02/10/2013 This content is not up to date

Černý Petr Po

Vleklé čekání na soud (od jara 2012) s Po Si-lajem (Bo Xilai), označovaným za největší proces v ČLR od soudu s gangem čtyř před více než třiceti lety, zatím skončilo doživotním trestem pro obžalovaného, který se míní odvolat. O výši možného trestu se dlouho spekulovalo: nejnižší „odhady“ mluvily o maximálně 20 letech nepodmíněně a možném zkrácení v budoucnu na méně než polovinu, nejvyšší o trestu smrti „bez odkladu“.

„Aféra Po Si-laj“ připomíná zdařilý thriller z pera fantazií bohatě nadaného autora. Nechybí vraždy, agenti tajných služeb, státní převrat, zkorumpovaná policie, charismatický bídák, intriky a pletichy sahající do dávné minulosti, ani zlá královna. Čínské blogy i seriózní periodika přetékají fámami. Problém je v tom, že ve skutečnosti se ví o mocenském boji v Číně mimo okruh zasvěcených (= zainteresovaných) jen velice málo a oficiálně poskytnuté informace jsou kusé a účelové. Pokud jde o Čínu, možné je nejspíš skoro všechno a dohady jsou prakticky to jediné, co je k dispozici.

Charismatický bídák

Po Si-laj pochází z prominentní revolucionářské rodiny a patří k „rudé aristokracii“, ke „korunním princům“, jak se souhrnně a pejorativně označují děti vysokých představitelů ČLR. Je jedním z mála dětí prominentů, který se dal na politickou dráhu. Traduje se, že o jeho hvězdné kariéře bylo rozhodnuto před více než dvaceti lety, vlastně ještě dřív, než začala. Jeho otec Po I-po (Bo Yibo), tehdy jeden osmi nejmocnějších mužů Číny a veterán komunistického hnutí, údajně zachránil v roce 1989 budoucího prezidenta Ťiang Ce-mina (Jiang Zemin) před politickým pádem výměnou za slib, že se jeho syn stane premiérem.

Po Si-laj začínal jako náměstek primátora Ta-lienu (Dalian) a později se stal primátorem. Ze zapáchajícího přístavu vybudoval moderní a prosperující město, což „neuniklo“ pozornosti prezidenta Ťianga, který se zasadil o to, aby byl Po v roce 2001 jmenován guvernérem provincie Liao-ning (Liaoning). O tři roky později se Po stal ministrem obchodu a v roce 2007 se měl stát vicepremiérem, jenomže namísto toho byl jmenován „jen“ stranickým tajemníkem Čchung-čchingu (Chongqing), údajně na zásah premiéra Wen Ťia-paa (Wen Jiabao), který se domníval, že by Poova pověst nesmiřitelného odpůrce Fa-lun kungu (Falun gong) mohla poškodit pověst strany (i když se v této souvislosti mluvilo a psalo na konci roku 2009 spíše o španělském obvinění prezidenta Ťiang Ce-mina ze zločinů proti lidskosti a argentinském zatykači na bývalou hlavu čínského státu). Nepotvrzené zdroje hovoří o „osobní pomstě“, opět kvůli dědičnému sporu Po I-poa a otce stávajícího prezidenta (Si Ťin-pchinga/Xi Jinping).

Vybočení z řady

Po Si-laj, který je už přes rok a půl předmětem zájmu sdělovacích prostředků v Číně i zahraničí, na sebe důrazně upozornil levicovou kampaní „čchang chung ta chej“ (chang hong da hei, volně přeloženo: opěvovat revoluci /červenou, potírat kriminalitu /černou/), která mu vynesla popularitu. Lze říci, že se odmítl smířit se „sesazením“ a vyřazením z volebního boje o nejvyšší funkce v čele strany a státu při generační výměně v roce 2012. Poovo charisma ani jeho popularitu nelze popřít, ale „čchungčchingský model“ neprošel. Po požadoval posílení role státu, což dokázal i potrestáním Walmartu, jemuž nechal dočasně zavřít 13 prodejen kvůli klamání spotřebitelů. „Čchungčchingský model“ se sice v médiích scvrkl převážně jen na zákaz reklamy a sladkobolných seriálů v hlavním vysílacím čase a apel na revoluční sentiment v podobě zpěvu revolučních písní, ale znamenal i průkaznou snahu o zlepšení situace nejchudších sociálních vrstev (např. výstavba státních bytů).

Revoluční sentiment byl chápán a vykládán jako „kříšení“ kulturní revoluce, což je obvinění takřka absurdní. Poův otec byl za kulturní revoluce fyzicky týrán a jeho matku rudé gardy umlátily. Možná šlo ze strany Poových rivalů o „populistickou“ snahu smést pod stůl nepříjemnou připomínku prohlubujících se sociálních rozporů v Číně a de facto selhání (nebo přinejmenším nesplnění slibů) vedení země, jíž vzpomínka na někdejší rovnostářství byla.
Mnohem závažnější problém, byť probíraný pouze západními médii, představuje druhá polovina kampaně, tedy úder proti kriminálním živlům. Vyčištění města od triád a zkorumpovaných úředníků, kteří je kryli, vyvolává řadu pochybností. Uvádí se, že jen za léto roku 2008 čchungčchingská policie vyřešila 32.771 případů a zatkla 9.527 lidí. V souvislosti s touto kampaní ulpělo na Poovi podezření, že ji zneužil k likvidaci stoupenců předchozího vedení a k vydírání řady podnikatelů, čímž se značně obohatil. V rámci této kampaně údajně docházelo k nezákonnému postupu policie (pod vedením Wang Li-ťüna/Wang Lijun), nezákonným zatčením, věznění podezřelých bez soudu a zatykače, manipulování soudních procesů a vynucování přiznání. Při úderu proti živlům padly i tresty nejvyšší a nebylo jich málo. Třináct.

Policista dvou tváří

Aféra vypukla v souvislosti s útěkem Wang Li-ťüna, Poovy „pravé ruky“ na americký konzulát v Čcheng-tu (Chengdu) na počátku února 2012. Wang byl před odsouzením v čínském tisku líčen jako„superpolicajt“ sekající hlavy triádám a noční můra zkorumpovaných úředníků. Po odchodu z armády začínal jako dopravní policista v provincii Liao-ning (Liaoning), kde se za necelých deset let vypracoval až na zástupce šéfa veřejné bezpečnosti v Tchie-ningu(Tiening), kde zničil tamní vlivnou triádu, což upoutalo tehdejšího guvernéra Po Si-laje natolik, že ho povýšil na šéfa policie a následně ho s sebou vzal do nového působiště. Wang měl z titulu své funkce lví podíl na likvidaci podsvětí ale i na perzekucích stoupenců Fa-lun kungu nejprve v Liao-ningu a následně i v Čchung-čchingu. Ostatně „nesmlouvavý“postoj vůči stoupencům tohoto hnutí představuje viditelné pojítko mezi Wangem, Poem a někdejším prezidentem Ťiang Ce-minem, který Fa-lun kung v roce 1999 postavil mimo zákon.

Jakožto šéf čchungčchingské policie měl Wang samozřejmě zodpovědnost i za vyšetření „běžných“ zločinů, „podezřelých“ úmrtí včetně. A k těm patřila i smrt Brita Neila Heywooda, který byl nalezen mrtev uprostřed listopadu 2011 ve svém hotelovém pokoji. Právě kvůli tomuto úmrtí se Wang údajně dostal do sporu se svým patronem Poem: šlo o vraždu, za níž stála Poova manželka Ku Kchaj-laj (Gu Kailai). Záhy po schůzce s Poem byl odvolán z policejní funkce a pověřen méně důležitým resortem ochrany životního prostředí a vzdělávání. Po Si-laj však u soudu uvedl jinou verzi: Wang se mu přiznal k utajované lásce k paní Ku, za což mu vlepil políček, který znamenal konec loajality a začátek Poova pádu.

Wang uprchl na americký konzulát v Čcheng-tu, poté co v převlečení za stařenku proklouzl ostraze hlídající jeho dům, údajně z obavy o život. Jeho pobyt na konzulátu stále obestírají dohady, ale jisté je, že Wang opustil konzulát o své vůli a následně v doprovodu náměstka čínského ministra státní bezpečnosti odcestoval do Pekingu. I když vedení strany a státu označilo jeho čin za „vlastizradu“, dostal před rokem (září 2012) poměrně mírný trest: 15 let nepodmíněně. V prominentním vězení Čchin-čcheng (Qincheng) na předměstí Pekingu se mu údajně daří dobře, přibral, nudu zahání cvičením a televizí.

Mrtvý agent

Zavražděný Neil Heywood (41) byl bezesporu všestranný a velice zaměstnaný člověk. Pracoval pro řadu firem, včetně čínské pobočky Aston Martinu, ale nikde nebyl zaměstnán na řádný pracovní poměr. Především šlo o firmy poskytující strategické poradenství pro velké firmy v Číně, jmenovitě HL Consulting a Hakluyt and Co. Hakluyt založil v polovině 90. let bývalý příslušník MI6 a firma dodnes zaměstnává řadu prominentních osobností politické a ekonomické sféry: nechybí bývalý americký senátor nebo výkonný ředitel Coca-Coly, stejně jako řada bývalých příslušníků tajných služeb. Spojením s druhou jmenovanou firmou zavdalo příčinu ke spekulacím, že pracoval pro britskou tajnou službu. Podle informací z Wall Street Journalu nebyl ani „zaměstnancem britské vlády“, ale ochotně a zevrubně MI6 „informoval“ o Poově rodině.

Heywood pobýval v Číně přes deset let a během pobytu v Mandžusku se přes svou čínskou manželku, seznámil s Poem a jeho ženou Ku Kchaj-laj. Údajně patřil k okruhu jejích nejbližších přátel a spolupracovníků. Tento „skvělý odborník na čínskou ekonomiku“ (podle HL Consulting) se ale s paní Ku (i oficiální vládní agentura Sin-chua/Xinhua uvedla, že udržovali blízké vztahy) nepohodl. Podle jedné verze pomáhal Poově rodině prát černé peníze a vyvádět je z Číny (údajně jde o několik desítek milionů RMB) a značná částka mu zůstala za nehty, což se paní Ku samozřejmě nelíbilo. Spekuluje se i o tom, že Poovu ženu vydíral. Podle jiné verze měl dokonce s paní Ku milenecký poměr, který se zvrtl. Poté, co na jeho „podezřelou“ smrt po Wangově útěku „upozornily“ noviny, psalo se o něm jako o „vychovateli“ Poa juniora, jemuž údajně zařídil přijetí na prestižní soukromou britskou školu, již sám absolvoval.
Heywoodova rodina opakovaně uvedla, že v době, kdy k úmrtí došlo (listopad 2011), neměla žádné podezření a o kremaci těla (bez pitvy) požádala a rozhodně ji k tomu nikdo nenutil. Otravu tak už dodatečně nešlo potvrdit. Paní Ku byla za jeho vraždu odsouzena k trestu smrti s odkladem.

Zlá královna

Paní Ku se tak stala nástrojem pádu svého manžela, který v době zatčení byl pouze „podezřelý z porušení stranické discipliny“ a celá aféra, byť prezentovaná jako „transparentní proces“ , zavání starými časy: jde o (nejen v Číně) „tradiční“ metodu likvidace politických soupeřů skrze rodinu. Paní Ku se stejně jako její muž stala z ikony opovrženíhodnou osobou takřka přes noc. Ještě v roce 2002 byla předlohou pro televizní inscenaci (jak nadějná právnička ztratila hlavu kvůli pohlednému politikovi), publikovala knihy a velice úspěšně podnikala, i když ji její muž v počátcích aféry líčil jako „tradiční“ obětavou matku a manželku, která se kvůli muži vzdala kariéry. Její zahraniční spolupracovníci, většinou Američané a Francouzi, ji charakterizovali jako neobyčejně bystrou, ctižádostivou, schopnou a tvrdou právničku.

Manželství po určité době přestalo být idylické a paní Ku odmítla snášet manželovy zálety (což se od ženy úspěšného muže v Číně „tradičně“ očekává), i když navenek dál vystupovali jako harmonická rodina. Paní Ku možná hledala pochopení u jiných než u svého muže, ale manželův vliv využívala dál: mnozí ze „sponzorů“ by jistě nebyli tak štědří, kdyby Po neměl postavení a konexe. Ani první manželství Po Si-laje údajně nebylo šťastné a jednalo se o „sňatek z rozumu“, který Poovi, jehož rodina byla v polovině sedmdesátých let v nemilosti, pomohl nastartovat kariéru. Jeho první žena Li Tan-jü (Li Danyu) nebyla jen tak někdo. Šlo o dceru stranického tajemníka Pekingu. K „revolucionářské aristokracii“ ostatně patří i paní Ku: její otec byl hrdina protijaponského odboje a matka pocházela z významné vzdělanecké rodiny, jejíž rodokmen sahá až k dynastii Sung. Čínské blogy přetékaly skandálními historkami týkajícími se soukromí odvolaného stranického tajemníka, které lze považovat za další „tradiční“ nástroj diskreditace: sukničkaření je neslučitelné se socialistickou morálkou.

Nezvedený syn

K Poově diskreditaci měla napomoci i „zhýralost“ syna z druhého manželství s paní Ku, toho času na postgraduálních studiích na Harvardu. Po Kua-kua (Bo Guagua) na sebe počínaje studiem na Oxfordu strhával nežádoucí pozornost drahým oblečením i auty a výstředním chováním (večírky). I když v Evropě panuje přesvědčení, že večírky jsou neoddělitelnou součástí vysokoškolského studentského života, Čína je jiného názoru. Diskreditovat otce skrze syna je také „tradiční“ cesta: když si nedokáže zjednat pořádek doma, jak by asi vládl? Po mladší byl dlouho považován za jediné slabé místo Po Si-laje: za synovo vzdělání, jehož se mu dostalo na prestižních (a drahých) školách, zaplatil částku ve výši 600 000 dolarů, což si z platu rozhodně dovolit nemohl. Za zmínku stojí, že prestižní školy (právnického zaměření) absolvoval i jeho syn z prvního manželství – nejprve Pekingská univerzita a následně Columbia University v USA –, a i ty někdo platil.

Spravedlnost

I když je mnohé na Poově procesu a aféře „tradiční“, mnohé „tradiční“ nebylo: medializace procesu ano, ale razantní a bojovná obhajoba během pětidenního procesu už ne. Podle některých komentářů a analýz si jí nepomohl, ale uškodil. Odvolání nejspíš i v případě, že jej soud akceptuje, nemá naději na úspěch. Po zůstane doživotně ve stejném prominentním vězení, jímž prošel i jeho otec a ve kterém si odpykává trest Wang Li-ťün. Za přijetí úplatků ve výši 20,4 milionů RMB Po Si-laj dostal doživotí, sedm let za zneužití pravomoci, protože při odvolání Wanga nepostupoval, jak měl, 15 let za zpronevěru dalších 5 milionů RMB. Soud jej také doživotně zbavil politických práv. Trest smrti patrně padnout nemohl, i když pro jeho vynesení „stačí“ u stranického funkcionáře přijetí úplatku ve výši 100.000 RMB. Popravou by se z oblíbeného Poa stal mučedník, a znamenalo by to ještě razantnější porušení nastavených pravidel mocenského boje i nežádoucí „návrat do starých časů“ Mao Ce-tungovy éry.

Nové čínské vedení si dalo záležet, aby byl Po Si-laj obviněn a souzen pouze za hospodářskou kriminalitu, aby na proces nepadl politický stín. I přes to je jeho pád vnímaný jako důsledek mocenského boje. Korupce a zneužívání pravomocí jsou průvodní jevy moci bez kontroly, která čínským špičkám chybí a nahrazuje ji (částečně) rovnováha daná vyvažováním sil jednotlivých vnitrostranických frakcí, pro jejíž zachování je dodržování „pravidel“ nezbytné. O tom, že korupce je skutečně všudypřítomná, a lze z ní usvědčit kohokoli z vedení, pokud je k tomu politická vůle, svědčí i čerstvé vyšetřování bývalého člena stálého výboru politbyra (nejvyšší stranický kolektivní orgán) a šéfa bezpečnosti Čou Jung-kchanga (Zhou Yongkang), což je „horká novinka“. Znamená to, že nové čínské vedení bere boj s korupcí skutečně vážně? Nebo hodlá „vytrestat“ všechny Poovy stoupence a spojence (k nimž Čou patří), kteří „prohráli“?

V rámci „frakčního boje“ v KS Číny není Po první člen vedení (politbyra), který byl odsouzen za korupci: před ním už „padli“ straničtí tajemníci Pekingu (1995) a Šanghaje (2006). Také by nebyl první, kdo se z vězení vrátil na výsluní, ale pravděpodobné to není. Zdá se, že definitivně prohrál. Popíráním viny a snahou očistit své jméno (i do budoucna), dal Po Si-laj jasně najevo, že se chce do politiky vrátit, ale „pravidla“ dodržovat nebude. Jeho návrat do politického života země vedení strany nehodlá a nemůže připustit, protože skutečně vážně porušil „stranickou disciplinu“a destabilizoval KS Číny, která, jak se na aféře Po ukázalo, není ani jednotná, ani neotřesitelná, jak předstírá.

O autorce:

Petra Andělová, přednáší na Katedře asijských studií Metropolitní univerzity Praha, o.p.s.

Použité zdroje:

BBC News, Brookings Institution,China Daily, Economist, South China Morning Post; Telegraph, Wall Street Journal, Washington Post, Weibo, Xinhua

Expertise to impact

Subscribe