30/03/2013 This content is not up to date

Německé volby a česko-německé vztahy

Vzhledem k existujícímu konsensu německé politické scény ohledně hlavních směrů zahraniční politiky není téma vztahů vůči České republice od přijetí ČR do EU (a dříve NATO) předmětem větších debat a rozepří mezi politickými stranami, mezi vládou a opozicí.

Německá politika (levice i pravice) podpořila přijetí ČR do NATO a EU; posledním prvkem konsensu, který se v německém vztahu vůči České republice dotvářel, byla shoda na způsobu nakládání s otázkami minulosti. V celém období po roce 1990 nevznášely spolkové vlády vůči ČSFR/České republice majetkoprávní požadavky, cítily se zavázány právním řádem zájmy svých občanů alespoň formálně podporovat; od roku 2004 všechny německé vlády vnímají majetkoprávní nároky odsunutých Němců jako nelegitimní a odmítají jim dát jakoukoli podporu.

Na německé straně tak mezi politickými stranami postupně vznikl konsensus ohledně vztahů s Českou republikou, téma se přestalo objevovat v programových a politických dokumentech, jednotlivé strany se na tomto poli neprofilují. Nedá se očekávat, že by se vztahy s ČR staly jakkoli významným tématem německých parlamentních voleb 22. září. Objeví se jistě v bavorských zemských volbách (15. září), ale ani tam nepůjde o téma nosné a zásadně kontroverzní.

Nová normalita vztahů

Česko-německé vztahy se i díky této stabilitě na německé straně v posledních letech vyznačují především pragmatickou, decentralizovanou spoluprací, včetně dalekosáhlé evropeizace většiny bilaterální agendy. Nejintenzivnější jsou vzájemné vztahy v oblasti hospodářské. Na Německo připadá 31,5% českého exportu a 25,6% importu, SRN tak představuje zdaleka nejvýznamnějšího hospodářského partnera ČR. Koncepce zahraniční politiky ČR (2011) proto Německo uvádí poprvé jako „strategického partnera“ (!) a zdůrazňuje jeho klíčovou úlohu v evropské politice, evropské bezpečnosti a ve světové ekonomice.

Český premiér Petr Nečas při projevu v bavorském zemském sněmu (zdroj: ods.cz)

Z německého pohledu samozřejmě ČR takový význam nemá, v německých programových dokumentech se individuálně neobjevuje. Německá politika nicméně zdůrazňuje potřebu rozvíjet vztahy s malými a středními členskými státy EU (a zejména sousedy) mj. proto, aby se zachovala jednota EU, nedošlo k izolaci Německa, oddělení velkých a malých zemí a tak zablokování dynamiky EU.

Česká republika je, nehledě na asymetrii, navíc pro Německo relevantním hospodářským partnerem: střídá se s Ruskem na 11.-12. žebříčku hlavních importérů německého zboží (na ČR připadlo v roce 2011 celkem 2,89% německého exportu). ČR se podílí 3,66 % na německých importech. V ČR funguje asi 3.500 podniků, které mají souvislost s Německem a zaměstnávají asi 100.000 lidí. Česko-německá obchodní a průmyslová komora má cca 5.500 členů a je největší bilaterální zahraniční hospodářskou komorou v ČR.

Součástí nové normality je, že obě strany našly způsob jak nakládat s otázkami minulosti tak, aby nezatěžovaly současnost a budoucnost vzájemných vztahů. V jádru tohoto přístupu je litera i duch česko-německé deklarace z roku 1997, odškodnění obětí nacismu a rozvoj společných kulturních, vzdělávacích a sociálních programů, které spojují zainteresovanou veřejnost obou stran. Průlom v česko-bavorských vztazích znamenaly dvě návštěvy bavorského premiéra Horsta Seehofera v Praze (2010, 2011) a velmi úspěšná první návštěva českého premiéra Petra Nečase v Mnichově (2013).

Německá i česká strana podle deklarace roku 1997 mimo jiné akceptují, že „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“. Pro německou politiku je proto těžko pochopitelné, že jsou to od vstupu do EU téměř výhradě čeští političtí aktéři, kteří do vzájemných vztahů vnášejí prvky právní nejistoty, pokud se jedná o dekrety prezidenta Beneše a de facto zpochybňují platnost dosažené dohody. Platí to jak o snaze zablokovat ratifikaci Lisabonské smlouvy v roce 2009, tak o zneužití tématu dekretů v prezidentské volbě roku 2013.

Nevyrovnané výkony české politiky

České prezidentské volby byly typickou příležitostí, kdy si německá scéna a média svého východního souseda na chvíli více všímají. Pochopitelně, v mediálním světě platí, že se pozornosti dočkají především problémy a „špatné zprávy“. Tak druhé kolo české prezidentské volby vyvolalo šok a naprosté nepochopení v spektru médií od leva až napravo: proč zrovna česká politika, která tolik usilovala o politické a právní uzavření otázek minulosti, opakovaně tyto otázky vrací do politiky a z pokřiveného obrazu minulosti vyrobila hlavní a zřejmě rozhodující volební téma? Volba ukázala, že se jedná především o umělou a významově vychýlenou česko-českou debatu, v níž vlastně vůbec nejde o skutečné Německo a jeho politiku; i sama historie představuje jen kulisy, které je možné pro účely volebního boje libovolně přetírat a sestavovat. Jeden kandidát tak byl svými příznivci prezentován jako ochránce ohrožené vlasti a druhý jako zosobněné nebezpečí směřující ke zrušení dekretů prezidenta Beneše, či dokonce k obnově protektorátu Čech a Moravy. Skutečnost, že umělé otevírání dávno uzavřené otázky vyvolává u zahraničních partnerů (nejen v Německu) údiv nad manipulovatelností české debaty, případně obavu z „orbanizace“ české politiky, z debaty uniklo.

Takovéto výkony české politiky udržují nelichotivý obraz „podivínského souseda“, který se občas chová nepochopitelně a nevypočitatelně. Podobně dříve vyzněla mediální a politická pozornost, věnovaná českému předsednictví v EU; ke konci března 2009 se českému předsednictví podařilo získat uznání překvapených německých médií a převládlo pozitivní hodnocení – aby vzápětí sama česká politika (nikoli administrativa) vládu odstranila a srazila v očích německých sousedů předsednictví na úroveň „české švejkiády“; potvrdila tak negativní stereotypy vnímání Čechů a České republiky, které jsou v části německé společnosti stále živé.

V letech 2011/2012 pozornost vyvolala česká vláda svým odmítnutím připojit se k Fiskálnímu paktu a snahou inspirovat se britskou evropskou politikou. Taková volba je v německé debatě (kromě euroskeptických kruhů) vnímána jako bizarní: snaha přenášet do nahuštěného středu Evropy institucionální a politické preference velké ostrovní mocnosti s koloniální minulostí, jadernými zbraněmi, zvláštní vazbou na USA a světovou finanční metropolí je na německé straně vnímána nikoli jako racionální, ale ideologické rozhodnutí. Navíc německá politika zdůrazňuje, že „více něž jedna Velká Británie“ (o jejíž zachování v EU velmi stojí) by vedla k rozpadu EU a je naprosto nepřijatelná. O to více se SRN v evropské politice orientuje na nejen větší, ale také mnohem více kompatibilní Polsko.

Naopak, velmi pozitivně je na německé straně vnímána kompatibilita hospodářských kultur SRN a České republiky, založená na snaze udržovat nízkou inflaci, vyrovnaný rozpočet a posilovat konkurenceschopnost exportně orientovaného hospodářství. To se projevovalo již v přístupu k finanční krizi v roce 2009. Jako silně exportně zaměřená ekonomika stojí SRN, stejně jako ČR, nadále za posilováním jednotného vnitřního trhu EU. Vzhledem ke krizi eurozóny obě strany spolupracují těsněji než kdy jindy pokud jde o prosazování principů hospodářské politiky (viz např. zavádění „dluhové brzdy“) – nikoli však pokud jde o institucionální vývoj EU.

Pohled německých týdeníků

Pohled na hlavní témata, která se objevila v posledních měsících v seriozních týdenících Die Zeit a Der Spiegel českému čtenáři umožňuje učinit si představu o převládajícím pohledu na ČR ve vzdělané části společnosti. V prosinci zařadil Die Zeit Českou republiku spolu s ostatními státy Visegrádské skupiny do „Východní Evropy“, kterou vnímá nadále jako „záhadu“, spojenou s totalitární minulostí. První kolo prezidentské volby vyvolalo pozornost a sympatický údiv např. díky kandidatuře Vladimíra Franze („českého Avatara“) a nečekanému úspěchu Karela Schwarzenberga.

Zájem věnovala média hlasování o důvěře, které vyvolala vláda premiéra Nečase, na (v Německu váženém) resortu obrany s překvapením zaznamenala jmenování a s šokem pak bleskové odvolání Kateřiny Peake (podobný personální chaos ve sféře národní a alianční bezpečnosti vyvolává na německé straně obavu z „moral hazard“). Značnou sledovanost měly prezidentská amnestie a obžaloba Václava Klause, jenž má v Německu silné zastánce mezi euroskeptiky, ale většinově je politikou a médii dlouhodobě odmítán. Kromě těchto velkých politických událostí a (z německého hlediska) abnormalit, věnovala média poměrně systematickou pozornost sportu (např. světovému poháru v biatlonu v Novém Městě na Moravě), podrobně informovala o české aféře as pančovaným alkoholem. Zřejmě nejpozitivnější obraz spojený s Českou republikou představuje v německém veřejném povědomí a médiích již od 70. let postava Václava Havla, který se zde stal ikonou „nepolitické politiky“.

Ne volby německé, ale české

Česká republika se tedy v německých mediích objevuje poměrně pravidelně. Je ale výrazem kýžené normality, že vztah k ní není předmětem politické soutěže. Vzhledem k německému konsensu nepovedou volby a případné změny v politickém poměru sil k podstatným změnám v politické linii ve vztahu k České republice. Posuny mohou nastat v jednotlivých oblastech praktické spolupráce. Jestliže by ve vládě byla např. zastoupena strana Zelených, větší roli by hrálo téma odchodu od jaderné energie a snaha této strany získat pro bezjadernou energetickou koncepci celou EU – tedy i Českou republiku.

Je to ovšem česká politika, která v závislosti na volebních výsledcích mění podstatné aspekty směřování zahraniční politiky. V zásadě platí, že účast ODS ve vládě předznamenává větší distanci od Německa. V bezpečnostní politice se část převážně atlanticky orientované ODS vůči Německu vymezuje spíše skepticky. V reakci na krizi eurozóny a (nechtěnou) německou hegemonii reagovala ODS částečnou de-evropeizací její politiky a tedy i vztahu vůči SRN: premiér Nečas se snaží držet odstup od institucionálních reformních kroků v rámci eurozóny a preferuje politiku „Europe a là carte“. To je zhruba protipól pozice Německa, jež dosud hájí imperativ jednoty EU a řeší otázku jak ji zajistit ve vícerychlostní EU.

V zásadě platí, že německé parlamentní volby, ale i zemské volby v Bavorsku, v září 2013 potvrdí kontinuitu vztahu k České republice. Naopak, parlamentní volby v České republice mohou změnit nastavení zejména evropských koordinátů ve vztahu s německým sousedem. Odlišné přístupy členských zemí k EU dnes rámují dvě krajní pozice – odstup od hlavního proudu a Německa (politika Velké Británie) a snaha budovat aktivní pozici ve středu EU a ve spolupráci se SRN (aktivismus polské politiky). Představy českých politických stran o místu České republiky se mezi sebou podstatně liší a to ovlivňuje i klíčovou evropskou agendu ve vzájemném vztahu s Německem. Nikoli německé, nýbrž až české parlamentní volby tak mohou podstatně ovlivnit česko-německé vztahy.

O autorech:

Vladimír Handl je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, zabývá se německou politikou a česko-německými vztahy. Daniel Helwig je studentem VŠE a v současné době výzkumným asistentem ÚMV.

Expertise to impact

Subscribe