Řecko: z ekonomické krize do politické nevolnosti
Po červencovém mimořádném summitu států Eurozóny, který se konal 21. července 2011, hýřili evropští politici optimismem, stejně tak i řečtí vládní politici. Evangelos Venizelos, nový místopředseda vlády a ministr financí, prohlásil, že řecký barel dostal nové dno. Zároveň ujistil řecké občany, že jejich tvrdé oběti nebudou zbytečné.
Jeho předpovědi však nesdílí ani řecká opozice, ani většina řecké veřejnosti. Jejich opatrné či skeptické stanovisko k situaci v zemi ani tolik nesouviselo s nevyhnutelnou perspektivou vyhlášení „omezeného bankrotu“ (selective default) ze strany Athén, ale se všeobecnou nedůvěrou, která panuje nejen v oblasti ekonomiky, ale také v politice i v celé společnosti. Problém deficitu veřejných financí, jenž nebývalou silou zasáhl Řecko a následně celou Evropou, velice rychle pronikl do soukromého sektoru země, který paradoxně doplácí na následky krize mnohem tvrději než státní sektor. Krize řeckého dluhu zasáhla i sféru politiky a dosáhla rozměrů celospolečenské krize.
Protesty spořádaných občanů
Řečtí občané vyjádřili svou nespokojenost s politickou reprezentací několika masovými demonstracemi a nově i tzv. hnutím rozhořčených, které v květnu a červnu zasáhlo většinu řeckých měst. Stávky a demonstrace, často doprovázené násilnostmi, nebyly a nejsou pro Řeky žádnou novinkou stejně jako pro ty, kteří podrobněji sledují řecký politický vývoj po pádu vojenské diktatury (1974).
Přemíra tolerance řecké společnosti k různým protestujícím skupinám se dá vyložit nejen jako respekt k zákonům zaručujícím právo na stávku atd., ale i jako „daň demokracie“ za zákazy a represálie, které uplatňovala vojenská junta (1967-1974) či autoritativní ultrapravicové režimy vůči svým odpůrcům v době po skončení občanské války. Protestů se většinou účastnili členové hýčkaných odborů veřejného sektoru či téměř profesionální demonstranti z řad komunistické levice. Avšak nově vzniklé hnutí rozhořčených přineslo nové netradiční prvky protestů vypovídajících o stavu celé řecké společnosti. Poprvé do ulic vyšli tzv. „spořádaní občané“, většinou tradiční voliči dvou nejsilnějších řeckých stran, socialistického hnutí PASOK a konzervativní Nové Demokracie.
Tito občané většinou pocházejí ze středostavovských vrstev a více méně představují průměrného Řeka, který po pádu diktatury dával svůj hlas buď socialistům, anebo konzervativcům. Tyto dvě strany získávaly v dosavadních parlamentních volbách dohromady přes 80 procent hlasů, přičemž účast voličů v parlamentních volbách patřila mezi nejvyšší v celé Evropě (70-85 procent). Od roku 1974 do roku 2009 se obě politické formace ve vládě vystřídaly pětkrát. K upevnění tohoto bipolárního politického systému výrazně napomohl i řecký volební systém, jenž v třísetčlenném parlamentu zaručuje absolutní většinu straně, která od voličů obdrží 42 procenta hlasů. Tyto dvě strany (PASOK a Nová Demokracie) nesou pochopitelně i hlavní podíl na dnešním neutěšeném stavu řecké ekonomiky a řecké společnosti.
Občané Řecka a miliony jejich krajanů žijících téměř na celém světě ve velké řecké diaspoře prožívají velké trauma a snaží se přijít na příčiny, které vedly k tak hlubokému propadu země. Odpovědi řeckých odborníků i laiků se v diagnóze „řecké nemoci“ příliš neliší. Rozcházejí se však diametrálně v otázce terapie. Převážná většina Řeků označuje za hlavního viníka současných problémů předimenzovaný, zkorumpovaný a neproduktivní veřejný sektor. Po pádu diktatury se obě hlavní politické strany zachovaly ke státnímu sektoru podle principu „vítěz bere všechno“.
Lukrativní místa za poslušnost
Po skončení občanské války (1949) se pro mladé Řeky otevíraly následující pracovní možnosti: buď odjet za prací do zahraničí (USA, Německo, Austrálie), nebo se stát námořníkem, či se nechat zaměstnat v oblasti cestovního ruchu. Tyto možnosti vyhovovaly tehdejšímu pravicovému režimu, který si tímto způsobem zajišťoval nejen přísun potřebných deviz, ale zároveň se zbavoval svých možných odpůrců a nebezpečí vzplanutí sociálních nepokojů. Příznivci režimu tak měli možnost získat zaměstnání ve státním sektoru nebo v různých odvětvích soukromého sektoru, která byla považována za klíčová z hlediska bezpečnosti. Poslušnost pravicovým tzv. „národně smýšlejícím stranám“ se po čtyřech letech stalo nepsaným kritériem nejen pro vstup do státního sektoru, ale pro získání licence na provozování taxislužby, nákladního vozu či dokonce trafiky.
Zásadní změna přišla v roce 1981, kdy poprvé volby vyhrála socialistická strana PASOK, v jejímž čele tehdy stal Andreas Papandreu, otec nynějšího premiéra Georgia Papandrea. Andreas Papandreu zamýšlel dlouhodobě zakotvit svou stranu na řecké politické scéně, a tak otevřel dokořán dveře již tak rozsáhlého státního sektoru i svým přívržencům. Obě hlavní politické formace vytvořily ve veřejném sektoru tvrdé jádro svých aktivních stoupenců, kteří se zorganizovali v silných odborech a těšili se nevídaným jistotám a privilegiím. Složitý byrokratický systém silně zasáhl i soukromý sektor. Soukromí podnikatelé i zahraniční investoři věděli, že cesta k lukrativním zakázkám či evropským dotacím vede jedině přes politické známosti s pravidelným dotováním obou stranických pokladen.
Tento způsob korupce nemá řecký patent, avšak nabyl obrovských rozměrů obzvlášť v období konání olympijských her v Athénách v roce 2004. Paradoxně v největších korupčních skandálech posledních deseti let hrají hlavní roli německé společnosti (např. Siemens). Do nich byli prokazatelně zapleteni vrcholní politici jak ze strany socialistů, tak konzervativců. Peníze tak tekly do pokladen obou stran. Dosud příslušné parlamentní výbory se snažily své zkorumpované kolegy krýt, a pokud je po zdlouhavých procesech vydávaly odpovědným justičním orgánům, jsou již kriminální činy politiků promlčeny. Výsledkem je fakt, že dodnes nebyl ani jeden ze zkorumpovaných politiků potrestán. Dokonce ani ti, kteří své úplatky přiznali.
To vyvolává další vlnu nespokojenosti mezi občany, kteří vidí, že pro politickou elitu neplatí zákony a panuje obecná beztrestnost. Pocity rozhořčenosti vůči politikům vedly v posledním půlroku k novým jevům občanské neposlušnosti. Neomezily se jen na projevy veřejného nesouhlasu, ale byly často provázeny násilnostmi (např. házení jogurtů a vajec na poslance, bránění veřejnému vystoupení politiků, fyzické útoky na konkrétní politiky).
Poslanecké mandáty jako dědičná záležitost
Řeky dráždí rovněž zpupnost vládních představitelů a jejich neochota omezit svá privilegia či výhody svých blízkých. Asi v žádné jiné evropské zemi se nestalo povolání poslance dědičnou záležitostí, jako je tomu v Řecku. Osmdesát ze tří set současných poslanců fakticky „zdědilo“ svůj mandát po jednom ze svých rodičů či prarodičů. Totéž platí i pro premiérské křeslo, v němž se většinou střídaly tři rodinné klany. Tento jev (řecky „ikogeniokratia“, něco ve smyslu „rodinokracie“) má hluboké kořeny ještě v době osmanské okupace. V bohatých patriarchálních rodinách nejváženější mužský člen rodiny (pater familias) zajišťoval bezpečnost a výhody nejen pro své rodinné příslušníky, ale také pro poslušné poddané. Čím širší byla vrstva zavázaných, tím větší šance na úspěch měly tradičně silné rodiny v komunální či politické scéně.
Je charakteristické, že z politických rodů (řecky známých též jako „tzakia“ krby) pochází nejen současný socialistický premiér Georgios Papandreu (již jeho děda i otec byli premiéry Řecka), ale i jeho konzervativní předchůdce Kostas Karamanlis (premiérem byl jeho stejnojmenný strýc) a současný vůdce Nové demokracie Antonis Samaras. Paradoxně se tito političtí vůdci nedostali do vedení strany kompromisními volbami nějakého ústředního výboru či hlasy omezeného počtu delegátů stranického sjezdu, ale lidovými referendy. Například vnitrostranických voleb socialistů, které byly iniciovány ihned po prohraných parlamentních volbách v září 2007, se zúčastnilo téměř 770 tisíc členů strany, z nichž většina se přiklonila k volbě Georgia Papandrea (56 procent). Jeho vyzyvatel Evangelos Venizelos, nově jmenovaný ministr financí a zřejmě i příští vůdce strany, dostal tehdy jen 38 procent hlasů. Stejně i v Nové demokracii po prohraných volbách roku 2009 a následné demisi tehdejšího vůdce strany Kostase Karamanlise se konalo vnitrostranické referendum, jehož se zúčastnilo 782 tisíce členů strany. Zvítězil Antonis Samaras, který v minulosti na čas stranu opustil, před Dorou Bakojannisovou, dcerou bývalého konzervativního premiéra Konstantina Mitsotakise.
K posílení atmosféry nedůvěry vůči řeckým poslancům přispívá fakt, že i v samotném parlamentu, kde na počátku devadesátých let pracovalo již 500 úředníků, dokázali poslanci zajistit pracovní příležitosti pro spoustu svých příbuzných a politicky nakloněných příznivců. V roce 2004 tak v parlamentu pracovalo již 800 osob a těsně před volbami (v roce 2009), tedy v době, kdy už byly více méně známy problémy s deficitem, přesáhl jejich počet 1600. Tito pracovníci kromě mnoha výhod pobírali ročně 16 měsíčních platů. Prý proto, že museli pracovat přesčas! Pud politické sebezáchovy vedl několik prozíravých poslanců k předložení návrhů na snížení poslaneckých mandátů z 300 na 200, na snížení svých platů, na vrácení poslaneckých aut atd. Zatím žádný z těchto návrhů neprošel a jejich navrhovatelé byli svými kolegy osočovaní z populismu.
Političtí analytici v Řecku očekávají konání předčasných voleb, po vzoru Portugalska či Španělska, zřejmě letos na podzim.
Tyto volby sice strana PASOK prohraje, ale Nová demokracie, která přes nátlak evropských konzervativců odmítá spolupracovat s nynější socialistickou vládou na úsporných opatřeních, nebude schopná vytvořit samostatnou vládu. Scénáře o dalším politickém vývoji Řecka se jeví dost nejasné a není vyloučeno, že se země bude zmítat v politickém chaosu delší dobu. Jediné, co je v této chvíli jisté, je posílení malých politických stran (komunistů, ale i xenofobní pravice), a především výrazné snížení účasti voličů v nadcházejících parlamentních volbách jako výraz obecné nevole vůči politickým praktikám v posledních čtyřiceti letech vládnutí dvou velkých politických stran.
O autorovi:
Kostas Tsivos je vedoucí oboru Novořecké filologie Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. Přednáší dějiny a reálie Řecka a Kypru.
KostasTsivos@seznam.cz