Announcing the Winter Semester program of the IIR Critical Studies Seminar

27/06/2012 This content is not up to date

Proč prohrál Sarkozy volby?

„Je možné, že se k Hollandovi nakonec obrátí štěstí čelem a  podaří se mu rozhýbat hospodářství,“ říká historik a publicista Zdeněk Müller, který žije mnoho let ve Francii. V rozhovoru pro Mezinárodní politiku komentuje výsledky voleb hlavy státu, zamýšlí se nad situací poražené pravice, hovoří o opětovné letargii v předměstích francouzských měst a o tom, jakou roli hrála v letošní prezidentské kampani německá karta. Se Zdeňkem Müllerem hovořil Robert Schuster.

Překvapilo Vás něco v souvislosti s uplynulou prezidentskou kampaní?

Ano, nečekal jsem, že Hollande vyhraje pouze s rozdílem kolem tří procent, protože po celou dobu kampaně byly odhady výrazně vyšší. Sarkozy zřejmě udělal ve dvou týdnech mezi oběma koly maximum možného a potvrdil, že krizová situace je pro něho vždy velmi výhodná, protože on dokázal odjakživa tvrdě bojovat. Svou porážku nakonec přijal velmi důstojně. Myslím, že na způsob, jakým se rozloučil s úřadem, se jen tak nezapomene.

Proč nakonec Sarkozy podle Vás prohrál? Co bylo rozhodujícím motivem voličů? Byly to jeho nedodržené sliby z kampaně před pěti lety? Jeho hyperaktivita, která mohla Francouzům lézt na nervy či skandály v prezidentově okolí?

Za jeho porážku může směs různých důvodů. Určitě mu neprospěla finanční a ekonomická krize a silnou roli hrála i nechuť vůči Sarkozyho osobě, neboť hlavně zpočátku měl sklony vyjadřovat se téměř ke všemu, což mělo za následek, že si občas protiřečil. Nálada proti prezidentovi, jež postupně narůstala, pronikla nemalou měrou do sdělovacích prostředků _ včetně těch, jež nikdy nebyly programově levicové. Za zmínku stojí ale i skutečnost, že původní Sarkozyho přímluvci z řad intelektuálů prezidenta opustili a mlčeli.

O koho konkrétně se jednalo?

Například o André Glücksmanna nebo Alaina Finkielkrauta, kteří v závěrečné fázi kampaně skutečně slyšet nebyli. To, co dávali právě oba zmínění myslitelé najevo před pěti lety, nyní vůbec nepřipomínali. Tentokrát si se jménem Sarkozyho spojovali představu liberálního politika, jenž dá Francii nějakou novou tvář. Pak ale najednou zjistili, že on jejich představy nesplnil.

Jaké motivy naopak rozhodly o zvolení Francoise Hollanda? Vyhrál proto, že by byl tak skvělým kandidátem, anebo u většiny jeho voličů převážil motiv udělat vše pro to, aby zmizel z čela země Sarkozy?

Řekl bych, že letos byl motiv protestu při rozhodování voličů velmi silně přítomen. Jean-Luc Mélenchon, kandidát bloku Fronta levice, do něhož vstoupili i komunisté, udělal z protestu i jakési své krédo, když vyzval své voliče, aby volili Hollanda v druhém kole s jasným zadáním, aby byl poražen Sarkozy. V duchu protestu se nesla i kampaň Národní fronty Marine Le Penové, jejímž terčem byl celý vějíř viníků, kteří mohou za to, že Francie je podle jejího soudu ve špatném stavu. K viníkům podle ní patřili nejenom přistěhovalci, islám, ale také Evropa a liberální kapitalismus, včetně elit zavedených politických stran na levici i pravici. Samozřejmě, že Hollandův tábor se snažil dostat do kampaně nějakou pozitivní atmosféru, naději, optimistickou myšlenku, ale bylo to trochu křečovité. Všichni víme, že situace v Evropě není dobrá, že ve Francii je vysoká nezaměstnanost a zadluženost, což naděje poněkud limituje. Kdo je příliš idealistický, musí počítat s tím, že bude vzápětí sražen nějakou připomínkou těžkostí, které v Evropě denně prožíváme, nebo o nich alespoň slyšíme.

Setkal jsem se s názorem, že každý francouzský prezident dosud byl a i do budoucna bude „rukojmím“ svých vlastních předvolebních slibů, protože málokdy se je podařilo uskutečnit v plném rozsahu. Nemůže se to do budoucna stát problémem pro fungování politického systému?

Je pravda, že v předvolebních kampaních se objevuje hodně slibů. Tentokrát byl ale kandidát Hollande střízlivější, když přišel například se sliby, jež se vztahovaly na kratší časový horizont. Například sliboval stabilizaci cen pohonných hmot po dobu tří měsíců, nebo změnu minimální mzdy. Ale už třeba další často uváděný předvolební slib počítající s návratem k hranici šedesáti roků jako věku pro odchod do důchodu má být spojen s podmínkou, že se to týká osob, jež pracovaly od raných let a platily si 41 roků důchodové pojištění, což představuje určité omezení. Jedná se o sliby, které je možné po čase vydávat za splněné, i když moc splněny nebyly. Hollandova hlavní teze byla, že úspory ve veřejných financích nejsou jediným řešením dluhové krize, ale že je zapotřebí především posílit ekonomický růst, a to v kontextu celé Evropy. Znamená to dosáhnout změny postoje u Německa, což možná brzy nastane podobně, jak k tomu došlo i u jiných evropských států. Je dost dobře možné, že se k Hollandovi nakonec obrátí štěstí čelem a podaří se mu splnit jeho hlavní předvolební cíl rozhýbat francouzské a evropské hospodářství.

Jaký očekáváte další vývoj u Sarkozyho strany UMP, poté co strana prohrála prezidentské volby? Lze počítat s nějakým štěpením a přeskupením sil na francouzské pravici?

Dosavadní vládní strana jde do červnových parlamentních voleb určitě znevýhodněna. Zatím se snaží budit dojem, že je jednotná a případné odstředivé síly se zřejmě objeví až ve chvíli, pokud by měly být volební výsledky neuspokojivé. Druhou věcí je, že Sarkozy se snažil v závěrečné fázi kampaně před druhým kolem posunout stranu více doprava a směřovat k Národní frontě a jejím tématům. To asi v parlamentních volbách nenastane, alespoň ne v takovém rozsahu. Volí se, jak známo, dvoukolově a tam pak může před druhým kolem dojít k různým politickým debatám a dohodám. Takže je možné, že by někteří kandidáti hlavní pravicové strany přistoupili na nějakou formu dočasné spolupráce s představiteli Národní fronty. Zpravidla mají tyto věci velkou odezvu v médiích a ti, kteří o něco podobného v minulosti usilovali, na to zatím vždy doplatili.

Jak moc se změnila extrémní Národní fronta pod vedením Marine Le Penové? Není to jenom starý obsah v novém obalu?

Strana prošla určitou změnou, nová předsedkyně přispěla k její větší atraktivitě. Sama Le Penové je velmi schopná, pohotová a přivedla do strany nové spolupracovníky. Národní fronta samozřejmě prohlašuje, že s minulostí nemá nic společného, že myslí dopředu a přiřazuje se k proudu stran v Evropě, jež razí představu, že národovecká suverenita a ochranářský antievropský protekcionismus by si zasloužil být vyzkoušen jako východisko ze současné krize. Výsledky, jichž strana dosáhla, i skutečnost, že otevírá témata, která jsou ve Francii přítomná _ ať už je to přistěhovalectví, zejména z muslimské severní Afriky, národní identita, autorita státu a veřejné správy, bezpečnost a její pojetí _ to všechno jsou témata, která mohou zajímat a voliče zaujmout natolik, aby dali Národní frontě hlas.

Všeobecně se očekává, že socialisté uspějí i při volbách do Národního shromáždění. Vedle prezidentského úřadu, většiny v Senátu a regionálních parlamentech tak budou kontrolovat i první parlamentní komoru. Nemají Francouzi obavy, že by jedna jediná politická strana mohla mít tolik moci?

Zatím jsem ve Francii nezaznamenal obavu z dominantního postavení jedné politické strany, jež by mohlo nastat po parlamentních volbách. Do určité míry v tom hraje trochu skutečnost, že historické instituce a mechanismy francouzské demokracie, k nimž kupříkladu patří Státní rada, která má hlavní slovo při konečné redakci zákonů a jež je úřednická a nepolitická, se považují za dostatečné záruky proti hrozbě jednobarevného vládnutí. Na straně druhé je zase jasné, že prezident, který chce prosazovat reformy, potřebuje mít za sebou většinu v parlamentu, a to sice většinu tvořenou jeho vlastním politickým táborem. To byla vždycky hlavní starost francouzských prezidentů, přestože podle ústavy existuje možnost, že prezident nemá parlamentní většinu a pak se mluví o „soužití“ neboli „kohabitaci“ prezidenta a parlamentu. Už dvakrát se v minulosti ukázalo, že to příliš nefunguje a za takovéto situace země spíš stagnuje. V důsledku toho se upravila nejprve délka prezidentského mandátu, který byl zkrácen ze sedmi na pět let, a pak se zároveň zavedla návaznost parlamentních voleb na volby prezidentské, což vešlo v platnost před deseti lety s cílem omezit pravděpodobnost kohabitace.

Ve Francii má politické spektrum už několik desítek let konstantní podobu. V řadě evropských zemí byly ovšem vlivem hospodářské krize tamní politické mapy dost výrazně překresleny. Jak moc pravděpodobný je takovýto vývoj ve Francii?

Momentálně není jasné, jaká politická síla by případně měla francouzskou politickou mapu takto výrazně změnit. Pokouší se o to blok levice Jean-Luc Mélenchona, jemuž v minulých týdnech sdělovací prostředky věnovaly značnou pozornost. Jak se ale ukazuje, nemá Mélenchon ve svém programu nějaké revoluční převraty, i když možná v další fázi uvažování by na konci jeho požadavků stála nová, šestá, republika. Každý, kdo měl možnost sledovat jeho kampaň před prezidentskými volbami, musel vidět, že blok levice nepředstavuje typickou revoluční stranu, která chce lidem přinést osvobození a zcela od základů změnit svět, ale že je to strana, jež počítá s tím, že kapitalismus je už natolik zavedený, že se s tím nedá nic dělat _ Mélenchon to tak samozřejmě naplno neřekne _ , ale že jde o spravedlivější rozdělení bohatství, aby se na bohatství a spotřebě mohly podílet i chudší a sociálně znevýhodněné vrstvy. Z jeho slovníku se zcela vytratil osvobozující ethos, který byl typický pro komunismus. Velké představy o ekologii, o trvale udržitelném rozvoji, o internacionální solidaritě chybějí. Jde skutečně o bezprostřední zájem chudých nebo méně majetných skupin proti těm, kteří je údajně okrádají, a to jsou špičky bank a spekulanti, kteří jsou podle Mélenchona daleko větší zloději než drobní zlodějíčkové, kteří sem tam ukradnou nějaký skútr na ulici. Takže, abych se vrátil k původní otázce, stále chybí síla, jež by byla schopna francouzskou politickou scénu skutečně rozhýbat, převrátit a dostat do nějakého stavu, že by se to muselo řešit od základů.

Před posledními volbami byla velkým tématem napjatá situace v předměstích francouzských měst. Pokud se vůbec voleb zúčastnili, ví se, jak jejich obyvatelé letos hlasovali?

Byli především velmi výrazně proti Sarkozymu. V některých předměstích získal Hollande ve druhém kole sedmdesát i více procent. Jinak se ale znovu potvrdilo, že řada lidí, kteří žijí v těchto problémových předměstích, o volby zájem vůbec nemá. Projevilo se to v neposlední řadě i ve volební účasti, jež byla o šest až sedm procent nižší oproti celostátnímu průměru. Srovnáme-li to s výsledky obou prezidentských kandidátů před pěti lety, zjistíme, že mezi Royalovou a Sarkozym byl tehdy rozdíl daleko menší, než jaký byl nyní mezi Hollandem a Sarkozym. Po nepokojích z roku 2005 probíhala v předměstských čtvrtích velká kampaň s cílem zvýšit u tamějších mladých lidí zájem o politiku, a aby se například registrovali do volebních seznamů. Nadšení ale po čase opadlo a už při letošních volbách bylo mezi mladými v předměstích možné opět cítit lhostejnost k politickému dění.

Jak moc velkou roli hrála v letošních prezidentských volbách „německá karta“?

Roli trochu hrála, protože se přece jenom objevily názory, že Německo diktuje Francii. Sarkozy se to snažil interpretovat jinak. Jeho zaujalo Německo kvůli vyšší ekonomické výkonnosti, větší flexibilitě na pracovním trhu a z toho plynoucí nižší nezaměstnanosti ve srovnání s Francií. Připomínal také, že německé odbory vykazují vyšší ochotu ke kompromisu a udržení sociálního smíru ve srovnání s francouzskými odbory, které jsou daleko hlasitější. S tímto postojem ovšem Sarkozy příliš nepochodil, což ovšem neznamená, že by drtivé většině Francouzů nedocházelo, že souhra s Německem je zásadní jak pro další osud Francie, tak i Evropy. Myslím, že francouzsko-německé partnerství vešlo hluboko do myslí Francouzů a že když občas někdo přijde s tvrzením, že Francie je údajně ve vleku Německa, velmi rychle to zase splaskne.

Když se konají například prezidentské volby ve Spojených státech, hraje při nich tradičně velkou roli ekonomika. Jak moc rozhodla o vítězi prezidentských voleb ve Francii situace jejího hospodářství? Měl by Sarkozy šanci na znovuzvolení, pokud by Francie neztratila začátkem roku u ratingových agentur známku AAA?

Myslím, že Francouzi takto neuvažují. Samozřejmě, pokud by se ekonomický růst nějakým způsobem promítl do peněženek běžných lidí a ti by získali pocit, že jejich kupní síla neklesá, ale roste, tak by se to určitě ve volbách projevilo.

Francie a její oficiální politika leží už nějakou dobu mimo zájem českých politiků. Proč tomu tak je? Nebude zatím pouze taková relativně banální věc, že čeští politici neumějí francouzsky?

Ano, znalost jazyka je důležitá, ale zase bych ji nepřeceňoval. Rozhodující není. Já bych přikládal větší váhu orientaci. Kdybychom udělali anketu, co si lidé vybaví, když se řekne „Francie“, tak předpokládám, že by se mluvilo o kultuře, památkách, o kulinářství, víně a přírodě a pravděpodobně i o u nás populárním lyžování v Savojských Alpách. Pokud jde ale o politické a společenské dění, zřejmě bychom slyšeli, že ve Francii hraje příliš silnou roli stát, spoléhá se na sociální pomoc, že tam žije mnoho nepřizpůsobivých přistěhovalců a že nám v tomto ohledu může být Francie spíše špatným než dobrým příkladem. Shrnul bych to slovy, že pokud člověka něco láká, pak o tom něco ví, a naopak, pokud se něčemu vyhýbá, má vůči tomu předsudky. Právě o francouzské současnosti, jejích problémech se u nás příliš nemluví, výsledkem jsou pouze rychlé a povrchní závěry. Mám dojem, že u nás není větší zájem poznávat Francii hlouběji v její současnosti. Ovšem, abychom nebyli pouze jednostranní, je třeba říci, že Francie určitě nestaví Českou republiku do centra svého zájmu; geopoliticky není Francie výrazně orientovaná na střed a východ Evropy. Její pozornost směřuje spíš na jih kontinentu a do oblasti Středomoří, a pokud má ve střední Evropě pro někoho slabost, tak je to především Polsko.

Rozhovor s...

Zdeněk Müller (1947), absolvent Filosofické fakulty UK Praha, doktorát z obecných dějin, postragraduální studium arabštiny na universitě v Damašku. Pracoval v pražském Orientálním ústavu, v letech 1990-91 jako jeho ředitel. Vyučoval arabštinu na pražské Jazykové škole. Po ročním studiu ve Francii se usadil v roce 1992 v Paříži. Překládal, publikoval, spolupracoval s tiskem a rozhlasem. Komentoval dění ve Francii pro Radiožurnál Čro, později pro české vysilání BBC. Spolupracuje s rádiem Česko, píše do Lidových novin. Autor: Islám: historie a současnost. Svoboda, Praha 1997; Jeruzalém mezi minulostí a budoucností. Paseka, Praha 2000; Svaté války a civilizační tolerance. Academia, Praha 2005; Islám a islamismus: dilema náboženství a politiky. Academia, Praha 2010.

Expertise to impact

Subscribe