04/06/2016 This content is not up to date

Vliv USA na Ukrajině – pasivita, či dobře řízená strategie?

Ukrajinská krize, kterou vyvolaly protesty na kyjevském náměstí Nezávislosti na sklonku roku 2013, představuje svým významem nejnebezpečnější otřes stability evropského kontinentu od konce studené války, neboť proti sobě staví nejsilnější hráče východoevropského prostoru – EU, Rusko, ale také Spojené státy americké. Jakým způsobem tedy reagovaly USA na události na Ukrajině? 

Důvody zapojení USA v ukrajinské oblasti

USA jsou považovány za nejsilnější vojenskou a ekonomickou mocnost dnešního světa, za balancéra a strážce pořádku v rámci mezinárodních vztahů. Stabilita Evropy a ochota spolupracovat je přitom jedním ze základních stavebních kamenů americké dominance. Ze své pozice světového hegemona mají USA tedy jakousi nepsanou povinnost jednat – pokud se do řešení krizové situace zapojí, jsou jejich kroky velmi kriticky posuzovány; pokud odmítnou, jsou nařčeny z neaktivity a laxnosti. Z tohoto úhlu pohledu a také vlivem významu konfliktu bylo jasné již od jeho počátku, že USA budou jedním z aktérů, jenž bude usilovat o brzké ukončení a vyřešení.

K tomuto faktu se navíc přidaly národní zájmy – Ukrajina je zásobárnou důležitého nerostného bohatství, představuje rovněž strategickou oblast pro vstup do Černomoří, tzv. „most mezi východem a západem“, a tedy bránu do oblasti střední Asie. USA tyto prvky v rámci své zahraniční politiky identifikovaly již s vyhlášením nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 a snaží se proto dlouhodobě podporovat nejen rozvoj ukrajinské státnosti, jazyka, ale také demokracie či ekonomiky.

Další důvod pro působení USA na východě Evropy je snaha o mocenské vyvažování Ruska. Ukrajina, jakožto bývalý člen SSSR, je Ruskou federací chápána jako dominantní zóna vlivu. Snaha Ukrajiny o směřování k členství v EU a užší spolupráci s USA se tedy logicky stala trnem v oku ruské administrativy a zejména prezidenta Vladimira Putina, jenž veřejně deklaroval lítost nad zánikem SSSR a tedy vyhlášením nezávislosti bývalých svazových republik.

V neposlední řadě je třeba zmínit rostoucí obavy pobaltských států, Polska, Bulharska či Rumunska z expanzivní politiky Ruska. Tito aktéři, kteří v dobách studené války patřili mezi tzv. satelity SSSR, musí čelit zdánlivě náhodným útokům na vlastní suverenitu a státnost - například častému narušování vzdušného prostoru ruskými letouny, kyberútokům či rostoucí propagandě ze strany ruských médií. USA, jež uzavřely s těmito státy četné smlouvy o spolupráci v rámci struktur NATO, jsou stavěny do role ochránce, jehož úkolem je Rusko odstrašit.

Reakce USA na události ukrajinské krize

USA se začaly aktivně vyjadřovat a zapojovat do dění na Ukrajině již na přelomu let 2013 a 2014. Jejich reakce pokrývala plné spektrum mocenských nástrojů – diplomatické, legislativní, kulturní, ekonomické i vojenské.

Diplomatická opatření USA byla odstartována apelacemi na ukončení násilí a neprodlené zastavení bojů. S potvrzeným zapojením ruských jednotek na straně separatistů však došlo k výraznému přiostření rétoriky americké administrativy. Přístup Ruska byl označen za útok na mezinárodní právo, suverenitu a integritu státu. USA ve spolupráci s dalšími partnery následně zavedly sankce, které mimo jiné omezily pohyb významných představitelů Ruska a Ukrajiny, jenž měli prokazatelný vliv na propuknutí konfliktu. Pracovali na diplomatické izolaci Ruska, v rámci níž byl například stát vyloučen ze skupiny zemí G8.

Legislativním krokům dominuje činnost Kongresu USA, jenž velice rychle reagoval na vývoj událostí a přijal sled zákonů na podporu Ukrajiny. V rámci této činnosti byly státu přiřknuty štědré finanční dotace na podporu demokracie, vnitřně vysídlených osob, nezávislosti či vybavení armády. Pravomoci prezidenta USA byly rozšířeny v oblasti uvalování cílených ekonomických sankcí.

Ukrajina je kulturně velice komplikované území – země je vnitřně rozdělena na východní proruskou a západní proevropskou část. Působení USA v kulturní oblasti muselo být formulováno v tomto ohledu velmi opatrně – hlavním centrem pozornosti se stala podpora nezávislosti, demokracie, lidských práv a rovnosti. Prostřednictvím veřejného zákona číslo 113-96 z dubna roku 2014 byla podpora směřována zejména do oblasti svobody médií a boje proti ruské propagandě.

V ekonomické rovině působily USA dvěma směry. Americká administrativa zavedla restriktivní ekonomické sankce a postupně zvyšovala jejich rozsah – po počáteční orientaci na vybrané dominantní aktéry ruské politiky byly sankce rozšířeny také na stěžejní sektory ruského průmyslu, jako je energetika či bankovnictví. Vedle toho byla zahájena vlna štědré finanční pomoci Ukrajině – do oblasti byli vysláni přední američtí experti v oblasti demokracie, rozvoje právního státu, byla podpořena monitorovací mise OBSE, boj proti korupci či ekonomický rozvoj země.

Vojenské řešení ukrajinské krize lze rovněž rozdělit do dvou proudů. USA jsou vedoucím činitelem organizace NATO, jenž je dominantním bezpečnostním aktérem v oblasti východní Evropy. V důsledku ukrajinských událostí došlo k růstu obav států v regionu z expanzivní politiky Ruska. USA po posílení své přítomnosti v regionu vytvořily operaci Atlantické odhodlání, neboli Atlantic Resolve, jejímž cílem je posílit pozice spojenců na východě Evropy. Poslouží tak jako odstrašující prvek vůči RF a současně jako ujištění spojenců o platnosti vazeb s USA. Vedle této operace probíhá ještě zesílená spolupráce americké a ukrajinské armády, jejímž předmětem je zejména výcvik vojáků, poskytování moderních technologií či výbava jednotek. V tomto bodě je nutné podotknout, že administrativa prezidenta Obamy od počátku konfliktu zavrhla vojenskou intervenci na pomoc Ukrajině.

Pasivita, nebo smart power?

Politika prezidenta Baracka Obamy na Ukrajině byla mnohými jeho oponenty nazývána pasivní, málo důraznou či slabošskou. Prezident byl kritizován za odmítnutí přímé vojenské pomoci Ukrajině, nedostatečnou propagaci amerických hodnot a v tom důsledku rostoucí izolacionismus americké zahraniční politiky.

Před vynášením takovýchto soudů je však třeba se zamyslet na výsledky kroků jeho administrativy v širším kontextu. Přední americký odborník v oblasti mezinárodních vztahů a autor konceptu soft power Joseph S. Nye, Jr., jenž je velmi často zmiňován v souvislosti s americkou zahraniční politikou, tvrdí, že reakce na ukrajinskou krizi ze strany USA byla přiměřená a dostatečná.

Ať odmítáme expanzivní přístup Ruska či nikoli, je třeba mu přiznat důležité postavení v rámci současných mezinárodních vztahů – je totiž důležitým partnerem v oblasti ekonomické, bezpečnostní i vědecké. Jeho úplná izolace by způsobila nevyčíslitelné ztráty, jež by s nejvyšší pravděpodobností významně poškodily a destabilizovaly celý systém mezinárodních vztahů.

Odpověď USA lze hodnotit jako tvrdou, leč zdrženlivou – je klasickým příkladem Obamovy strategie leading from behind, neboli vedení ze zálohy. Hlavní diplomatické kroky a vedoucí úloha v řešení konfliktu jsou přenechány evropským státům, zejména Německu. USA pak vystupují jako silný partner, koordinující své kroky s těmi evropskými. Pro Rusko, ale také Obamovy odpůrce, je tak téměř nemožné určit, kdo je strůjcem jakého opatření.

Často kritizovány bývají ekonomické sankce, a to pro neúčinnost a nedostatečný rozsah. Pro ekonomiku USA by jejich rozšíření nebylo nijak zničující, avšak pro ekonomiky evropské by mohlo být fatální. Ohrožení stability Evropy by však bylo potenciálně nebezpečné pro USA.

Z pohledu vojenského byla vyloučena i přímá intervence amerických vojsk proti jednotkám separatistů – dle analytiků by tento krok vedl pouze k další eskalaci konfliktu a nárůstu napětí mezi Ruskem a USA. To není žádoucí v době, kdy vyvstávají další bezpečnostní hrozby, jako je terorismus Islámského státu.

Zahraniční politika prezidenta je také kritizována za rostoucí izolacionismus. Tomuto tvrzení však lze poměrně snadno protiargumentovat. USA se frekventovaně zapojují do evropských iniciativ pro řešení krize, podporují a účastní se diplomatického dialogu, jednají multilaterálně a s ohledem na zájmy své i svých partnerů.

Obamův přístup k řešení krize není tak průkazný a zřetelný jako v případě prezidenta G. W. Bushe. Jeho pojetí však vykazuje vysoký stupeň odborné expertizy, analýzy a předvídání. Spíše než pasivita či laxnost je vhodným označení pro jeho politiku smart power, tedy chytré využívání mixu donucovacích i inspirativních mocenských zdrojů.

O autorce:

Karolína Najmanová studuje Vysokou školu ekonomickou v Praze v navazujícím magisterském oboru Mezinárodní politika a diplomacie. Pracuje v Nadaci Forum 2000 v sekci development. Specializuje se na bezpečnostní studia se zaměřením na koncept Josepha S. Nye, Jr. a americkou zahraniční politiku. Článek je součástí výzkumného grantového projektu IGS VŠE 53/2015 – Bezpečnostní prostředí v evropském prostoru 25 let po skončení studené války: Pohled z pozice bezpečnostní a strategické kultury EU.

Zdroje:

Eichler, J., & Tichý, L. (2011). USA a Ruská federace: komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. ISBN 9788087558164.

Mearsheimer, J. J. (2014). Why the Ukraine Crisis Is the West's Fault. Foreign Affairs, str. 77-89. Načteno z: http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&db=a9h&AN=97381275&site=ehost-live.

Nye, J. S. (14. března 2015). The Challenge of Russia’s Decline. Načteno z Project Syndicate: https://www.project-syndicate.org/commentary/russia-decline-challenge-by-joseph-s--nye-2015-04.

Nye, J. S. (17. června 2014a). Barack Obama's Pragmatism Invites Uninformed, Partisan Criticism. Daily Star. Načteno z: http://belfercenter.ksg.harvard.edu/publication/24322/barack_obamas_pragmatism_invites_uninformed_partisan_criticism.html

Woehrel, S. (2014). Ukraine: Current Issues and U.S. Policy. Načteno z Federation of American Scientists: https://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33460.pdf