03/03/2016 This content is not up to date

Recenze na knihu "Arabské jaro"

Marek Čejka pro periodikum Dějiny a součanost recenzoval publikaci Miloše Mendela: Arabské jaro.

Miloš Mendel: Arabské jaro
Academia, Edice Orient, 2015

Z velké části Čechů se v uplynulých zhruba dvou-třech letech stali „odborníci na Blízký východ, islám a terorismus“. Souvisí to s mainstreamovou mediální smrští, která byla věnována uprchlickému problému hlavně v roce 2015. V tomto roce jako by dle našich médií zmizely snad všechny neřesti světa a celé dění se točilo kolem toho, jestli náhodou skupiny mladých mužů – hlavně Syřanů, Iráčanů či Afghánců – nepřekračují naše hranice, nezačínají už za Mikulovem znásilňovat české ženy, plodit malé muslimy a vytvářet buňky Islámského státu.

Ke všeobecné hysterii a místy až panice přispěl i fakt, že v české kotlině je stále účinný kult akademických titulů: člověk, který dosáhl doktorátu – a je jedno, jestli v entomologii, geologii či nějaké variantě medicíny – má v očích mnohých Čechů automaticky kompetenci vyjadřovat se ke všemu. K takovému marasmu ale lvím podílem přispěl zdaleka nejen bulvár, ale i tzv. „seriózní média“, která těmto zdánlivým vzdělancům dávala prostor, namísto aby zvala kompetentní odborníky s celoživotní znalostí Blízkého východu a islámu.

Arabské jaro je důležitý fenomén, spojovaný nejdříve s pozitivními změnami a v pozdějších fázích s rozvratem řady států Blízkého východu. Právě ona kritická fáze Arabského jara souvisí s příčinami uprchlické vlny, která kulminovala v loňském roce. Jak už to tak v dnešním senzacechtivém světě bývá, o Arabském jaru se velmi brzo vynořila řada publikací, často spíš naivních. Ostatně podobně se dnes objevují kvanta knih na téma tzv. „Islámského státu“. Až na výjimky nemají tyto takzvané „rychlokvašky“ větší informační hodnotu, neboť se nemohou opřít o skutečnou znalost situace ani o potřebný časový odstup. O to je cennější, když se objeví u kvalitního nakladatelství a v už tradičně dobré „orientální“ edici odborně fundovaná kniha, navíc s potřebným časovým odstupem.

Známý odborník Miloš Mendel se v minulých letech objevoval v médiích spíše méně, než tomu bylo dříve. Patří přitom do starší generace odborníků-orientalistů s takřka celoživotní zkušeností s děním na Blízkém východě a výbornou znalostí arabštiny. Jeho nejnovější práce „Arabské jaro“ srozumitelnou formou vysvětluje souvislosti a zároveň svým celkovým poselstvím rozbíjí nejrůznější mýty i konspirační teorie, které se v uplynulých létech navršily. Zpochybňuje dále i jistou naivitu západního uvažování o Blízkém východě. Například jak si do statisíců lidí demonstrujících na káhirském náměstí Tahrír projektovali Arabskému jaru naklonění Zápaďané reprezentativní hlas bezmála stamiliónové egyptské společnosti. Západní mediální obraz typického egyptského demonstranta proti prezidentu Mubárakovi se skutečně velmi podobal mladým a moderním Zápaďanům používajícím facebook a jiné sociální sítě, avšak o smýšlení devadesáti procent dalších Egypťanů neměli Evropané a Američané ani nadále prakticky žádné tušení.

Celkově svou nejnovější knihu Mendel rozdělil přehledně do čtyř hlavních částí. Na úvod se zabývá nejdůležitějšími a na Západě nejmedializovanějšími východisky a souvislostmi Arabského jara. Následně navazuje stručným historickým exkursem, kde Mohamedem počínaje, přes chalífáty, Osmanskou říši a éru kolonialismu a arabského nacionalismu (s důrazem na palestinskou otázku) vysvětluje logiku blízkovýchodního vývoje. Jednou z nejdůležitějších částí knihy je pak ta třetí – která je věnována náboženským souvislostem v kontextu arabsko-islámského světa. Právě souvislosti mezi islámem jako náboženstvím a jeho politickými projevy (hlavně extrémními) se setkávají na Západě s největším nepochopením, mýty a zároveň obavami. Mendel v této souvislosti čerpá hodně ze svých předešlých knih, hlavně „Džihád – islámská koncepce šíření víry“ (1997), „Islámská výzva – Z dějin a současnosti politického islámu“ (1994) a „S puškou a Koránem“ (2008). Závěrečná část knihy je věnována případovým studiím jednotlivých zemí, kde se dění Arabského jara projevilo nejsilněji (Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie, Bahrajn, Jemen) a kde také – s výjimkou Tuniska – nabralo kritický zvrat.

Není bez zajímavosti, že Mendel podrobuje kritice i samotný pojem „Arabské jaro“, který má i vzhledem ke klimatickým podmínkám Blízkého východu v arabštině poněkud odlišný význam a je ve smyslu, v jakém byl chápán v počátečních fázích na Západě opět hlavně evropskou projekcí. Evropané v něm mohli vidět jakousi arabskou parafrázi „Jara národů“ 19. století a konkrétně Češi rozumí pojmu „politické jaro“ v odkazech na uvolnění před rokem 1968, případně po 17. listopadu 1989.

Mendel pociťuje svoji intelektuální převahu, kterou dává v některých pasážích pocítit i čtenáři. Ale ruku na srdce – který přední světový orientalista nepodlehl v době začínajícího Arabského jara alespoň drobné euforii a byl schopen racionálně zhodnotit budoucí vývoj? Není tak vyloučené, že ani sám autor v době v době začínajícího politického kvasu nemusel mít tak brilantní predikci. O to cennější je, že si dal zmiňovaný odstup a měl tak možnost širší reflexe, která se pozitivně projevila právě v jeho poslední knize.

V původním rozsahu naleznete recenzi na Blízkovýchodních stránkách Marka Čejky.

Zkrácenou verzi pak naleznete na v časopise Dějiny a současnost, č. 2, 2016.

Expertise to impact

Subscribe