13th International Symposium LIVE

11/08/2017 This content is not up to date

Je solidarita podmínkou konvergence?

Česká republika a další země střední a východní Evropy si po liberalizaci zahraničních investic a obchodu začaly konkurovat především samy navzájem. Zahraniční „pomoc“ do nich proudila nejen ze solidarity, ale i ze zřejmých ekonomických důvodů. Dnešními důsledky tohoto zřejmě nevyhnutelného vývoje jsou hluboké strukturální problémy a závislost periferie na evropském jádru. Ekonomickou konvergenci ale potřebují země napříč kontinentem. 

Na počátku devadesátých let stála Česká republika i ostatní postkomunistické země před nelehkým úkolem – transformovat své ekonomické uspořádání z centrálního plánování na nějakou z forem tržního hospodářství. Zemím přitom scházelo potřebné institucionální zázemí, místním podnikatelům-začátečníkům zase chyběly jakékoliv zkušenosti s podnikáním i samotný kapitál. Po dlouhém politickém odloučení tak byla nezbytná pomoc od zemí Západu.

Speciální vydání
Mezinárodní
politiky

Tento text je součástí speciálního vydání Mezinárodní politiky. On-line časopis Mezinárodní politika, který Ústav mezinárodních vztahů začal vydávat v původní papírové podobě již v roce 1956, slouží mimo jiné jako exkluzivní prostor pro diskusi a reflexi české zahraniční politiky.

V prosinci 2016 jsme vyzvali autorky a autory, kteří se zabývají problematikou zahraniční politiky ve své profesní, akademické či zájmové oblasti, aby nabídli své texty na dvě vypsaná témata: "Sociální dimenze české zahraniční politiky" a "Kýč, klišé a stereotypy v zahraniční politice".

Vybrané texty si můžete nyní přečíst v našem on-line časopise (rozcestník najdete zde) i v mimořádně publikovaném tradičním papírovém vydání, které si v můžete stáhnout zde.


Tato „pomoc“ byla v politické řeči výrazem solidarity se zeměmi v nesnázích, v ekonomické rovině byla ale tažena především tržními principy. Problematická minulost, dynamická transformační současnost a nejistá budoucnost byly základní proměnné, které vstupovaly do byznys plánů západních firem pouze v podobě „rizikové prémie“. Země střední a východní Evropy (CEECs) byly jinak běžné nové trhy, které s trochou odvahy investora slibovaly vysoké zisky.

Přímé zahraniční investice a víra v jejich obohacující vliv na domácí firmy hrály v procesu transformace neotřesitelnou roli. Absence domácího finančního, technologického a do jisté míry i lidského kapitálu dovedla vlády k nutnosti nabídnout státní aktiva ve velké míře zahraničním firmám a s tím se otevřít ekonomickému Západu. Především příliv moderních technologií a know-how měl totiž „nakazit“ české firmy a české podnikatele. Ustrnulé ekonomiky se pak měly v mžiku modernizovat.

Opravdová vícerychlostní Evropa

Otevírání se zahraničnímu kapitálu a mezinárodnímu obchodu sice byla jednou z nejvíce diskutovaných otázek transformace CEECs, diskuse nad rychlostí a způsobem liberalizace s vidinou prospěšné ekonomické konkurence nicméně úplně zastínila potenciální škodlivou konkurenci mezi samotnými transformujícími se zeměmi. Strukturálně odlišné země v různé makroekonomické kondici byly vnímány ze strany zahraničních investorů jako jeden nový trh. Na něm se pak navzájem předháněly, aby se zalíbily zahraničnímu kapitálu.

Taková rivalita měla a nadále má nechtěné podoby – od daňového „závodu ke dnu“, patrného především z trvale klesajících sazeb daně z příjmů firem, ke mzdovému podhodnocování. Koordinovaný vstup na evropské pole mohl zabránit mzdovému i daňovému dumpingu. Jistě by v takovém případě nemusely země využívat třeba investičních pobídek k lákání investorů na daňové slevy a další výhody v takové míře, která velké korporace o to více zvýhodňovala vůči malým a středním domácím podnikům i vůči samotným vládám.

Nerovné postavení evropských zemí omezuje potenciál žádoucí ekonomické konvergence, která je jedním z hlavních cílů projektu evropské integrace.

Zařadit se a držet krok

Přímé zahraniční investice pomohly k rychlé transformaci původně centrálně plánovaných ekonomik, ale jejich důležitost již v útlém věku tržních ekonomik dala vzniknout silné závislosti.

Hlavní úskalí bylo v době, ve které k přílivu investic docházelo. V pokročilé fázi globalizace se již vytvořily stabilní světové hodnotové řetězce s výsostným postavením nadnárodních korporací. CEECs otevřely své hranice silným globálním hráčům a zařadily se tak jen na nižší stupně mezinárodního výrobního procesu. Zahraniční vlastníci totiž využili nově otevřených trhů k produkci s nižší přidanou hodnotou a náročnější ekonomické činnosti jako výzkum, design nebo konečný prodej zůstaly na starosti mateřským společnostem v domovské zemi.

Jak mimo jiné ukazuje studie Úřadu vlády ČR Analýza odlivu zisků: Důsledky pro českou ekonomiku a návrhy opatření, i v pokročilé fázi vývoje CEECs si země zachovávají zásadní strukturální nedostatky. Kapitálová nesamostatnost těchto zemí vytváří závislost na zahraničních zdrojích. Toto vychýlení je vyvažováno jednak vysokým odlivem výnosů do zahraničí a jednak mzdovým polštářem, který využívá nízkého odměňování práce jako vábničky pro zahraniční kapitál.

V České republice jsou excesivní odliv výnosů a mzdová nedostatečnost nejproblematičtější a vyžadují jasnou a podrobnou strategii pro budoucí vývoj. Tak jak je totiž současný stav nežádoucí, je bohužel současně dost dobře udržitelný. Nezbytný kapitál odchází do zahraničí, místo aby podporoval místní ekonomický potenciál, technologické a inovační podhoubí, rozvoj sítě malých a středních podniků a růst reálných mezd zaměstnanců.

Představy tvůrců transformace se tak nenaplnily a CEECs i po více než čtvrtstoletí jen pozorují vysněný Západ z dálky. Co je ještě znepokojivější, země sice nabraly „západní“ směr, ale jedou v závěsu, který naplnění původních představ neumožňuje. CEECs jsou v podřízené pozici, neboť přinejmenším v oblasti technologických i finančních zdrojů jsou závislé na zahraničních zdrojích.

Solidarita: politický přílepek

Záměr vytvořit jednotný evropský trh byl při svém zrodu správně doprovázen závazkem snižovat regionální a sociální nerovnost. Rozdíly existovaly mezi původními a postupně přistupujícími zeměmi společenství ještě před vznikem společného trhu. Další prohlubování ekonomické integrace vytvořilo a nadále vytváří divergenční tendence. Toho si byli vedoucí evropští představitelé vědomi, přestože v té době byla liberalizace mezinárodních toků zboží a kapitálu považovaná za garanci nekončící prosperity.

Kohezní politika Evropské unie se tedy nezakládá na principu solidarity, ale reaguje na antagonismy mezinárodních ekonomických vztahů. Evropská unie nesmí rezignovat na původní příslib boje proti nerovnostem. Nutně musí přijít s komplexním plánem, jak vyvázat CEECs z druhořadého postavení v rámci mezinárodních výrobních řetězců, a umožnit tak jejich skutečnou konvergenci.

Nerovnosti kam se podíváš

Evropská unie se svůj původní závazek snaží plnit především pomocí Evropských strukturálních a investičních fondů. Jejich dosavadní podoba ale pro svou omezenou velikost nedokáže ani kompenzovat pohyby kapitálu z „periferie" do evropského jádra, natož vytvářet tlak na sbližování zemí.

Takový systém snižování rozdílů mezi bohatšími a chudšími zeměmi je jasně nedostatečný. CEECs by nicméně neměly být samy ve společném postupu k posílení zodpovědnosti Unie za spravedlivou konvergenci.

Zjednodušené rozdělení na chudších členské země, které by měly lobbovat za vyšší transfery, a oponující bohatší země opomíjí důležité souvislosti. Společný trh totiž z principu vyžaduje nedívat se na nerovnosti pouze mezistátní perspektivou, ale podívat se i na to, jak si mezi sebou stojí Evropané, případně občané jednotlivých států.

Na zásadní reformě kohezní politiky by neměli mít zájem jen občané periferních zemí, ale i většina občanů jádra. Fondy totiž samy o sobě přispívají k růstu nerovností uvnitř zemí, které jsou čistými plátci. Jak? Vlastníci kapitálu v zemích s přebytkovým kapitálovým účtem platební bilance inkasují nadměrné zisky svých zahraničních filiálek, zatímco část jejich zisku, jež se vrací do sídla své centrály, kompenzují místní pracující ze svých odvodů do rozpočtu EU: z jednotného německo-českého trhu zkrátka těží především německé horní 1 %, zatímco zbylých 99 % platí za tuhle příležitost.

Exkluzivní ekonomický růst

Pod cíle Evropských strukturálních fondů a Fondu soudržnosti se schová podpora investic do fyzického i lidského kapitálu, inovací, ale také infrastrukturních projektů a životního prostředí. Jde o běžné recepty na hospodářský růst, ten však sám o sobě není automatickou zárukou konvergence.

Podpora ekonomického růstu CEECs neřeší hlubší problém fungování vnitřního trhu. Evropská strukturální politika nadto nekonfrontuje hlavní rozpory ekonomické globalizace.

Kvůli ustáleným hodnotovým řetězcům totiž o distribuci vyšších zisků z produktivity a jejich zdaňování rozhodují zahraniční centrály podle svého, bez ohledu na reálný přínos jejích dceřinek. Lepší dálnice a železnice tak především usnadní využívání daných dovozních vztahů. Vzdělávání a trénink nemusí vést ke snížení rozdílů mezi zeměmi, když o plodech z vyšší produktivity pracovníků rozhodne mateřská společnost.

Místo aby periferní ekonomiky díky fondům doháněly jádro, stávají se vinou hodnotových řetězců leda tak lepšími, modernějšími a produktivnějšími montovnami.

Jelikož se inovativní a vědecké činnosti koncentrují v jádru, které jejich plody „půjčuje“ okolním zemím za příslušnou úplatu v podobě vysokých dividend, CEECs budou zaostávat (a už zaostávají) v procesu čtvrté průmyslové revoluce, jež tak postaví ještě větší zeď mezi zeměmi i mezi společenskými třídami.

Spolupráce místo solidarity

Evropská unie musí co nejdříve přijít s komplexním plánem, jak vyvázat CEECs z druhořadého postavení v rámci mezinárodních výrobních řetězců. Momentální podoba ekonomických vztahů totiž prospívá pouze nadnárodním firmám a jejich vlastníkům, zatímco mnohé problémy běžných lidí k kterékoliv členské zemi zůstávají neřešeny.

Kohezní politika nemůže vycházet jen z principu solidarity bohatších států s chudšími, ale především z reality finančních toků na vnitřním trhu. Dosavadní liberální přístup k ekonomice nepřichází s žádným řešením. „Solidaritu“ používá pouze k odklonění pozornosti od své bezradnosti.

Evropská unie je jediný nástroj ekonomické konvergence. Jejím garantem se ale musí stát všechny členské země.

O autorovi:

Jan Bittner je ekonom, který se zaměřuje na problematiku mezinárodní politické ekonomie a pracovních trhů. Momentálně působí jako analytik na Úřadu vlády ČR.

Expertise to impact

Subscribe