Konflikt v Jižním Súdánu: příčiny a možnosti řešení

Prezidentská garda jihosúdánského prezidenta. Zdroj: By Steve Evans (Flickr: South Sudan: Independence) [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons

Nezávislost Jižního Súdánu byla výsledkem mírových jednání, vedených mezi súdánskou vládou a opozičními jihosúdánskými skupinami, reprezentovanými Súdánským lidově osvobozeneckým hnutím/armádou (SPLM/A, Sudan Peoples Liberation Movement/Army). Téměř šedesát let trvající občanská válka v Súdánu byla ukončena v roce 2005 podepsáním Všeobecné mírové dohody (CPA, Comprehensive Peace Agreement), ve které byla zakotvena možnost konání referenda, pokud „jednota nebude atraktivní možností".

Súdánská občanská válka

Súdánská občanská válka má své kořeny již v koloniální historii. Celý Súdán byl spravován jako anglo-egyptské kondominium, ve skutečnosti však vývoj na jihu a severu země probíhal odlišně. Obyvatelstvo jižního Súdánu bylo totiž kvůli své barvě pleti považováno za méněcenné a Súdánci ze severu považováno za otroky. Britská administrativa používala jižní Súdán jakožto bariéru proti šíření islámu v oblasti a podporovala šíření angličtiny ve vzdělávání a vysílání křesťanských misií do regionu. Výsledkem této politiky byl vznik dvou velice odlišných entit, severního a jižního Súdánu, které se v období dekolonizace měly spojit do jednoho nezávislého státu.

Nezávislý Súdán vznikl v roce 1956. Rozpory ve společnosti, které byly pozůstatky koloniální správy, se nové vládě nepodařilo odstranit. Spíše došlo k jejich prohloubení, protože obyvatelé jižního Súdánu neměli možnost zapojit se do správy nově vzniklého státu. Všechny tyto faktory měly za následek vznik opozičních hnutí na jihu země a několik desetiletí občanské války, v důsledku které zemřely přibližně dva miliony lidí. První fáze občanské války byla ukončena addisabebskou mírovou dohodou, na základě které získal jižní Súdán autonomii. Mír byl přerušen v roce 1983, kdy prezident Nimajrí vyhlásil v celé zemi islámské právo šaría. V čele opozičních sil na jihu Súdánu stálo SPLM pod vedením Johna Garanga, jehož cílem však nebylo odtržení jižního Súdánu, ale reforma stávajícího státu tak, aby byla respektována práva všech jeho obyvatel. Ideologické rozpory uvnitř hnutí vedly ke vzniku militantních organizací, jako Anyanya, které měly za cíl samostatnost jižního Súdánu.

Na počátku tisíciletí byla odštěpená hnutí opětovně zahrnuta do SPLM, aby byla posílena její vyjednávací pozice vůči súdánské vládě. Secesionistické křídlo uvnitř SPLM, reprezentováno například pozdějším viceprezidentem Riekem Macharem nebo Salvou Kiirem, převládlo, když John Garang zahynul v červenci 2005 při letecké nehodě. Po uzavření CPA tak bylo téměř jasné, že se jihosúdánská reprezentace ani nebude snažit „učinit z jednoty atraktivní možnost“, jak bylo zakotveno v CPA, a spíše se bude připravovat na samostatnost jižního Súdánu, což se také stalo skutečností v roce 2011.

Příčiny konfliktu v Jižním Súdánu

Příčiny současného konfliktu v Jižním Súdánu lze spatřovat v několika faktorech. Prvním z nich jsou protichůdné mocenské ambice bývalých vojenských velitelů a lídrů jihosúdánských opozičních skupin. Vládnoucí strana SPLM totiž nikdy nebyla skutečnou politickou stranou, ale transformovala se z opozičního hnutí z období súdánské občanské války. Byly do ní zahrnuty různé frakce, často s protichůdnými zájmy, jako je např. skupina kolem Rieka Machara, která se na počátku 90. let od většinové SPLM odštěpila pod názvem SPLM-Nasir. Aliance uzavřená v roce 2001 mezi Salvou Kiirem a Riekem Macharem, na základě které se SPLM-Nasir opětovně spojila se SPLM, byla pouze pragmatickým krokem k dosažení míru. Navíc vojenské křídlo původní SPLM pod názvem SPLA bylo transformováno po vzniku nezávislého státu v pravidelnou jihosúdánskou armádu.

Ve skutečnosti se jedná o koalici různých etnických milicí, které jsou věrné a podléhají svým velitelům. Dalším faktorem je etnická struktura jihosúdánských obyvatel, přičemž současná krize bývá často nepřesně zjednodušována na konflikt mezi většinovými Dinky a Nuery jakožto druhou největší etnickou skupinou. Přestože byly útoky často podnikány podle etnického klíče, oběťmi se stali také příslušníci dalších etnik jako Šilukové. Kromě toho opozice proti prezidentovi Kiirovi zahrnuje také příslušníky etnické skupiny Dinků.

Současný konflikt začal v roce 2013, kdy byl viceprezident Riek Machar, pocházející z etnika Nuerů obviněn z osnování státního převratu proti prezidentovi Salvovi Kiirovi z etnika Dinků. Násilnosti zachvátily především státy Jonglei, Unity a Upper Nile a hlavní město Juba. Riek Machar totiž kritizoval přechodnou ústavu a vládu a navrhl změny, které by omezily moc prezidenta. Reakcí Salvy Kiira bylo suspendování Machara ze všech funkcí, které nesouvisely s přechodnou vládou. Krize pak vyvrcholila rozpuštěním přechodné vlády v červenci 2013.

Nestabilní politická a bezpečnostní situace v Jižním Súdánu měla za následky humanitární katastrofu. Jižní Súdán je jednou z nejchudších zemí světa, přestože se na jeho území nacházejí značné zásoby ropy. Současný konflikt měl za následek veliké migrační vlny v regionu, směřující především do Ugandy a Etiopie. V důsledku obnovené občanské války v regionu zemřelo podle některých odhadů až 300 000 lidí. Úřad pro koordinaci humanitární činnosti (OCHA, United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs) odhaduje, že konfliktem bylo zasaženo více než 5 milionů obyvatel Jižního Súdánu a o své domovy přišlo přibližně 2,3 milionů lidí. Z nich našlo své útočiště v okolních zemích asi 700 000 a ostatní zůstali v různých uprchlických zařízeních na území státu.

Možnosti řešení

Mírová dohoda mezi jihosúdánskou vládou a opozicí vedenou Riekem Macharem byla podepsána v Addis Abebě na konci srpna 2015 pod patronátem Mezivládního úřadu pro rozvoj (IGAD, Intergovernmental Authority on Development). Na jejím základě byl Riek Machar opětovně dosazen do funkce viceprezidenta v dubnu 2016. Obě strany se zavázaly dodržovat příměří a v dohodě bylo zakotveno také stažení cizích vojsk. Ihned po eskalaci konfliktu v roce 2013 totiž do země vyslala svá vojska Uganda, která otevřeně podporuje vládu prezidenta Salvy Kiira.

Kromě těchto ujednání měla být vytvořena přechodná vláda s mandátem na 30 měsíců, přičemž prezidentské volby se měly konat 30 dní před vypršením jejího mandátu. Všechny válečné zločiny spáchané v průběhu konfliktu měly být náležitě vyšetřeny a potrestány. Mírovou smlouvu se však súdánské vládě nedaří implementovat a situace ani po jejím podepsání rozhodně nebyla stabilní. Na začátku července 2016 se boje opětovně rozhořely a v srpnu odešel Riek Machar do exilu, nejprve do Konžské demokratické republiky. Prezident Salva Kiir mu dal dvoudenní ultimátum na návrat a poté dosadil do jeho funkce Tabana Denga Gaie, který působí zároveň jako reprezentant opozičních sil pro vyjednávání s jihosúdánskou vládou.

Řešení jihosúdánského konfliktu bylo zprostředkováno mezinárodními organizacemi. Organizace spojených národů (OSN) vyslala do země mírové jednotky v rámci mise UNMISS v počtu 12 500 vojáků a policistů na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2155 (2014) z 27. května 2014. Tato mise reagovala na zhoršenou bezpečnostní a politickou situaci v Jižním Súdánu v roce 2013 a navázala na předchozí misi UNMISS, vyslanou do Jižního Súdánu hned po jeho vzniku a která měla za cíl napomoci konsolidaci míru v zemi po vyhlášení nezávislosti. Mandát mise zahrnoval ochranu civilistů, dohlížení nad dodržováním lidských práv, vytváření podmínek pro dodávky humanitární pomoci a podporu implementace příměří.

Jihosúdánská vláda souhlasila na začátku září 2016 s vysláním dalších 4 000 vojáků v rámci mírové mise OSN schválené na základě Rezoluce Rady Bezpečnosti OSN č. 2304. K souhlasu ze strany jihosúdánské vlády však došlo pouze díky tlaku ze strany dalších států mezinárodního společenství a hrozbě uvalení zbrojního embarga. Nejprve totiž vláda vyslání dalšího mírového kontingentu odmítla s tím, že se jedná o narušení státní suverenity. Dříve již vláda obvinila mírové jednotky OSN UNMISS z toho, že straní opozici, a rozpoutala kampaň proti tehdejší vedoucí mise Hilde Frafjord Johnson.

Existuje řešení?

Mírové jednotky OSN mohou pouze napomoci implementaci mírové dohody uzavřené mezi vládou a opozicí vedenou Riekem Macharem. Skutečného vyřešení konfliktu lze však dosáhnout pouze pomocí reforem, díky nimž se podaří odstranit jeho příčiny. Vládnoucí strana SPLM nutně musí projít reformou tak, aby se z ní stala politická strana. Je nutné dále reformovat armádu a učinit z ní pravidelné ozbrojené složky spíše než současný konglomerát etnických milicí. Vyjednávání by měla zahrnovat také politické reformy, vycházející z požadavků opozice, jako je omezení pravomocí prezidenta a jeho mandátu na dvě funkční období. Důležité je také zapojit do mírových rozhovorů kromě bývalých vojenských velitelů ze súdánské občanské války další aktéry především z řad občanské společnosti. Nutné bude rovněž řádně vyšetřit veškeré válečné zločiny, které se udály v průběhu konfliktu, a potrestat viníky.

O autorce:

Kateřina Rudincová je odbornou asistentkou na Katedře geografie, Fakultě přírodovědně humanitní a pedagogické TUL a externí spolupracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů

Zdroje:

Agreement on the Resolution of the Conflict in the Republic of South Sudan, Addis Ababa, Ethiopia, 17 August 2015. Dostupný z: https://unmiss.unmissions.org/sites/default/files/final_proposed_compromise_agreement_for_south_sudan_conflict.pdf (navštíveno 5. 9. 2016).

Al-Jazeera: South Sudan accepts 4,000 more UN peacekeepers. 5. 9. 2016. Dostupný z: http://www.aljazeera.com/news/2016/09/south-sudan-agrees-accept-4000-peacekeepers-160904184808077.html (navštíveno 6. 9. 2016).

Deng, F. (1995): War of Visions. Conflict of Identities in the Sudan. Washington: The Brookings Instution.

Iaccino, L.: South Sudan conflict: Five reasons why the civil war is happening. 28. 1. 2016. Dostupný z: http://www.ibtimes.co.uk/south-sudan-conflict-five-reasons-why-civil-war-happening-1540189 (navštíveno 6. 9. 2016).

Mamdani, M.: South Sudan and its unending bloody conflict: No power-sharing without political reform. East African. 15. 2. 2014. Dostupný z: http://www.theeastafrican.co.ke/OpEd/comment/South-Sudan-and-its-unending-bloody-conflict/434750-2207608-ppmtmlz/index.html (navštíveno 6. 9. 2016).

OCHA: South Sudan. 28. 7. 2016. Dostupný z: http://www.unocha.org/south-sudan (navštíveno 6. 9. 2016).

Sørbø, G. M. (2014): Return to War in South Sudan. Norwegian Pecebuilding Resource Centre. Policy Brief. Dostupný z: http://www.peacebuilding.no/var/ezflow_site/storage/original/application/dfe9c9db13050b38a2a5cb73c072af1e.pdf (navštíveno 5. 9. 2016).

UNMISS: United Nations Missions in South Sudan. Dostupný z: http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/unmiss/facts.shtml (navštíveno 6. 9. 2016).

UN Security Council Resolution 2155 (2014). Dostupný z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2155(2014) (navštíveno 6. 9. 2016).