19/09/2019

Nový zdroj nestability na Severním Kavkaze: příčiny a možné důsledky

Ruským bezpečnostním orgánům se v posledních několika letech podařilo značně limitovat teroristickou hrozbu na Severním Kavkaze. Byť problém projevů radikálního islámu nadále trvá, pozornost začaly vyžadovat další konflikty, které byly doposud z větší části přehlíženy. Jedním z nich je dlouhotrvající spor o hranici mezi Ingušskem a Čečenskem.

Source: Pixabay

V září 2018 došlo k podpisu dohody mezi hlavami obou republik Junus-Bekom Jevkurovem a Ramzanem Kadyrovem o definitivním určení hranice. Nicméně namísto vyřešení letitého sporu propukla závažná politická krize. Veřejné mínění v Ingušsku vesměs nesouhlasilo s uzavřenou dohodou, neboť podstatná část Sunženského rajónu republiky připadla Čečensku. Začátkem října v Magasu, hlavním městě Ingušska, vypukly protesty, na kterých aktivisté požadovali zrušení dohody.

Později proběhly další dvě demonstrace a mnozí se začali obávat, že existuje tajný plán s cílem likvidace republiky a jejího sloučení se sousedním Čečenskem. Svědčit o tom má novela ústavního zákona o referendu, ze které „vypadl“ odstavec, podle něhož změny hranic republiky a změna jejího statusu musí být schváleny v referendu.

Přestože poslední demonstrace 26. března byla zpočátku schválena, organizátoři se ji rozhodli protáhnout i na další den. Silové složky se ji následně pokusily rozehnat, což vedlo k potyčkám s demonstranty. Regionální vláda se na násilnosti rozhodla reagovat velmi tvrdě a přední vůdci opozice a aktivisté byli zatčeni.

Příčiny konfliktu

Současná politická krize vedla k nebývalé etnické mobilizaci Ingušů. Projevuje se to v první řadě překonáním velmi ostrého náboženského konfliktu mezi příslušníky tradičního islámu (súfíi) a salafisty. Došlo i k usmíření různých tejpů (patriarchální společenství rodin, jejichž původ sahá ke společnému předku), které byly doposud v konfliktu, a i k urovnání vztahů mezi lidmi, které rozdělovala krevní msta.

Důvod, proč předání území, které ostatně takřka není obyvatelné, vyvolalo tak silnou etnickou mobilizaci, spočívá v tom, že ingušská identita je ve značné míře spojená s půdou (zemí či územím), což zřetelně ilustrují například rodové věže v horách. Tato identita byla v minulosti dvakrát existenčně ohrožena. Jedná se zaprvé o genocidu z roku 1944, při které došlo k likvidaci tehdejší Čečensko-Ingušské republiky a deportaci jejího obyvatelstva do Střední Asie. Zadruhé o půl století později propukl krvavý konflikt o Prigorodnyj rajón, který teritoriálně patří Severní Osetii. Tato oblast má být v souladu se zákonem o rehabilitaci národů, proti kterým byly uplatněny represe, navrácena Ingušsku, místo toho však zde v roce 1992 proběhla etnická čistka a Inguši byli z oblasti vyhnáni.

Tyto dvě vzpomínky spolu se složitou demografickou situací (Ingušsko je nejmenším a zároveň nejhustěji zalidněným regionem Ruska) a ekonomickou zaostalostí (je zde registrována největší nezaměstnanost v Rusku) vyvolávají pocit bezprostředního ohrožení a komplex viktimizace. Většina obyvatel a aktivistů je navíc přesvědčena, že na sporném území jsou obrovská naleziště ropy a dalších surovin, o které je chtějí připravit.

Lidé, kteří mají blízko republikánské vládě, se kterými autor mohl mluvit, přiznávají, že komunikace s veřejností nebyla dostatečná, nicméně dodávají, že jednou z příčin utajení byla snaha vyvarovat se tématu Prigorodného rajónu. Tato politika ale vedla k odcizení republikánského vedení od podstatné části ingušského lidu. Počáteční pokus o dialog zkrachoval a jak aktivisté, tak i vláda se v průběhu ostré fáze krize domnívali, že protistrana o něj ani nestojí. Lidé z větší části ignorovali velké společenské akce, které pořádaly úřady (např. oslavy výročí založení Magasu). Jednotlivé tejpy vyhlašují bojkot tejpu Jevkurova nebo vylučují ze svých řad ty členy, kteří podpořili dohodu s Čečenskem. To znamená, že dochází k jejich ostrakizaci. Ačkoli mnozí v Ingušsku jsou přesvědčeni o významu těchto kroků, jejich praktický dopad byl ale spíše minimální. Tudíž mechanismy, které mohly donedávna regulovat převážně tradiční společnost, dnes ztrácejí svou efektivitu, přitom však nedochází k upevnění formálních institucí.

Cíle protestů

Hlavní opoziční strukturou, která organizovala demonstrace je Ingušský výbor národní jednoty (IKNE), jenž spolupracoval s muftiátem (s nyní již bývalým muftím Isou Chamchojevem vedl Jevkurov několik let trvající spor) a Radou tejpů, tj. tradičními institucemi ingušské společnosti. Členy IKNE jsou zástupci různých nevládních organizací nebo soukromé osoby. Část z nich byla vůči Jevkurovi v dlouhodobé opozici, ale většina v minulosti proti vládě aktivně nevystupovala a někteří žili i mimo republiku.

Přestože krize z počátku byla ze své podstaty o území, členové IKNE poměrně záhy změnili priority svých cílů a postupně začali požadovat politické reformy v samotné republice. Na poslední demonstraci v Magasu v březnu 2019 byla přijata rezoluce, která požadovala nejen zrušení dohody s Čečenskem a novely zákona o referendu (jež ostatně byla vládou odvolána), ale i návrat Prigorodného rajónu, odvolání Jevkurova, obnovení přímé volby hlavy republiky, vyšetření případů korupce a zavedení smíšeného systému parlamentních a municipálních voleb.

Změna strategie a priorit měla dva účinky. Na jedné straně opoziční aktivisté transformovali konflikt o území na politický konflikt, který je omezen Ingušskou republikou. Díky tomu došlo k deeskalaci a hrozba, o které se často spekulovalo, totiž že může dojít k ozbrojenému střetu mezi odpůrci dohody a čečenskými silovými složkami, pro tuto chvíli prakticky zmizela. Na druhou stranu nové politické požadavky podpořily argumenty republikánské vlády, která od počátku protestů tvrdila, že otázka hranice je pouze záminkou a ve skutečnosti opozice usiluje o moc.

Z jednání a prohlášení představitelů státní moci vyplývá, že vláda může chápat zatýkání politických oponentů jako legitimní prostředek politického boje. Většina čelních představitelů opozice (členů IKNE) je buď zatčena, v exilu nebo po nich bylo vyhlášeno pátrání. Aktivisté čelí obvinění z organizace násilností a může jim hrozit pět až deset let vězení. Úřady pod záminkou nesrovnalostí v seznamech podpisů vyřadily stranu Jablko (jež se v Ingušsku podílela na organizaci protestů) ze zářijových municipálních voleb. V současnosti zatýkání paralyzovalo protestní aktivity a může se zdát, že se vládě podařilo silovým způsobem konflikt potlačit. Z dlouhodobého hlediska však může dojít ke zcela opačnému efektu.

V nedávné minulosti, kdy region sužovaly četné teroristické útoky, soukromá „vendeta“ byla jedním z motivů, proč někteří lidé vstupovali do řad teroristických skupin. Po zničení teroristické organizace Kavkazský emirát a dalších ozbrojených skupin je sice nepravděpodobné, že by mohlo dojít ke vzniku nové rozsáhlé teroristické sítě, nelze ale vyloučit, že v republice nemůže vypuknout vlna útoků vlků samotářů.

Nová vláda, nová politika

Federální centrum nakonec situaci deeskalovalo a využilo toho, že se lidový odpor zaměřil v první řadě na osobu Jevkurova. Ten nakonec pod tlakem 24. června rezignoval (později byl jmenován náměstkem ministra obrany). Jako důvod uvedl rozdělení společnosti. Na jeho místo byl prezidentem Ruska jmenován Machmud-Ali Kalimatov, kterého v září utvrdil parlament republiky.

Kalimatov pochází z poměrně respektované rodiny v republice, na rozdíl od předchozích lídrů republiky není generálem ozbrojených sil nebo FSB a v letech 2004 až 2007 působil jako ingušský prokurátor. Jeho dosazení může svědčit o tom, že se v Moskvě rozhodli použít v republice dagestánský model adaptovaný na místní poměry, který spočívá v první řadě v rozsáhlé protikorupční kampani. Demonstrativní odhalování afér příslušníků staré elity, jak k tomu dnes dochází v Dagestánu, může proto odlákat pozornost veřejného mínění od problému hranice s Čečenskem. Kalimatov již varoval, že část propuštěných úředníků budou nejspíše muset stanout před soudem.

Z prohlášení Kalimatova a několika jeho mála rozhovorů s médií lze vytyčit několik hlavních cílů, které si před sebou staví: zlepšení sociální a hospodářské situace, boj proti korupci a konsolidace společnosti. Co se týče posledního bodu, prozatím nezmínil svůj postoj k protestům a uvěznění předních aktivistů. Zásahy proti nim nadále pokračují. Tito aktivisté se zabývali i vyšetřováním korupce v republice. Lze předpokládat, že v boji proti korupci regionální orgány nechtějí mít konkurenty z řad občanské společnosti, a pokusí se proto veškeré protikorupční aktivity soustředit ve svých rukou, což jim umožní oslabit některé mocenské skupiny v republice a jiné naopak posílit.

Je otázkou, zda je konsolidace společnosti skutečně v zájmu Kalimatova. Jak již bylo uvedeno, dohoda s Čečenskem vedla k etnické mobilizaci. Do roku 2021 regionální administrativy v Rusku musí zapsat do katastru své hranice a ve stejném roce se budou konat volby do regionálního parlamentu. Z tohoto důvodu nelze vyloučit obnovení hraničního sporu s Osetií. Tato mobilizace může být proto hrozbou pro nově vzniklou vládu.

Je pravděpodobné, že státní moc do té doby zachová tlak na opoziční aktivisty a může se dokonce pokusit rozdmýchat dřívější rozpory v ingušské společnosti. Současně pomocí rozsáhlé protikorupční kampaně a řešením naléhavých sociálních a hospodářských problémů se bude snažit udobřit většinu obyvatelstva.

Zda to skutečně bude nová politika Kalimatova, zatím není jasné. Na druhou stranu díky krizi došlo k překonání onoho konfliktu mezi různými proudy v islámu, který představoval zásadní bezpečnostní riziko. Pokud Kalimatov shledá, že etnická mobilizace není větší hrozbou než náboženská radikalizace, vláda může využít ukončení konfliktu mezi súfíi a salafisty ve svůj prospěch a stabilizovat tak neklidný region. Optimistický scénář ale nejspíše může nastat až po roce 2021.

O autorovi

Nikita Odintsov je přidružený výzkumný pracovník Centra energetické politiky.

 

Expertise to impact

Subscribe