V zajetí paradigmatu

Kořeny MAKRO perspektivy rozvojového diskursu

Po druhé světové válce se od ekonomie oddělila skupina badatelů, kteří se začali zabývat ekonomií rozvojovou. Nejednalo se o nijak okrajovou disciplínu. Dokonce i hlavní hrdinka Frances slavného filmu Hříšný tanec, zasazeného do roku 1963, je studentkou rozvojové ekonomie. Její tehdejší „učitelé“ jsou dnes těmi, kdo v rozvojové ekonomii, ale i v rozvojových studiích představují špičku: W. A. Lewis (teorie ekonomického rozvoje při neomezené nabídce pracovních sil) , R. M. Solow (teorie exogenního růstu), W. W. Rostow (teorie stadií ekonomického růstu) atd. Rozvojová studia z rozvojové ekonomie vychází, přičemž svébytnou disciplínou ji činí až integrace dalších věd a teorií z oblasti antropologie, geografie či mezinárodních vztahů. Například modernizační rozvojová teorie vychází z odkazu A. Comta (matematik), E. Durkheima (sociolog), W. Rostowa (ekonom) a N. Angela (teoretika mezinárodních vztahů). Rozvojová studia a jejich teorie se orientují na strukturální příčiny nerozvinutosti a chudoby v rozvojových zemích. Předpokladem studia těchto teorií je, že porozumíme-li správně příčinám problému, budeme schopni přijít s efektivním řešením. Tato řešení jsou již v teoriích implicitně obsažena. Například zmíněná modernizační teorie vidí jako hlavní překážku rozvoje tradice a pevnou společenskou strukturu chudých států. Jejich rozředěním (např. v tekutou společnost Z. Baumana) by došlo k uvolnění energie dosud dřímajícího potenciálu zaostalých společností a jejich ekonomickému propojení na okolní státy, potažmo svět. Obdobná logika platí také pro teorie regionálního rozvoje, které v sobě rozvojová studia integrují. Pro teorii exportní základny (D. C. North) je na rozdíl od modernizační teorie omezujícím faktorem rozvoje slabý exportní sektor státu či regionu. Přičemž identifikací vhodné exportní komodity a účelnou veřejnou podporou v oblasti dopravy lze docílit ekonomického růstu, který bude přínosný i pro nejchudší obyvatele, zaměstnané v odvislém sektoru služeb. Pro úplnost nutno doplnit, že teorie jsou předmětem neustálého zpochybňování i obhajování a jejich oblíbenost se vyvíjí v čase. Současný rozvojový diskurs významně ovlivňuje koncept trvale udržitelného rozvoje, který zohledňuje při rozvoji současné i budoucí nároky společnosti, přírody a ekonomiky.

Teoretické myšlení je základem každé společensko-vědní disciplíny. Teorie rozvojových studií mají následující charakteristiky: 1. problémy zaostalých států a jejich chudých obyvatel mají své strukturální příčiny (lze je rozpoznat v systému jako celku _ MAKRO perspektiva); 2. odhalení těchto příčin umožní připravit komplexní strategii a řešení, 3. řešení se ujme kompetentní vláda se silným mandátem a obyvatelstvo bude mít pozitivní vztah ke změnám, 4. v případě nedostatku prostředků je možno za určitých podmínek strategii financovat z rozvojové pomoci.

Současné autority MAKRO přístupu k rozvoji

Druhou skupinou MAKRO pohledu představují dva přední ekonomové J. D. Sachs a P. Collier, kteří jsou klíčovými postavami rozvojového diskursu devadesátých let, respektive první dekády 21. století. Oba profesoři navazují na své předchůdce, ale přinášejí především empirické poznatky o povaze chudoby ve světě sesbírané při dlouhodobých pobytech, práci a výzkumu v rozvojových zemích. Podle Sachsových poznatků provázejí chudé lidi problémy v podobě nakažlivých nemocí či nedostatečné efektivnosti obživy, vystavení klimatickým změnám a špatný přístup k základním službám (zdravotnictví/vzdělávání). Tyto charakteristiky, společné pro všechny extrémně chudé, přivádějí Sachse k závěru, že „země jsou chudé, protože jejich obyvatelstvo je chudé“. Pokroku lze dosáhnout jedině skokovým navýšením rozvojové pomoci („big push“), makroekonomickými parametrickými změnami dle potřeb chudých zemí a koordinovaným postupem rozvinutých a rozvojových států pod hlavičkou OSN při naplňování konkrétních cílů zaměřených na chudé (později institucionalizovaných do podoby osmi rozvojových cílů tisíciletí MDGs).

Collier si všímá základních charakteristik států ve skupině LDCs (Least Developed Countries) a přichází s následujícími strukturálními příčinami jejich dlouhodobé stagnace zdroji chudoby: vleklé a opakující se konflikty, omezený přístup k moři a na světové trhy, špatná vláda a dostupné přírodní zdroje. Podle Colliera se v takových podmínkách nachází jedna miliarda nejchudších, která si nedokáže sama pomoci. Apeluje proto na komplexní přístup vůči této „mokvající ráně světa“. Při návrhu řešení vychází více z reality zhroucených států, které nejsou velkolepé závazky typu MDGs schopny vůbec realizovat. Jeho přínos spočívá především v tom, že pojmenovává pojistky poskytování pomoci rozvojovým státům, rozpoznává vhodné načasování této pomoci a nebojí se kontroverzního tématu vojenských intervencí.

Oba autoři pomohli zviditelnit téma rozvoje a propojit strukturální příčiny chudoby s aktuálními problémy chudých. Navrhovaná řešení mají společný především MAKRO pohled, který předpokládá silné mezinárodní instituce, i shodu v otázce co, kdy, kde a jak má být vykonáno. Rozvojová pomoc je klíčovým nástrojem změn, ovšem za přísných podmínek (načasování, povinnosti příjemce atd.). Podmínkou pomoci nyní je také úprava podmínek mezinárodního obchodu ve prospěch nejchudších států.

Kritika MAKRO pohledu

Kritika MAKRO pohledu stojí na třech argumentech: 1. strukturální příčiny chudoby a návrhy jejich „komplexních řešení“ jsou velmi zajímavé, ale představují jen polovinu toho, jak nahlížet na problematiku rozvoje; 2. MAKRO pohled je zdrojem zkreslení v oboru; 3. navrhované způsoby řešení stojí na zpochybněných či nereálných předpokladech.

Ad1) Příčiny chudoby z hlediska MAKRO mají strukturální povahu, např. špatná vláda. Tato úvaha je velice hluboká a jde tzv. do důsledků, ale tváří v tvář chudému jedinci je naprosto k ničemu. Neříká nám, proč zrovna tento člověk je chudý, proč má menší příjem než soused, proč je jeho předpokládaná délka dožití o 30 let kratší než naše. Stejně tak mu nejsme schopni poradit, co má dělat, na co se soustředit, jaké strategie přežití či rozvoje by si měl osvojit. Obávám se, že MAKRO přístup neposkytuje žádné praktické doporučení, jak navrhnout legislativu či byť jen parametry programů sociálních politiky. Takový rozvojový expert potom v reálné situaci působí stejně kompetentně, jako by makroekonom měl za úkol optimalizovat výrobní proces průměrně velkého průmyslového podniku. Rozvojovým studiím zcela schází MIKRO přístup k problémům chudoby _ tedy přístup popisující, analyzující život, životní strategie nejchudších, jejich problémy, potřeby a tužby, přístup, který by dokázal generovat drobné zlepšení pro chudé v jejich každodenním životě.

Ad2) Teorie rozvojových studií vycházejí z MAKRO teorií jiných disciplín. Tento vzorec lze dohledat až k počátkům studií, rozvojovým studiím dominují a jsou nám v oboru zdrojem významného zkreslení. MAKRO paradigma redukuje debatu o rozvoji na úroveň parametrických diskusí o současném globálním řádu, kde potřeby chudých jsou vesměs obdobné. Redukce debaty na teorie dodává nebezpečné sebevědomí všem tzv. rozvojovým expertům, kteří korzují po světových konferencích se svým jedinečným „Marshallovým plánem“ pro jakoukoli zemi v potížích. Jen google schollar vyhledá pro klíčová slova „marshall plan“ 37 000 odkazů (bez uvozovek dokonce přes 1,3 milionu), zatímco kombinace „case study“ AND „household“ AND „slum“ nabídne pouze 13 100 odkazů (bez uvozovek 54 tisíc). Tento zjednodušený příklad ukazuje zploštělost celé rozvojové diskuse.

Ad3) Řešení pomocí MAKRO paradigmatu má vždy obdobou jakéhosi „marshalova plánu,“ který je pokud možno „komplexní“ a ve většině případů financovaný z rozvojové pomoci. Tento přístup je v rozvoji neměnný navzdory sílící kritice efektivnosti rozvojové pomoci (W. R. Easterly či R. G. Hubbard) či doslovné toxicitě rozvojového průmyslu na rozvoj (S. Moyo). Perspektiva plánu nereálně předpokládá, že mezinárodní komunita bude dostatečně silná držet kurz a nastavené pravidla, že obyvatelstvo a vláda cílové země budou změny bezpodmínečně přijímat a že tentokrát se dosáhne kýžené změny. Kontrast zchudlé Afriky dotované rozvojovou pomocí posledních 50 let a vytrvalý ekonomický růst Asijských tygrů či zemí BRIC ukazuje, že řešení v podobě plánů financované z rozvojové pomoci mají své limity. Hlasy kritiků plánovačů jsou však v rozvojových studiích vzácné. Jako příčina se nabízí příliš úzké propojení studií s rozvojovým průmyslem, ale to je téma pro jiný výzkum.

Chybějící polovina rozvojového diskursu

MIKRO paradigma nahlížení na rozvoj je přesným opakem paradigmatu MAKRO. Základem MIKRO je důraz na antropologickou empirii (dlouhodobý pobyt v terénu mezi chudými), mentalita hledače, nikoli plánovače (snaha přijít s drobnými vylepšeními), skepse vůči rozvojovým programům, otevřenost vůči možnostem trhu (mapování zákonitostí a možností obchodní směny s chudými, zapojení chudých do globálních výrobních řetězců). Představiteli tzv. funkční školy MIKRO paradigmatu v rozvoji jsou M. Yunus, W. R. Easterly, B. Lomborg, D. Moyo a R. G. Hubbard. Bližší představení jejich práce je však spíše zadáním na příští článek. Přikládám alespoň některá řešení vycházející z funkčního přístupu: mikrokredity, mikrogranty, remitence, svépomocné skupiny, obchodní komory, fair-trade, HUBy, systémy přenosu aktuálních cen na dálku, dobíjecí akumulátory mobilních telefonů na jízdní kolo atd.

Shrnutí

Zatímco odbornému diskursu stále dominují různé „marshallovy plány“, analýzy parametrů jednotlivých pastí chudoby či výše oficiální rozvojové pomoci nebo Committment to Development indexu, praxe rozvojového sektoru a progresivnější vědečtí kolegové přicházejí s funkčními drobnými zlepšeními, která následně testují a poté výsledky publikují. Předpokladem pro tento směr je ovšem poctivý empirický výzkum v terénu _ zdroj dat, inspirace a konfirmace.

O autorovi:

Martin Vylíčil, je studentem doktorského studia oboru Mezinárodní rozvojová studia na Př.F. UP v Olomouci.
martin.vylicil@gmail.com