Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

07/12/2012 This content is not up to date

Proč není 21. století japonské?

„Pro běžného Japonce je Fukušima událost, která byla velice záhy převážena jinými problémy“, říká japanolog Jan Sýkora. V rozhovoru pro Mezinárodní politiku hovoří o tom, že Japonci v každodenním životě očekávají, že jim jejich vláda řekne, co mají udělat. Zároveň platí, že všechno, co jde proti vládě, je vnímáno jako rušivé a ohrožující stabilitu a konkurenceschopnost země. Zamýšlí se také nad rolí japonské byrokracie a nad tím, proč se nakonec 21. století nestalo oproti původním předpokladům stoletím japonským. S Janem Sýkorou rozmlouval Robert Schuster.

Japonsko bylo celý loňský rok středem pozornosti kvůli havárii v jaderné elektrárně ve Fukušimě. Měla katastrofa takovéhoto rozsahu v zemi, která si vždycky zakládala na svých moderních technologiích, nějaký širší dopad na společnost?

Zmíněná událost byla skutečně katastrofální. V poválečných dějinách Japonska měla bezprecendentní rozměry jak co do materiálních škod, tak i do lidských ztrát. Nicméně si je třeba uvědomit, že v oblasti pacifické Asie je podobné nebezpečí poměrně časté. V posledních deseti letech jsme byli svědky už několika podobných událostí. Japonsko na jednu stranu z této zkušenosti vyvázlo na rozdíl od jiných rozvojových zemí relativně dobře v tom smyslu, že jeho ekonomika je velice silná, společnost organizovaná. V praxi to znamená, že v okamžiku, kdy je postižena jedna konkrétní oblast, není problém přesunout zdroje do potřebných míst. Pokud vím, po havárii ve Fukušimě byla Japonsku nabídnuta materiální pomoc ze strany různých zemí, včetně České republiky, ale v podstatě je odmítlo s tím, že se jedná fakticky o lokální záležitost, již jsou schopni zvládnout vlastními silami. Havárie ovšem měla řadu nepřímých důsledků, neboť odhalila problémy, které se v japonské společnosti dlouhodobě kumulovaly a jež občas prosákly na povrch při změně vlády v roce 2009. Jedná se o problémy v rovině politické, ekonomické, administrativně- organizační. Co bych ovšem já osobně vyzdvihl nejvíce, je ztráta důvěry – jak vůči vládním strukturám, tak vůči médiím, soukromým institucím, schopnosti trhů zajistit stabilitu společnosti. Ukázalo se totiž, že společnost TEPCO provozující elektrárnu ve Fukušimě, dlouhodobě neprováděla, co jí ukládal zákon, a státní orgány vykonávající dohled nedokázaly odhalit, že společnost dlouhodobě falšuje doklady. Po jaderné katastrofě se proto najednou lidé začali ptát, čemu mohou ještě věřit? To je podle mě vyvrcholení dvaceti- až pětadvacetileté řady problémů, které se v japonské společnosti začaly hromadit někdy od přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nejprve se jednalo o problémy ekonomické, jež se na přelomu tisíciletí přelily do krize politické, která vyrcholila v roce 2009 definitivním koncem více než půl století trvající vlády Liberálnědemokratické strany a nástupem vlády vedené Demokratickou stranou. A politické problémy nakonec loni vyvrcholily společenskou krizí.

Japonsko
V roce 1992 vydal americký spisovatel Michael Crichton román "Vycházející slunce", který popisoval vyšetřování vraždy v sídle fiktivní japonské korporace v Los Angeles. Román ztělesňoval obavy Američanů z toho, že Japonci "skoupí" Spojené státy. Dnes se Američané spíše obávají vlivu Číny (reprofoto)

V asijských společnostech hraje stát tradičně daleko větší roli než například v anglosaském prostředí. Ztratili Japonci v souvislosti s událostmi ve Fukušimě důvěru ve stát jako v instituci?

To je velmi obtížná otázka. Je třeba rozlišovat mezi obyčejným japonským občanem, jenž je pořád do značné míry ještě zapojený do státní mašinérie. Vědomí existence státu je velice silné a není to jenom otázka paternalistických tendencí, tzn., že by občan očekával, že ho zabezpečí po stránce sociální. Naopak. Co my v našem západním světě tradičně spojujeme se sociálními funkcemi státu, tak to naopak v Japonsku a ve většině asijských zemí je rozvinuto velmi málo. U nás známé sociální role státu byly v Japonsku vždy záležitostí užší komunity, tzn. rodiny nebo nějakého širšího okruhu lidí, s nimiž je sdílen společný osud. V japonském prostředí bylo vědomí státu už od předmoderní doby velice silné, protože stát, resp. státní úředník, byl fakticky de facto institucí, jenž zajišťoval správu státu. V současné době se v japonštině používá termín „keizai“ pro překlad slova „ekonomika“. Má ale širší historii a původně zahrnoval koncept správy státu tak, aby země prosperovala a lid nestrádal. My u nás stavíme pojem veřejného tradičně proti státu. Naopak v Japonsku byl koncept veřejného vždy ztotožňován s nějakou vládní strukturou. Buď to byl šogunát v předmoderní době, nebo to byla vláda po nastolení restaurace Meidži. Pokud my vnímáme společnost jako něco, co se vytváří zdola, tak v Japonsku šel ten směr vždy opačně. I když se podíváme, jak se země modernizovala a přijímala západní poznatky, tak v situaci, kdy bylo Japonsko nuceno se v polovině 19. století otevřít, stala se politika dohánění a předhánění Západu celospolečenskou prioritou a potlačila jakékoli osobní zájmy. A celospolečenské zájmy byly určovány vládou. Totéž se odehrávalo po druhé světové válce. Když v roce 1951 skončila okupace a Japonsko se mohlo vrhnout do závodění s okolním světem, byly i tyto priority stanoveny a do jisté míry vynucovány shora. Japonec ve svém každodenním životě více méně očekává, že se mu řekne, co má udělat, kam se má ubírat, a tohle očekává od své vlády. Když jsem hovořil o ztrátě důvěry, najednou se ukázalo, že v situaci fukušimské katastrofy stát najednou neví, co chce, jaké jsou jeho priority v politické i ekonomické rovině.

Měsíce předtím, než došlo ke katastrofě ve Fukušimě, se psalo, že tehdy nová vláda Demokratické strany je slabá, rozhádaná. Pomohla jí nakonec zmíněná událost získat ze strany veřejnosti větší podporu např. v souvislosti s opatřeními na záchranu obyvatel katastrofou postiženého regionu?

Vzpomínám si, že tehdejší premiér Naoto Kan byl vystaven velice tvrdé kritice ze strany politických soupeřů, že se vůbec neobjevuje na veřejnosti. Jeho jménem vystupoval vždy šéf úřadu vlády a tlumočil veškeré informace směrem k veřejnosti. Oni mu křivdili, protože Kan se v rámci svých možností snažil soustředit na koordinaci záchranných opatření, také okamžitě osobně navštívil postiženou oblast, aby si sám udělal obrázek o rozsahu škod. Ale tlak na něho byl tak obrovský, že ho nakonec Demokratická strana půl roku po Fukušimě vyměnila a nahradil ho tehdejší ministr financí Jošihiko Noda. Na jejích preferencích u voličů se to ale výrazně neprojevilo. V Japonsku jsou totiž politici vnímáni skutečně jako politici, tzn., že většina reálného fungování státu je v rukou státní byrokracie, jež je do jisté míry světem sama pro sebe. Patrné to bylo v polovině devadesátých let, kdy Liberálnědemokratická strana přišla poprvé o pozici vládnoucí strany. Všechny ostatní politické síly se proti ní postavily a vytvořily velkou koalici, která byla slepencem různých politických názorů. Že dokázala vůbec vládnout, bylo možné pouze kvůli tomu, že pod vrchním patrem politiky fungovala víceméně nezávislá byrokracie zajišťující chod státu. A i po fukušimské katastrofě byla většina opatření záležitostí státní byrokracie. Dále si je zapotřebí uvědomit, že navzdory všem lidským a materiálním škodám šel život zase velice rychle dál. Pro běžného Japonce je to jedna z událostí, která byla velice záhy převážena jinými problémy – ať to byla otázka dalšího vývoje na Korejském poloostrově, až po poslední vývoj na ostrovech Senkaku. Region okolo Fukušimy je pochopitelně velmi silně postižený a lidé tam žijící jsou na tom velice špatně, a to proto, že větší část populace tvoří staří lidé. Většina z nich nemá až do konce života šanci na nějaké lepší bydlení, než jsou montované buňky. Ukázalo se to i v případě velkého zemětřesení, jež postihlo v roce 1995 japonskou oblast Kansai, kde bylo okolo 5000 obětí. Dnes už zde není ani stopy po zemětřesení, infrastruktura a domy jsou opět vystaveny. Jen jsou tu a tam vidět právě ona smontovaná provizorní obydlí, kde žijí převážně starší lidé.

A japonská byrokracie je skutečně nestranná?

V Japonsku se celé poválečné období hovořilo o existenci tzv. železného trojúhelníku, kdy jedním vrcholem je politická rovina, druhým je státní byrokracie a třetím je podnikatelská sféra. Vrcholy se dlouho vzájemně podporovaly, ale i vzájemně ovládaly. Nezávislost byrokracie je zajištěna tím, že místo státního úředníka je pořád ještě vnímáno jako stabilní, prestižní a je záležitostí odborné kvalifikace. Byrokratem se nelze stát bez příslušného vzdělání. Jednotlivé univerzity zásobují různá ministerstva. Chcete-li jít na ministerstvo financí, měl byste v podstatě absolvovat tokijskou univerzitu nebo univerzitu Vasseda, protože zřejmě existují vazby mezi univerzitami a různými ministerstvy. Kromě toho musíte projít několikastupňovým sítem skutečně anonymních, nezávislých testů, kde musíte zvládnout problematiku po odborné stránce. Když tím vším projdete, nastupujete na první příčku byrokracie. Samozřejmě, v rámci toho existují různé preference, záleží, kdo nad vámi drží ochrannou ruku, takže můžete případně stoupat rychleji než ostatní. Obecně ale platí, že až po vrchní ředitele se jedná o odborné profesionály. Když se vymění politická reprezentace, vymění se ministr, ale například už jeho náměstci, s výjimkou prvního, jenž bývá pravou rukou ministra, často zůstávají. U nás, jak známo, jsou náměstci často vnímáni jako političtí nominanti.

Vedla japonská jaderná katastrofa k nějakým zásadnějším úvahám o změně energetické politiky, uvědomíme-li si, že tamní jaderné elektrárny byly dlouhou dobu považovány za nejbezpečnější i po technické stránce nejdokonalejší na světě?

Pokud jde o zabezpečení elektráren, souvisí s tím právě zmíněná ztráta důvěry japonské veřejnosti. Ukázalo se totiž, že jejich bezpečnost není taková, jak se původně deklarovalo. Japonsko mělo už v minulosti celou řadu jaderných havárií, jež ovšem neměly nikdy tak velký dosah. Na druhou stranu, když se dnes rekonstruuje průběh havárie, zjišťuje se, že i u drobnějších havárií v minulosti došlo k zásadnímu selhání, například ve věci informovanosti obyvatelstva. Jakmile unikla radiace, mělo vedení elektrárny okamžitě informovat místní samosprávy. Ukázalo se však, že došlo ke zdržení až o 48 hodin, kdy byla média ujišťována, že o nic nejde, a teprve později, když se už problémy nakumulovaly, přišlo přiznání. Problém je, že elektrárny se stavěly v hustě zabydlených oblastech, a proto může mít každé selhání osudové následky, neboť hustota osídlení je v Japonsku mimořádná. Na druhou stranu je pravda, že Japonsko není vybaveno jinými energetickými zdroji. Klasické tepelné elektrárny najdete jen v omezené míře, protože Japonsko musí fosilní paliva dovážet, a kromě toho platí přísné normy na emise. Pokud jde o vodní zdroje, japonské řeky jsou poměrně krátké a mají rychlý spád, a navíc velký rozdíl mezi letní a zimní hladinou. Takže nejvyšší stav vody je v době tání, případně v době monzunových dešťů, což je ale maximálně pět týdnů v roce. V letním období ovšem koryto, jež má jinak 500–600 metrů na šířku, připomíná malý potůček, který se dá přejít s vykasanými kalhotami. Existují přečerpávací elektrárny, ovšem jejich dopad je spíš lokální, a nelze očekávat, že by dokázaly stabilizovat energetické požadavky celé země. Proto se zdá být jaderná energetika přirozeným a hlavním východiskem v problému, jak zajistit energii. Instalují se samozřejmě solární a větrné elektrárny a vůbec poslední trend představují geotermální elektrárny využívající skutečnosti, že Japonsko je vulkanicky velice aktivním souostrovím. Další možnost představují příbojové elektrárny využívající energie mořských vln, což je ale spíš experimentální záležitost. Podíváme-li se na postoj vládnoucí Demokratické strany, premiér Kan ještě před havárií ve Fukušimě deklaroval, že chce v nejbližší době postupně snižovat závislost Japonska na jaderné energii. Bezprostředně po havárii byla uzavřena jaderná elektrárna Hamaoke, což bylo vnímáno jako důsledek Fukušimy, ve skutečnosti ale byly základní kroky k jejímu odstavení podniknuty už dávno předtím. Naopak současný premiér Noda, jenž má mimochodem zvláštní původ, protože jako jeden z mála nepatří do kategorie „dědičných politiků“, tzn, že nepochází z politické rodiny, deklaroval, že pro Japonsko není jiné cesty, než rozšiřovat stávající jaderné kapacity. Dokonce podporoval vytypování dvou dalších lokalit pro stavbu nových jaderných bloků. Dnes proto stojí Japonsko na určitém rozcestí. Současná vláda nejprve odstavila všech 52 jaderných bloků a poté, co proběhly všude zátěžové testy, je zase postupně připojovala k síti. Na úrovni občanských spolků se dnes formuje velmi silná protiatomová liga, ale v Japonsku se veřejné mínění odehrává vždy v kontextu oficiální linie. Všechno, co jde proti ní, je vnímáno jako rušivé, co ohrožuje stabilitu a konkurenceschopnost země. Dnes naopak vláda váhá, jak postupovat dál. Původní projekt na další dva jaderné bloky byl zatím uložen k ledu. Místo toho se ale Japonci vrhli celkem radikálně na cestu hledání energetických úspor a vláda tam dnes uvolňuje obrovské finanční prostředky.

Před chvíli jste zmínil japonské protiatomové aktivisty. Mají za stávající situace a hlavně za současného volebního systému vůbec šanci proniknout do parlamentu a reálně ovlivnit chod věcí?

Osobně si myslím, že vůbec žádnou. Je ale nutno přiznat, že oni o to ani sami neusilují, protože by to pro ně dříve nebo později znamenalo dělat kompromisy, a to by považovali ze nepřípustné. Je to ale i otázka volebního zákona. V polovině devadesátých let došlo k jeho změně ve prospěch menších skupin a stran, protože Liberálnědemokratická strana se během své padesátileté vlády opírala o systém stanovený v době okupace. Ten vycházel ze středně velkých vícemandátových obvodů a ve volbách proti sobě často stáli představitelé jednotlivých frakcí Liberálnědemokratické strany, a nikoli zástupci vládní a opoziční strany. Dnes mají šanci dostat se do parlamentu i menší strany, i když to také není úplně jednoduché. V Japonsku je totiž politika velice drahá záležitost, a proto mají skupiny typu nevládních nebo neziskových organizací malou šanci do politického a volebního boje reálně zasáhnout.

Liberální demokraté jsou už několik let v opozici. Proběhly za tu dobu v jejich řadách nějaké výraznější změny – například generační povahy – s cílem učinit stranu pro voliče atraktivnější a přijatelnější?

Už jsem se zmiňoval o povaze volebního systému, jenž byl dlouhou dobu zdrojem silného postavení liberálních demokratů. Jedním z jeho efektů totiž bylo, že zvýhodňoval venkovské obyvatelstvo a hlavně farmáři byli tradiční oporou strany. Druhý důvod ale spočíval v tom, že proti liberálním demokratům neexistovala aktivní opozice. V roce 1955 se vytvořily dvě velké politické strany – vedle liberálních demokratů to byli ještě socialisté. Předpokládalo se, že tak jako jinde ve světě se budou postupně střídat u moci. Ve skutečnosti ale byli socialisté dlouhou dobu ve vleku ideologických zásad, což mnohé voliče odrazovalo, a proto volili – i přes řadu výhrad – liberální demokraty. Socialistická strana si zvykla na to, že bude pořád v opozici a nikdy nebude muset převzít vládní odpovědnost. Došlo k tomu, že v japonském parlamentu se od konce šedesátých let ustálilo klima, kdy si vládní a opoziční strana de facto vzájemně vyhovovaly. Liberálnědemokratická strana se nicméně zaplétala do stále větších korupčních skandálů a někteří její prozíravější politici, kteří viděli, že tam nemají žádnou perspektivu, z ní zcela účelově odešli, založili řadu menších stran, jež se postupně spojovaly dohromady, až nakonec vytvořily první opoziční vládu od roku 1948. Po dvou letech se ovšem liberální demokraté do vlády vrátili a jako koaličního partnera do ní přizvali onu kdysi ideologickou socialistickou stranu a premiérem se stal socialista Tomiiči Murajama, zatímco liberální demokraté drželi většinu ministerstev. Takže japonský volič byl pak úplně zmaten, a hlavně definitivně zklamán. Po rozpadu této velké koalice se vlády opět ujala Liberálnědemokratická strana, nicméně ztracenou důvěru voličů se už nepodařilo znovu obnovit. Bylo zřejmé, že pokud nepřijde někdo dosud neznámý, ale zároveň s velkých charismatem, tak ta strana nemá šanci převzít vládu. A tím dotyčným byl premiér Džuničiró Koizumi. Je třeba říci, že on byl do jisté míry populistou. Jeho popularita spočívala v tom, že byl prvním politikem, který říkal na plná ústa, co si všichni mysleli. Díky tomu mu prošla i řada nepopulárních kroků. Podle mého soudu tkví kořeny současné nedůvěry japonských občanů v jejich politiky v tom, že neexistuje žádný silný a charismatický vůdce. Když Koizumi v roce 2006 skončil, mělo Japonsko až do roku 2009 každý rok nového premiéra. Proto byly naděje spojované s vládou Demokratické strany tak obrovské, tím spíš, že přicházela s velmi sympatickým programem. V zahraniční politice například předpokládal postupný odklon od úzkých vztahů se Spojenými státy, a naopak větší sbližování s asijskými zeměmi. Ukázalo se však, že jejich volební manifest byl založený na negativní kritice, kdy přesně říkali, co nechtějí. V okamžiku, kdy se stali vládní stranou, se najednou ukazuje, že nemají propracovaný pozitivní program. Takže i pro ně platí, že téměř každý rok museli přijít s novým premiérem. Krize japonského politického systému se tudíž projevuje napříč politickými stranami.

A objevily se mezitím u Liberálních demokratů nové osobnosti?

Obávám se, že se objevují spíš proudy, jež budí obavy. Jde hlavně o různé extremistické skupiny. V nejbližší době se budou konat volby nového předsedy LDP, jenž se pak v případě volebního vítězství stane automaticky premiérem. Jedním z možných kandidátů je syn současného primátora Tokia Šintaró Išihary, což je velice extrémně orientovaný politik, který vystupuje velice ostře vůči asijským zemím, je spojován i s problematikou Senkaku, protože to byl on, kdo nabídl odkoupení pozemků na Senkaku pro japonský stát. Pokud by se jeho syn stal lídrem strany, pak hrozí značné nebezpečí, že by se LDP nebo aspoň její část mohla vymezovat ultrapravicově. Pokud japonský volič toto nebezpečí zatím příliš nevnímá, pak o to citlivěji reagují nejbližší asijští sousedé Japonska.

V posledních letech se právě mění i role Japonska ve světě, snaží se hrát větší roli, dokonce se uvažuje i stálém místě v Radě bezpečnosti OSN. Jak to rezonuje v Japonsku samotném?

Kdybychom se vrátili zpátky do poloviny osmdesátých let a podívali se na tehdejší knižní produkci, všude se psalo o tom, že 21. století bude stoletím Japonska. Zdůvodňovalo se to hospodářskými úspěchy, expanzivní investiční aktivitou, kdy japonské korporace skoupily velké symboly amerického hospodářství, například firma SONY koupila společnost Columbia Picture. Také Rockefellerovo centrum v New Yorku bylo koupeno japonskými investory. Tato bublina se ovšem na začátku devadesátých let rozplynula. Ukázalo se, že Japonsko není tak silným hráčem v ekonomice, navíc, aby se někdo mohl stát světovým hegemonem, musel mít vedle politické a ekonomické síly i sílu vojenskou nebo aspoň její potenciál. Síly sebeobrany jsou hodně limitovány ústavou, nemají charakter pravidelné armády a rozhodně nejsou kontingentem, jenž by potvrzoval Japonsko jako vojenského hegemona. Myslím si, že celá devadesátá léta až do nástupu Koizumiho mělo Japonsko obrovské vnitřní problémy a svou vlastní roli v rámci mezinárodního kontextu poněkud upozadilo. Zároveň od poloviny devadesátých let nastupuje Čína, která využila toho, že Japonsko nemělo potenciál se více angažovat v mezinárodním dění, a začala vzniklé vakuum zaplňovat. Podíváme-li se na zahraniční politiku premiéra Koizumiho, velmi úzce se orientoval na spolupráci se Spojenými státy a americko-japonské vztahy tenkrát zažily výraznou renesanci. Když došlo k útokům z 11. září 2001, vyhlásil Koizumi okamžitě válku mezinárodnímu terorismu, což došlo dokonce tak daleko, že vyslal jednotky sebeobrany do Iráku, i když to bylo vnímáno jako protiústavní, neboť ústavní doložka umožňuje nasazení japonských vojsk v zahraničí pouze na základě mezinárodního mandátu. Tehdejší zahraniční politiku je ale také možné interpretovat jako snahu opřít se o váhu Spojených států a tak jako celé poválečné období se vézt v roli „černého pasažéra“. Dnes už ovšem pro Američany nehraje Japonsko roli „letadlové lodi“ jako ještě v době bipolárního rozdělení světa, kdy japonská severní teritoria ležela na dohled od Sovětského svazu. Dnes se ve Spojených státech šetří, což znamená, že se americké jednotky stahují z Okinawy na Guam. Japonsko se dnes snaží angažovat především v oblasti jihovýchodní Asie, podporuje transpacifický prostor volného obchodu.

Kromě toho se dnes hlavně v akademické rovině diskutuje o vytvoření asijské integrace, včetně společné měny a připravují se seriózní analýzy o možnostech z toho plynoucích. Vnímají sami Japonci rostoucí moc Číny jako zdroj ohrožení, na něž se je třeba připravit?

V očích obyčejných Japonců spočívá nebezpečí Číny hlavně v ekonomické oblasti, protože se cítí být vytěsňováni z tradičních trhů, případně Číňané obsazují trhy, jež jsou ještě volné – například v Africe. Tam se Japonci snažili kdysi prorazit prostřednictvím rozvojové a humanitární pomoci, kdy například financovali programy proti malárii, ale po určité době toho zanechali a přesunuli se spíš do oblasti jihovýchodní Asie. Nevěřím ani, že by došlo k nějakému vojenskému ohrožení Japonska. Japonci přebírají od Spojených států značnou část obranně-bezpečnostních systémů, disponují střelami Patriot a systémem Aegis rozmístěným na námořních lodích. V roce 2007 změnilo Japonsko přístup k vlastní obraně, protože do té doby existoval pouze Úřad pro národní bezpečnost, jenž byl změněn na ministerstvo obrany. Tato změna byla hlavně v Koreji a Číně ventilována jako „oživování militaristických tendencí“, ale ve skutečnosti to byla čistě pragmatická záležitost, protože v té době zintenzivnila Severní Korea své pokusy s raketami s plochou dráhou letu. V okamžiku, kdy existoval pouze úřad, byla rozhodovací pravomoc na premiérovi, jenž nedisponoval všemi informacemi, nyní jsou rozhodovací procedury značně kratší. Už dlouhou dobu zveřejňuje Japonsko vizi národní obrany a při té poslední se konstatovalo, že Japonsko přehodnocuje zdroje potenciálního nebezpečí, za něž bylo dříve vnímáno Rusko. Proto přesouvá část obranných systémů z oblasti severního nebo severovýchodního Japonska do oblasti jihozápadního Japonska, protože v tomto ohledu je nepřítelem číslo jedna, i když v rovině deklarativní, Čína. To, že se budou obě země střetávat jako například nedávno u Senkaku, ukazuje, že lokální konflikty mezi oběma státy existovat budou. Ale nedokážu si představit, že by vyústily v nějaký větší mezinárodní konflikt.

Expertise to impact

Subscribe