We are looking for new Research Assistants!

29/02/2012 This content is not up to date

Radoslaw Sikorski. Příliš dobrý pro Polsko

Jsou chvíle, které vstoupí do dějin. Někdy stačí slova. Projev polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského na setkání Německé společnosti pro zahraniční politiku 28. listopadu minulého roku takovými slovy byl.

„Jsem určitě první polský ministr zahraničí v dějinách, který to řekne: Začínám se méně bát německé moci než německé nečinnosti. Německo se stalo v Evropě nepostradatelným národem. Nemůžete si dovolit v této vůdčí roli selhat. Nesmíte ovládat, ale máte vést reformy. Pokud nás zapojíte do rozhodovacího procesu, můžete počítat s podporou Polska,“ je jen jedna, ale zřejmě klíčová věta Sikorského projevu. Největší řeči, která loni v celé, nepokojem a zdánlivou permanentní krizí zmítané Unii zazněla.

Stala se nejen vrcholem polského půlročního předsednictví v Evropské unii, ale také vstupenkou Sikorského do nejvyšších pater jak polské domácí politiky, tak politiky evropské. Sikorski se tímto projevem stal „prvním mužem státu“, což vyvolalo podrážděné reakce i úřadujícího prezidenta Bronislawa Komorowského. S premiérem Donaldem Tuskem byl naopak projev předem dohodnutý, protože Kašub Tusk s „dědečkem ve wehrmachtu“ takový, ve své podstatě „proněmecký“ a eurofederalistický, projev pronést prostě nemohl.

I Sikorski velmi riskoval, minimálně tvrdý útok ze strany opozice v čele s Právem a spravedlností (PiS). Stranou Jaroslawa Kaczyńského byl obviněn z vlastizrady a byl vznesen i požadavek, aby byl postaven přes Státní tribunál a PiS nechala v parlamentu hlasovat o Sikorského odvolání z funkce. Vládní strany samozřejmě Sikorského podpořily, ale přesto šlo o tvrdou srážku s polskou realitou, zdaleka ne první, kterou Sikorski, zřejmě nejsvětovější politik dnešního Polska, zažil.

Slavný britský novinář polského původu

Vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981 změnilo život mnoha Polákům. Z Radoslawa Sikorského, gymnazisty z Bydgoszczy, který v té době pobýval ve Velké Británii na intenzivním kurzu angličtiny, udělalo politického emigranta. Po získání azylu se stal studentem na Oxfordu, účastnil se na aktivitách konzervativně orientovaných studentů a v roce 1985 zde ukončil studia politologie, filosofie a ekonomiky.

Dva roky se živil psaním článků do převážně konzervativně orientovaných britských deníků a týdeníků. Zlomem v jeho novinářské kariéře se stal pobyt jako válečného reportéra prestižního listu The Sunday Telegraph ve válce v Afghánistánu, kde mezi mudžahedínskými partyzány sledoval jejich boj se sovětskou okupační armádou. Jako jeden z prvních novinářů přinesl důkazy o podpoře Spojených států a americké tajné služby CIA mudžahedínským jednotkám. Za snímek afghánské rodiny zabité při sovětském bombardování získal v roce 1987 nejprestižnější fotografickou cenu World Press Photo. Odvážného a skvěle píšícího novináře (o válce v Afghánistánu vydal knihu) si všiml i prestižní americký konzervativní list National Review, pro který psal z válečných konfliktů ve světě _ kromě Afghánistánu, například i z Angoly.

Po přechodu Polska od totality k demokracii působil ve své původní vlasti opět jako korespondent The Sunday Telegraph. Přestože by ho jako novináře čekala další hvězdná kariéra v amerických či britských médiích, rozhodl se po neúspěšném polském angažmá pro Ruperta Murdocha, jemuž se pokoušel zajistit licenci na televizi v Polsku, vstoupit do polské politiky.

Krok od vrcholu v polské politice

Už v roce 1992 byl viceministrem obrany kabinetu pravicového premiéra Jana Olszewského, jednoho z krátkodechých postsolidaritních kabinetů počátku devadesátých let. Pauzy v politice, která trvala až do nástupu další solidaritní vlády Jerzyho Buzka v roce 1998, využil ke studiu na varšavské vojenské akademii a v angažování se v proatlantických amerických iniciativách a podpoře rozšíření NATO. Jako náměstek ministra zahraničí v letech 1998_2001 byl už velmi viditelným polským politikem. Mezi politickou elitu však vstoupil až v roce 2005, kdy se stal ve vládách PiS ministrem obrany. V roce 2007 podal demisi poté, co se dostal do konfliktu s tvrdým nacionalistickým křídlem PiS. Rychle přešel na druhou stranu fronty _ do Občanské platformy, kde se bleskově stal místopředsedou a po vítězství ve volbách ministrem zahraničí ve vládě Donalda Tuska, kterým zůstal i po loňských parlamentních volbách.

Je autorem naprosté změny zahraniční politiky Tuskovy vlády, která vyvedla Polsko z evropské izolace, převedla do té doby výlučné polsko-americké vztahy do realistické roviny a nastartovala dialog s Moskvou . Polsko pod vedením Tuska a Sikorského začalo naplno využívat svůj potenciál jediné „mocnosti Nové Evropy”. Sikorski, s detailní znalostí amerického i euroatlantického prostoru, dokázal udržet strategické vztahy se Spojenými státy i po krachu Bushova projektu protiraketové obrany a Polsku vybojovat za nové Obamovy administrativy maximum možného - účast na nové fázi projektu i umístění symbolických amerických jednotek v Polsku.

Sebevědomý, až občas arogantní světoobčan Sikorski má za manželku špičkovou americkou novinářku Anne Applebaumovou, s níž na svém zámku Chobielinie u Bydgoszczy vychová tři děti. Polsko má jen velmi málo takových politiků, jako je Sikorski. Zůstává ovšem otazníkem, zda Sikorski, který měl do doku 2006 i britské občanství, je pro část Poláků dost „polský". Zda jeho velké ambice a sebevědomé poměřování se vůči světu Polsko a Poláci snesou a zvládnou. Když se měla Občanská platforma v roce 2010 rozhodnout, zda do voleb hlavy státu vyšle šedivého, bezbarvého a oproti Sikorskému nevýrazného Bronislawa Komorowského, Sikorski tento souboj ještě jednoznačně prohrál. Jak mi tehdy řekl jeden z mých polských přátel: „Sikorski byl prostě příliš dobrý". Před čtyřicátníkem Sikorským je ještě dlouhá a zřejmě velmi velká cesta. Podle mého názoru je však otázkou, zda se její další kapitoly budou odehrávat v Polsku, nebo za jeho hranicemi.

O autorovi:

Luboš Palata je redaktorem Lidových novin.

Expertise to impact

Subscribe