradoxně přišel ve chvíli, kdy se zdálo, že již má Rusko to nejhorší za sebou.
Jiné země si v reformním úsilí počínaly výrazně opatrněji.

Bělorusko a Ukrajina již od samého počátku přistupovaly k reformám velmi vlažně, odmítaly jakékoli reformní šoky. Obě země až do roku 1994 prováděly pod heslem sociálně ohleduplných reforem fakticky jen kosmetické změny. Jak Ukrajina, tak i Bělorusko se nicméně stále více potápěly do svých problémů. Tím největším z nich byla pravděpodobně inflace způsobená hned několika faktory zachováním rublové zóny, chaosem ve státních financích, neustálým tisknutím nových peněz s cílem zabránění demonetizaci ekonomik. Všechny tyto faktory způsobily, že například v roce 1993 dosáhla inflace na Ukrajině jen stěží uvěřitelných 10 155 procent. Nebylo tak překvapením, že v obou zemích rostla nespokojenost s jejich politickou reprezentací, což se také projevilo ve volbách. Zajímavé je, že ve stejný den si obě země zvolily nového prezidenta. V případě Běloruska byl zvolen bývalý šéf kolchozu Alexandr Lukašenko, Ukrajina si za prezidenta vybrala Leonida Kučmu, bývalého předsedu vlády známého svými proreformními názory. Každá ze zemí se tak vydala jiným směrem.

Kučma sliboval privatizaci státních podniků, uvolnění cen a odstranění všemožných dotací domácímu průmyslu. Na počátku jeho prezidentství tak Ukrajina spustila opatření směřující ke stabilizaci ekonomiky a potlačení inflace, byla zahájena privatizace. Nicméně, postupně se reformy stále více zadrhávaly, a daleko více než svým reformním úsilím byl Kučma a jeho okolí známý různými korupčními skandály. Postupně také začal daleko více mluvit o potřebě evolučních změn oproti radikálním reformám.

V Bělorusku naproti tomu Alexandr Lukašenko žádnými reformátorskými ambicemi netrpěl. Jeho předvolební rétorika byla zaměřena na boj proti korupci a návrat k osvědčeným pořádkům. Po svém zvolení pak začal svůj program naplňovat. Podařilo se mu různými opatřeními snížit nezaměstnanost, továrny opět začaly pracovat. Lukašenko tak začal mluvit o „běloruském hospodářském zázraku“, a to dokonce i během svých návštěv v Rusku. Bylo to o to paradoxnější, že právě Rusko bylo tím, kdo jeho „zázrak“ do značné míry prostřednictvím levného plynu platil.

Ostatní země bývalého Sovětského svazu, pokud tedy vyčleníme přeci jen specifický příklad Pobaltí, ve svých výsledcích nebyly v o mnoho lepší situaci. Některé země zažívaly sice relativní stabilitu, ta ale byla vykoupena nedemokratičností režimu (v případě takových států jako Uzbekistán či Turkmenistán lze zcela klidně hovořit o tyraniích). Celkově ale měly společnou především vysokou míru korupce.

Následky krize v roce 1998

Právě rok 1998 byl přelomovým bodem v celém postsovětském prostoru. Krize a krach ruského státu se samozřejmě dotkly i jeho okolí. Na druhou stranu ale došlo k očištění, byť částečnému, ekonomiky od nepříznivých jevů, konsolidaci rozpočtu a díky devalvaci i k znovunastartování ruské ekonomiky. Nástup Vladimira Putina do čela pak dal Rusku osobu, která byla nejen ochotna, ale i schopna provést další část reforem, kromě jiného i skoncovat s podivnými obchodními schématy se zemním plynem. Putina lze přitom označit za dítě štěstěny. Prakticky po celé období jeho vlády rostly ceny ropy, což mu zajišťovalo růst HDP prakticky bezpracně. Nicméně, Putin vedle toho začal i provádět reformy ať již v oblasti daní, cel a jiných, tak i v oblasti administrativní. Tyto reformy, které byly prováděny zvláště v jeho prvním volebním období, znamenaly významné pokusy o zavedení pořádku do ekonomiky. Později se ovšem tyto změny zastavily.

Rychlý hospodářský růst v Rusku znamenal samozřejmě i výraznou vzpruhu pro další země postsovětského prostoru. Období let 2000_2008 se nese ve znamení často i dvojciferných ročních nárůstů HDP jednotlivých zemí, a to jak v zemích bohatých na suroviny, tak i v těch relativně chudých. Rekordmanem byl v tomto ohledu jednoznačně Ázerbájdžán, který za rok 2006 vykázal růst HDP o 34,6 procenta. Obecný růst nijak, až na permanentními problémy zmítaný Kyrgyzstán, nezpomalila ani vlna „barevných revolucí“.

O to větší šok nicméně nastal v roce 2008, kdy propukla naplno světová finanční krize. Ačkoli ruští představitelé vyhlašovali, že jejich země je ostrovem stability, opak byl pravdou. Rusko se pak propadlo ještě daleko výrazněji než země západního světa. Ještě daleko hůře než Rusko pocítila krizi Ukrajina, která zaznamenala pád HDP o obrovských 15 procent. Další země, například Bělorusko, byly nuceny žádat o půjčky, aby odvrátily svůj pád. Krize tak naplno odhalila problémy celého regionu, a to přílišnou závislost na jednom hegemonovi, tedy Rusku, a jedné komoditě, ropě.

Stále méně společného

Reformy devadesátých let představovaly důležitý přelom v postsovětském prostoru, který přeurčil směřování zemí na několik let dopředu. Je tak velmi těžké takové události charakterizovat na několika stránkách. Přesto lze velmi obecně říci, že se každá ze zemí vydala různým směrem. Přístup k ekonomickým reformám přitom osciluje od jejich úplného odmítnutí (Turkmenistán, Uzbekistán, Bělorusko), přes velmi váhavou implementaci (Ukrajina), až po radikální reformy (Rusko, Kyrgyzstán). Vytvořila se tak skupina, která i přes neustálé snahy, hlavně u ruské strany, o integraci, má dohromady stále méně společného.

O autorovi:

Karel Svoboda je analytik Asociace pro mezinárodní otázky, pedagog Institutu mezinárodních studií FSV UK.
svobodak@fsv.cuni.cz

Expertise to impact

Subscribe