21/01/2013 This content is not up to date

Přinesou předčasné volby v Izraeli opět vítězství pravice?

V polovině října došlo k  rozpuštění Knesetu, izraelského parlamentu, a premiér Benjamin Netanjahu vzápětí vyhlásil datum předčasných voleb na 22. leden. Průzkumz veřejného mínění z prosince 2012 naznačovaly další vítězství pravicového bloku. Existuje ale několik skutečností, které by mohly Netanjahuovy vyhlídky na sestavení vlády po lednových volbách ohrozit. Současný premiér se proto rozhodl svou stranu sloučit s  nynějším kontroverzním koaličním partnerem.

Izraelská média se vesměs shodují na tom, že klasické téma izraelských voleb, vztahy s Palestinci, bude tentokrát odsunuto na okraj voličského zájmu. Absence jakýchkoli posunů v mírovém procesu vedla k narůstající frustraci a letargii na (nejen) izraelské straně. Pro většinu Izraelců se tak aktuálními zahraničněpolitickými otázkami staly íránský jaderný program a prohlubující se občanská válka v sousední Sýrii. Ve společnosti ale stále rezonují hesla sociálních protestů z minulého léta, a tématem vzbuzujícím značné vášně je i postavení ultraortodoxní menšiny.
Možná je ale namístě se nejprve zeptat, proč vlastně k vypsání předčasných voleb došlo, když by současným poslancům mandát vypršel až na podzim příštího roku. Oficiální zdůvodnění poukazuje na rozpory v koalici, která se nebyla schopna shodnout na podobě rozpočtu na příští rok zatímco ministr financí Juval Steinitz z Netanjahuovy strany Likud, podpořený i premiérem samotným, byl stoupencem škrtů v sociálních programech, šéfové náboženských stran se proti těmto krokům ostře postavili, což se dalo očekávat s ohledem na to, že právě jejich voliči by byli těmito kroky tvrdě zasaženi.

Alternativní vysvětlení posunutí termínu voleb ale dost možná spočívá v něčem jiném, než jsou koaliční spory ohledně výše státních sociálních příspěvků. Pravice si sice dle předvolebních průzkumů (prosinec 2012 - pozn. red.) udržuje sympatie většiny izraelských voličů, ale do řad opozice se vrátilo několik výrazných osobností, stejně jako na politickou scénu vstoupili i noví hráči. Tyto skutečnosti by mohly zvrátit dosavadní trend ve voličských preferencích a vést potenciálně až k získání většiny v Knesetu.

Nové tváře i návrat zkušených politiků

Žádnou roli na potenciálním vítězství středových a levicových stran však podle všeho nebude hrát současná největší opoziční strana Kadima. Té totiž přisuzují předvolební průzkumy zisk okolo osmi mandátů ve 120-členném Knesetu, což je o celých dvacet poslanců méně, než kolika centristická strana disponuje nyní. Iniciativa se tak přesouvá na ostatní politické subjekty.

Jedná se především o Stranu práce, kterou od minulého roku vede Šeli Jachimovičová, podle průzkumů nejpreferovanější alternativa k Netanjahuovi na pozici šéfa kabinetu. Její strana by mohla v nadcházejících volbách až ztrojnásobit počet svých křesel (v současném Knesetu disponuje osmi), stát se druhou nejsilnější frakcí, a naplnit tak hesla Jachimovičové o Straně práce jako jediné skutečné alternativě k Netanjahuově koalici.

S přibližně patnácti mandáty by se jako třetí strana měla umístit Ješ Atid, strana založená velice populárním novinářem Jairem Lapidem, který v lednu tohoto roku oznámil, že opouští žurnalistickou dráhu a vstupuje do politiky. Lapidův program je poměrně nečitelný, bývalý novinář sází na populistická a nekonkrétní hesla. Míra podpory, kterou ale takřka okamžitě mezi izraelskými voliči získal, je nicméně pozoruhodná.

Kromě objevení se Lapida jako významného politického hráče může mít velký vliv na výsledky lednových voleb také účast dvou dalších politických osobností. Jedná se o Ehuda Olmerta, bývalého šéfa Kadimy a premiéra, který byl nucen z politiky odejít před několika lety kvůli usvědčení z korupce, a Cipi Livniovou, jeho nástupkyni v čele téže strany. Ta se stáhla z veřejného života letos v březnu poté, co byla ve vnitrostranických primárkách poražena současným předsedou Kadimy Šaulem Mofazem. Především Livniová je oblíbená mezi velkou částí izraelské veřejnosti.

Ani jeden z bývalých šéfů Kadimy zatím oficiálně neoznámil svou účast ve volbách, ale podle zákulisních informací oba o návratu do politiky velmi vážně uvažují. Rozhodnout se definitivně musejí začátkem prosince, jelikož izraelské zákony stanovují, že nové strany se musejí zaregistrovat minimálně 45 dní před volbami. Pozitivním impulsem pro duo Olmert Livniová je nepochybně znovuzvolení Baracka Obamy, jehož napjaté vztahy s Netanjahuem jsou široce medializované. Livniová a Olmert tak budou tvrdit, že pod jejich taktovkou by se vztahy s nejdůležitějším izraelským spojencem mohly jen zlepšit.

Vznik středo-levého bloku?

I přesto ale průzkumy ukazují, že by potenciální nová strana pod vedením Olmerta a Livniové nezískala více než 10 křesel. Jak tedy může návrat bývalých politiků z Kadimy vést k Netanjahuově porážce, když ani součet křesel potenciálně získaný právě vyjmenovanými stranami nedá dohromady nadpoloviční většinu?

Možnou odpovědí je sloučení těchto stran. Zjednodušeně řečeno, celek je více než souhrn jeho částí podle některých průzkumů by strana zahrnující všechny výrazné lídry levice a středu měla šanci zformovat vládu, pokud by do koalice přistoupily i strany reprezentující arabskou menšinu a menší levicové subjekty. K myšlence širokého středo-levého bloku se kloní Šaul Mofaz z Kadimy (což vzhledem k téměř jisté politické decimaci jeho strany v nadcházejících volbách není příliš překvapivé), stejně jako Strana práce, jejíž předsedkyně Jachimovičová ale zároveň odmítá spolupráci s Olmertem kvůli jeho korupční minulosti. Ani on, ani Livniová se k této alternativě nevyjádřili, pouze novopečený politik Lapid ji explicitně odmítl.

Šance vzniku širokého středo-levicového bloku jsou spíše malé, především vzhledem k panující politické rivalitě, kdy by otázka vedení strany a rozdělení kompetencí byla nepochybně značně složitá. Podle dosavadních průzkumů se ale jedná o jediný způsob, jak by po lednových volbách v Knesetu mohla zasednout nepravicová většina.

Likud, náš domov

Netanjahuova reakce na výše nastíněný vývoj překvapila řadu komentátorů a analytiků. Předminulý měsíc oznámil, že se jeho strana Likud spojí s Jisrael Bejtenu („Izrael, náš domov“), nynějším ostře pravicovým koaličním partnerem pod vedením kontroverzního Avigdora Liebermana. Spojení se stranou, jejímž šéfem je politik, který svého času volal po popravě arabských členů Knesetu kvůli údajné kolaboraci s teroristickými organizacemi, pochopitelně vedla k odrazení umírněné části voličů Likudu. Zrcadlově pak někteří příznivci Jisrael Bejtenu vnímají sloučení jako krok k umírnění, a logickým výsledkem je odklon části voličů k jiným stranám. Ten je ale podle průzkumů poměrně střídmý: velká část Izraelců vznik velkého pravicového bloku evidentně uvítala, a Likud Bejtenu, jak se nové uskupení nazývá, získá nejspíš přes 37 mandátů (v současném Knesetu mají obě strany dohromady 42 křesel).

Netanjahuovy motivy pro sloučení s Liebermanovou stranou jsou očividné. Současný premiér nehodlá riskovat, že ve volbách bude navzdory současným vyhlídkám poměr křesel mezi pravicí a levicí vyrovnaný a že po následných nepředvídatelných jednáních zůstane jeho strana nakonec mimo vládní koalici. Spojením dvou hlavních pravicových stran vzniklo uskupení, které bude kontrolovat zhruba třetina Knesetu, a půjde při formování vlády jen obtížně ignorovat. V dlouhodobém výhledu Netanjahu plánuje získat podporu imigrantů ze zemí bývalého SSSR, kteří tvoří voličskou základnu Jisrael Bejtenu. Stejně jako motivace je však zřejmá i cena, kterou musel Likud za sloučení zaplatit. Netanjahuova strana se posunula dále doprava, čímž posílila radikální frakce okolo poslance Mošeho Feiglina, který je horlivým zastáncem židovských osad na Západním břehu a odmítavého postoje vůči Palestincům.

Volby, a co bude (nejspíš) následovat

Je dobré si připomenout, že levice může proti Netanjahuovi a Liebermanovi využít několik témat, která hovoří v její prospěch. Především se jedná o již zmiňované socioeekonomické požadavky. Právě špičky Likudu a jejich neoliberální ekonomická politika byly předmětem kritiky minulé léto, kdy zemi zachvátila obrovská vlna demonstrací. Naopak především Strana práce se profiluje jako politický zástupce protestujících. Tento obraz ještě podpořila skutečnost, že nedávno do strany skutečně vstoupili někteří organizátoři loňských demonstrací. Netanjahuova bilance v oblasti domácí politiky naopak utrpěla v polovině října, kdy oznámil Moše Kahlon, populární poslanec Likud a ministr sociálních věcí, že rezignuje na své funkce.

Většina Izraelců navíc odmítá preventivní útok na íránská jaderná zařízení, k němuž se premiér evidentně kloní a k němuž bude nyní vzhledem k posílení tvrdého křídla tlačen ještě více i svými spolupracovníky. Na druhé straně ale Netanjahu může tvrdit, že za současných turbulentních podmínek v izraelském sousedství je právě nekompromisní zahraničněpolitická linie to, co země potřebuje. Což se netýká se jen íránského jaderného programu, ale i napjatých vztahů s Egyptem, stále eskalující občanské války v Sýrii, i postojů vůči Palestinské samosprávě, která plánuje podat žádost o vstup do OSN jako „nečlenský“ stát, což by Ramalláhu mj. umožnilo podat na Izrael žalobu u Mezinárodního soudního dvora. V době uzávěrky prosincového čísla MP nebylo jasné, jak se vyvine situace okolo raketových útoků Hamásu na území Izraele a izraelských odvetných úderů. Lze nicméně očekávat, že i tyto události podpoří Netajahuovy argumenty, že by v čele země měla stát pravice se svou tvrdou zahraniční politikou.

Zásadní faktor, jenž nejspíše umožní Netanjahuovi a Liebermanovi zformovat příští vládu, je roztříštěnost opozice, která takřka jistě nebude schopna sestavit vzpomínaný široký blok. Nejpravděpodobnějším scénářem je tedy obdoba vězňova dilematu, kdy středové a levicové strany nezískají dostatek mandátů pro zformování vlády, a budou v pokušení „zběhnout“ k vítěznému Likudu Bejtenu. Ideálním kandidátem se zdá být populistický Jair Lapid, jehož strana s nejasným oportunistickým programem má všechny předpoklady k tomu, aby se pokusila zaplnit mezeru vzniklou radikalizací Likudu.

Z pohledu izraelské domácí politiky je ale vznik Likudu Bejtenu pozoruhodný především kvůli pokračujícímu vzestupu Avigdora Liebermana. Imigrant z Moldavska (a bývalý vyhazovač z nočního klubu, jak je často připomínáno), který se v roce 1999 stal poslancem, si získal početné příznivce jednak odporem vůči výsadám ultraortodoxní menšiny, jednak, eufemisticky řečeno, velmi vyhraněnými názory na správnou podobu izraelské zahraniční politiky. Sloučení s Likudem, a tudíž sdílené předsednictví největší frakce v Knesetu, je dalším krokem k tomu, aby se Lieberman stal izraelským premiérem, což by bylo před deseti lety zcela nemyslitelné. Možná tak stojíme u počátku dlouhodobějšího procesu, který povede k celkovému posunu izraelské politické scény směrem doprava. Teď je ale především potřeba si počkat na výsledky lednových voleb.

O autorovi:

Jakub Záhora je analytikem AMO. Studuje FSV UK

Článek vyšel v prosinci 2012 v tištěné Mezinárodní politice

Expertise to impact

Subscribe