05/03/2014 This content is not up to date

Indonésii čeká v roce 2014 supervolební rok

Letos v dubnu proběhnou v Indonésii parlamentní volby, v červenci pak voliči rozhodnou, kdo se v nejlidnatější muslimské zemi, která aspiruje na roli lídra Jihovýchodní Asii, stane prezidentem. Hlavní roli ale zatím nehrají politické strany, ale Komise pro odstraňování korupce (KPK, Komisi Pemberantasan Korupsi), která má největší důvěru občanů.

V hlavní roli korupce

Komise pro odstraňování korupce je vládní organizace zřízená v roce 2003 s cílem vymýtit korupci a zpronevěru státních financí. Podle Centra protikorupčních studií na univerzitě Gadjah Mada v Jogjakartě, Indonésie v prvních sedmi měsících roku 2013 ztratila kvůli korupci kolem 300 mil. dolarů.

Samotný vládní boj proti korupci v Indonésii datujeme už do 50. let minulého století, kdy tuto funkci kontrolora toku státních peněz plnilo šest institucí. Po převzetí moci prezidentem Suhartem v roce 1966 se navazující státní agentury bojující proti korupci setkávaly s neúspěchem pramenícím z resistence státních úředníků a samotného prezidenta zveřejňovat dokumenty o původu svého majetku a řešily se pouze korupční problémy, které se netýkali nikoho z generálů ani úředníků silně spjatých s režimem prezidenta. Do roku 1998, kdy byl Suharto donucen odstoupit z funkce prezidenta se korupce natolik vžila do indonéské společnosti, že dodnes ovlivňuje provinční i vládní procesy v celém souostroví. Od roku 1999 byly vládou čtvrtého prezidenta Abdurrahmana Wahida zrušeny mnohé, téměř až vyděračské instituce (Ministerstvo informací, Ministerstvo blahobytu) a byla přijata řada zákonů připravující půdu pro upevnění moci budoucí agentury pro boj s korupcí. Od roku 2003, kdy byla KPK založena má zhruba 700 zaměstnanců a v jejím vedení stojí pět komisařů. KPK je orgán nezávislý na výkonné, zákonodárné, soudní moci a Nejvyšší kontrolní radou je oprávněna provádět audit a koordinovat postup státních institucí ve věcech potírání korupce.

Jednou z nejnovějších „obětí“ Komise je i vládnoucí Demokratická strana PD (Partai Demokrat/Demokratická strana) současného prezidenta Susila Bambanga Yudhoyona, která už může jen nostalgicky vzpomínat na volby v roce 2009, kdy se stala jednoznačným vítězem. Strana nadále ztrácí příznivce hlavně kvůli korupční aféře stranického pokladníka Muhammada Nazaruddina. Ten byl usvědčen z ovlivňování výběrového řízení na výstavbu ubytovacího zařízení pro Sportovní hry jihovýchodní Asie, konané v listopadu 2011. Do aféry jsou zapleteni i další významní funkcionáři a poslanci strany, včetně ministra mládeže a sportu Andiho Mallaranganga, jenž byl kvůli aféře v prosinci 2012 donucen k rezignaci. S těmito kauzami volně souvisí i případ exposlankyně PD Angeliny Sondakh, která byla 10. ledna 2013 odsouzena ke 4,5letému trestu vězení a pokutě 250 mil. rupií (zhruba 500 tis. Kč) za korupci, protože od Nazaruddninovy firmy přijala 2,5 mld. rupií a 1,2 mil. dolarů (celkem tedy okolo 29 mil. Kč). Bývalé poslankyni nepomohla ani přítomnost jejích plačících dcer při soudním přelíčení.

Komise pro odstraňování korupce počátkem ledna také rozšířila obvinění někdejšího náčelníka dopravní policie, generála Djoka Susila, z příjímání úplatků, a nechala mu obstavit přes čtyřicet nemovitostí a několik desítek luxusních automobilů, které patří jemu nebo jeho blízkým příbuzným. Generál byl původně vyšetřován kvůli zmanipulované zakázce dopravní policie na dodávku řidičských trenažérů. Rozsah jeho majetku ovšem ukazoval na mnohem rozsáhlejší systém nezákonného obohacování. Na začátku září 2013 byl odsouzen k 10 letům vězení, propadnutí nezákonně nabytého majetku v hodnotě 200 mld. rupií (360 mil. Kč) a pokutě 500 mil. rupií (900 000 Kč) za několikanásobné obvinění z korupce a praní peněz. V případě zmanipulované zakázky na řidičské simulátory údajně připravil stát o ekvivalent 13,5 mil. dolarů.

Korupce se netýká pouze světských hříšných činů, ale prostupuje i do oblastí ryze duchovních. Koncem ledna KPK vydala zákaz vycestovat třem vysokým činitelům Ministerstva náboženských záležitostí v souvislosti s vyšetřováním korupce při zadávání zakázky na nákup výtisků Koránu.


Vlajky indonéských politických stran (ilustrační foto), zdroj: Wikimedia Commons/Gunawan Kartapranata

Indonéský Obama?

Na druhou stranu, i v Indonésii existují opačné příklady. Stojaté vody spojené se starší generací politiků může v prezidentských volbách narušit guvernér Jakarty Joko Widodo (Jokowi), který v září 2012 uspěl v desetimilionové Jakartě, hlavním městě země se statusem provincie. Svou vizí „nové Jakarty“ oslovil jak reformní, tak i nerozhodnuté voliče, kteří žádali především změnu bez ohledu na náboženské či etnické aspekty. Jokowi porazil kandidáta prezidentovy Demokratické strany (PD) a dosavadního guvernéra Fauziho Bowa. Obezřetný guvernér se od svých kolegů liší třeba i tím, že již zmiňované KPK po několika dnech oznámil pro jistotu i dar baskytary s věnováním od skupiny Metallica, která v Indonésii koncertovala, a k jejímž fanouškům guvernér patří.

Průzkumy naznačují, že by Jokowi měl ve volbách velkou šanci. Stále jde ale o kandidáta pouze potenciálního, protože sám tvrdí, že má jako čerstvý guvernér Jakarty (od září 2012) spoustu práce zděděné po předchozích zkorumpovaných guvernérech – např. modernizovat infrastrukturu s ohledem na dopravní přetíženost a zejména neustálé povodně, které denně ovlivňují životy miliónů lidí v hlavním městě.

Ve stranických kruzích PDI-P (Partai Demokrasi Indonesia – Perjuangan/Demokratická strana boje, je největší opoziční strana zastávající občanský, nikoliv náboženský princip v politice) se s kandidaturou Joka Widoda počítá a spekuluje se o jeho spolukandidátech na úřad viceprezidenta: Jokowi sám údajně preferuje guvernéra centrální banky Aguse Martowardoja, další jména jsou Jusuf Kalla (prezidentský kandidát z roku 2009 a člen Golkar – Golongan Karya/Skupinové Dílo, vládnoucí strana bývalého prezidenta Suharta), místopředseda dolní sněmovny Pramono Anung a bývalý šéf Ústavního soudu Mahfud MD.

Další kandidáti

Na druhém místě se v průzkumech objevuje kandidát sekulární a nacionalistické strany Gerindra, hlásící se k Sukarnovu ideovému odkazu, vysloužilý generál Prabowo Subianto. Okruh vyhlášených či potencionálních kandidátů dále tvoří předseda strany Golkar, nejbohatší indonéský podnikatel Aburizal Bakrie, s vlažnou podporou dokonce i od vlastních straníků, nebo předseda umírněně islámské a městky intelektuální Strany národního mandátu (PAN – Partai Amanat Nasional/Strana národního mandátu) Hatta Rajasa. Velkou pozornost vzbudila loni v únoru jeho dvouhodinová schůzka s Prabowem Subiantem, po níž oba prohlásili, že mají důvěru v dosažení dohody na společném postupu ve volbách. Rýsuje se tedy další možná dvojice Prabowo Subianto – Hatta Rajasa.

Svého kandidáta má i Demokratická strana, konkrétně bývalého šéfa generálního štábu generála Pramono Edhie Wibowa, který je zároveň švagrem prezidenta Yudhoyona. Má i nepsané předpoklady pro funkci prezidenta Indonésie: je Javánec a voják. Komentátoři to vidí jako pokus prezidenta Yudhoyona vytvořit politickou dynastii.

Posledním vážnějším kandidátem je předseda Strany svědomí lidu (Partai Hati Nurani Rakyat neboli Hanura) generál Wiranto, který založil tuto stranu v roce 2006 poté, co odešel z Golkar). V rozhodnutí usilovat o prezidentský post ho posílila podpora mediálního magnáta Haryho Tanoesedibja, který opustil v roce 2011 založené Národní demokraty (NasDem) a vstoupit do jeho strany. Wiranto díky tomu získá bezprecedentní přístup do rozhlasového vysílání.

Volební háčky

Předvolební boj v Indonésii ovlivní také volební zákon, který stanovuje, že svého kandidáta může nominovat strana s nejméně 20 % parlamentních křesel. Je tu i údajná úmluva z prezidentských voleb 2009, kdy Prabowo Subianto figuroval jako spolukandidát předsedkyně PDI-P Megawati Soekarnoputri a byla mu slíbena podpora PDI-P ve volbách 2014. Dalšími faktory jsou kombinace dvojic kandidátů na prezidenta a viceprezidenta, postup strany Golkar s relativně stálou voličskou podporou a vlastním nezvolitelným kandidátem, či osobní ambice exprezidentky Megawati.

S jistou licencí můžeme říci, že oficiálně či neoficiálně se prezentují prezidentští kandidáti hlavních politických stran včetně dvou hlavních koaličních – prezidentovy Demokratické strany (PD) – a hlavní opoziční – Demokratické strany boje (PDI-P) – exprezidentky Megawati Soekarnoputri, byť právě tyto dvě ještě své uchazeče formálně nejmenovaly.

Strana prezidenta Yudhoyona zůstává ve výrazné defenzívě, kterou si pravidelnými korupčními skandály sama způsobuje, zatímco PDI-P těží z popularity již dva roky sloužícího guvernéra Jakarty, Joka Widodo. Ten se z úcty k Megawati vyhýbá představování své politické vize. Jeho hlavním poselstvím je krom pracovitosti a poctivosti trvalý styk s lidmi, což jemu samotnému a PDI-P může zajistit úspěch. Taktika je prostá: loajalita k předsedkyni strany, která má vybrat kandidáta, až čas přijde, aby se mohl maximálně věnovat Jakartě a prokázat se pak výsledky dosaženými v guvernérském úřadu. Není ovšem vyloučeno, že předsedkyně PDI-P, exprezidentka a dcera prezidenta Sukarna, má v úmyslu kandidovat – přes neúspěch ve volbách v roce 2004 a 2009 – ještě jednou sama.

Většinová společnost by ale Jokowiho do dalších prezidentských voleb v roce 2019 ráda viděla stále jako guvernéra Jakarty. Pokud se mu podaří odstranit problémy Jakarty spojené především s infrastrukturou a záplavami, potom se mu podaří už vše. Letošní kandidatura by tedy byla možná pro Megawati, která si, na rozdíl od svého otce, srdce Indonésanů bohužel nezískala.

Pokud by Jokowi kandidoval až v dalších prezidentských volbách v roce 2019, pak může mít letos největší šanci druhý favorizovaný Prabowo Subianto – do jisté míry tradiční kádr mezi indonéskými prezidenty – Javánec, muslim, voják a podnikatel, který se přiženil do Suhartovy rodiny. Výsledky voleb v mnohém napoví, jakým směrem se bude tato jistě v mnohém rozporuplná, přesto však dynamická země v jihovýchodní Asii ubírat.

O autorovi:

Jan Boháč

Použité zdroje:

The Jakarta Globe, The Jakarta Post, Antara News, Harian Kompas.

Expertise to impact

Subscribe