02/07/2014 This content is not up to date

Indické volby: Začátek změny stranického systému?

Nečekal to nikdo – vítězové ani poražení. Naréndra Módí dokázal naplnit svou misi 272+ a Indie se tak po neuvěřitelných třiceti letech dočkala jednobarevné většinové vlády. Triumf Indické lidové strany (BJP), která i bez spojenců získala 31 procent hlasů a 282 křesel v 543členné sněmovně, je pamětihodné především ze dvou důvodů. Od vítězství Indického národního kongresu v roce 1984 nedokázala žádná strana sama sestavit vládu, a od roku 1991 se ani nikdo nepřehoupl přes 30procentní hranici. Přinese drtivé vítězství hinduisticky nacionalistické BJP i nějakou podstatnou změnu v indickém politickém systému?

Západní politologové obvykle s Indií bojují. A svůj nerovný boj s politickým a stranickým systémem největší světové demokracie obvykle prohrávají, neboť zapomínají zohlednit její velikost. Podobně jako Indie není unitárním státem, nýbrž federací 29 států a několika velkých národů, je i indický stranický systém federací mnoha různých stranických systémů. Pokud tedy chceme vítězství BJP v letošních volbách lépe porozumět a pokusit se co nejpřesněji nahlédnout do budoucnosti, nemůžeme Indii brát jako jednolitý celek, ale musíme si ji nejprve rozkouskovat na menší jednotky. V následujícím textu se pokusíme analyzovat alespoň některé z nich.

Faktor Módí

Jógéndra Jádav, významný indický politolog a nyní politik, zformuloval v 90. letech 20. století zajímavou poučku: Zatímco až do konce 80. let hlasovali Indové ve sněmovních volbách pro toho, koho chtěli vidět jako budoucího premiéra celé země, nyní hlasují vždy tak, jako by si vybírali hlavního ministra svého státu.

Pravidlo sice mělo vystihovat především náhlou regionalizaci indické politiky, ale může se nám hodit i pro vysvětlení drtivého vítězství BJP. Přesněji řečeno: drtivého vítězství Naréndry Módího. Právě silná personalizace celé kampaně v osobě jediného lídra totiž byla tím, co přimělo voliče zmáčknout na hlasovacích přístrojích tlačítko s lotosem: až čtvrtina voličů dala svůj hlas nejsilnější opoziční straně jen kvůli její tváři z plakátů a takřka ve všech státech průzkumy ukázaly, že Módí byl pro voliče lepším potenciálním premiérem než lídr Kongresu Ráhul Gándhí. Zacílení celé kampaně na jednu osobu také nasvědčuje, že nový premiér bude disponovat značnou neformální mocí.


Narendra Módí dokázal získal pro sebe a svoji stranu nadpoloviční většinu v parlamentu. Díky tomu může pro příštích pět let vládnout Indii jako premiér. Možná silnější, než kdokoli jiný. (foto: Flick/NarendraModi)


Čím si volební vůdce BJP a dlouholetý hlavní ministr státu Gudžarát takovou pozici vybudoval? Především dlouholetou propracovanou prezentací „svého“ státu jako nejrozvinutější části Indie. I když pečlivá analýza ekonomických indikátorů ukazuje, že s gudžarátským hospodářským zázrakem to není až tak slavné, jednoduchá marketingová hesla jako změna, rozvoj nebo efektivní vládnutí už Módímu nikdo neodpáře. Společně s důrazem na korupční skandály dosavadní vlády pak dokázala BJP překlenout i zdánlivě nepřekonatelnou propast mezi vysokými a nízkými kastami a zbavit se nálepky strany pro bohaté městské vrstvy – sám Módí ostatně pochází z nízké kasty a chudých poměrů. Vypracoval se však v úspěšného politika, který se rád holedbá tím, jak svůj stát dokáže řídit jako prosperující firmu. Kdo by nechtěl, aby takový kabrňák vládl i v jeho státě?

Druhým důležitým faktorem úspěchu BJP je i to, že ji Naréndra Módí zbavil cejchu protimuslimsky zaměřené strany s vazbami na polofašistický Národní svaz dobrovolníků (RSS). Přestože se za Módího vlády v roce 2002 v Gudžarátu odehrály největší protimuslimské pogromy za posledních dvacet let, hlavní ministr je dokázal mistrovsky využít ve svůj prospěch: lékem na všechny hádky a sváry mezi dřívějšími nepřáteli vyhlásil hospodářský rozvoj a budování nové infrastruktury, do něhož jeho vláda masivně investovala.

Otázkou však zůstává, kdo bude z onoho slibovaného rozvoje těžit nejvíce. Módího velkolepou kampaň více či méně otevřeně podporovali indičtí velkoprůmyslníci jako uhlobaron Gautam Adání nebo nejbohatší Ind Mukéš Ambání, kteří se již jistě těší na velkolepé státní úlevy a daňové prázdniny při budování nových továren a montoven. Při pomyšlení na spojence z řad krajní pravice také člověka napadá, zda se výdobytky rostoucí ekonomiky nakonec nedostanou jen k těm, kteří si to zasloužili příslušností k té správné náboženské komunitě.

Na druhou stranu se však zřejmě nemusíme obávat dalších vln nábožensky motivovaného násilí. Nový indický premiér dobře ví, že je nyní pod mezinárodním drobnohledem a nemůže si dovolit, aby se opakovaly nepokoje podobné těm před dvanácti lety. V zahraniční politice pak můžeme očekávat snahu o větší asertivitu, což ostatně Naréndra Módí potvrdil několika silnými prohlášeními na adresu čínského souseda a brzkou návštěvou Japonska, kde by měl se svým protějškem Šinzó Abem jednat o dodávkách jaderných technologií.

Uttarpradéš: Když se dva perou, třetí se směje

Když Naréndra Módí vyhlásil, že v letošních parlamentních volbách bude kandidovat v obvodu posvátného hinduistického města Váránasí, vyvolalo to v celé zemi další vlnu předvolební mánie. Nejen proto, že největší favorit po dlouhé době uhýbání od náboženských témat opět naznačil, z které komunity bude lovit většinu svých hlasů. Lídr BJP tím zároveň otevřeně přiznal, že stát Uttarpradéš, kde svaté město leží, bude klíčovým bojištěm letošního volebního klání. Území nejlidnatějšího indického svazového státu hostí celých 200 milionů obyvatel a právě tato šestina indické populace je rozhodující pro veškerou volební matematiku, neboť obesílá Sněmovnu lidu 80 poslanci z celkových 543. Kdo zde získá většinu křesel, má velice pravděpodobně umetenou cestu až do Dillí – což se ovšem od roku 1998 nikomu nepodařilo. Uttarpradéš je totiž specifický i vysokým podílem muslimských, nízkých a nedotýkatelných kast, což vede k velké roztříštěnosti stranické scény a řídí chování voličů i rozhodování politiků podle kastovních a náboženských linií.

BJP v Uttarpradéši dlouhá léta strádala a z posledních voleb zde obhajovala pouhých deset mandátů. Jenže právě zmíněná roztříštěnost stranické scény nakonec byla nejsilnějším trumfem v Módího rukávu. Je totiž dlouholetým pravidlem, že nízké hinduistické kasty volící Socialistickou stranu (SP) se zde nenávidí s nedotýkatelnými voliči Strany většinového společenství (BSP). Obě strany se navíc mezi sebou perou o hlasy muslimů, a tak proti sobě kandidují ve všech volebních obvodech. Pro vítězství tak nakonec Módí nemusel udělat skoro nic. Stačilo mu využít výhod prostého většinového volebního systému a počkat si, až se jeho soupeři vybijí mezi sebou. Ve fragmentovaném Uttarpradéši mu 42 % hlasů zajistilo neuvěřitelných 71 mandátů z 80 možných. Tímto nečekaným bonusem se přehoupl přes vytouženou hranici parlamentní většiny. Naproti tomu SP i BSP dosáhly v součtu na takřka stejný počet hlasů, jenže v křeslech vyšly skoro naprázdno.

Teprve na půli cesty?

Říká se, že ve většinovém volebním systému mají výhodu strany, které jsou pokud možno co nejvíce teritoriálně rozprostřené a tematicky rozkročené. Nakolik však tato poučka platí pro Indii? Pokud se nad vítězstvím BJP zamyslíme důkladněji, napadne nás otázka, zda její úspěchy naopak tuto tezi spíše nevyvracejí: i letos totiž kromě Gudžarátu a Karnátaky zvítězila prakticky jen v hindsky mluvících oblastech na severu; ve státech jako Maháráštra či Ándhrapradéš už jí museli pomoci tradiční spojenci. S trochou nadsázky tedy můžeme říct, že BJP stále zůstává de facto regionální stranou – ovšem stranou suverénně největší, jejímž regionem je celá hindsky mluvící polovina země.

Důkladnější pohled na výsledky však ukazuje, že BJP spíše visí v jakémsi meziprostoru. Sice ještě neučinila poslední krok k tomu, aby se stala skutečnou celonárodní stranou, ale už ji ani nemůžeme považovat za stranu územně omezenou výskytem hindštiny. V letošních volbách totiž získala i nebývale vysoký počet hlasů ve státech jako Západní Bengálsko, Ásám nebo Uríša, kde se dosud příliš neprosazovala. Zároveň si však zachovává pohodlnou výhodu silného regionálního ukotvení. Díky zahuštěnější podpoře při srovnatelném počtu hlasů vždy získá více křesel než Kongres a naopak – na stejný počet mandátů se nadře mnohem méně. Také letos BJP soutěžila v pouhých 428 obvodech z celkových 543, ale ve třetině z nich zvítězila nadpoloviční většinou a v další třetině získala aspoň 40 procent hlasů.


Teritoriální rozdělení mandátů v letošních indických parlamentních volbách. Převzato z Wikimedia Commos. Údaje jsou v angličtině. Podrobné volební výsledky jsou dostupné na oficiálních stránkách Indické volební komise http://eciresults.nic.in/

Zmizí Kongres v zapomnění?

Čísla se dají interpretovat různě, jednu položku v seznamu tvrdých dat však obejít nemůžeme: letošní volby do Sněmovny lidu byly vůbec prvními volbami v dějinách, kdy Indický národní kongres nezískal nejvíce hlasů ze všech kandidujících stran. Přesněji řečeno, prohrál ještě v roce 1977 s účelově vytvořeným slepencem Džanta, který ukončil éru Kongresu jako predominantní strany. A druhá porážka zřejmě bude znamenat i druhou významnou proměnu indického stranického systému.

Je asi předčasné Kongres úplně odepisovat a věštit mu pád do propadliště dějin, přesto však i letošní výsledek něčemu nasvědčuje. Kongres přestává být stranou první volby, pro kterou voliči hlasují prostě proto, že se to tak dělá, a můžeme očekávat, že od příštích voleb už bude indickou politickou scénu definovat BJP. Právě nová vládní strana bude výchozím bodem, k němuž se budou ostatní strany vztahovat, a otázka zní, jak se vůči ní vymezí hlavní poražený.

Protikongresová vlna, která smetla nejstarší indickou politickou stranu z vládních křesel, byla totiž nejen logickým hlasem pro alternaci u moci, ale především proti vládě, která se za deset let „vyznamenala“ především nebývalým množstvím korupčních skandálů a poslední ránu jí zasadila inflace v roce 2013. Byla také hlasem proti dynastické politice klanu Néhrú-Gándhí, který více či méně ovládal indickou politiku od získání nezávislosti v roce 1947 a který v osobě Ráhula Gándhího zdegeneroval už jen do neschopné protekční kliky.

Pokud se tedy Indický národní kongres chce znovu prezentovat jako celonárodní catch-all party zhmotňující néhrúovské heslo „jednota v rozmanitosti“, musí se nejprve pokusit dosáhnout oné rozmanitosti ve vlastních řadách a dát příležitost i jiným členům než jen pochlebovačům vládnoucí rodiny. Zároveň však musíme dodat, že má stále na čem stavět. Přestože Kongres získal ve sněmovně ostudných 44 mandátů, pořád pro něj hlasovalo 19 procent voličů, tedy jen o třetinu méně než pro BJP.

Vrátí regiony úder?

Podobně neslavně jako Kongres skončilo i mnoho menších ambiciózních partají. Protikorupčně zaměřená Strana obyčejného člověka (AAP), která ještě před pár měsíci vypadala jako možná nástupkyně Kongresu na pozici nejsilnější celostátní sekulární strany, ve volbách naprosto vyhořela. Se ziskem pouhých čtyř mandátů v Paňdžábu se zařadila jen na dlouhý seznam drobných regionálních partají. A ty dopadly mnohdy ještě hůře. O bloku Třetí fronty, tedy volného sdružení stran z levého středu politického spektra, se již před volbami šířily vtípky, že nejspíš žije v paralelním vesmíru. Její volební lídři se absenci společného programu snažili zakrýt proklamacemi o tom, že nabízejí jedinou alternativu vůči elitářské BJP a zkorumpovanému Kongresu, jenže v drtivé většině šlo o známé firmy zapletené do vlastních finančních skandálů.

Z vesměs bídných výsledků regionálních stran tak nakonec vyčnívají dva – 37 křesel pro tamilskou AIADMK a 34 mandátů pro bengálský Lidový kongres (TMC) by dokonce mohly nahrávat spekulacím, zda právě některá z nich nedokáže v budoucnu Kongres nahradit. Přinejmenším v následujícím desetiletí však jsou takové dohady zbytečné – obě uskupení jsou typicky regionálními stranami, které logicky nemohou nikdy získat více než všechna křesla ve svém státě a tohoto stropu v letošních volbách již téměř dosáhly. Pro další zisky by se musely nejprve napevno usadit v dalších oblastech, což zejména v případě tamilsky nacionalistické AIADMK patří do říše sci-fi.

Čekání na chybu

Indičtí politologové bývají zpravidla při vyslovování prognóz zdrženliví. Nikoli proto, že by se báli vyslovit svůj názor, nýbrž proto, že si plně uvědomují specifičnost a komplexnost indického stranického systému. Nečekaně drtivé vítězství Naréndry Módího naznačuje, že se indická politická scéna posouvá do další fáze: BJP aspiruje na pozici nového hegemona, který může vytlačit dosud ožehavá témata hinduistického nacionalismu a komunálního násilí zcela mimo veřejný diskurs a redefinovat celou néhrúovskou myšlenku sekulárního indického národa. Zároveň s sebou přináší ohromná očekávání v hospodářské sféře: BJP má nebývalý mandát k tomu, aby reformovala stagnující indickou ekonomiku, její dosavadní kroky však nasvědčují spíše tomu, že bude pokračovat v neoliberálním kursu posledních dvou desetiletí.

Indický stranický systém je často popisován jako multipartismus se dvěma póly, z nichž je ovšem jeden nyní značně oslaben. Tento vývoj však musí ještě potvrdit následujících pět let Módího vlády. Pokud bude úspěšná a opozice nedokáže najít nová témata, mohli bychom se skutečně dočkat nástupu BJP jako nové predominantní strany. Pokud však Módí ve vládě propadne, mohlo by dojít nejen k obrození Kongresu, ale dokonce i k ještě masivnější vlně regionalizace, než k jaké došlo v 90. letech. Regionální strany sice v nové sněmovně přišly o svůj vyděračský potenciál, avšak tato „nepotřebnost“ může do budoucna utužit jejich nyní oslabené vazby. V každém svazovém státu nyní najdeme alespoň jednoho dnes odepsaného politika, který se při první Módího chybě může slavně vrátit jako nový spasitel. A otázka je, zda to zástupu čekatelů nový indický premiér umožní.

O autorovi:

Jiří Krejčík, indolog

Expertise to impact

Subscribe