Co mají společného divadlo a politika?

Byl jste v minulosti ministrem kultury, velvyslancem v Portugalsku, Itálii a Vatikánu a zároveň jste divadelním režisérem a hercem. Jak Vás působení v (mezinárodně)politických sférách ovlivnilo jakožto divadelního režiséra?

Do diplomatických služeb jsem nastoupil po desetiletém hereckém působení na jevištích a před kamerou. A také po roční stáži na Diplomatické akademii ve Vídni. Režírovat jsem začal až následně, po návratu k divadlu. A tak mě napadá, že mě možná k té režii přivedla diplomacie. Že by to bylo tím, že jsem byl nablízku mezinárodního politického divadla, při kterém svět režírují prezidenti a premiéři? Možná. Byl jsem u toho, když Česko podávalo v Římě přihlášku do Evropské unie, byl jsem ve Vatikánu, když se Jan Pavel II. omlouval za upálení Mistra Jana Husa, sjednával jsem se Svatým stolcem bilaterální smlouvu, připravoval jsem řadu návštěv našeho tehdejšího prezidenta, dvou premiérů a řady dalších ústavních činitelů. Možná, že právě proto mě napadlo, že musím dostat na jeviště skvělý britský sitcom „Jistě, pane ministře“. Už když jsme žádali o práva, Britové se divili. Předloha se promítala snad po celé zeměkouli, prodali se miliony videokazet i DVD, existují početná knižní vydání a překlady do mnoha desítek jazyků, ale nikdo tu skvělou věc doposud neuvedl na jevišti. Tři naši autoři to odmítli napsat pro divadlo. Prý, že to nejde. Tři režiséři to označili za nerežírovatelné. Různí odborníci tvrdili, že to bude mít na jevišti jepičí život. Tak jsem si to s pomocí dramaturgyně udělal sám. Výsledek? „Jistě, pane ministře“ je na repertoáru Vinohrad sedm let, má za sebou dvě stě repríz, což je zhruba sto dvacet tisíc diváků. A hraje se dál. Jde o druhou divácky nejúspěšnější hru ve více než stoletých dějinách Divadla na Vinohradech… Kdybych byl soukromník, kdyby to bylo v mé produkci, byl bych movitý muž. Takhle jsem jen spokojený muž.

Do jaké míry může divadlo reflektovat mezinárodní politiku, případně ji dokonce ovlivnit?

Divadlo, které neodráží svou současnost, je mrtvé divadlo. Nesmí to ale být konjukturální bramboračka. Být kritický je dnes snadné. Naštěstí. Realistická divadelní fotografie současnosti je ale pro mě nuda. Chce to spíš metaforu a rozhodně vtip a nadhled. Míra vlivu takového divadla samozřejmě klesá s mírou civilizovanosti a vyspělosti konkrétní společnosti, slábne s její kultivovaností. Jde o to, o jak závažné problémy se jedná a kde je řešíte. Pokud budete tepat stav lidských práv ve Švýcarsku, asi to nebude mít takovou výbušnost a odezvu, jako když se pustíte v Bělorusku do Lukašenka. A navíc: to první může být trochu laciné, to druhé naopak hodně statečné. Jsou ale témata, která se týkají všech zemí, bez ohledu na jejich vyspělost a výši HDP.

A je vůbec žádoucí, aby divadlo zasahovalo do politiky?

Všechno, co může politiku pozitivně ovlivnit, je žádoucí. Vždyť její protagonisté tak často trpí chronickým onemocněním vlastní důležitostí a neomylností. Čím vzdálenější jsou reálnému životu, tím víc se snaží ovlivnit jeho nejmenší detaily. A jak jsem už řekl: Divadlo nemůže existovat ve vzduchoprázdnu. Velcí klasičtí autoři včetně těch antických nedělali nic jiného, než že různě autorsky tančili kolem dění, které je obklopovalo, a čerpali z něj do té míry detailně, kolik jim situace a vladaři umožňovali. Divadlo je nápodoba. V antickém Římě pouliční divadlo dost drasticky a dryáčnicky ilustrovalo a komentovalo všechny aktuální politické excesy. Bylo hodně lidové a metafyzické úvahy byste v něm hledali marně. Ale byl to ventil. Pomocí divadla svět určitě neučiníte tím „lepším místem“ známým z předvolebních projevů amerických prezidentských kandidátů, ale také ho neproměníte v trosky. I ta nejvážnější státotvorná politika potřebuje zrcadlo. Ne to sebevzhlíživé, spíš to z bludiště na Petříně.

Například v německy mluvících zemích existuje tradice angažovaného divadla, kdy režiséři (např. Turrini, Paymann a další) zcela vědomě provokovali společnost a vyvolávali často i politické kontroverze. Je Vám toto pojetí blízké?

Německé divadlo prožívá nespornou konjunkturu a je dobré se od něj leccos naučit. Jsem ale toho názoru, že naše tradice i mentalita je opravdu jiná. A především: záleží na souvislostech. Přes všechnu kritičnost k mnohým neblahým jevům v současné Evropě je fér konstatovat, že v tomto prostoru se momentálně neřeší ty úplně nejzákladnější otázky. Jsou místa na světě, kde je opravdu setsakra hůř a my jsme tak trochu rozmazlení. Proto si nemyslím, že divadlo na starém kontinentu by muselo smrtelně vážně „bojovat o holý život“. A k naší letoře, na rozdíl od té německé, ty temné tóny ani příliš nepatří. Nám je bližší ironie, satira, parodie, skeč. To jsou prostředky, kterými lze komentovat české politické dění. A docela účinně. Však se tak také s houstnoucí politickou situací stále více děje. Pokud by ale nastaly potíže, které Evropě určitě nepřeji, chvíle, kdy jde politicky opravdu do tuhého, pak by divadlo určitě nemělo pasivně civět. Jde ale vždycky jen o doplněk. Fungující státy řeší své problémy v parlamentu, nikoli na jevišti.

Co má v oblasti politiky nebo diplomacie nejblíže k divadlu? Je to nutnost dodržovat soubory různých psaných a nepsaných pravidel, diplomatický protokol atd.?

Forma určitě vždy evokuje jistou divadelnost a diplomacie svou formální stránku dodržuje, a tedy nabízí. To je ale pouhý povrch. Zajímavější je to, co se skrývá pod ním. To je teprve to pravé divadlo. Příprava i průběh takové vrcholové návštěvy _ to je show, kterou bych rád někdy detailně popsal. Řeknu vám, mít zbytečných padesát milionů, hned bych to natočil a myslím, že by se na to chodilo. Divadlo i diplomacie se neobejdou bez pořádné špetky psychologie. Vždycky jde o motivace, o to, co je sdělené a co zamlčené, co je naznačené, co vyslovené. Vždycky se snažíte být o krok napřed před svým protivníkem. Dobře napsaná a inscenovaná divadelní situace je napínavý souboj kdo s koho. V politice a diplomacii to není jinak. Jde o vítězství v rafinovaném souboji, který se odehrává za striktního dodržování závazných pravidel. Jiné vítězství ani nemá valnou cenu.
A ještě něco: v divadle i v politice se rozhodně, jak jen to říct slušně, nemluví vždy pravda. Jde dokonce o častý pracovní nástroj. Rozdíl je v tom, že lež na jevišti je jen mizerné předstírání a výsledkem pak nudné představení pro pár stovek diváků. Lež v politice je, pragmatici mi prominou, hanebná a následky mohou být pro miliony lidí nedozírné.

Jak moc to souvisí s místem, kde daný diplomat působí? V Itálii s její tradicí opery, jakožto téměř veřejné instituce, ale i pověstným temperamentem bylo asi spojení divadla a politiky velmi hmatatelné...

Co se týče Itálie, jsem nekritický. Nemohu být jiný. Strávil jsem tam včetně části dětství deset let života. Divadlo s názvem Itálie ale netkví jen v nějaké teatrálnosti. Je v kontrastech, hravosti, citovosti, v lidských slabostech, ale i ve zvucích, ve světle a vůních. I zmrzlina, fotbal a pizza jsou divadlo. Pravda, pro nás někdy trochu podivné. Třeba jako Berlusconiho přeliv.
Italové k nám mají dost blízko. Pro někoho možná překvapivě. Přinejmenším ve svém smyslu pro humor a sebeironii nebo také v jisté poživačnosti a sklonu pohybovat se od extrému k extrému. A určitě v neuvěřitelné tvořivosti při obcházení různých pravidel či nařízení. A také v toleranci až sympatii k těm, kteří veškerý svůj um, důmysl a energii věnují právě těmto fintám a fíglům.

Kdybychom pohlíželi na svět zahraniční politiky „divadelníma očima“, tak co je důležitější, scéna nebo režie?

Jsou to spojité nádoby. Česko je Činoherní klub a USA jsou Sazka Aréna. A v Činoherním klubu musíte režírovat jinak než v obrovité hale. V opačném případě by se na to nedalo koukat, diváci by hnali režiséra a voliči prezidenta. Ale ten základ musí být vždy stejný: musíte přesně vědět, co chcete, jestli na to máte, jak toho hodláte dosáhnout a s kým do toho půjdete.

Který světový politik, ať už současný nebo minulý, měl nebo má podle Vás největší „divadelní talent“?

Mistrů je spousta. V Shakespearově Caesarovi je známý monolog Antonia. Je to dokonalý politický projev, který za čtyři sta let vůbec nezestárnul. Skvostný příklad politické manipulace. Divadelní výkon prostě k politice bytostně patří. Politika i jeviště obsahují kus magie, sugesce, usilují o vyvolání emoce, o přenos energie, myšlenky, o získání té druhé strany na tu svou. A kdo jsou „oskaroví“ politici? L´embarras de choix, řekl by Francouz. Exhibicionismus a egocentrismus musí mít v sobě každý, bez toho to v politice nejde. Ale to by bylo málo. Chce to prostě talent. Ten se dá pěstovat, ale základ musíte dostat do kolébky. Ale pozor! Není to v nějakém pitvoření či vnějškovosti. Je to věc záměrných vnitřních přesvědčivých proměn. Mezi skutečné herecké špičky bych určitě zařadil i našeho současného prezidenta. Ale není sám. Ten umělecký soubor je početný.
Clinton uměl skvěle zahrát „toho fajn obyčejného kluka odnaproti“, Fidel Castro nesmiřitelného patriarchu revoluce, Mečiar cituplné chlapisko, Blair energetického sympaťáka… Seznam by byl dlouhý. Bohužel, mezi nejlepší herce patřili i Hitler a Mussollini.

Když opouštěl Václav Havel prezidentský úřad, napsal o tom divadelní hru. Dokážete si představit, že byste se i Vy sám ještě jednou vrátil k vlastním zkušenostem a zachytil to do podoby divadelní hry?

U toho skutečného Havlova odcházení jsem byl dost blízko. Jedna z jeho posledních zahraničních cest vedla do Itálie. Bylo to zvláštní. Vším. Těžko se o tom mluví. Snad později. To divadelní Odcházení bylo úplně jiné a potvrzuje tak autorovu tezi, že hru napsal dávno předtím. Srovnávat se ale s Václavem Havlem opravdu nebudu. Přesto představa napsat ať už hru, knížku nebo filmový scénář je jistě lákavá. O světě politiky? Klidně. Ale třeba to bude naopak. Třeba napíšu něco o světě divadla, který jsem teď tak napůl opustil. Ona se v tom ta politika stejně objeví.

Rozhovor s...

Martin Stropnický (1956, Praha) je český herec, písničkář, diplomat, politik, spisovatel, režisér a bývalý ministr kultury České republiky. Byl uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech.