Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

19/09/2016 This content is not up to date

Pět let války v Sýrii: překresleme mentální mapy

Jestliže má pravdu starý pruský teoretik války Carl von Clausewitz (1780-1830), že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, můžeme z krapet cynického postřehu snadno vyjít i při analýze současného měření sil v Sýrii.

Velmi zmezinárodněné střetnutí – ostatně jak jinak na geopoliticky významném Blízkém východě – se táhne přes pět let. Má podíl na jednom z nejmohutnějších mezistátních pohybů populace od druhé světové. Přispělo k bezprostřednímu zhoršení bezpečnostní a hospodářské situace v Evropské unii i mimo ní nebo k již neutajitelnému stupni napětí mezi významnými členy Atlantické aliance. Což následně dále vyústilo v rozmach secesionistických proudů uvnitř obou internacionálních organizací.

O to víc nás může děsit, že by daná vojna mohla trvat stejně dlouho jako někdejší boj v sousedním Libanonu, neřkuli permanentní válka o Stát Izrael. Není to samozřejmě vyloučeno. Přesto se jeví, jakoby ve zkrvavené zemi (odhaduje se až 400 000 mrtvých), kde se oba její naposledy zmínění sousedé otevřeně angažují, začínalo konečně zvolna svítat. A politika se zpátky měnila v pokračování války jinými prostředky.

Nečekejme samozřejmě zázraky. Čerstvě vyhlášené příměří zatím víceméně funguje, leč nezapomínejme, že platí zatím teprve krátkou dobu a celá jeho koncepce je vlastně příměřím separátním.

Cosi se však v Sýrii nejspíš skutečně rýsuje. Zjevně mimo hru se na své poměry dostávají Spojené státy, které jsou krom letité chybné strategie podpory takzvaných umírněných islamistů oslabeny končící érou válečného prezidenta s Nobelovou cenou míru, Baracka Obamy. Toho času „chromé kachny“. Kdežto slušné vojenské úspěchy expedičních jednotek Ruské federace, jež se opírají najmě o vydatnou podporu spřáteleného Teheránu (a jím dotovaného Hizballáhu) či opatrný protiwashingtonský postup Pekingu, doplnila jistá zásadní změna. Nyní nepokrytě „osmanská“ koncepce Ankary.

Po zmaření podivného puče ztratila mnoho ze zbylých zábran, čímž jen tak mimochodem podtrhla tradiční dvojí metr vyspělých demokratických zemí při hodnocení nedemokratických praktik v zahraničí. Vedle nepřímého morálního posílení Moskvy se tak začaly s pompou obnovovat (hospodářské) vazby Ruska a Turecka, jež nově nebazíruje ani tolik na odchodu Asada, jako na kompaktnosti území jižního souseda. K čemuž všemu se patrně váže také nedávný vpád pozemních jednotek druhé nejsilnější armády NATO do Sýrie. S trochou ironie lze vlastně konstatovat, že ač občanskou válkou znovu zmítaná Turecká republika neguje mnohé kemalistické ideály, na jeden zapomenout nehodlá: s Rusy vždy nejlépe po dobrém. Přátelsky.

Ztrácejí tím islamisté, leč na prvním místě všemi v podstatě znovu opouštění Kurdové. Obvyklí otloukánci výbušného regionu. Národ sice nadmíru početný (po světě čítající nejméně třicet milionů „duší“), ale zato bez vlasti. Vnitřně svárlivý, nadto rozprostřený po několika sousedících státních útvarech. A těm pochopitelně není po chuti houževnatý kurdský separatismus. Tradičně vydávaný na pospas hlavně tureckému nacionalismu, těšícímu se vždy mimo jiné z faktu, že vlivná PKK je například oproti kosovské UČK marxisticky orientovanou formací...

Nicméně se vraťme k meritu věci. Ať se v oblasti Syrské arabské republiky a jejího okolí odehraje v následujících měsících i letech cokoli, jedno je předem jasnější křišťálu. Poměry se, navzdory, nikoliv prvnímu, pokusu o příměří, nezklidní mávnutím kouzelného proutku. Podařilo se totiž postupně rozpoutat síly, jež stály dlouho, alespoň z pohledů Evropanů, v pozadí.

Po 11. září 2001, jehož patnácté výročí právě prošlo, už prakticky nikdo nemohl přehlédnout nástup nového geopolitického trendu. Rozpadem bipolárního uspořádání se vítězní hráči rozkročili s někdy až bezbřehou arogancí, na což zase s nebývalou agresivitou reagovaly rovněž konzervativní a extrémistické síly některých strategických oblastí planety. Jistými klíčovými hráči do té doby využívané v proxykonfliktech. Co však horšího, vysloveně iracionálně bohužel občas stejnými aktéry využívané dodnes.

Syrská arabská republika, která je toho zářným, nikoli však jediným, příkladem, odhaluje vskutku hodně. Na prvním místě chybné bezpečnostní strategie Západu, jež se mu bumerangově vracejí. Dále třeba nezměrné touhy salafistů hojně dotovaných sunnitskými despociemi Arabského poloostrova, vlastní tureckou cestu „spravedlnosti a rozvoje“, výrazný mocenský návrat Ruska, sílení Íránu nebo blízkovýchodní ambice Čínské lidové republiky a případně i Indie. Jedním slovem všechno, nač bychom měli reagovat rozumným překreslením dosavadních mentálních map. V našem nejvlastnějším zájmu.

O autorovi:

Pavel Kopecký, politolog, historik a vysokoškolský učitel

Použitá literatura a zdroje:

Baar, V.: Národy na prahu 21. století, Ostrava: Nakladatelství Tilia a Ostravská univerzita, 2002.

Doktríny mocností a nejdůležitějších aliancí na počátku 21. století (sborník z konference, ed. neuveden), Praha: Professional publishing, 2011.

Kreiser, K.; Neumann, Ch. K.: Dějiny Turecka, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.

Krejčí, J.: Civilizace Asie a Blízkého východu, Praha: Karolinum, 1993.

Krejčí, O.: Válka, Praha: Professional publishing, 2010.

Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995.

Expertise to impact

Subscribe