29/03/2012 This content is not up to date

Dvěma rychlostmi vpřed, nebo vzad?

Na začátku prosince 2011 přivítaly britské Times dohodu,  tehdy pojmenovanou  reformní smlouva,  titulkem Vítejte v dvourychlostní Evropě! Téma Evropy pohybující se vpřed nejméně dvěma různými rychlostmi, o kterém se v ČR psalo od Lisabonské smlouvy, a o jehož existenci se většinou jen žertovalo na úkor kritiků různých typů evropské integrace, se zdálo být realitou.

V The Economist (9. 12. 2011) napsal pseudonym Charlemagne, že ... po tvrdém a vášnivém jednání je jasná jedna věc dnes kolem páté hodiny ráno se Evropa zásadním způsobem rozdělila! A ani skutečnost, že rozhodnutí politiků, kteří se považují za nejvyšší nositele myšlenky evropské jednoty, padlo v raných ranních hodinách, po celonočním vyjednávání, se nezdálo potvrzovat, že šlo o nějaký nový vrchol evropského pojetí demokracie.

V demokratických zemích se také málokdy a málokdo obává zveřejnění svého jména, a to dokonce i tehdy, když chce autor říci, že jde o velký evropský rozvod. Spíše se dá předpokládat, že jméno symbolu, možná fetiše, sjednocování západní Evropy, za které jsou Karel Veliký a jeho Verdunské smlouvy považováni, použil k utajení své identity nějaký méně odvážný západoevropský politik nebo politický komentátor. Snad chtěl vyjádřit svůj individuální postoj, který nebyl v souladu s míněním jeho kolegů nebo vlády jeho země, anebo se jim přinejmenším zdál sporný.

Mohl by to být třeba David Cameron, který prohlásil, že ... Tuto novou smlouvu parlamentu nepředložíme. Nebude se totiž týkat Británie, a s ještě větším důrazem pak prohlásil, opakovaně i na půdě britského parlamentu, že nová smlouva není v britském zájmu. To je v britské politické terminologii jedno z nejtvrdších odmítnutí, jakého se předloženému návrhu jakékoli smlouvy může dostat.

Navíc premiér Velké Británie předpověděl, že by bylo lepší, kdyby země eurozóny postupovaly samostatně, jak se v nejbližší době stane. Nejenže, podobně jako Petr Nečas, nebyl připraven s návrhem smlouvy souhlasit, ale ačkoli byl za tento svůj postoj kritizovaný, potvrdil jej zvoláním, tak dobře známým ze slovníku britských politiků různých dob: Je to pro Británii ta správná věc. Je to těžké rozhodnutí, ale správné!

Tím zahájil diskuse na téma dvourychlostní Evropa a britská izolace, aniž dbal dramatických podobně apelativních výroků jako Volíme euro, nebo Evropu?, ... Pokud nezachráníme euro, ztratíme všechno! To už se v Die Welt předpokládalo, že z větší části sedmadvacítky vznikne fiskální unie, kterou také dávno předtím za posměchu svých kritiků prorokoval český prezident. Nebyl tím myšlen žádný daňový ráj, ale dozor nad rozpočtovou disciplínou, o kterém se dalo už dávno předpokládat, kdo jej bude vykonávat.

Žertovné spojení dvou jmen evropských politiků do značky Merkozy nenaznačovalo jen, oč se vlastně jedná, ale vtáhlo do diskusí o současných potížích EU staronové téma francouzsko-německého nepřátelství nebo spojenectví od Voltaira a napoleonských válek po la grande guerre, německý nacismus a vznik EHS. Z pařížských barikád roku 1968 známý bojovník proti establishmentu vstoupil i do této diskuse a postavil se na obranu nejméně dvourychlostní EU s entusiasmem jen jemu vlastním. (To mu nevadilo, aby za necelé dva měsíce stejně naléhavě nekritizoval diktát Trojky, tj. Evropské komise, Evropské centrální banky a MMF, Řecku.)

Jako by chtěl svou rétorikou, známou ze zasedání Evropského parlamentu (pokud je na nich přítomen), zopakovat slova Nicolase Sarkozyho, že sice nebylo možné měnit smlouvy uzavřené v rámci celé sedmadvacítky, ale že je možné uzavřít smlouvu ve smlouvě, chceme-li frakci těch disciplinovanějších nebo poslušnějších, a proto se Tento summit zapíše do historie!

Podle vážnějších slov Angely Merkelové vznikla smlouva sedmnácti zemí eurozóny, ke které se v budoucnosti budou další země rády muset připojit, doslova, pro kterou se budou muset rozhodnout. Tím potěšila významné reprezentanty Trojky, zejména Maria Draghiho, Christinu Lagardeovou a José Barrosa, kteří neodolali dát to veřejně najevo.

Ti, kteří se schovávali za neprůchodnost smlouvy ve všech 27 zemích, byli rychle podrobeni zkoušce, když bylo třeba přispět některým evropským bankám na úhradu nespláceného řeckého dluhu, ale to už i předseda Evropské komise konstatoval, že Komisi ...vznikly nové kompetence, které jsme dosud neměli, ale které jsou ...všichni odhodláni plně vykonávat.

Švédský premiér Fredrik Reinfeldt to řekl nejjednodušeji: můžeme diskutovat o čemkoli, ale jádro problému v Evropě je hospodářské povahy. S tím se musíme nyní vypořádat. A z dodatku těchto slov, že ....změna Smlouvy by mohla být příliš časově náročná, skoro skandinávsky zamrazilo, jako by to znamenalo, že smluvní princip, na kterém EU vznikla a vyvíjela se, se dnes tak trochu nehodí a kritiky EU Ústavy připomínaný deficit demokracie může být dnes dokonce užitečný.

Brutálněji to řekl pro Der Spiegel koncem ledna t. r. Francis Fukuyama, když obhajoval americký a evropský konzervatismus před americkým a evropským socialismem, jeho slovy pravici před levicí, a sice mírně, ale přece jen, vyjádřil svůj obdiv k rychlosti rozhodování čínského politického centra v národohospodářských věcech. Jako by chtěl dovršit zmatenost politiků a jejich obav před mocí finančních institucí, které jsou stále ještě větší než strach před občany jejich zemí.

Věnujeme toto číslo Mezinárodní politiky problému dvou-, nebo dokonce vícerychlostní Evropy, abychom si dokázali v přívalu slov politicko-finanční agitace uvědomit, že používání slovních výpůjček z řeči řidičů různých dopravních prostředků může být tentokrát užitečné. Všichni, kdo alespoň jednou řídili nějaký automobil, vědí, že rychlosti se řadí od první k páté nebo šesté snadno, ale zpátky je to obtížnější a z dvojky na jedničku se dostaneme, až když jedeme téměř krokem. A tak se může stát, že opět, jako tolikrát v historii Evropy, půjdeme stále vpřed, ale vlastně tak trochu zpátky.

O autorovi:

Zdeněk Zbořil

Expertise to impact

Subscribe