13/03/2016 This content is not up to date

Michelot: V4 má image kazisvěta, musí víc vysvětlovat

S Martinem Michelotem, napůl Francouzem a napůl Řekem, vedoucím výzkumného oddělení think-tanku Europeum a bývalým členem German Marshall Fund jsme si povídali o úpadku politických stran, o tom, proč by Visegrádská čtyřka měla mít jednotnou veřejnou diplomacii nebo o tom, jestli může fungovat visegrádský plán B na řešení uprchlické krize.

NATO nedávno oznámilo, že vyšle do Egejského moře své lodě, aby podpořilo Řecko, Turecko a evropskou agenturu Frontex ve zvládání problému s pašeráky, převážejícími uprchlíky do Evropy. Jak může podle vás tato spolupráce NATO a EU celé situaci pomoci? Co se mění?

To, že tato mise vůbec vznikla, je pro NATO obrovským úspěchem a značí, že je zde silná potřeba úzké spolupráce. Pozoruhodné je také, že tím, kdo celý proces pohání, je Německo, které se tradičně v NATO a obecně v rámci takto širokých mezinárodních dohod drží zpátky. To, že Německo dokázalo přimět Řecko i Turecko k souhlasu s misí je poměrně významné.

Zároveň je pravda, že mise samotná má některé problémy. Co se stane, pokud lodě s uprchlíky zachytí například francouzské námořní lodě? Budou moci tito uprchlíci vznášet některé nároky vůči Francii? Technicky totiž vstoupili na kus francouzské půdy. Je tu celá řada právních otázek, které bude potřeba vyřešit.

Hlavní hodnotu spíše než v konečném výsledku vidím v tom, že se na misi obě instituce vůbec dohodly. Ve skutečnosti totiž nevyřeší žádné zásadní problémy v terénu. Ano, rozhodně se do jisté míry podaří předejít tragédiím v Egejském moři, ale příliv uprchlíků se tím nezastaví a od plaveb z Bordumu na Kos je to neodradí.

Tato mise konečně také odpovídá na všechny naše otázky o tom, proč NATO v celé uprchlické krizi něco nedělá. Myslím, že to vysílá důležitý signál, že je NATO schopno sehrát úlohu nejen vojenské aliance nebo nástroje pro národní politiky, ale zároveň aktéra, který dokáže převzít silnou politickou roli v mezinárodních vztazích. Tuto polohu v uprchlické krizi bychom od NATO nejspíše neočekávali.

Vidíte potenciál pro širší spolupráci mezi NATO a EU?
Musím říct, že co se týče bezpečnostních témat, spolupráce NATO a EU zcela zásadně selhává. Na jedné straně máme obrovské množství společných priorit a můžeme se vzájemně doplňovat. Přitom ale nikdy neuvidíte jet Federicu Mogheriniovou a Jense Stoltenberga do Skopje nebo do Istanbulu, aby si společně promluvili s Recepem Erdoganem nebo s jinými vůdčími osobnostmi, aby využili sílu společného hlasu.

Důležité je – a poprvé za svou kariéru v mezinárodních vztazích jsem ohledně toho optimistický – že právě teď máme skvělou příležitost spolupráci NATO a EU prohloubit. Měli bychom začít daleko více koordinovat společný postup, nejen si předávat informace. Pokud nebudeme NATO tlačit do toho, aby sehrávalo civilní úlohu, může se jí zhostit EU. A pokud se najde několik silných lídrů – jmenovitě Francie, Německo, Itálie, snad Řecko – kteří budou tlačit na institucionální spolupráci, pak máme naději, že to bude fungovat. A to je něco zcela zásadního – ať už to vytvoří odlišnou situaci v terénu, nebo ne.

Co se týká měnící se situace v terénu – myslíte, že tzv. „Plán B“ Visegrádské skupiny na zabezpečení hranic států západního Balkánu může něco změnit?
Může rozhodně pomoci v tom, aby uprchlíci zůstali v Řecku. Plán B je ale především politickým vzkazem.

Který říká...?
Který říká: podívejte se, řešení Bruselu nefunguje, proto budeme (V4 – pozn. red.) dobrými Evropany, zachráníme situaci, nebo přinejmenším přijdeme s náhradním řešením, protože jsme koneckonců ti, jejichž pohled na migraci byl od počátku správný. Je to snaha o vyjádření evropskosti V4. A zároveň jde i o velmi silný domácí vzkaz, který říká, že řešení V4 je vhodnější, než řešení Bruselu. Obávám se, že přesně tak je na tento plán pohlíženo, obzvláště, posloucháme-li slova maďarského ministra zahraničí. V terénu se ale nezmění nic zásadního – uprchlíci se přestanou shromažďovat v severním Řecku a najdou si cestu do Evropy jinudy.

Na konferenci k 25. výročí Visegrádské skupiny jsme opakovaně slyšeli, že by V4 měla sehrávat úlohu „pragmatického jádra EU“. Je jím V4 skutečně, nebo je to jen jakási nálepka?
Pragmatismus je nálepka. A nebezpečná. Naznačuje, že ostatní lídři činí rozhodnutí, která pragmatická nejsou, která jsou živena zvláštními zájmy. To je, upřímně řečeno, nepoctivé. Zdá se mi intelektuálně nepoctivé tvrdit, že jsme „pragmatičtí“, „politicky nekorektní“ nebo že „říkáme mocnostem pravdu.“

Na konferenci k výročí V4 jste dokonce uvedl, že podobnou rétoriku používá Národní fronta ve Francii. Není to pro země V4 nebezpečné?
Je to nebezpečné, protože se tím prohlubuje propast mezi Visegrádskou čtyřkou a zbytkem Evropy. Plán V4 nebyl dobře přijat v Paříži, v Berlíně, v Nizozemsku, Belgii…

Je to plánem samotným, nebo způsobem, jakým jej V4 sděluje Berlínu a Bruselu?
Samozřejmě je to způsobem, jakým V4 komunikuje. V4 nedokázala překonat svůj image kazisvěta. Vinu na tom ale nesou Západoevropané stejně tak jako Středoevropané. Připomeňme: Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika byli vždy velmi silní, předvídatelní evropští hráči. A dnes tady máme napětí. Potácíme se od jednoho extrému ke druhému, což poškozuje dynamiku Evropské unie. A vzdaluje to obyvatele tohoto regionu Evropě.

Co může V4 dělat lépe?
Jsem silným zastáncem toho, aby V4 měla jednotnou veřejnou diplomacii. Je úžasné, co se tady za oněch 25 let podařilo, a je to něco, o čem by se mělo mluvit, co by se mělo připomínat politikům na Západě, nejen tady. Obzvlášť, jak mimořádně silným zastáncem evropské integrace byla V4 od chvíle svého vstupu do EU. A to není tak složité, někdy je to jen o tom jezdit do Bruselu častěji, vysvětlovat rozdíly.

Problémem může být, že V4 není tak jednotná, jak se jeví být zvenčí. Jednotná veřejná diplomacie by tak nemusela fungovat kvůli vnitřním sporům.
Vracím se k tomu, co jsem říkal o misi NATO: jde spíše o proces než o výsledek. Samozřejmě, že výsledek je důležitý, ale mnohokrát zjistíte, že skutečně podstatný je právě proces, diskuse, hledání věcí, které by bylo možné dělat společně. Ale i co se výsledku týče – upřímně si nemyslím, že by fungující jednotná veřejná diplomacie byla nedosažitelná. Pokud by byl Bohuslav Sobotka schopen hrát roli vůdce „druhého“, řekněme, pro-evropštějšího hlasu v Česku, přitáhl by značnou podporu ze zbytku Evropy a ostatní hlasy by přestaly být tak významné.

Obecně ale V4 zůstává nástrojem, který je využíván hlavami států a ministry pouze, existuje-li shoda. Nepanuje-li shoda, na evropské úrovni se nic neděje. Vysocí představitelé V4 se pravidelně scházejí třikrát nebo čtyřikrát ročně, ale není to veřejně příliš vidět. Také proto jsou například Battlegroups důležitější, než si myslíme. Je to první velká vojenská spolupráce zemí V4 a zároveň skvělý nástroj veřejné diplomacie. Pokud o to požádá vysoká představitelka Mogheriniová, mohou být uplatněny kdekoliv, kde to bude potřeba. Byl bych ale raději, kdyby Battlegroups povolány být nemusely.

Napsal jste krátký článek o antisystémových politicích v Evropě a USA, v němž mimo jiné uvádíte, že „politické strany bývaly centry kritického myšlení a kreativního rozhodování, zatímco dnes jsou to prázdné schránky, do nichž jsou projektovány osobní ambice.“ To je poměrně tvrdé prohlášení. Můžete to rozvést?
Měl jsem na mysli, že tradiční politické strany byly nahrazeny stranami jako ANO, Podemos nebo Syriza, které jsou ztělesněním osobních ambicí či teorií jednoho nebo dvou lidí, spíše než aby dělaly to, co politické strany tradičně dělávaly například ve Francii, totiž představovaly jistý druh hodnot, které bylo možné aplikovat na celou společnost. To je pro mě zcela zásadní rozdíl. Jacques Chirac představoval něco jiného než Pablo Iglesias za Podemos. Je to jiný druh politiky. Rozhodně netvrdím, že politika byla předtím lepší. Netvrdím ani, že politika upadá. Řekl bych ale, že upadají politické strany. Pozorujeme konec systému výměny tradičních stran ve většině evropských zemí.

Proč tomu tak je?
Podíváme-li se do západní Evropy, pro většinu lidí platí, že jejich děti nebudou mít lepší budoucnost než rodiče. To zní jednoduše, ale je to tak. Osm let po ekonomické krizi je velmi málo zemí, kde se ekonomická úroveň zvyšuje.

Myslíte, že pokud se situace zlepší, vrátíme se zpátky k tradičním stranám?
Ano. Hlavní kritikou tradičních stran je, že nepřicházejí s novými nápady, což je do velké míry oprávněné. Dobře je to vidět na způsobu, jakým se zachovala socialistická vláda k Uberu (alternativní taxislužba – pozn. red.) ve Francii. Aby řidiči mohli v poskytování služeb pokračovat, museli si udělat speciální licence. Dnes kvůli tomu stávkují. Pro mě je to příkladem toho, jak těžkopádně se tradiční strany adaptují na nové nápady.

Obracíme se ke stranám, které přinášejí jednoduchá řešení?
Ne nutně jednoduchá řešení, ale pozice, které se zdají být méně součástí systému, které vám dají pocit, že vaše země může nabrat ještě jiný směr. A pak je tu faktor strachu. Strach je velmi silný volební argument. A někteří politici jej umí využívat lépe než jiní. Marine Le Penová ve Francii stejně jako Donald Trump v USA se prezentují jako ti, kteří jsou schopni nás ochránit. A zároveň ti, kteří jsou schopni udržet naši zemi mezi mocnostmi. To platí pro Francii stejně tak jako pro USA. Co je Trumpovým předvolebním heslem? „Make America great again!“ Ztratila svou velikost a Trump je někdo, kdo ji může přinést zpět.

Může Donald Trump vyhrát prezidentské volby?
To nechci předvídat. Určitě může získat nominaci.

Také Evropu čekají v roce 2017 dvoje důležité volby – parlamentní v Německu a prezidentské ve Francii. Kam Evropa směřuje?
K Německu: myslím si, že řeči o odstoupení Angely Merkelové jsou velmi přehnané. Je to relativní úpadek. Merkelová byla tak silná ve své pozici „Mutti“, že jakákoliv odchylka od tohoto obrazu přichází jako velký šok. Proto si myslím, že všechny ty představy jejího pádu, otázky, zda může vyhrát příští volby, jsou přehnané a jsou důsledkem překvapení toho, že ji vidíme v obtížné situaci.

Takže Angela Merkelová podle vás ve vysoké politice přežije?
Její poselství přežije rozhodně. A je také v dobré pozici pro vítězství v dalším volebním období. Vedle toho je tady ale prostor pro někoho jiného – Německo má celou řadu velmi schopných politiků. A pokud si Merkelová bude myslet, že by její kandidatura mohla uškodit straně, odstoupí.

Co se Francie týče, Marine Le Penová se v prezidentských volbách velmi pravděpodobně dostane do druhého kola, zvlášť pokud budou kandidáty zbylých dvou stran Nicolas Sarkozy s Francoisem Hollandem, ale nevyhraje. Důležitý bude poměr, kterým prohraje druhé kolo. Zásadní pak ale budou parlamentní volby, které následují dva týdny po prezidentských. Tady by v některých okresech Národní fronta mohla zvítězit.

Martin Michelot

Martin Michelot je absolventem mezinárodních vztahů na Sciences Po v Lyonu. Dříve působil jako výzkumný asistent v Brookings Institution a jako asistent ve francouzském Národním shromáždění. Je ředitelem programu Globální Evropa a vedoucí výzkumu v pražském Institutu pro evropskou politiku Europeum a nerezidentním pracovníkem pařížské kancleáře Německého Marshallova fondu Spojených států. Michelot se specializuje na transatlantickou bezpečnost a politiku NATO, se zaměřením na mechanismy regionální bezpečnostní spolupráce v Evropě, a francouzskou zahraniční politiku.