15/11/2012 This content is not up to date

Metafory japonské normality

V roce 1993 publikoval japonský politický matador Ichiro Ozawa knihu Nihon kaizo keikaku (Plán japonské změny). Měla posloužit pro nastínění Ozawových plánů na přeměnu japonského vnímaní sebe sama, pro kterou potutelně využil metaforické označení své země. Snaha o dosažení „normálního“ Japonska (futsu no kokka ni mukau) dle něj navrátí Japonsku status mezinárodní země, která se významně podílí na tvorbě mezinárodních vztahů. Metafora následně začala žít vlastním životem. Premiér Junnichiro Koizumi jí využíval k podpoře svých realistických plánů na změnu ústavy, multimédia se jí zabývají do dneška. Japonské volání po „normalitě“ však skrývá více než jen pokus o větší japonskou roli ve světové politice. Ohraničuje totiž jak vývoj, tak tvorbu japonské poválečné národní identity.

Dramatické proměny národní identity

Málokterá světová země prošla ve dvacátém století tak dramatickým vývojem vlastního vnímání jako Japonsko. Od počátků Meiji revoluce přes „velkojaponskou“ politiku meziválečného období, Jošidovu poválečnou doktrínu „low profile“ policy až po současné vzrůstající ambice se obraz japonské národní identity neustále mění.

Pozitivistické vědce národní identita nikdy příliš nezajímala, a pokud ano, přistupovali k ní čistě kauzálně jako k dalšímu faktoru ovlivňujícím tvorbu politiky. Dokonce i vědci označovaní jako „konstruktivisté“ se na případu Japonska omezili na pozitivistický náhled tvorby a reprodukce identity. Peter J. Katzenstein nebo Thomas Berger se při snahách o vysvětlení role národní identity v japonské poválečné éře totiž spokojovali s posouzením identity jako něčeho utvořeného zevnitř společnosti, dílem kultury a sdílených norem, které posouvají zahraniční politiku.

Tato „tenká“ konstruktivistická tradice se proto zabývala zejména vysvětlením toho, proč se poválečné Japonsko brání užití síly v mezinárodních vztazích. Vysvětlení dle nich leží právě v národní identitě utvořené zevnitř společnosti. Japonské poválečné (sengo) vnímání sebe sama se tak pomocí kultury a sdílených norem utvořilo okolo antimilitaristických normativních struktur, které informují vytváření zahraniční politiky.

Tento přístup sice nabízí některé zajímavé podněty ke studiu japonské identity, rozhodně se však není schopen vypořádat se změnami, jež východní Asii provázejí v posledních desetiletích. Poststrukturální, respektive kriticky konstruktivistické přístupy nám nabízejí lepší alternativu. Vycházející z učení Foucaulta, Der Deriana, Campbella a dalších, poststrukturální analýza nelpí pouze na domácích normativních strukturách při vysvětlení tvorby identity. Místo statického uchopení identity totiž vychází z diskurzivní konstrukce jinakosti.

Jinakost (other) definice sebe skrze rozdílnost s ostatními umožňuje flexibilnější pojetí. Přihlédnutím k rozdílům mezi sebou a jinými jsme totiž schopni popsat národní identitu jako dynamickou veličinu, žijící uvnitř mezinárodního prostředí a utvářenou interakcí s ním. Tento náhled umožňuje přeskočit dichotomii militaristický/antimilitaristický, s níž přišli pozitivisté, a zaměřit se na diskurzivní stránku utváření japonské sebepercepce.

Od „smíšeného národa“ k „malému a unikátnímu státu“

Pro pochopení role metafory „normalita“ v současném japonském diskurzu je nutné zabrousit do nedávné minulosti. Asi nejlepší poststrukturální vysvětlení poválečné japonské identity najdeme v knihách Tan’itsu minzoku shinwa no kigen (původ mýtu homogenního národa, v Aj také jako Genealogy of Japanese self-images) od Eiji Ogumy a Japan’s Orient od Stefana Tanaky.

Na základě diskurzivní analýzy dobových primárních i sekundárních (i pověstí, bájí nebo pohádek) zdrojů přicházejí oba autoři s nevšední interpretací popírající proklamovanou dichotomii militarismus/antimilitarismus. Oproti domácím strukturám totiž vnímají identitu jako vytvářenou interakcí.

Od počátku Meiji revoluce (1868) procházelo Japonsko dramatickým vývojem, který se nedá shrnout do kolonky militarismu. Období do konce druhé světové války bylo totiž poznamenáno zároveň probíhající modernizací a westernizací. Předválečné Japonsko vytvářelo svůj obraz odlišováním od dvou významných jinakostí Západu a orientu. Čisté přijetí západního společenského modelu by znamenalo neustálou podřízenost neznámé a obáváné společnosti, přijetí východní identity by však odkázalo Japonsko do temného území zaostalosti.

Pro zakomponování obou zdrojů identity si Japonci vytvořili teorii smíšeného národa (mixed-nation theory). Přijetím územního specifikování do Asie a zároveň nadřazeného statutu moderní země Země vycházejícího slunce propojila obě jinakosti a zároveň vytvořila ospravedlnění svých územních výbojů. Kolonizováním Korejského poloostrova, Tchaj-wanu a části Číny totiž Japonci pouze propůjčovali jejím obyvatelům svou asijskou jedinečnost, kterou byli povinni šířit do regionu. Kolonizovaní se stávali Japonci, zakomponovaní do japonské unikátnosti.

Válka sebevnímání razantně změnila. Utrpěné ztráty spolu se ztrátou paprsků (kolonií) na vlajce japonského císařství podnítily nutnost redefinice sebeobrazu. Teorii smíšeného národu nahradila snaha o vytvoření „malého a unikátního“ státu. Toerie homogenního národa (homogeneous nation theory) utvářela obraz poválečného Japonska vis-á-vis ostatním. Poválečný pacifismus, který Japonci převzali za svůj se však nedá redukovat do utvořených normativních struktur. Japonci totiž neodporovali ustavení armádních sil jako takových, spíše jejich zařazení pod americkou kontrolu; vyslání sil za hranice se totiž bralo jako spolupráce s kolonizátorem. Samotný pacifismus byl potom více nacionálním vymezením oproti USA spolu s obecným protiválečným sentimentem.

Teorie homogenního národa se v poválečné politice provázala s pojmem nihonjinhon (teorie Japonce/japonství). Oproti meziválečnému obrazu imperiální země se „malé“ Japonsko pokusilo podpořit vlastní unikátnost. Nihonjinron se dá charakterizovat jako široký diskurz „japonství,“ který měl unikátnost utvořit. Na základě odborných textů z oborů psychologie, politologie, geografie a jiných věd podporoval ztracenou „mezinárodní“ výjimečnost. Z hlediska geografie se například vymezuje oproti „násilné západní kultuře, která si přetvořila zemi na pastviny a pouště“. Japonsko oproti Západu vidí jako „mírnou, ostrovní zemi pokrytou jezírky a lesy, kde příroda je bohatá a dominuje nad člověkem“. Podobně, kde Západ definuje jako „směsku ras,“ je Japonsko „jednou rasou“ s „čistou krví,“ kterému náleží vlastnosti typu „ženství, mírnosti, tolerance a spiritualismu“ oproti západnímu „materialismu, maskulinitě, závisti a individualismu".

Přestože nihonjinron má často daleko k politickému vysvětlení identity, pregnatně ilustruje nedostatečnost dichotomie národní/mezinárodní, a naopak nutnost zakomponování jinakosti do definice národní identity. Nihonjinron zároveň poukazuje na určitou kontinuitu v utváření identity, zosobněnou v obraze „Západu“ jako rozhodující jinakosti pro vlastní definici.

Redukce obrazu „obchodního státu“

Posledních více než třicet let bylo svědkem postupné proměny japonské pozice v mezinárodních vztazích. Díky měnící se podobě mezinárodního systému (rozpad SSSR, růst Číny) a vzrůstajícím nárokům Spojených států bylo donuceno přijímat větší část mezinárodních povinností v podobě například vyslání vojáků do peacekeepingových misí OSN nebo námořní asistence USA v Japonském/Žlutém moři. Spolu s přeměnou japonské pozice v mezinárodním systému se začala proměňovat i japonská sebereflexe.

Průzkumy dokazovaly, že třebaže Japonci netouží po dosažení statutu vojenské velmoci, nezavrhují armádu jako takovou. Podle průzkumu Asahi (Shimbunsha) mezi lety 1969 a 1984 vzrostla podpora pro rozšíření obranných schopností o 17 procent, podpora self-defense forces (SDF) o 9 procent na 74,3 procenta. Od roku 1991 do roku 2003 potom vzrostla podpora zapojení SDF do peacekeepingových misí z 46 na 76 procent. V roce 2005 jedny z nejvlivnějších novin v Japonsku Yomiuri Shimbun provedly průzkum, dle kterého 58 procent populace podporovalo participaci SDF v rekonstrukci Iráku. Obraz „obchodního státu“ se postupně začal redukovat.

Výrazná změna se však udála v rovině diskurzu. Postupné přebírání zahraničních kompetencí šlo totiž ruku v ruce výrazné diskurzivní redefinici Japonska a jeho obrazu, které je nejlépe viditelné na diskusích ke změně japonské ústavy, jež můžeme datovat zhruba v rozmezí začátku devadesátých let do současnosti. Ohraničil ho Ichiro Ozawa zavedením metafory „normality,“ s kterou potom vydatně pracoval premiér Junnichiro Koizumi.

Pokud je na současném (jako i obecně poválečném) japonském diskurzu něco specifického, je to všudypřítomnost Západu jako japonské jinakosti. Diskurz je veskrze ohraničen dvěma liniemi, roztahujícími se mezi použitím síly a vztahem k USA. Jak Ozawa, tak Koizumi stáli na území „spolupráce s USA a větším užitím síly v mezinárodních vztazích,“ přičemž všeobjímajícím mottem jim bylo zvýšení důležitosti Japonska na mezinárodním poli.

Ozawa „normálnímu“ Japonsku předurčil kvality typu aktivní role v MVZ nebo participaci ve vojenských aktivitách OSN, Koizumi metaforu následně užíval pro snahu o vyčlenění mírového odstavce 9 z japonské ústavy a obhájení největšího rozšíření vojenských kapacit od druhé světové války. Oba politici za „normálním“ Japonskem viděli stát schopný spolupracovat s „mezinárodní komunitou,“ přinášející „příspěvky světovému míru a prosperitě“. Tato metafora potom zásadně ovlivnila celý diskurz, přičemž od roku 1993 do roku 2006 ji ve svých úvodnících převzaly a analyzovaly nejvýznamnější sdělovací prostředky (Yomiuri, Asahi a Mainichi) hned v 39 případech.

Oproti tomu, jak s metaforou pracovali přední japonští politici, však „normální“ Japonsko implikuje zásadní identitární souvislosti. Zaprvé, voláním po „normálním“ Japonsku zavádí dojem, že poválečná Japonská bylo cokoliv, jen ne normální. Z poválečného „malého“ státu vedeného Jošidovou doktrínou se tím stává jinakost, proti které se „budoucí“ Japonsko vymezuje. Jestli první jinakost ohraničuje historickou fázi japonského vývoje, druhá směřuje k vnějšku. Přiblížení se Západu nebo „mezinárodní komunitě“ má směřovat zemi k „normalitě.“ Ozawa s Koizumim tím paradoxně popírají poválečnou teorii homogenního národa, přičemž inkorporují jinakost (Západ) do vlastního vnímání. Aby se Japonsko stalo „normálním,“ musí se stát „mezinárodním“.

Přestože definice „normality“ je jen stěží určitá, metafora jak ilustruje, tak dopomáhá k změnám v japonském sebevnímání, které bychom jen těžko mohli přiřknout vytvořeným normativním strukturám. Od roku 1990 nexus Japonsko/Západ eroduje. Diskurzivní proces „normalizace“ posloužil jak k zakomponování jinakosti do japonského „self", tak podnítil a obhájil přechod od homogenní unikátnosti k mezinárodní úrovni.

O autorovi:

Michal Kolmaš je doktorandem na Katedře mezinárodních vztahů FSV UK a redaktorem České televize.
kolmas.michal@gmail.com