02/09/2016 This content is not up to date

Oficiální pozice Ruska v rámci konfliktu na Ukrajině

Vznikem ukrajinské krize došlo ke změně mezinárodního bezpečnostního uspořádání a vypuknutí války ve východní Evropě. Geografická a geostrategická poloha Ukrajiny na Východoevropské pláni má z tohoto hlediska zásadní vojensko-politický a ekonomický význam pro balancování mezi civilizačními a ekonomickými centry moci v rámci evropského kontinentu.

Narušením této mocenské parity mezi Ruskou federací a Západem se status quo transformoval do ideologické a doktrinální konfrontace. Čím se tedy řídila ruská zahraniční politika a proč Rusko považuje Západ za iniciátora ukrajinské krize?

Doktrinální východiska

Prudký pokles vojenských výdajů a rozpad politicko-ekonomických vztahů v postsovětském regionu vedl k postupné degradaci a propadu vojenské konkurenceschopnosti zemí bývalého Sovětského svazu. V těchto podmínkách byl nástupnický ruský stát nucen unilaterálně stáhnout ozbrojené síly z východní Evropy a přijmout poskytnuté garance Západu o nerozšiřování vojensko-politických struktur NATO, které ve výsledku nebyly dodrženy.

Přestože Rusko na počátku 21. století provedlo modernizaci armády, v roce 2014 se nacházelo na 5. místě globálního žebříčku zemí s celkovými výdaji na obranu ve výši 70 miliard USD, zatímco USA byly na 1. místě s výdaji v celkové výši 609 miliard USD.

Spojené státy jsou z pozice Ruska hegemonem v kulturní, politické, vojenské a ekonomické oblasti, který diktuje globální a regionální bezpečnostní uspořádání mezinárodních vztahů. V podmínkách této domnělé vojensko-politické dominance USA vychází mezinárodní pozice Ruska k ukrajinské krizi z údajné politické obstrukce a uzurpace výkonné moci ukrajinskou opozicí, která byla podle J. Mearsheimera finančně a politicky podpořena ze strany USA a Západu s cílem uskutečnění státního převratu.

Daná regime change policy je ruským státem považována za snahu o zajišťování vojensko-ekonomické dominance a agresivní expanzi kulturně-hodnotového paradigmatu západoevropské kultury a amerických zájmů do postsovětského prostoru. Vznik ukrajinské krize je proto z pohledu ruské zahraniční politiky interpretován jako nevyhnutelná skutečnost, která vznikla v důsledku růstu regionální vojenskopolitické a ekonomické konkurence hodnotových a politických center moci.

Toto základní východisko má ve skutečnosti mnohem hlubší kauzalitu ruských reakcí na ukrajinskou krizi, která se nachází na úrovni paradigmatických faktorů formování ruské státnosti a geografického přemístění vojensko-politického centra ruské civilizace do Moskevské Rusi. Na počátku 21. století se tato postupná unilaterální expanze ekonomických a politických zájmů západních států v Pobaltí, Černomoří a Kavkazu směrem do euroasijského prostoru stává klíčem k územní transformaci euroasijského kontinentu v duchu Z. Brzezinského, podle kterého ruský stát bez Ukrajiny pozbývá status euroasijského impéria.

Přístup Ruské federace v kontinuitě tohoto mentálního modelu zahraničněpolitické linie dále vychází z idejí ruské státnosti, principu sobornosti a výsady garanta ochrany ruského světa, která se a priori nachází v rozporu s cíli euroatlantického bezpečnostního prostoru - individualismem a neoliberálními hodnotami v rámci tržní ekonomiky. Tento konzervativní přístup v počátku ukrajinské krize determinoval národní zájmy a důvody pro zapojení Ruské federace do ukrajinské krize, jejíž kroky byly motivovány dlouhodobým selhávání vojensko-politické dialogu v přístupu k panevropské bezpečnosti.

V intencích zajišťování národní bezpečnosti Rusko následně na ukrajinské události reagovalo vojenskými i nevojenskými prostředky a deklarovalo vlastní zájmy v blízkém zahraničí, které se nachází na pomezí euroatlantického a euroasijského bezpečnostního prostoru.

Reakce ruské zahraniční politiky na události na Ukrajině

Stěžejní reakce Ruské federace představuje zahájení vyjednávacího procesu, jehož hlavním cílem bylo nalezení společného postupu s EU a USA k zachování politické stability. Tato skutečnost vychází z iniciativy EU, USA a Ruské federace v podobě vytvoření koalice s cílem překonat polarizaci ukrajinské společnosti v rámci jednotlivých regionů Ukrajiny, kde hlavním záměrem bylo podle S. Lavrova vznik tzv. „vlády národního sjednocení“, která by vytvořila platformu pro celonárodní schválení ústavy a uskutečnění voleb za účelem zamezení dalšího rozvoje ukrajinské krize.

K deeskalaci války na Ukrajině z pohledu Ruské federace mělo dojít splněním závazků plynoucí z Dohody o urovnání krize na Ukrajině ze dne 21. února 2014, a to svoláním konstitučního shromáždění s rovným zastoupení představitelů všech ukrajinských regionů za účelem přípravy a přijetí nové federativní ústavy Ukrajiny. Následovat mělo právo Krymu provést referendum a v neposlední řadě zajištěním suverenity, územní celistvosti a vojensko-politické neutrality garantované Ruskou federací, EU a USA. V souvislosti s ruskou pozicí bylo proto podle ruského ministra zahraničních věcí důležitým momentem provedení konstituční reformy a federalizace ukrajinského státu, v jejímž rámci by každý region měl zajištěná práva a ochranu tradic a způsobu života.

Na základě ruské vojenské doktríny má geostrategický význam Krymu a ochranu jižních hranic zajišťovat Černomořská flotila a modernizovaná infrastruktura přístavního města Sevastopol. Posílení strategické pozice Černomořské flotily a integrita vojenské infrastruktury v Černém moři byla taktéž podepřena řadou unilaterálních vystoupení z bilaterálních dohod mezi Ukrajinou a Ruskou federací, mezi které především patří Charkovské dohody o dislokaci Černomořské flotily z dubna 2010 a Dohody o přátelství a spolupráci a partnerství mezi Ukrajinou a Ruskou federací z května 1997.

Anexe Krymu a jeho připojení k subjektům Ruské federace umožnilo následně získat přímou kontrolu nad námořní základnou v Sevastopolu a posílit vojenskou přítomnost pro případné zdržování vojenských ozbrojených sil členských zemí NATO.

Historicky zcela bezprecedentní a přelomovou reakcí Ruské federace se stalo provedení referenda na Krymu a jeho vojenské začlenění mezi federální subjekty Ruské federace formou hybridní války se Západem. Komplexní hodnocení a interpretace výsledků krymského referenda vychází z Krymské řeči V. Putina ze dne 18. března 2014, ve které ruský prezident uvedl historický vztah Ruské federace ke Krymu a svobodnou volbu obyvatelů Krymu připojit se k Ruské federaci. V řeči uvádí řadu argumentů v podobě kosovského precedentu, intervence NATO v Jugoslávii a dalších, které jsou ve značné míře založeny na údajném omezování práv ruskojazyčného obyvatelstva a národních zájmech Ruské federace.

Ruská federace taktéž prosazovala řešení ukrajinské krize v rámci Normandského formátu a vystupovala zde jako garant efektivního fungování Trojstranné kontaktní skupiny, kde bezprostředně přispěla k realizaci 14 bodů mírového plánu prezidenta Ukrajiny P. Porošenka. Normandský formát se takovým způsobem stal efektivním mechanismem Trojstranné kontaktní skupiny pro zajištění politického usmíření uvnitř Ukrajiny a následnou realizaci mírového plánu. Tato zahraničněpolitická linie umožnila ruskému státu dosáhnout společného konsenzu v kontrole a plnění komplexních opatření Minského protokolu ze dne 5. září 2014 s reálným, byť neúspěšným dopadem na řešení ukrajinské krize.

Zároveň ruský stát podpořil Minské memorandum ze dne 19. listopadu 2014, jehož součástí byla implementace Minského protokolu vytvořením 30kilometrové nárazníkové zóny, zákaz bojových operací a průletu útočných letadel přes nárazníkovou zónu, stažení všech ozbrojených jednotek a sestavení pozorovatelské skupiny OBSE, která si stavěla za cíl monitorovat dodržování Minských dohod. Ve výsledku Ruská federace v rámci Normanského formátu prosadila vlastní zájmy při respektování názorů a zájmů jiných zúčastněných stran války na Ukrajině. V rámci spolupráce francouzsko-německého tandemu tak ruský stát zvolil multilateralismus a diplomatické nástroje k řešení války na Ukrajině.

V neposlední řadě je významnou reakcí Ruské federace také přijetí řady odvetných opatření na uvalení ekonomických sankcí ze strany EU a USA, a to v reakci na postup a expanzi západních a mezinárodních finančních institucí na území postsovětského regionu.

Přestože snahou západních zemí je v kontextu ukrajinské krize vynucení změny v zahraniční politice Ruské federace, většina ruských opatření nespočívá v reakci na vnější hrozbu ekonomických sankcích Západu, nýbrž na kumulované makroekonomické problémy, které ve výsledku iniciovaly finanční krizi. Ruské potravinové embargo a další restriktivní opatření byla proto zaměřeno na vnitřní bezpečnostní hrozbu a ekonomickou stabilitu, kde se ruský stát snažil o dosažení substituce ve struktuře importu a lokalizace výrobních kapacit.

Článek je součástí výzkumného grantového projektu IGS VŠE 53/2015 – Bezpečnostní prostředí v evropském prostoru 25 let po skončení studené války: Pohled z pozice bezpečnostní a strategické kultury EU.

O autorovi:

Andrej Galčenko studuje Vysokou školu ekonomickou v Praze v navazujícím magisterském oboru Mezinárodní politika a diplomacie. Specializuje se na ekonomické a politické reálie postsovětského prostoru s důrazem na makroekonomický vývoj a zahraniční politiku Ruské federace.

Použité zdroje:

Mearsheimer, J. Why the Ukraine Crisis Is the West's Fault. Web Foreign Affairs. [Online] Foreign Affairs, 1. říjen 2014. [Citace: 20. duben 2016.] https://www.foreignaffairs.com/articles/russia-fsu/2014-08-18/why-ukraine-crisis-west-s-fault.

Waltz, K. Man, the State, and War. New York : Columbia University Press, 1959. 9780231125376.

Mackinder, J. The Geographical Pivot of History. The Geographical Journal. 1904, Sv. 23, 4.

Tichý, L. a Eichler, J. USA a Ruská federace - komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury. [Kniha] Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2014. 978-80-8755-816-4.

Alexandrova-Arbatova, N. Security relations in the Black Sea region: Russia and the West after the Ukrainian crisis. Web Taylor & Francis Group. [Online] Institute for World Economy and International Relations, 5. duben 2015. [Citace: 14. listopad 2016.] http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/14683857.2015.1060015. 1843-9639.

Friedman, G. The Geopolitics of Russia: Permanent Struggle. Web CFA Institute. [Online] Stratfor Global Intelligence, 15. duben 2012. [Citace: 20. duben 2016.] https://www.cfainstitute.org/learning/products/publications/dig/Pages/dig.v43.n1.13.aspx.

Expertise to impact

Subscribe