Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

29/06/2011 This content is not up to date

Jordánsko a Sýrie na jaře 2011. Řešení aktuální politické krize na pozadí konfliktů minulých let

Projevy nesouhlasu části obyvatel Jordánska a Sýrie s působností tamních vlád z jara 2011 se částečně shodovaly v kritice jejich hospodářské politiky. Požadavky volající po nápravě vnitropolitického prostředí se navzájem lišily mnohem více. V této souvislosti výrazně záleželo na postavení příslušných vlád a jejich politice k protivládní nespokojenosti v předchozích letech, a naopak na vlivu jejich kritiků a jejich působnosti všeobecně.

Do začátku května 2011 se zatím jednalo o převážně vnitrostátní záležitosti. Ostatní významní účastníci politiky na Středním východě do nich _ nezávisle na svém původu a na státní nebo jiné podobě _ příliš nezasahovali. Pokud šlo o Jordánsko, pak jejich rozhodnutí zůstat spíše stranou mohlo vycházet z předpokladu, že konec zdejších střetů, který tamní vláda dokázala zajistit sama, nenaruší sledování jejich vlastních záměrů. Vzhledem ke krátkosti jordánské krize ji ti, kdo její urovnání pokládali za nevýhodné, nedokázali dost využít.

Sýrie se ze své poslední pasti v podobě vnitropolitického násilí ještě nedostala. Její vláda zpravidla považovala nevládní kritiku své politiky za zpochybňování státní svrchovanosti, a tedy za neúnosnou bezpečnostní hrozbu. Prezident Bašár Asad se navíc v předchozích letech prezidentství, jež začalo v červenci 2000, s vnitřními otřesy tohoto druhu, a především rozsahu, nesetkal. S výzvou hrozící přerůst ve vnitrostátní převrat se předtím syrská vláda naposledy střetla zřejmě začátkem roku 1982, kdy byla její moc ohrožena sunnitskými islamisty. Tyto spojitosti spolu s jejím jednoznačným autoritářstvím ovlivnily jistě její rozhodnutí řešit nastalé nesnáze převážně silou.

Jordánsko: sázka na konzervativní řešení

Část kritiky jordánské vlády z jara 2011 se vztahovala na tytéž záležitosti, na něž si nezanedbatelné množství obyvatel stěžovalo také koncem osmdesátých let a pak i v devadesátých letech.V dubnu 1989 a srpnu 1996 přerostla tato nespokojenost ve střety.

První z nich začaly po zprávě, že vláda ukončí program zajišťující obyvatelstvu levnější potraviny, hlavně chleba a rýži, a pohonné hmoty, a že se zdraží telefonní spojení a voda na zemědělské potřeby, aby se snadněji získaly peníze na snížení státního dluhu. Protesty se rozšířily zvláště na jihu, kde převažovali Zajordánci. Jordánští Palestinci se jich většinou neúčastnili. Odrazovaly je zkušenosti z přelomu let 1970_1971, kdy se především Demokratická fronta osvobození Palestiny (DFOP) a Lidová fronta osvobození Palestiny (LFOP) neúspěšně pokusily převzít v Jordánsku moc, a následný vládní postih.

Kritici žádali sestavení vlády, jejíž politika by hospodářské postavení Zajordánců nepoškozovala. Chtěli také, aby zabránila stoupajícímu vlivu Palestinců a snížila úplatkářství a nezaměstnanost. Vláda, na niž za králova pobytu v zahraničí dohlížel princ-regent Hassan, proti nim zprvu vyslala policii a zdůvodňovala to potřebou zamezit útokům části z nich proti úřadům a bankám. Jordánsko se po válce z roku 1967 nacházelo ve výjimečném stavu, což mu umožňovalo rozsáhlé využití síly. Střety mezi protivládními shromážděními a policií způsobily smrt nejméně deseti lidí.

Krize skončila vytvořením prozatímní vlády, jíž předsedal Zajordánec Zaid bin S’akir, příbuzný krále Husajna, bývalý armádní velitel a spoluautor zásahu proti palestinskému pokusu o převrat z roku 1970. Ve srovnání s předchozím stavem byl zaveden mírnější dozor nad sdělovacími prostředky, byly schváleny parlamentní volby, první od zákazu politických stran z roku 1957 a došlo k přeznačení hranic volebních obvodů se záměrem zvýhodnit Zajordánce. Rozšiřování vnitropolitických práv obyvatel pokračovalo zrušením výjimečného stavu. V září 1992 došlo k uzákonění činnosti politických stran.

Kritika vládní politiky ze srpna 1996 se znovu vymezovala převážně proti vládnímu záměru povolit zdražení chleba a jiným hospodářským nesnázím. Mnohdy souvisela s představou, že mír s Izraelem z roku 1994 přinese Jordánsku výrazný hospodářský vzestup, což se podle ní v dostatečné míře nestalo. Mezi jejími účastníky se i tehdy nacházeli častěji Zajordánci než Palestinci. Nespokojenost části z nich přerostla v ničení vládních zařízení, které zastavil až policejní zákrok. Provázelo ho varování krále Husajna, že pokud jejich porušování zákona neskončí, čeká je vyšší postih. Tvrdil také, že tuto záležitost zavinili spojenci Iráku, čemuž však většina obyvatelstva nevěřila.

Projevy nesouhlasu s vnitřním stavem Jordánska z ledna a února 2011 se od předchozích lišily hlavně všestrannou různorodostí jejich šiřitelů. Zúčastnili se ho Zajordánci i Palestinci. Významné místo získali zvláště zástupci levicových odborů a Muslimští bratři (MB). Fronta islámské akce, kterou Muslimští bratři ovládali, prosazovala zvláště konec vlády, v jejímž čele stál Palestinec Samírem Rifai, a výpis parlamentních voleb. Závěr posledních, konaných v listopadu 2010, označila za podvod.

Také tentokrát přecházela protivládní nálada v násilí a střety s policií. Král Abdalláh II. je chtěl rychle zastavit. Přijel do oblasti, kde začaly, a začátkem března rozhodl o sestavení vlády pověřené nápravou nejzávažnějších nedostatků. Jejím předsedou se stal Zajordánec Marúf al-Bachít. Šlo o někdejšího armádního velitele, ředitele zpravodajské služby, velvyslance v Izraeli a v Turecku a předsedu vlády v období po islamistických útocích v Ammánu roku 2005.

V této vládě zasedali i představitelé nevládních seskupení, hlavně odborů. Její snaha získat k spoluúčasti Muslimské bratry nevyšla. Předseda Fronty islámské akce Hamza Mansúr hodnotil al-Bachíta jako příliš autoritářského, konzervativního, a proto neschopného úspěšně se vyrovnat s příslušnými výzvami. Prosazoval naopak přepsání ústavy a odstranění královských pravomocí dosazovat za předsedu vlády někoho jiného než zvoleného zástupce parlamentní většiny a zrušit parlament.

Sýrie: represe jako v roce 1982

Syrské protivládní projevy z roku 2011 začaly koncem letošního ledna, tedy v době sílícího rozvratu egyptské a tuniské vlády. Kritika syrské vlády se nejčastěji vymezovala proti zneužívání moci ze strany státních představitelů anebo jejich spojenců, proti státnímu násilí a malému rozsahu práv obyvatel. Nespokojenost s Asadovým prezidentstvím rostla také v souvislosti s mírou nezaměstnanosti a se zdražováním pohonných hmot z roku 2010.
Vláda se rozhodla řešit nastalou krizi převážně nasazením policie a armády a využitím nepravidelných ozbrojených skupin vládních spojenců. Jejich útoky proti převážně neozbrojeným protivládním obyvatelům způsobily mnoho ztrát. Nedokázaly však zabránit zesílení požadavků na nápravu vnitropolitického prostředí, k nimž se přiřadila výzva k odchodu vlády.

Vládní protikrizový program z jara 2011 se příliš nelišil od úspěšné taktiky vlády z roku 1982, která co nejvíc znemožňovala spojení neposlušných oblastí s ostatním světem, poté následovalo jejich dobytí a zesílené zastrašování. Vycházela tedy z předpokladu, že rozsah protivládní činnosti nepřesáhne místní meze. Tento předpoklad však nebyl správný, neboť protesty se rozšířily ve správních střediscích přinejmenším šesti provincií, včetně hlavního města.

Vnitropolitické síly, které snižovaly vládní vliv, byly často označovány za teroristy a spojence zahraničních sunnitských islamistů, kteří chtějí Sýrii zničit. Toto tvrzení mohlo ovlivňovat hlavně menšiny, alawity, z nichž pochází prezidentův rod, dále Drúzy, ismaility a křesťanské skupiny. Část z nich zastává názor, že kdyby současná vláda skončila, většinoví sunnitští muslimové by je začali pronásledovat. Také vlivnější ze sunnitských obyvatel pokládali za pravděpodobné, že by konec dosavadní vlády provázelo zhoršení stavu vnitřní bezpečnosti, a tak protivládním silám nestranili.

Zrušení stavu ohrožení, jenž trval od roku 1963, vládě nepomohlo, protože jen málo obyvatel věřilo, že by zajistilo splnění jejich požadavků. Podobný neúspěch stihl i další její snahy odradit Syřany od výzev na její odstoupení.Vláda vyhlašovala, že chce zvýšit příjmy státních zaměstnanců, zasahovat proti úplatnosti, zajistit větší zaměstnanost, snížit osobní daň anebo osvobodit část politických vězňů.

Koncem dubna 2011 podepsali zástupci části protivládních skupin výzvu armádě, aby se od vlády odvrátila, a naopak řídila přechod Sýrie k demokracii. Většina armády se k protestům zatím nepřipojila, což vychází ze silné alawitské přítomnosti v jejím velení a v jednotkách významných pro dozor nad syrskou vnitřní bezpečností.
Násilí proti protestujícímu obyvatelstvu vyvolalo v zahraničí značnou kritiku syrské vlády. Pocházela od států i jiných účastníků mezinárodních vztahů. Mezi nimi se nacházela také část sunnitských islamistů, zvláště pak šejchJusúf al-Karadáví, jenž označil Asada za samozvaného, a proto neoprávněného vládce.

Státy, které se vymezily jednoznačně proti syrské vládě, mezi nimi značnou měrou Evropská unie a Spojené státy, se pro rozsáhlejší pomoc syrským silám požadujícím konec Asadova prezidentství, nerozhodly. Začátkem května 2011 vyhlásila EU zákaz vývozu zbraní a jiných potřeb využívaných syrskými ozbrojenými silami. Osobám odpovědným za útoky proti kritikům syrské vlády zakázala Evropská unie pohyb na svém území a manipulaci se zde uloženými financemi. Zpráva úřadu prezidenta USA z 6. května obsahovala souhlas se syrskými protivládními protesty.

V Radě bezpečnosti OSN chyběla shoda, která by zajistila schválení rezoluce s výzvou na ukončení syrského vnitropolitického střetu a možný nátlak v případě, kdyby se tak nestalo. Rusko jako její stálý zástupce nehodnotilo události v Sýrii jako hrozbu pro mezinárodní bezpečnost, ale jako záležitost, jejíž vliv do zahraničí nepřesahuje, takže takto jednostranného řešení není zapotřebí. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun a Vysoký úřad OSN pro pomoc uprchlíkům (UNHCR) Sýrii neúspěšně požádaly, aby postih proti svým obyvatelům co nejrychleji zastavila.
Syrská vláda se předchozí politiky nevzdala, protože nepochybuje o své schopnosti zbavit se všech vnitřních nepřátel silou. Zmírnění svého násilí by zřejmě považovala za přiznání poklesu moci, který by mohl skončit jejím sesazením a snahou mnoha Syřanů pomstít se jejím představitelům, včetně prezidenta. V polovině května nešlo tedy konec syrských střetů předpokládat.

Není dynastie jako dynastie

Abdalláh II. se rozhodl vyrovnat se s nastalými nesnázemi konzervativně. Nejzávažnější z nich se současná vláda pravděpodobně vynasnaží odstranit nebo se alespoň zasadí o snížení jejich vlivu. Ne však v takové míře a s rychlostí, jakou požadují její kritici, v jejichž řadách zesílila přítomnost konzervativních Zajordánců, stranících v ostatních záležitostech zpravidla království. Většina výhrad směřovala k politice předešlé vlády, ne však k osobě Abdalláha II.. Kritika krále se v Jordánsku zakazuje, protože se ztotožňuje s jeho znevažováním. Většina obyvatel si odchod krále nepřeje.

Sýrie se označuje za republiku, ale Asadovo prezidentství, nejvýznamnější složka státní moci, vzešlo ze zcela dynastické souvislosti. Část obyvatel ještě zastává názor, že bez něj by se postavení Sýrie všestranně zhoršilo. Státy, které žádaly konec syrské krize, se jejího vlastního řešení výrazněji neúčastnily. Chránily se tak proti zatažení do příslušného střetu, které vyhodnotily jako nevýhodné. Jeho řešení tedy zůstává především na Syřanech. S rostoucími ztrátami klesá už od začátku nízká ochota všech zúčastněných ke kompromisu. Syrské vnitropolitické otřesy tak zřejmě skončí až vítězstvím někoho z nich. To se však samo o sobě nerovná nápravě. Zvláště ne tehdy, požaduje-li se její úspěch rychle.

O autorovi:

Vít Štaif je doktorandem v Ústavu politologie UK

Expertise to impact

Subscribe