13th International Symposium LIVE

05/08/2015 This content is not up to date

Boj o kurdskou duši: nejde-li to po dobrém, půjde to po zlém

Turečtí voliči dali v červnových volbách prezidentu Erdoğanovi jasně najevo, že odmítají jeho diktátorské plány. Nejenže neposkytli jeho partaji AKP ústavní většinu, aby změnila ústavu na prezidentský systém, dokonce jí nenadělili ani prostou většinu, takže musí jednat o koalici. To ovšem Erdoğan odmítá uznat a koaličním jednáním hází klacky pod nohy, tak aby po uplynutí ústavního termínu k sestavení vlády mohl vypsat volby nové.


Americký raketový systém Patriot poskytnutý turecké armádě pro obranu před Islámským státem. Gaziantep, jižní Turecko. Foto: U.S. Army Europe Images, CC BY 2.0

V těch by ovšem zdaleka nemusel dosáhnout svých cílů. Uchýlil se proto k nové taktice. Vlastně staronové, protože jde o nepolitické, soudní vyřazení strany, která mu ve volbách jeho cíle překazila. Zákazy stran, tehdy islamistických, „reakčních“, jak se říkalo, probíhaly před Erdoğanovým nástupem k moci v Turecku jako na běžícím pásu.

Dokonce ještě v roce 2008 hrozil jeho partaji, tehdy už dávno vládnoucí, ústavní zákaz. Erdoğan byl samozřejmě vždy proti tomu, pokud se to ovšem týkalo jeho strany. Teď zahájil stejné tažení proti prokurdské straně HDP, která mu ziskem 13 % hlasů jeho plány na turecký „sultanát“ překazila. Začal HDP obviňovat z podpory terorismu. Tak by se zbavil hlavního soupeře a nemusel by se o výsledek voleb strachovat. (Je ovšem s podivem, že za situace, kdy má všechno v Turecku pod kontrolou, jsou ještě volby více méně svobodné.)

Rozbuškou k současné vlně násilí, která mu poskytla záminku k pokusu vyřadit svého hlavního politického soupeře ze hry, byl krvavý sebevražedný atentát fanatika Islámského státu pocházejícího z tureckého Adıyamanu proti shromáždění mladých socialistů na podporu kurdského Kobani. Bylo zajímavé, že atentátník se dostal na shromáždění zcela volně, nenarazil na žádná bezpečnostní opatření. Až to vzbuzuje podezření, že likvidace levicových aktivistů a ještě Kurdů Erdoğanovi vůbec nevadila. Však také za 32 mrtvých nevyhlásil státní smutek, jako třeba za úmrtí saúdského krále, ani nevyjádřil soustrast pozůstalým.

Zato ihned zahájil nálety proti základnám PKK v severním Iráku pod záminkou několika útoků proti tureckým bezpečnostním silám. Proti Islámskému státu párkrát nechal vystřelit z tureckého území, aby se neřeklo, Američany se pokusil uchlácholit poskytnutím letecké základny Incirlik, veškeré vojenské akce však soustředil proti PKK. Na syrské Kurdy se zatím zaútočit neodvážil.

Evropa i Američané se pozastavují nad rozporuplnými signály, které Erdoğan do zahraničí vysílá a které mohou Turecko uvrhnout ještě do větší mezinárodní izolace. Podpoří Turecko boj proti islámským fanatikům a zastaví útoky proti těm, kdo nesou hlavní tíhu pozemního odporu proti nim, nebo bude Islámský stát nadále skrytě tolerovat? Vlastní kanonefutr už mu ostatně poskytuje dost velký a jeho tajné služby se v lepším případě tváří, že nic nevidí. V reakci na vlnu násilí z posledních dnů sice turecké bezpečnostní síly zahájily rozsáhlé zatýkání, to však postihlo většinou jen prokurdské a levicové aktivisty, přívrženců islámského státu bylo prý mezi stovkami zadržených jen asi dvaadvacet.

Boj k kurdskou duši

Co vlastně zapříčinilo současný postoj Turecka? Erdoğan se už jako prezident, která má být podle ústavy nestranný, vedl bezostyšně volební kampaň za AKP. Sdělovací prostředky byly plné jeho sáhodlouhých útočných volebních projevů. I to zřejmě ve voličích vyvolalo znechucení. Když před několika lety Erdoğan inicioval chvályhodný proces řešení kurdské otázky, nešlo mu v první řadě, jak se teď jasně projevilo, o ukončení násilí, ale o získání Kurdů, z větší části sunnitských muslimů na stranu AKP, potažmo pro své mocenské plány.

Letošní volby ukázaly, že se mu to nepodařilo. Usmiřovací proces tedy švihnutím proutku zastavil. Tím si naopak naklonil krajně nacionalistickou stranu MHP, i když ta má pro případnou koalici s AKP pro něj nepřijatelné podmínky, například vyšetřování olbřímí korupční aféry z konce roku 2013, do níž byl zapleten i on sám.

Svět však od Turecka očekává nejen usmíření s Kurdy, které by stabilizovalo tureckou vnitropolitickou situaci, ale zejména větší podíl na boji proti největšímu současnému nebezpečí – terorismu Islámského státu. To je však v protikladu k Erdoğanovými mocenským plánům. Jeho sektářské politice sunnitský terorismus až tak nevadí, zato s Kurdy se za jejich neposlušnost rozhodl zřejmě skoncovat. Je to z jeho strany velice nebezpečná hra. Jeho mocenské choutky mohou Turecko uvrhnout do chaosu a na mezinárodním poli do další izolace. Zejména teď, kdy mu na Blízkém východě vyrostl nový soupeř, který má na teroristy z Islámského státu (i když z jiného důvodu) stejný názor jako mezinárodní společenství, a to šíitský Írán.

O autorovi:

Tomáš Laně je český turkolog, diplomat a překladatel. V letech 1995–1999 působil jako první velvyslanec ČR v Turecku. Jeho analýzu současné turecké zahraniční politiky si můžete přečíst zde.

Expertise to impact

Subscribe